Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 9. kapitola

12.01.2010 (12:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6299×

9.

 Vytřepávala jsem si z vlasů vodu. Tyhle plavky nakonec nebyl tak hrozný, jak jsem si prve myslela. Stačilo je pořádně zavázat. Tedy spíše zasukovat a už nehrozilo jejich nahánění po půlce pláže.

Náhle k mým uším dolehlo zvonění. Během dvou vteřin jsem už mobil držela v ruce.

„Ahoj Tanyo, nějaká krize s make upem?“ vyhrkla jsem na ni rozjařeně.

V telefonu však bylo chvíli ticho, než se ozval její hlas. Naprosto postrádal to nadšení a živelnost, která ji poslední týdny ovládla k vůli plesu.

„To zrovna ne, ale asi bych za to byla radši.“

Ovládl mě strach. Něco se stalo.

„Tak o co jde,“ zeptala jsem se už vážným hlasem.

„Volturiovi nás chtějí mít komplet.“

To ne!

„I Irinu a Kate?“

„Myslím, že o ně jim zas tak nejde,“ vykrucovala se co jen to šlo, aby to nemusela říct naplno.

Chtějí vidět mě. Tušila jsem, proč. Chtějí vidět všechny co mají nějaký dar. Vědět, co dokážu. Tanya se tomu sice vyhýbala, ale už podle jejího hlasu mi došlo, že nemám na výběr.

„Okamžitě vyjedu,“ zašeptala jsem do mobilu a vypnula jej.

Bez jakéhokoliv zaváhání jsem začala automaticky házet pár drobností do tašky. Hodila jsem na sebe ještě černé kalhoty a šedivý rolák. Skvěle pasovali k mé nynější náladě. Netrvalo mi to ani pět minut a taška a přenoska s Bonboniérou ležely v autě.

„Co se stalo?“ Kate se zarazila kousek ode mě a zmateně mě pozorovala.

„Musím do Volterry.“

Byla jsem hrdá na svůj hlas, pevný a ani nejmenší zachvění. Kate jsem nemusela nic dalšího vysvětlovat. Pevně mě objala a než jsem se nadála, tiskla mě v náručí i Irina. S odvahou, o které jsem ani netušila kde se bere, jsem nastoupila do auta o rozjela se.

„A pocuchej jim ty jejich povýšený úsměvy za nás!“ křikla ještě za mnou Kate.

Musela jsem se pousmát.

Podívala jsem se na Bonboiéru.

„Tak vzhůru do jámy lvové.“

No tak děvče, hlavu vzhůru! Vždyť tě tam budou jen očumovat a infarkt při setkání s Culleny už dostat nemůžeš!

Své sebevědomí jsem si takhle hýčkala celou cestu a že byla dlouhá. Vyhýbala jsem se dálnicím a raději jela po vedlejších zapadlých cestičkách. Jela jsem jak šílenec a nestála jsem o střetnutí s policejní hlídkou či dálničními radary.

Bonboniéru jsem raději pustila z přenosky, po tom co i s ní podruhé zahučela pod palubní desku. Teď se držela jako klíště s drápy zatnutými do potahů.

„Promiň zlatíčko, ale opravdu nemáme na výběr.“

Útrpně se na mě podívala. Bylo mi jasné, že tohle si u ní budu žehlit hodně dlouho.

V tašce mi zazvonil mobil. Chvíli jsem váhala, ale nakonec přece jen pustila volant a vrhla se na zadní sedadlo k tašce. Během vteřiny jsem byla opět na místě. Nevěděla jsem jestli mám být nadšená ze svého brilantního manévru nebo se děsit ztráty mého zdravého rozumu.

„Před pár minutami jsem přejela italské hranice,“ zahlásila jsem okamžitě.

Tanya byla chvíli zaskočená, ale brzy se vzpamatovala.

„Skvělý, takže bys to měla stihnout.“

Na jejím hlase bylo znát, jak si oddechla. Rychle mi ještě popsala cestu ve Volteře a bylo slyšet, jak její napětí začíná trochu opadávat.

„Docela mi přestává být líto, že sem musíš dojet. Třeba si to nakonec pořádně užijeme.“

„Tak sni dál,“ doporučila jsem jí a típla to.

Nevěděla jsem co čekat, ale určitě ne to co jsem uviděla před sebou. Ohromeně jsem hvízdla, když se přede mnou objevil palác v celé své nádheře. Co se taky dalo čekat od královské rodiny. Přesto jsem chvíli neměla slov. Mít více času, zastavila bych a kochala se tím pohledem. Ten jsem však neměla. Smykem jsem zabrzdila u vchodu. Bonboniéra sebou plácla o boční dveře.

Tak to bude opravdu hooodně dlouhé žehlení.

Chytila jsem ji a i přes protesty nacpala zpět do přenosky. Vystřelila jsem z auta a málem sejmula upíra, který se tu zničeho nic objevil.

„Já vám vaše zavazadla odnesu.“

Už se škrobeně začal sápat i po přenosce. Což se ani jedné z nás nelíbilo.

„Tohle si vezmu sama,“ prosmýkla jsem se kolem něj.

Proběhla jsem halou kolem překvapených upírů. Jen letmo jsem vnímala i lidskou vůni. Nenápadnost? Cha! Té jsem se teď mohla vysmát do tváře. Všude se pohybovali upíři ve slavnostních livrejích nebo róbách spěchající zřejmě do sálu. Já mezi nimi kličkovala s vřeštící krabicí v ruce.

Jak jsem však běžela dál, upírů ubývalo. Nezbylo mi tedy než doufat, že alespoň běžím správně. Kolem paže se mi pevně omotaly něčí prsty. S vyjeknutím jsem pohlédla na Tanyu.

„Páni, tobě to sekne,“ přelétla jsem ji pohledem.

Její sukně rudých šatů s bohatým řasením přecházela do velmi přiléhajícího korzetu s tak hlubokým výstřihem až musel všechny ostatní připravit o jakoukoliv fantazii. Přes rty jí přelétl triumfální úsměv a skoro až lítostivě se se mnou rozběhla do svého pokoje.

Teď už jsem se mohla jen odevzdat do jejích rukou. Zoufale jsem toužila v zázračnou moc jejích rukou. Podle toho, co jsem tu zatím zahlédla, se na tenhle večer vypaplaly zásoby hedvábí a šifónu z celého okolí.

Jako hadrová panenka jsem se nechala posadit. Její prsty se okamžitě chopily pramenů mých vlasů a hbitě je různě proplétaly. Podle nešetrného tahání, jsme už neměly asi moc času. Když spustila ruce, přeběhla a podřepla si přede mě v záplavě rudé sukně. Zkoumala své dílo ze všech stran, než spokojeně mlaskla.

„Tak to by bylo. Namalovat se musíš sama, ale bude stačit rtěnka a řasenka. Alespoň budeš trochu přirozenější než ty zmalované snobky,“ přišoupla mi kufřík se svými líčidly.

„Tam máš šaty a boty. Já jdu ostatním říct, že už jsi tady.“

A byla v tahu. Ještě vteřinu jsem za ní šokovaně zírala než jsem konečně popadla k řasenku. Opatrně jsem si ji nanášela, ale ruka se mi spěchem třásla. Mázla jsem se přes celé víčko.

„Do háje!“

Popadla jsem kufřík, abych našla odličovač. Rychle jsem začala odstraňovat napáchanou škodu. Fuj ten ale smrdí. S nakrčeným nosem jsem se na něj podívala, zda není prošlý. No, prošlý sice nebyl, ale odličovač taky ne. Kdo by tušil že odlakovačem to půjde tak snadno.

Zhluboka jsem se nadýchla a soustředěně se mi konečně podařilo vytvořit si krásné dlouhé brvy. Trochu jsem se tím uklidnila a rtěnku nanesla bez přetáhnutí. Skvělý Bello, tohle tě alespoň odnaučí od dalších kravin. Něčemu se prostě vyhnout nedá.

Opatrně jsem sundala šaty z ramínka. Byly opravdu překrásné a jemně mi protékaly mezi prsty. Oblékla jsem si je a nazula boty s téměř vražedně vysokým a tenkým podpatkem. Tak a hotovo.

Probíhala jsem chodbami. Všechny byly stejné. Nakonec jsem se zastavila a zoufale rozhlédla. Jak se tu mám ksakru vyznat! Nikde nikdo, jen z dálky se ozývaly rychlé kroky. Vydala jsem se k nim.

Vrhla jsem se k upírovi v bílé livreji.

„Jak se dostanu do sálu.“

Doslova nadskočil leknutím. Chvíli na mě v šoku jen zíral, až jsem měla chuť sním zatřást.

„Rovně, doprava, doleva a rovně,“ vykoktal ze sebe a napřáhl ruku dále chodbou.

Měla jsem chuť ho vděčně políbit, ale to by ho asi skolilo úplně. Na nic jsem tedy nečekala a rozběhla se udaným směrem. Během pár vteřin jsem opravdu stanula před vysokými dveřmi. Měly spletité kování se vsazenými kousky různého dřeva. Tohle musí být ono.

Zhluboka jsem se nadechla, abych trochu nabrala klid. Teprve až jsem si sama sebou byla jistá, zvedla jsem hlavu a odhodlaně zatlačila do dveří.

<<   >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 9. kapitola: