Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 14. kapitola

14.06.2011 (18:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 916×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

14. kapitola ~ Vzpomínky

Jasper:

Byla černočerná noc. Na nebi nebyly ani žádné hvězdy nebo měsíc, ale já přesto viděl všechno okolo do posledních detailů. Stál jsem na balkóně našeho domu v lese nedaleko od Londýna a snažil se utřídit si svoje myšlenky. Hlavou se mi míhaly vzpomínky na dobu poté, co Alice odešla.

Šel jsem k domu doktora Cullena pevně rozhodnutý nechat se přeměnit. Neměl jsem co ztratit. Moje nemoc se zhoršovala a já toužil po nesmrtelném životě, po setkání s Alice.

Ano, doktor Cullen mi nabídl upírství. Prozradil mi všechno o jeho životě, protože ani on neměl co ztratit. I kdybych odmítl stát se upírem, brzo bych umřel a vzal si to tajemství do hrobu.

Zaklepal jsem. Dveře se okamžitě otevřely. Stála v nich krásná blondýnka se zlatýma očima - Rosalie.

„Přišel jsi,“ usmála se a pozvala mě dál. Nelíbil se mi způsob, jakým se na mne dívala. Prohlížela si mě jako kus masa. Něco nebylo v pořádku, ale já se tím tehdy nezabýval. Měl jsem ještě plnou hlavu Alice. Všechno ostatní bylo nepodstatné.

„Běž nahoru. Carlisle už čeká,“ řekla a opět mi nezapomněla věnovat jeden ze svých úsměvů. Až moc dobře věděla, jak je krásná.

Vyšel jsem schody nahoru. Dveře do pracovny byly otevřené. Byla to vlastně taková doktorova soukromá ordinace. Uprostřed se skvěl velký kovový stůl, který tu předtím nebyl. Všechno bylo připraveno na mou přeměnu.

„Vítej, Jaspere. Už jsi se rozhodnul?“ obrátil se na mě doktor Cullen, jenž stál na druhém konci místnosti.

„Ano, doktore.“

„Doktore? Už jsem ti přece říkal, abys mi tykal. Budeš teď součástí rodiny.“

„Promiň, Carlisle. Nejsem na to zvyklý.“

„V pořádku. Teď si lehni na stůl, ať můžeme začít,“ přikázal a já ihned poslechnul.

Ta situace mi připadala trochu absurdní. Ležel jsem na stole a on se pomalu skláněl k mému krku, jako by mě chtěl políbit. Ucítil jsem ostré bodnutí na krku. Instinkty mi radily, abych se bránil, ale já zůstával bezvládně ležet. Předtím mi bylo jasně řečeno, že pokud budu protestovat, bude to bolet o to víc.

Carlisle se odtáhnul od mého krku. Čekal jsem bolest. Chvíli se nic nedělo, jenže pak se jed rozšířil do celého těla a přeměna začala. Snažil jsem se předem připravit na nejhorší, avšak na něco takového se prostě připravit nedá. Ta bolest byla nesnesitelná. Jako by mě zevnitř spaloval oheň, který časem sílil a sílil. Nemělo to konce. Snažil jsem se nekřičet, ale několikrát mi z úst unikl přidušený výkřik.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Přeměna má trvat tři dny. Mně to připadalo jako celá věčnost. Žár v mém těle jen sílil a sílil. Ale pak... Oheň začal konečně ustupovat. Pomalu se přemisťoval do mého srdce, které bilo jako splašené. Vykřikl jsem. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nezačal žadonit o smrt. Jenom jsem v duchu prosil temnotu, aby mě pohltila.

„Přeměna se chýlí ke konci,“ promluvil někdo.

Můj srdeční tep se ještě zrychlil. Jako by mi srdce chtělo vyskočit z hrudi. Pak následovala krátká pauza. Po ní moje srdce vydalo poslední úder a utichlo navždy.

„Zase přemýšlíš?“ vyrušila mě z mých úvah Rosalie.

„Ano,“ zamumlal jsem.

„O čem?“

„O mé přeměně.“

„Nezabývej se pořád minulostí. Alice je pryč. A pokud je šance, že tu někde v Londýně žije, tak je stejně člověk. Copak by ses chtěl zahazovat s člověkem?“

„Ne…“

„To je dobře… Nezůstávej tu dlouho,“ zašeptala mi do ucha a téměř nepatrně se dotkla svými rty mého krku, což ve mně vyvolalo další vzpomínky.

Stalo se to asi rok po přeměně. Konečně jsem byl schopný pořádně vnímat něco jiného než jenom krev. Došlo mi, že Carlisle mě nepřeměnil jen ze soucitu. Hlavní roli v tom totiž hrála Rosalie. Toužila po stejném vztahu, jako měli Carlisle a Esmé. Když jsem k nim tehdy přišel na vyšetření, líbil jsem se jí. A Rosalie je zvyklá dostat vždy to, co chce.

„Dobře jsi věděl, že se chci nechat přeměnit jenom kvůli Alice!“ obořil jsem se na Carlislea. „Co sis proboha myslel? Já k Rosalii nic necítím! Unavuje mě to její neustále obtěžování. Chová se strašně majetnicky. Jako bych s ní prostě musel být!“

„Ale Jaspere! Nemůžeš si to tak brát. Kdoví, kde je teď Alice konec. Za tím zrcadlem mohlo být cokoliv. Celé je to přitažené za vlasy. Co když se prostě dostala ještě více zpátky v čase? Jaká je pravděpodobnost, že ji ještě někdy potkáš?! Zato Rosalie je přímo tady. Ano, přeměnil jsem tě, protože jsem doufal, že se staneš jejím druhem. Do ničeho tě nechci nutit, ale trochu se nad tím zamysli. Opravdu chceš tolik let čekat na někoho, koho nejspíš už nikdy neuvidíš? Přemýšlej nad tím,“ řekl naprosto klidným hlasem a opustil místnost.

„Jaspere!“ ozvalo se z ničeho nic těsně za mnou.

„Rose,“ zavrčel jsem. „Kolikrát ti mám říkat, abys tohle nedělala! Mohl bych tě omylem napadnout a ublížit ti, když se za mnou tak znenadání objevíš!“

„Ano, ubliž mi,“ zaprosila a pak se zasmála svému dvojsmyslnému vtipu. Bylo mi z ní zle. Potom ale zvážněla.

„Jsme si souzeni, Jazzi. Dobře to víš.“

„Neříkej mi Jazzi!“ okřikl sem ji.

„Jistě. To mohla jenom ona - Alice. Jenže ta tu teď není a nikdy nebude.“

Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Rose už na balkóně nebyla. Díkybohu. Časem jsem si sice na její chování zvyknul, ale stejně mi to pořád vadí. Je nesnesitelná. Carlislea a Esmé mám rád. Nejbližší je mi ovšem Edward. Ona mi ale není blízká ani trochu.

Edward se k nám přidal asi o čtyřicet let později. Jak se ukázalo, byl prvním, koho Carlisle přeměnil. Na nějakou dobu odešel, aby zkusil žít z lidské krve jako obyčejný upír. My jsme totiž všichni přežívali jen z krve zvířat. Po pár desetiletích mu naštěstí došlo, jaká stvůra se z něj stala, a vrátil se zpátky. Od té doby nikoho nezabil, ale stejně si to nikdy nepřestane vyčítat.

Ani já si nikdy nepřestanu vyčítat moje první a poslední selhání

Ten den hodně sněžilo. Bylo to uprostřed ledna. Edward se k nám vrátil teprve tři dny předtím a my se pomalu seznamovali.

„A co ty a… Rosalie,“ přešel jsem automaticky do šepotu. Sice Rose byla někde venku, ale nemohl jsem si pomoct.

Edward se zachechtal.

„Tu mi ani nepřipomínej. Dřív to na mě zkoušela taky, což byl jeden z důvodů, proč jsem odešel. I když tě lituju, jsem rád, že si našla nový objekt svého zájmu.“

„Tak teda díky za útěchu…“ Nikdy se té stíhačky nezbavím.

„Stíhačka, to sedí,“ rozesmál se.

„Já to přece neřekl nahlas,“ podivil jsem se.

„Ty to nevíš? Čtu myšlenky.“

Zarazil jsem se.

„Ty máš taky schopnost?“

„Ano. Proč ti to neřekli, nechápu. Já o tobě vím téměř všechno. Carlisle mi vyprávěl o té tvé Alice. Určitě by její schopnost taky zesílila, kdybys ji přeměnil. Nikdy jsi ji neměl nechat jít.“

„To vím taky!“ vybuchl jsem a nadlidskou rychlostí utekl z domu jako malý kluk. Téma Alice mi bylo krajně nepříjemné. Už mi bylo jasné, že ji nikdy znovu neuvidím.

Vztekle jsem na ulici kopnul do popelnice, která celé zdeformovaná odletěla o několik metrů dál.“

„Co to děláš?!“ ozval se za mnou rozzlobený hlas. Byla to asi osmnáctiletá lidská dívka, která mi až příliš připomínala Rosalii.

„Do toho nic není!“

„Ale je! Ničíš něco, co není tvoje!“ vztekala se.

Ušklíbl jsem se.

„Všechno je moje.“

„To teda není!“

„Ale ano. I tvůj život je můj! Můžu mít všechno, co si zamanu, kromě Alice! Rozumíš?! Všechno!“

Dívka ztuhla. Její vztek se ihned změnil na strach

„O čem… O čem to mluvíš?“

Neodpověděl jsem a udělal několik kroků směrem k ní. Moje upíří podstata s probouzela k životu. Byla noc. Nikdo další na ulici nebyl a já toho hodlal využít.

Její srdce začalo zběsile bušit.

Pohlédl jsem do jejích vyděšených očí a pak s sklonil k jejímu krku. Soustředil jsem se na místo hlavního toku krve. Touha po krvi mě úplně ovládla.

„Prosím… Neubližuj mi.“ zaprosila.

„Pozdě,“ prohlásil jsem a zakousl se jí do krku.

Zavřel jsem oči a pokusil se dostat tu nepříjemnou vzpomínku z hlavy. Nejraději bych celý tenhle čin vymazal ze své minulosti. Kdybych lidskou krev nikdy neochutnal, moje sebeovládání by bylo mnohem lepší. A navíc kvůli mně zemřel člověk. Bezbranná lidská dívka… Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Nikdy si to neopustím. Carlisle mě vychoval dobře a já bohužel dokážu cítit lítost.

Tolik let jsem žil v přesvědčení, že už Alici nikdy nepotkám, že jediné, co mi zůstane, jsou vzpomínky. Její dlouhé havraní vlasy, hebká pleť, hluboké hnědé oči… Ale dnes… Byl jsem tolik překvapený, když jsem ji uviděl v domě Brandomových. Bylo to jako rána z nebe. Po tolika letech jsem ji uviděl. Je ještě krásnější než předtím, přestože tmavé vlasy má ostřihané nakrátko. Nemůže to být nikdo jiný. Ten její pohled… Jsem si stoprocentně jistý. Alice je tady, vrátila se do své doby.

Jenže tohle setkání mi přineslo nejenom radost. Zachvátila mě panika a já musel utéct. Když jsem se nechal přeměnit, tak mi to nedocházelo, ale teď už vím, co být upírem obnáší. Nemůžu jí jen tak znovu vstoupit do života. Buď bych s ní musel strávit jen několik mizerně krátkých lidských let, nebo ji přeměnit. Ale to nemůžu… Nemůžu z ní udělat stejnou nestvůru, jako jsem já. Nemůžu jí vzít její život. Pokud ji opravdu miluju, tak ji budu muset nechat jít.

Znovu se mi její tvář vybavila před očima a tím zmizelo všechno moje odhodlání. Nedokážu bez ní žít, když vím, jak je blízko…

Možná, když ji jen jednou navštívím, dozvím se, že už mě nechce vidět. Třeba si našla někoho jiného. Kdyby ano, učinilo by to mé rozhodování jednodušším. Nechal bych ji jít, pokud by si to přála.

Na východě se obloha prosvětlila. Nastal rozbřesk a já byl u konce svého rozhodování. Dnes ji navštívím.

← 13. kapitola x 15. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 14. kapitola: