Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 10. kapitola

20.05.2011 (21:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1232×

10. kapitola ~ Čistě osobní věc

Alice:

Rozpačitě jsem stála přede dveřmi a nevěděla, co dělat. Mám zaklepat? Zazvonit? Vždyť ani nevím, jaké je datum. Co když uběhlo už několik let? Co když si ani nebudu pamatovat, jak vypadám? Co když mi neuvěří?

„Jsi srab, Alice!“ říkalo moje svědomí.

Během vteřiny jsem se rozhodla a konečně zazvonila na zvonek. Jednou, dvakrát... Jenže nikdo neotevřel.

Zazvonila jsem znovu. Po chvíli se v horním patře konečně rozsvítilo světlo, ozvaly se kroky a pak chrastění klíče v zámku. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Takhle rozrušená jsem snad ještě nikdy nebyla. Což je celkem směšné vzhledem k tomu, kolik se toho teď stalo...

Dveře se otevřely a stál tam... táta. Nejdřív se na mě nevěřícně podíval, ale potom mě rychle popadnul do náruče.

„Alice, dítě, jsi to ty?!“

„Ano, tati,“ špitla jsem a snažila se potlačit slzy. Nezapomněl.

„Bille, kdo to zvonil?!“ ozval se od schodiště matčin hlas.

„Melanie, pojď sem! Alice se vrátila!“ zakřičel radostně. Během okamžiku přiběhla i ona. Překvapeně vykřikla a taky mě objala. Vůbec jí nevadilo, že mě objímá zároveň i táta.

„Umačkáte mě,“ namítla jsem. Konečně jim to došlo a odtáhli se. A v ten moment jsem si toho všimla a překvapeně zalapala po dechu.

„Jak... kdy... jak dlouho?“ koktala jsem a prstem ukazovala na matčino zakulacené břicho.

„Čtyři měsíce,“ řekla a věnovala tátovi zamilovaný pohled.

„Jaké je datum? Jaký je vůbec rok?“

„9. října 2010. A o čem to vůbec mluvíš? Jaký rok by měl asi tak být?“

Takže je stejné datum, jako když jsem opouštěla viktoriánský Londýn, jenom jiný rok.

„Proč jste mi o tom neřekli!“ rozzlobila jsem se a nechala matčinu otázku nezodpovězenou.

„Měli jsme to v plánu, ale ty jsi tak nějak znenadání zmizela. Říká ti to něco?“ zvýšil táta hlas a jeho šťastný výraz byl ten tam. Nával štěstí z mého návratu rychle odezněl a on zase začal přemýšlet realisticky.

„Já... já...“

„Kde jsi byla?!“ dožadoval se.

„Totiž... nikde,“ zamumlala jsem a zatahala se za nezvykle krátké vlasy, což jsem vždycky dělávala při nervozitě.

„Jak nikde?! Melanie, slyšíš to?! Ona neví, kde celou tu dobu byla!“ rozkřikl se.

„Bobe, uklidni se,“ domlouvala mu mamka. „Je vystrašená, copak to nevidíš? Musíme ji nechat, aby se vyspala. Potom nám jistě všechno sama poví.“

„Fajn,“ odsekl a trucovitě odkráčel nahoru po schodech. Mamka se na mě usmála a rozhodla se mě pro jistotu osobně dovést do mého pokoje, kde to vypadalo tak, jako bych nikdy neodešla. Všechno bylo na svém místě. Nic se nezměnilo. Jenom já.

Po matčině odchodu jsem otevřela skříň s oblečením. Zhluboka jsem se nadechla. Bylo příjemné cítit znovu tu květinovou vůni aviváže, kterou jsem vždycky zbožňovala. S téměř nábožnou úctou jsem vytáhla čistou noční košili. Oproti těm viktoriánským to bylo něco naprosto úžasného.

Nedočkavě jsem vyběhla z pokoje a přeběhla chodbu do koupelny. Nic na světe se v tu chvíli nemohlo vyrovnat horké sprše. Proud vody jako by smíval tu viktoriánskou Alice. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila opravdu doma.

***

„Alice, vstávej! Uvařila jsem ti snídani,“ probudil mě matčin hlas. Nechápavě jsem se posadila na posteli a rozhlédla se okolo. Vůbec mi nedocházelo, jak jsem se dostala do svého pokoje. Potom se mi všechno vybavilo. Loučení, odchod, návrat domů...

Navzdory všem těmto událostem jsem poprvé po dlouhé době spala klidně. Podařilo se mi potlačit všechny vzpomínky na... Ne, nemůžu to jméno použít. Bolí to.

„Obleč se a přijď dolů. Každou chvíli mají dorazit dva policisté,“ upozornila mě a odešla. Zatočila se mi hlava. Policie? Jak jsem na to mohla zapomenout. Co jsem si proboha myslela?! Že dojdu domů a všechno bude v pořádku, jako bych nikdy neodešla? To těžko. Určitě jsem byla pohřešovaná a teď budu muset vysvětlit, kde jsem celou tu dobu byla. Jenže, co řeknu? Pravdu jim povědět nemůžu. Obratem by mi zařídili lůžko v nejbližší psychiatrické léčebně. Tak co teď mám dělat?!

„Alice!“ zavolala matka zezdola „Pospěš si.“

Rychle jsem vstala z postele a doběhla ke skříni. Po krátkém váhání vyhrály mé oblíbené džíny a bílé triko. Obvykle si na oblečení dávám záležet, ale v tuhle chvíli mi to bylo opravdu jedno.

Pomalu jsem sestoupila schody dolů. V kuchyni už byla přichystaná snídaně. Bez přemýšlení jsem začala jíst.

Při mém posledním soustu zazvonil zvonek. Polekaně jsem sebou trhla.

„Dobrý den! Pojďte dál, Alice čeká v kuchyni,“ ozvalo se z předsíně. Následovalo bouchnutí dveří, cvaknutí zámku a troje kroky. Zhluboka jsem se nadechla. Přímo naproti mně se ke stolu posadili dva policisté. Jednomu mohlo být tak třicet a druhému asi padesát.

„Tak, slečno Brandomová. Uvědomujete si, že jste zmizela a vaši rodiče o vás měli strach? Celé měsíce jsem po vás pátrali. Co mi k tomu řeknete?“ začal ten mladší a tváři se při tom jako bůh pomsty.

„Já... Mně... Je mi osmnáct,“ plácla jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli opravdu nenapadlo.

„Ano, ale stále bydlíte u rodičů. Kdybyste bydlela například u kamarádky, taky by zavolala policii, přestože není váš rodič,“ snažil se mi to přívětivěji vysvětlit ten starší.

„Já to chápu, ale je to čistě moje osobní věc.“

„Tak vaše osobní věc?!“ vyštěkl mladší policista. „Víte kolik úsilí a prostředků jsme vynaložili na to, abychom vás našli, a vy tu tvrdíte, že je to vaše osobní věc?!“

„Co se tu děje?“ vešel dovnitř táta s rozcuchanými vlasy a jednodenním strništěm. Zjevně ho náš rozhovor probudil a on se jen narychlo oblekl, aby mohl jít sem dolů.

„Měla jsi mě probudit, Melanie,“ vyčetl mamce a tázavě se podíval na policistu.

„Vaše dcera nám odmítá říct, kde celou tu dobu byla. Prý je to její osobní věc!“

„Osobní věc?!“ rozčílil se. „Dokud bydlíš pod mou střechou, Alice, tak se mi budeš zodpovídat, rozumíš?! Takže mi a tady pánům policistům laskavě vysvětli, kam jsi zmizela!“

V duchu jsem zaúpěla, a přestože jsem nedávno došla k závěru, že Bůh neexistuje, prosila jsem ho o pomoc.

V ten moment znenadání přišla vize. I když jsem ve svých vizích viděla spoustu věcí, něco takového rozhodně ještě ne...

„Haló! Alice?! Vnímáš mě?!“ zatřásl se mnou táta. „Teď není vhodná doba na tvé pitomé sny a fantazii! Jde o vážnou věc.“

„Ano, chovejte se zodpovědně, slečno, když je vám tedy těch osmnáct,“ zaironizoval si ten protiva v uniformě.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou.

„Vy mi chcete říkat něco o zodpovědnosti? Co by si pomyslela vaše žena, kdyby věděla o vašem poměru s tou servírkou Claire?“

Policista okamžitě zrudnul.

„Co... co... O čem to mluvíte?!“

„No jistě. Teď předstíráte, jak o ničem nevíte. Ale já až moc dobře vím, co máte v plánu tenhle víkend!“

„Co to má znamenat?“ podivila se mamka a vyměnila si s tátou překvapený pohled.

„Ale nic,“ zablekotal policista, stále ještě vyvedený z míry. „My už raději půjdeme. Můžeme to dořešit později...“

„Těšilo mě,“ falešně jsem se usmála, spokojeně vstala od stolu a spěšně se vydala do svého pokoje dřív, než si to mohl rozmyslet...

„Moc mě mrzí ta scéna, kterou moje dcera ztropila,“ uslyšela jsem tátu z kuchyně, jakmile jsem se dostala do pokoje. Díky nezavřeným kuchyňským dveřím bylo všechno slyšet.

„Ale to nic. Jistě jen byla s nějakým klukem, který se na ni nakonec vykašlal, a ona se vrátila. Nedivil bych se, kdyby si ze svého výletu přinesla menší dárek, jestli víte, jak to myslím. Dejte si na to pozor. Dítě by mohlo zkazit celou její budoucnost.“

„Alice taková není,“ namítla mamka.

„Kdybyste jen věděla, kolikrát já už tohle slyšel... No nic, musíme jít. Na shledanou. Velmi nás tě...“

Rychle jsem zabouchla dveře od pokoje a hodila sebou na postel. Tak tohle si teď o mě moji rodiče myslí? Že jsem celou tu dobu užívala s nějakým klukem?! Alespoň táta tomu určitě věří. Vůbec mě nezná!

Najednou někdo zaklepal.

„Můžu dovnitř?“ zeptala se mamka a já jen skoro neznatelně kývla, aniž bych se namáhala vstát z postele, nebo si alespoň sednout.

Ona udělala několik kroků k posteli, lehla si vedle mě a objala mě, jak to vždycky dělávala, když jsem ještě byla malá.

„Mně to můžeš říct. To přece víš,“ zašeptala.

„Já nemůžu. Poslali byste mě znovu k psychologovi, jako když jsem tehdy předpověděla to přepadení babiččina domu.

„To tvůj otec chtěl, abys tam šla. Já moc dobře věděla, co se s tebou děje, ale jemu jsem to říct nemohla.“

„Co jsi věděla?“ podivila jsem se.

„Myslíš, že je s tebou něco v nepořádku kvůli tvým vizím, viď?“

„Ty o tom víš?!“ vyjekla jsem překvapeně.

„Samozřejmě. Chtěla jsem ti o tom říct, až ti bude osmnáct, ale ty jsi zmizela. To, co máš, je dar. Dědí se v naší rodině už generace. Všechny ženy v rodině mají toto nadání. Vidíme budoucnost. Ale v dnešní době by tě kvůli tomu každý považoval za blázna, takže se to vždy časem naučíme potlačovat, protože je pak život jednodušší,“ vysvětlovala.

„A co teda vlastně jsme?“ Připadala jsem si jako v nějakém špatném snu. Můj svět se za posledních pár měsíců kompletně změnil a teď ještě zjistím, že já sama jsem něco nelidského?

„To nevím. Možná jsme něco víc, možná jen lidé s neobyčejným nadáním. Ale ať je to jakkoliv, nikdy se nesmíš trápit kvůli tomu, co jsi zač. Takhle jsi se narodila. Musíš se s tím naučit žít. Ale dám ti jednu radu. Nikdy to nikomu neříkej. Lidé ti můžou často tvrdit, jak jim to můžeš říct. Nesmíš jim věřit. Většina z nich by opravdu zavolala na psychiatrii. Vždy věř jenom sama sobě a nikomu jinému. Slib mi to.“

„Dobře, slibuju... Mimochodem, věříš v nadpřirozeno?“ změnila jsem téma.

„Ano. My samy jsme toho přece důkazem. Proč se ptáš?“

„No... Stalo se mi něco opravdu zvláštního. Ale rozhodně jsem neutekla s nějakým klukem!“

„Já vím, že ne. Přece tě znám. A opravdu mi nechceš říct, co se stalo? Teď už víš, že tě k žádnému psychologovi nepošlu a nechám si to pro sebe,“ naléhala.

„Já... nejsem na to ještě připravená. Sama jsem se s tím ještě nedokázala smířit. Snažím se, jenže je toho na mě prostě moc...“

„Já to chápu,“ usmála se. „Potřebuješ teď nějaké rozptýlení...“

Než jsem se stačila zeptat, co tím rozptýlením myslí, ozval se dnes už podruhé zvonek.

„Já otevřu!“ zakřičel zezdola táta, ale nic dalšího jsme už neuslyšely.

Znenadání se s hlasitým třísknutím rozletěly dveře a dovnitř vpadla...

„Alice!“

„Hannah,“ hlesla jsem.

Omlouvám se za delší prodlevu mezi kapitolami, ale měla jsem toho teď hodně ve škole a taky jsem několik dnů nebyla doma... Každopádně teď by měly kapitoly přibývat zase normálně. :)

← 9. kapitola x 11. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 10. kapitola: