Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v tmách - prolog a 1. kapitola

17.03.2010 (21:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2265×

Prolog – Může to být pravda?

V dobách dávno před Kristem, kdy teprve vznikala lidská civilizace, vedly mezi sebou tajemné nesmrtelné bytosti dlouhé války o území. Byly to stvůry toužící pouze po lidské krvi a samozřejmě také po moci. Nejmocnější byli tehdy upíři obývající dnes oblasti Rumunska, kteří však byli poraženi třemi mocnými Italskými upíry z Volterry - Arem, Caiem a Marcem.

Rumuni jim tehdy slibovali pomstu, ale jejich řady výrazně zeslábly, proto museli čekat na nejbližší příležitost, aby znovu shromáždili všechny upíry pod svoji vládu.

V té době žila také velmi mocná stará žena, věštkyně. Uměla určit běh věcí budoucích i minulých, proto byla také velmi vážená. A proto byla také zajata Rumuny. Jednou si ji zavolali, aby jim předpověděla, kdy nastane vhodná chvíle ke svržení nově nastolené vlády.

„Mí páni, nebudete míti síly dosti - stejně jako Vy síliti budete, též oni nabudou moci, by Vás a podobných vám zastavili. Bude zde však dívka přespanilá, za pomoci dobra z temna zrozená. Ona dosti silná bude, by je pokořila. Ta vládnouti by měla nadpřirozeným všem bytostem, neb nebude silnějšího. Jen potomci její byli by sto ji porazit, však lásku jejich k vyvolené nic nezlomí - proto neváhej a hledej tuto dívku, však pozor dej! Ona svobodnou má vůli, ni hrozeb pro ni není. V dobách budoucna se ona zrodí, kdy nebude v bytosti nemrtvé lid věřiti - proto vyčkejte času, byste běh dějin jednáním svým nezmařili.“

Vládci od té doby čekali, kdy nastane vhodná příležitost a oni dobudou zpět svoji starou moc a slávu - čekali jen na vyvolenou.

1. kapitola – Slplň mi mé nejtajnější přání!

Zanechejme ale vyprávění a raději se vraťme do současnosti. I když, možná byste také rádi věděli, co se stalo před více jak sedmi lety - no, pojďme se podívat:

V aljašském lese byl klid, zvěř se instinktivně schovala. Věděla proč. Šelma znovu přišla zahnat svůj hlad. Nebyla však jediná, a ani nejsilnější. Aniž by si uvědomila, že sama bude brzy kořistí, čekala na vhodnou příležitost zaútočit.

Zlatooký upír, doposud nezpozorován, však zaútočil první. Nechtěl však jen ukojit žízeň, rád si se svojí večeří hrál.

Medvěd byl zprvu zmatený. Nečekal totiž, že by se mu někdo postavil, ale instinkty mu napovídaly, že útočník je daleko silnější. Bohužel pro něj měly pravdu, ve snaze přežít však stejně zaútočil. Netušil však, že přesně na to upír čekal.

Upír již nějakou chvíli trápil zvíře, marně bojující o svůj život, když jej svou přítomností překvapila jiná upírka. Krásou se rovnala bohyni, její zlaté vlasy se kroutily v jemných vlnách do půli zad, ale při pohledu do jejích krásných medových očí, ze kterých momentálně sršely blesky, běhal člověku mráz po zádech. Stála s rukama založenýma na prsou a podrážděně podupávala svoji krásnou útlou nožkou.

„Emmette, ty pako! Co jsem ti říkala o tom, že si nemáš brát ty nový věci, co jsem ti dala k našemu výročí, na lov!“ křičela kráska, která nyní teorii o bohyni potvrzovala - skutečně se tvářila jako bohyně pomsty.

Upír se podíval na své tělo, ze kterého po střetu s medvědem visely už jen zbytky oblečení. Porozhlédl se kolem, ale medvěd zde - podle mizejícího pachu - již značnou chvíli nebyl. Zřejmě si ani neuvědomil, jak dlouho visel pohledem na dívce, které již dávno daroval své mrtvé nebijící srdce, a ke které - podle jejího výrazu - nebude moci aspoň týden do ložnice. Po tomto poznání se sklesle zadíval na pozůstatky svého, ještě před pár okamžiky, krásného svátečního oděvu, který toho momentálně víc odhaloval než zakrýval.

V tom ho napadl spásný nápad. Nasadil svůj rozkošný úsměv s dolíčky a se slovy: „Rosie, nechceš si taky odložit?“ se pomalu vydal ke své ženě.

To už její sebeovládání opravdu nevydrželo a ona se vrhla na jeho rty a začala ho zasypávat vášnivými polibky. Neměla radost z toho, že mu vždy podlehne - věděla, že toho často využívá ve svůj prospěch, ale i přesto mu nikdy neodolala. Bylo zarážející, že i po tolika letech manželství jejich láska nevyprchala, možná právě naopak sílila.

Emmett jí okamžitě začal polibky oplácet, když v tom proťal ticho lesa zoufalý výkřik. Bez váhání se vydali směrem, odkud vycházel. Když se po pár vteřinách objevili na menším paloučku, nemohli uvěřit svým očím.

Na zemi se krčila krásná dívka, její rovné zlatavé vlasy jí sahaly až po pás a měla v nich zapletené luční květy. Její tělo pokrývala roztrhaná zelená látka. Snažila se krýt si rukou obličej a druhou si podpírala své křehké tělo ve snaze pochytit trochu potřebné rovnováhy při nenápadném ústupu před útočícím medvědem.

Čekala, až zvíře zasadí poslední ránu a ona, zatracená a nenáviděná, zemře a zaplatí za svoje činy. Věděla, že by se mohla bránit - dokonce šelmu porazit, ale nechtěla. Přála si zemřít, neboť její láska nebyla opětovaná a hlavně proto, že ji kvůli tomu zavrhla i nejbližší rodina. Netušila však, jak těžké bude čekat na smrt, která stále nepřicházela.

Pomalu otevírala oči, ale medvěd nikde. Nad ní se skláněl anděl. Krásné vlasy obklopující nádherný obličej s ostře řezanými rysy, kterému dominovaly zlaté oči. Musel to být anděl.

Dívka se dívala do jejích očí a přemýšlela, jak je možné, že jsou zlaté. Měla pocit, že ví proč tomu tak je, ale její mozek pod vlivem strachu odmítl pracovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se upírka zvonivým hlasem. Ano, upírka! Mělo jí to dojít hned - bledá pokožka, sladká vůně a nadpřirozená krása - i když toto byla asi nejkrásnější upírka, kterou kdy viděla. Možná právě díky těm přívětivým medově zlatým očím. Ale to by znamenalo jen jediné - ta překrásná upírka musí být vegetariánka.

Znovu si ji prohlédla a uvědomila si, že by měla odpovědět. „Ano, díky Vám. Nevím, jak bych Vám poděkovala. Nemusela jste to dělat,“ řekla, ale při představě, jaký druh smrti si zvolila, se oklepala. Měla třeba jen skočit z útesu. Ale ten medvěd se sám nabízel, bylo snadné jen využít šance - stačilo se nebránit. Věděla, že by neměla odvahu se sama zabít. Na jednu stranu by ráda zemřela, ale zrovna tímto způsobem? Cítila se jim zavázána, přeci jen jí zachránili život.

„V pořádku, rádi jsme ti pomohli. Já jsem Rosalie, tohle je můj manžel Emmett,“ ukázala na právě přicházejícího upíra. „A ty jsi?“

„Anne-Marie, těší mě. Ještě jednou děkuji,“ řekla a obrátila se na Emmetta. „I vám, dlužím vám život.“

Dívka si uvědomovala, že říkat tohle zrovna dvěma upírům není zrovna vhodné, ale věřila, že by jí neublížili.

„V pořádku, byla to samozřejmost,“ řekla Rose. Bohužel jí kvůli mluvení docházel vzduch. Bála se nadechnout, neboť dívka na několika místech krvácela. Podívala se na Emmetta, který pro jistotu nedýchal vůbec, a se starostlivým pohledem se otočila zpět na dívku. Pomalu nasála okolní vzduch. Necítila však žádnou lákavou vůni lidské krve, místo toho ji pohltila okouzlující vůně rozkvetlé letní louky, posekané trávy, čisté horské bystřiny a voňavého lesa. Nejzajímavější ovšem bylo, že dívčina krev voněla jako míza.

„Kdo jsi? Nevoníš jako člověk,“ vyhrkla bez přemýšlení Rose.

Anne-Marie posmutněla a začala vyprávět o svém životě. Rozhodla se začít tím nejdůležitějším - tajemstvím, o kterém by správně neměl nikdo vědět.

„Víte, možná se vám to bude zdát divné a nebudete mi věřit, ale já jsem lesní víla,“ řekla a pokračovala ve vyprávění, ignorujíce Emmettův výbuch smíchu a Rosaliiny zmatené pohledy, které vrhala střídavě na ni a na svého muže. „Narodila jsem se před 123 lety a žiji celý život v tomto lese, ale nyní mě vyhnali. Porušila jsem zákon, když jsem se zamilovala do člověka. To by nebylo až tak hrozné, kdyby moji lásku opětoval a byl by ochoten stát se jedním z nás.“ Její smutek jí znemožnil pokračovat ve vyprávění. Emmett, který se mezitím přestal smát, toho využil, aby se zeptal na další bláznivinu, která ho napadla.

„Hele, a když teda jsi ta víla - jestli nekecáš, což podle tý divný vůně asi ne - tak umíš i čarovat nebo plnit lidská přání, či co?“ vtipkoval na její účet. Netušil však, že není daleko od pravdy, která změní život všem Cullenovým. S pobaveným úsměvem sledoval vyprávějící dívku, postupem času mu však úsměv mizel jako peníze ve státní pokladně.

„Ne tak docela, my víly jsme sice mocné, ale není to o čarování, nýbrž o souznění s přírodou - to ona určuje, jak jsi mocný. Všechny víly jsou odolné proti vaším schopnostem. Některé z nás mohou ovládat jeden z elementů, jiné dokáží hýbat předměty či samy levitovat. Mnohé z nás rozumí zvěři, někdo dokonce dokáže čerpat přírodní energii nebo s ní nějak nakládat. A také jsou zde víly, které léčí pomocí znalosti bylin. Nejmocnější z nás - naše současná královna - má dokonce dvě schopnosti, což je velmi vzácné. Mnohdy se na další mocnou čeká po několik generací. Já jsem byla princeznou, nastoupit na trůn jsem měla již příští rok. Ale zbavili mě následnictví a vyhnali mě. Můj život už sice neměl bez mé lásky cenu, ale když mě zavrhla i rodina, byla to ta poslední kapka. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem nebyla na dně. Je totiž dno a ještě pětimetrová vrstva bahna. A tam jsem se já dostala...“ hořce se usmála.

„V podstatě jste mě ani nemuseli zachraňovat. Jsem Vám ale vděčná. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že by to byla bolestivá smrt. Ale i přes to by to bylo vysvobození. Splním vám za to přání,“ pohlédla do jejich překvapených tváří.

„Máš totiž pravdu, upíre, máme dokonce povinnost plnit přání, která jsou k nám vyslovena. Také dokážeme odhalit největší přání, ať je sebeutajovanější,“ dokončovala směrem k Emmettovi. Hleděla do překvapených a zmatených tváří upírů a ani s neuvědomovala, že se podřekla.

„Počkej, ty víš, že jsme upíři?“ zeptala se zaraženě Rose, které teď došlo, jak dívka oslovila jejího manžela. Okamžitě dostala strach o svoji milovanou rodinu. Přeci jenom, kdyby se to dozvěděli třeba Volturiovi...

„Ano, samozřejmě že to vím“ odpověděla s ledovým klidem. „My víly máme zůstat v utajení právě kvůli tomu, aby upíři, vlkodlaci a měniči nevěděli nic o schopnostech, kterými disponujeme. Mohli by jich totiž až příliš snadno využít ve svůj prospěch, a i když máme na starosti mír, nemůžeme se bránit přání. Ale u vás necítím touhu po moci, území či krvi. Zajímavé, jste asi první upíři, kteří mají jiná přání,“ mluvila spíše pro sebe. Zahanbeně vzhlédla do tváří upírů, kterým z očí koukaly otazníky, když si uvědomila, že své myšlenky říká nahlas. První se vzpamatovala Rose a její zvědavost znovu vyhrála.

„Takže ty víš, co si přejeme? A hodláš nám to splnit?“ divila se a uvnitř se tetelila blahem. Dívka jí však zklamala.

„Ano, vím to a ráda bych ti to splnila, ale není to tak snadné. Narušilo by to rovnováhu, a ty sama dobře víš, že je to nemožné,“ připomínala jí a přitom přemýšlela o svém nápadu. Cítila se jim zavázána. A stejně - co na tom sejde? Nikoho nemá a stejně si přala zemřít a ukončit své trápení. Tak proč svůj život nevyměnit? Proč jej nevymněnit za něco nového, vysněného a jistě i báječného. Ano, tím si byla stoprocentně jistá.

Jakmile dospěla k rozhodnutí, začala se kolem jejího těla objevovat zlatá záře. „Budu se snažit co nejvíce,“ řekla směrem ke zmatené upírce, zatímco záře kolem ní sílila. „Ale nesmíš zapomenout to nejdůležitější,“ dozníval její hlas lesem. Záře kolem víly byla již tak silná, že připomínala ryzí zlato třpitící se na Slunci, které Vás svojí krásou a leskem oslepí. S přibývajícím světlem však víla mizela, až po ní zbyla jen pulsující koule energie, která se pomalu rozšiřovala a tím se blížila k upírům. Oba se na sebe zmateně podívali a v té nestřežené chvíli koule explodovala. Pohltila je do sebe a následně zase zmizela.

***

V aljašském lese byl klid, jen z jednoho domu u jezírka hluboko v denalijské divočině se ozýval srdceryvný nářek černovlasé upírky, která svým vzhledem připomínala elfku. Tato éterická bytost měla zvláštní a velmi užitěčný dar.

„Nic nevidím, naprosto nic!“ vzlykala v náručích svého manžela, který se jí snažil uklidnit. Cítil, že je to vážné, neboť měl také schopnost. Vycítil emoce ostatních a dokázal je i ovlivňovat. Snažil se zmírnit její bolest, ale nepomohla ani jeho moc, ani jeho pevné, láskyplné objetí.

Jejich bratr, většinou tlumočník jejích vizí, na ně jen konsternovaně zíral a nebyl schopný vydat ani hlásku.

„Co se stalo?“ ptala se starostlivě jejich adoptivní matka Esmé. I bez jakéhokoli daru poznala vážnost situace, a to díky mateřské intuici. „Allice? Edwarde? Řekne mi už konečně někdo, co se tady sakra děje?“ Její slova všechny šokovala. Neměla ve zvyku použít sebemenší nadávku.

„Rose a Emmett, oni...oni mi zmizeli,“ řekla upírka mezi vzlyky. Nikdo nepromluvil. Ticho přerušila jen tupá rána, když se Esmé zhroutila s tichými vzlyky bez slz. Carlisle věděl, že by ji měl utěšovat, ale neměl již sílu. Sám cítil, jak ho pohlcuje zoufalství. Nechtěl se ale vzdát. Věděl, že někde hluboko v sobě skrývá malou jiskřičku naděje, zbývalo jen ji najít a proměnit v plamen. Smrt dětí mu jaksi nedávala možnost to uskutečnit. Počkat, nikdo přeci neřekl, že se jim něco stalo. Cítil se strašně, že na to jen pomyslel, ale nebyl jediný, kdo vytvářel katastrofické scénáře. Co když se Alice jen mýlí? Přeci jen, nemusela zrovna dávat pozor. Vyčítal si, že podceňuje svoji dceru, ale chtěl se přesvědčit.

„Ne, máš pravdu Carlisle. Alice celou dobu sledovala hru a pak uviděla tu tmu. Nevíme, co bylo mezi tím. Musíme to zjistit,“ rozhodl Edward, který tak reagoval na Carlisleovy myšlenky.

To, jako by probralo ostatní z tranzu, a všichni začali horlivě přikyvovat. Jen Alice konala. Ještě jednou hodila naštvaným pohledem k malému stolku a vyrazila upíří rychlostí z domu, následována zbytkem rodiny.

Po pachu se vydali za svými milovanými. Edward se po chvíli dostal do čela, tudíž to byl on, kdo jako první dorazil na malou mýtinku. Možná ani nechtěl být svědkem tohoto obrazu zkázy. Vypadalo to zde jako po výbuchu pumy nebo nějaké rakety – takové té armádní, co má Emmett v šatní skříni. Všudypřítomné ohořelé zbytky trávy a doutnající stromy obklopovaly velký kráter.

Teď už celá rodina pozorovala, jak se jejich vzdušné zámky boří, jak jejich naděje uhasíná. Ale to nesmí dovolit, nesmí nikdy přestat doufat, nesmí se vzdát. Budou se modlit. Čekat, jestli se třeba nevrátí...

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v tmách - prolog a 1. kapitola: