Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 3.

10.03.2010 (19:15) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2610×

Bella:

Přesto, že pod postelí nebylo příliš světla, viděla jsem to, co už jsem dlouho hledala a tolik postrádala. Se zatajeným dechem jsem nemohla uvěřit svým očím.

Síla, kterou jsem celou tu dobu tolik postrádala, se ve mně najednou znovu objevila. Můj srdeční tep se ozýval na maximum, dech byl zrychlený a nedočkavý. Nebylo možné, abych ty věci z té podlahy vydolovala. Vysoukala jsem se, z pod postele a pořádně se do ní pažemi opřela. Posunula jsem ji aspoň o kousek. Chtěla jsem to zkusit znovu, ale adrenalin ve mně se probouzel a já znovu zatlačila do rámu postele. Ta se přes překážky v podobě nočního stolku rázně posunula.

Vrhla jsem se znovu na podlahu a teď s větším osvětlením nakoukla dovnitř. Bylo tam všechno. Zašátrala jsem rukou ve stísněném prostoru a vytahovala jednotlivé cennosti. Byla jsem omámená okamžikem. Koukala jsem na ty vzpomínky ve svých rukách a nevěděla jsem, co mám dělat.

Položila jsem je na postel a začala se jimi prohrabovat. Našla jsem fotografii. Původně jsem na ní byla já a můj anděl. Když jsem si ji vkládala do alba, přeložila jsem ji. Půlku, na které jsem byla já, jsem dala do spodu. Ale teď, ta část semnou chyběla. Byla pečlivě odtržena. Aspoň, že mi nechal tu pro mě cennější. Vzala jsem ji opatrně do rukou a vtiskla na ni polibek. Zavřela jsem oči a nechala stéct slzičku, která vyjadřovala štěstí.

Fotografii jsem opatrně položila na postel a vrhala jsem se na další vzpomínky. Cédéčko, které jsem od něho dostala. Honem jsem pospíchala a vložila do CD přehrávače. Stiskla tlačítko a mým pokojem se začala vznášet krásná hudba. Znovu jsem zavřela oči a nechala se unášet také. Byla jsem jako ve snu. Každá ta věc, kterou jsem našla, působila v mém těle jako hřejivý paprsek slunečního světla a cítila takový klid. Bolest ustupovala, i když samota byla stále patrná.

Vrátila jsem se k posteli a nechala znít tu božskou hudbu. Mezi tím pokladem se vyjímala bílá obálka. Opatrně jsem ji vzala do rukou a koukala na krásné písmo, které jsem tak moc dobře znala. Často jsme si ve škole psali psaníčka a já tolik obdivovala ten krásný pečlivý a starodávný rukopis. Přesně tím samým ozdobným písmem bylo napsáno moje jméno na čisté obálce.

Obdivně jsem se na tu krásu usmála a otočila jsem ji. Otevřela jsem obálku a vyndala z ní list papíru. Nevěřícně jsem se zahleděla na písmenka, která se na bílém papíře vyjímala. Přes slzy štěstí jsem neviděla. Nechtěla jsem ten nový kus vzpomínky umáčet. Tak jsem natáhla paže do bezpečné vzdálenosti a četla ty slova a bolestí v srdci.

Bello,

Jestli čteš tyto řádky, doufám, že jsi uposlechla mých proseb, že jsi začala žít lidský život a našla jsi někoho, s kým jsi šťastná bez ohrožení života. Přesto, že je možnost, že si tento dopis nikdy nepřečteš, chtěl jsem se rozloučit správně a říct ti celou pravdu. Chtěl jsem, abys věděla, že jsem tě vždy miloval a milovat budu.

Moc mě mrzí, že jsem ti musel tolik ublížit, ale bylo to pro tvoje dobro, lásko. Bylo pro mě moc těžké, abych si přiznal, že ti nemohu být nadále nablízku. Tvůj život je pro mě vším a tak jsem se ho svými činy snažil ochránit. Jsi to nejdůležitější, co jsem za svojí věčnost poznal. Neustále na tebe myslím. Není den, kdy bych si nenadával, za to, že jsem tě opustil, ale všechno jsem to dělal jen pro tebe. Věř mi, takto je to lepší. Semnou bys nebyla šťastná, nemohu ti nabídnout nic, co ti může dát normální muž.

Nikdy víc jsem nenáviděl svojí zrůdnou existenci. Dal bych všechno, abych mohl být zase s tebou. Držet tě v náručí a broukat ti tvoji ukolébavku. Vidět tvoje nádherné hluboké oči a já bych ti mohl říct, jak moc tě miluju. Bohužel nám to nebylo souzeno. A já si jen přeju, abys byla šťastná. Nikdy na tebe nezapomenu!

Miluji tě Bello… navždy tvůj Edward

Po celou dobu co jsem četla ty pečlivě napsané řádky, jsem plakala. Nemohla jsem uvěřit, že všechno co mi řekl před několika dny v lese, byla lež. A já hloupá jsem mu uvěřila. Kdybych nebyla tak přesvědčená, že jsem jen obyčejná. Mohla jsem mu říct, jak moc já miluji jeho a že se ho nikdy nevzdám, ať to stojí, co to stojí. Mohla jsem odejít s nimi a mohli jsme být šťastní.

Bohužel se tak nestalo. Co mám ale teď dělat? Honilo se mi v hlavě. Jak jen to celé nedorozumění vysvětlit. Jak všechno napravit? Položila jsem všechny ty poklady na postel a nečinně na ně zírala. Přemýšlela jsem.

Za nedlouho jsem měla rozhodnuto. Musím ho najít. Ale jak? Neměla jsem na ně žádný kontakt a pochybuji, že by se na něm dali zastihnout. Nevěděla jsem o nich moc. Jen to že žili u známých na Aljašce. Sice bych se tam mohla vydat, ale pochybuji, že bych je našla. Takhle zranitelná. Musela jsem pojistit sama sebe. Nemohu za ním jít s tím, že chci být s ním celý svůj život. Dokud ze mě nebude stará bába a on bude mít svolení mě opustit. To je hloupost. Musela jsem to udělat pořádně. Dát mu důkaz, že chci být jen s ním.

Dále mluvil o královské rodině. Ale jak je přesvědčit aby mě proměnili. Nemám nic, co by je mohlo zajímat. No možná něco přece vlastním. Svojí nedobytnou mysl. Nevěděla jsem, jestli to bude stačit, ale cítila jsem, že tohle bude to, na čem postavím svojí víru. Vyskočila jsem na nohy a začala balit. Vysypala jsem z batohu všechno učení a rychle jsem do něho sbírala potřebné věci na cestu. Nějaké prádlo a hlavně peníze. Všechny doklady a vzpomínky. Nezapomněla jsem vyndat dárek od Edwarda z přehrávače a vzala jsem si discmana a několikery náhradní baterky. Do foto alba jsem vložila Edwardovu fotku. Na místo odkud neměla nikdy zmizet. Naposledy jsem se na tu krásnou fotografii usmála a vložila album do batohu. Sbalila jsem několik hygienických potřeb. Pokud to všechno dobře dopadne, nebudu nic z toho potřebovat. Ale odpověď byla ještě daleko.

Oblékla jsem se do džín, trička a mikiny. Bundu jsem měla dole a teplé boty také. Zapnula jsem svůj počítač a než se zapnul, odběhla jsem si vyčistit zuby. Byla jsem nervózní ale odhodlaná. To všechno co mě čekalo, mě děsilo k smrti, ale bojovat za lásku za to stálo. Konečně se počítač zapnul. Nedočkavě jsem zapnula internet, ale bylo toho na něho příliš. Poťukávala jsem nehty do stolu a začala uvažovat o tom, že se na to vykašlu a hodím ho z okna.

Než se všechno načetlo jak má, uvažovala jsem o svém stavu. Moje krásná vidina se už neobjevila. Srdce, které tolik bolelo, už bilo na všechno to kolem, klidně a vyrovnaně. Cítila jsem se silná. Žádná bolest netížila moje tělo. Jen ta nervozita byla značně otravná.

Konečně všechno šlapalo jak má, tak jsem se pustila do vyhledávání. Ti, které hledám, bydlí ve Volteře v Itálii, poblíž Florencie. Zkusila jsem vyhledávač a ano, povedlo se. V článku se psalo o malém výletě do srdce Voltery. Zajišťuje ho malá cestovní kancelář a dopravují cestující autobusem, přímo z letiště. To neznělo moc nebezpečně.

Cestu jsem měla naplánovanou a konečně jsem měla i sbaleno. Aspoň jsem v to doufala. Pokud mi bude něco scházet, koupím si to z peněz na vysokou. Zbývala už jen jediná věc a to dopis na rozloučenou.

Drahý Charlie

Odešla jsem. Nebude to jako vždy. Nevrátím se. Aspoň ne v nejbližší době. Nehledej mě prosím. Stejně mě nenajdeš. Odešla jsem daleko od Forks a snad najdu své štěstí.

Neboj se o mě, budu v pořádku. Mám tě ráda.

P.S. Kdyby se vrátil Edward, jen mu řekni, že jsem odešla tam, kam by šel on, kdyby se mi něco stalo.

Měla jsem ho už připravený a zalepený v obálce. Položila jsem ho na kuchyňský stůl a naposledy jsem se rozhlédla po domě. Věděla jsem, že se mi bude stýskat. Bylo mi jasné, že jako živá bytost už Charlieho neuvidím. Mrzelo mě, že jsem mu musela tolik ublížit. Za celou dobu co jsem tu byla, jsem mu tolik ubližovala. Neustále jsem od něho utíkala a vždy kvůli Edwardovi. Teď to bude naposled. Snad se jednoho dne vrátím a budu mu to moct vysvětlit, tak jak jsem slibovala v dopise. Snad mě nebude hledat. Až přijede domů a dopis si přečte. Budu už dávno v letadle. Už nebude cesty zpět. Pohladila jsem nostalgicky sedačku, na které otec trávil tolik času a odcházela jsem ke dveřím. Naposledy jsem přičichla k jedné otcově košili a snažila si zapamatovat tu vůni. Se slzami v očích jsem vyrazila ze dveří.  

Zamkla jsem za sebou, klíč jsem schovala za okap u dveří a šla jsem směrem k mému náklaďáčku. Edward se vždycky bál, že by můj náklaďáček nedojel ani do Port Angeles, ale právě tam jsem potřebovala. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než to risknout. Vzala jsem za zrezivělou kliku od dveří, otevřela jsem je a posadila jsem se na vrzající sedadlo a batoh jsem si dala na sedadlo vedle sebe. Strčila jsem klíč do zapalování, nastartovala jsem a vyrazila jsem na silnici. Sedět ve svém autě ve mně vyvolávalo tolik vzpomínek, ale teďka na tohle nebyl čas.

Potřebovala jsem se dostat na dálnici. Nezbývalo mi nic jiného, než projet celým Forks. Celou cestu jsem se rozhlížela, bála jsem se totiž, že mě někdo uvidí odjíždět. Tím by se všechno pokazilo, protože pochybuji, že by mě Charlie nechal odjet jen tak.

Měla jsem štěstí a odbočka na dálnici byla už na dohled, takže jsem se mohla přestat bát. Úlevou jsem se oklepala a vyhodila jsem blinkr. Konečně jsem odbočila na dálnici. Cesta na ní byla o poznání lepší. Žádný stres, jenom soustředění se na cíl, kterým bylo port Angeles. Náklaďáček hlasitě předl a kilometry ubíhaly. Podívala jsem se na středový panel. Úplně jsem zapomněla na stereo, které mi Emmet nainstaloval, jako dárek k mým narozeninám. Po slepu jsem zašmátrala v batohu a vytáhla to, co jsem hledala. Bylo to CD, které pro mě nahrál Edward.

Zasunula jsem ho do sterea a z reproduktorů začala hrát známá hudba. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami, ale nebyl to pláč. Byly to slzy štěstí, slzy naděje. Užívala jsem si tu krásnou melodii, kterou jsem znala zpaměti a po nějaké době kdy hrálo už podruhé, si lehce pobrukovala. Cítila jsem se volněji, ale nervozita byla stále znát, vyrovnávala se s mým klidem v mém srdci, který způsobovala ta krásná slova v dopise.

Zdálo se, že všechno běží podle plánu, ale to se mělo změnit. Náklaďáček začal divně škytat a zpod kapoty se začala valit pára. Nebýt Charlieho průpravy o tom co dělat v takovýchto případech, asi bych za hlasitého kvílení brzd zastavila na místě a v domnění, že mi hoří auto, bych s křikem vyskočila z auta. Naštěstí vím o kanistru s vodou, který mi Charlie dal na korbu náklaďáčku pro případ nouze. Zpomalila jsem a zajela ke krajnici právě včas. Pár vteřin po tom, co jsem odbočila, mi s hlasitým škytnutím chcípnul motor. Zastavila jsem, vyndala klíčky ze zapalování a zapnula jsem výstražné blinkry. Zatáhla jsem za páku pod volantem a otevřela tak kapotu.

Vystoupila jsem z auta, vzala jsem si z korby kanistr s vodou a hadr. Přesunula jsem se k přední části auta, otevřela jsem kapotu a zajistila ji vzpěrou, aby mi nespadla na hlavu. Obalila jsem si ruku hadrem a otevřela víčko od chladiče. Okamžitě se vyvalil oblak páry, tak jsem hned uskočila, abych se neopařila. Nejhorší část už sem měla za sebou, teď zbývalo čekat, až chladič trochu vychladne, abych do něj mohla nalít vodu. Čas se vlekl a z chladiče ještě stále stoupaly malé obláčky páry, ale podle mého mínění už nastal čas, abych nalila vodu do chladiče. Odšroubovala jsem kanistr, nalila vodu do chladiče a vyvalila se na mě další pára, ale vypadalo to, že první nástraha na mé cestě byla zažehnána. Zavřela jsem kapotu, kanistr vrátila zpět na korbu a nasedla zpět do auta. Strčila jsem klíčky do zapalování, otočila, ale náklaďáček jenom zachrčel a to bylo všechno.

„No to mi ještě scházelo,“ pomyslela jsem si. Až se Charlie dozví, že na dálnici našli opuštěný můj náklaďáček, určitě zešílí, ale nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat v cestě. Vzala jsem si batoh ze sedadla, ze sterea jsem vyndala CD, zabouchla dveře, zamkla a vydala jsem se směrem k Port Angeles. Nechtělo se mi loučit se svým autíčkem, ale co jiného mi zbývalo. Radši jsem se na něho neohlížela.

Asi po čtvrt hodině chůze jsem pár metrů před sebou spatřila ceduli PORT ANGELES 2km. Při pomyšlení, že mám jít ještě další dva kilometry, na mě šly mrákoty.

Ačkoliv se mi tento způsob cestování nezamlouval, zdvihla jsem ruku se vztyčeným palcem, ale nikdo nezastavoval. Ani se lidem nedivím. Já sama bych si do auta nikoho cizího nevzala, ale štěstí se na mě usmálo. Ušla jsem ještě par set metrů, když u krajnice zastavil tmavě modrý suburban. Na straně spolujezdce se stáhlo okénko. Sehnula jsem se, abych nakoukla dovnitř a posoudila, jestli není můj zachránce, už na první dojem deviant, ale byla jsem mile překvapená.

Za volantem seděla sympatická starší paní v modrých šatech, s půlměsícovitými brýlemi na nose a se slamákem na hlavě. Přívětivým hlasem se mě zeptala, jestli nepotřebuju pomoct a při tom se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětovala a řekla jsem, že potřebuju na letiště v Port Angeles.

„To máte štěstí, děvenko, jedu zrovna tím směrem,“ odvětila tím samým milým hlasem jako před tím.

Měla jsem neuvěřitelné štěstí. Byla, jako anděl seslaný z nebes, aby mě zachránil, i když vzhledem k tomu, co jsem se chystala v blízké budoucnosti udělat, tipovala bych spíš bytost, tam ze zdola. Otevřela jsem dveře a pohladila mě krásná květinová vůně, až potom sem si všimla, že zadní sedadla jsou plná květin všech možných druhů a barev. Sedla jsem si na místo spolujezdce, batoh jsem si dala k nohám. Poděkovala jsem své zachránkyni, zapnula si pás a mohli jsme vyrazit.

Po chvilce jízdy jsem nadhodila klasickou konverzaci ve stylu, jak se vede, kam jedete, co tam budete dělat a tak dále. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Mildret Hawkinsová a že veze květiny na trh do Port Angeles, zároveň jsem jí odvyprávěla svůj příběh, samozřejmě značně upravený. Myslím si, že kdybych Mildret začala vyprávět o sličném upírovi, který mě opustil a já se teď hodlám stát jednou z jeho druhu, abych ho získala zpět, asi by rychle zastavila, vykopla mě ven z auta a uháněla co nejdál od toho místa, kde mě nechala.

Už jsme se blížili k letišti. Ani jsem si nevšimla, že cesta tak rychle utekla. Mildret byla tak hodná, že mě odvezla přímo před letiště. S velkou vděčností jsem jí poděkovala, vzala si batoh a vystoupila jsem z auta. Mildret mi ještě popřála šťastnou cestu a pak už vyrazila svou cestou.

Mávala jsem jí celou dobu, dokud mi nezmizela za zatáčkou. Pak sem si hodila batoh na záda, zhluboka se nadechla a plná očekávání jsem vyrazila vstříc letištní hale.

Jsme moc ráda, že se Vám povídka líbí, prosíme tedy o Vaše komentáře ;) Děkujeme :)

« »

Shrnutí Marcus1932

Shrnutí BadLovelyLucy

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopařka - Kapitola 3.: