Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 9. kapitola

06.11.2010 (16:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1413×

9. kapitola – Nerušit, prosím!

Byla překrásná. Ležela stulená na mojí hrudi a já si ukládal každý detail její tváře do paměti. Možná mě už nikdy nebude chtít vidět, až zjistí, jaká jsem zrůda.

Po celém těle se jí vybarvovaly modřiny. Váhavě jsem zvedl ruku a přiložil ji k jedné na jejím boku. Pasovala přesně. Snad jen slepý by si nevšiml, jak přesně každá odpovídá mé dlani a prstům. A já si myslel, že jsem se snažil dostatečně. Že jsem byl něžný. V rámci možností. Namísto toho jsem jí jen ubližoval.

Strašně jsem se bál jejího probuzení. Její reakce. A všech jejích slov. Ale věděl jsem, že kdyby mi řekla, abych odešel - úplně odešel, navěky z jejího života - vyhověl bych jí. Nehledě na to, jak bolestivá byla už jen samotná představa.

Znovu mě překvapila.

Už v šest hodin, dlouho před zazvoněním budíku, naplnil pokoj zvuk zrychleného tlukotu jejího srdce. Probouzela se. A zřejmě si i uvědomovala moji přítomnost. Vzhlédla ke mně a natáhla se pro polibek. Ucuknul jsem. Byl jsem si jistý, že poté, co by se její rty jen letmo dotkly mých, nedokázal bych zastavit.

„Promiň,“ hlesl jsem. Nedokázal jsem se jí podívat do očí. Přesto jsem periferním viděním zaznamenal, jak si mě nechápavě měří.

„Edwarde, stalo se něco? Podívej se na mě,“ položila mi ruku na tvář. Naštěstí takovou sílu opravdu neměla. „Prosím,“ dodala šeptem. Tohle byl jiný kalibr; daleko silnější. Otočil jsem se k ní a se zaúpěním jí schoval hlavu do důlku pod ramenem. Okamžitě mi vjela prsty do vlasů a začala mě konejšivě hladit.

„Jen se na sebe podívej,“ vybídl jsem ji. Chvíli bylo ticho. Podle zavíření vzduchu jsem poznal, že po chvíli zvedla ruku. „Mrzí mě to.“ Chtěl jsem jí vylíčit, jak moc je mi to líto. Jak moc rád bych tuhle část své podstaty úplně vymazal. Jak moc ji miluju. Zabránil mi v tom její upřímný smích. Zmateně jsem se odtáhl. Možná se i bouchla do hlavy...

„Moc si věříš, Rambo,“ pohladila mě po tváři. Chytil jsem její ruku a natáhl ji k sobě, abych mohl přiložit svoji dlaň k otisku na její paži. Protočila očima, načež demonstrativně zvedla ukazováček a cvrnkla se do ramene.

„Za chvíli tam budu mít modřinu. Už jsem si na to zvykla,“ vysvětlovala a upřeně sledovala svou ruku. „Dobře, možná ne hned, ale do večera tam určitě bude,“ usmála se. „Můžeš se potom přesvědčit,“ políbila mě na tvář. Věděl jsem, že to není tím. Ale byl jsem rád, že si našla vysvětlení. Že mě ještě vůbec chce. Protože jsem jí nechtěl říkat pravdu. Nechtěl jsem ji tím ztratit. Ještě ne.

Pohledem zkoumala můj výraz, a pak si povzdechla. „Edwade, já vážně nevím, jak ti to vysvětlit. Já... Myslela jsem si, že můj život už skončil, ale pak jsi přišel ty a nutíš mě smát se a milovat tě a hledat barvy i na tomhle příšerným upršeným šedým místě. Díky tobě mám znovu pocit, že žiju,“ pousmála se a lehce mi přiložila ruku na tvář. Zabořil jsem jí hlavu do dlaně a znovu nemohl uvěřit tomu, že mě tenhle anděl miluje.

„Takže se na mě nezlobíš?“ políbil jsem ji do dlaně.

„Ne, jak tě to jen napadlo? Navíc, zažila jsem i horší věci, pár modřin přežiju. Tyhle aspoň stály za to,“ věnovala mi lehoučký polibek do koutku úst. „Nebo ne?“

„To rozhodně ano,“ přiznal jsem jí, trochu zmámený jejím čokoládovým pohledem a záplavou vzpomínek na minulou noc. Konečně mě políbila. Omotala mi ruce kolem krku a přitiskla se ke mně. Ta tenká deka mezi námi mi najednou neuvěřitelně vadila. Vymotával jsem ji z ní a vychutnával si sladkou chuť jejích rtů, když mi došel význam jejích slov a já se odtáhl.

„Milovat mě?“ ptal jsem se nevěřícně.

Krásně se červenala. „Miluju tě. Vlastně ani nevím, proč jsem ti to už dávno neřekla,“ hleděla mi do očí a v těch jejích se odrážela naprostá oddanost a láska. Zabořil jsem jí ruku do vlasů a byl rád, že se v tu chvíli nevidím ani v jejích myšlenkách, protože bych se za svůj připitomělý úsměv musel stydět. Fakt, že ona je na tom stejně, mě alespoň trochu uklidňoval.

„Taky tě miluju. Víc než cokoli na světě,“ zašeptal jsem.

Políbila mě. „Já vím. Máme zhruba půl hodiny na sprchu,“ upozornila mě zastřeným hlasem. Když jsem i s ní v náručí vstal, uvolněně se zasmála a dlouze se přisála k mým rtům.

Následující minuty jsem neměl moc prostoru k přemýšlení nad tím, co dělám, kde jsem a čeho jsem se vůbec bál. Přesto mi hlavou proběhla jedna zbloudilá myšlenka, kterou jsem v zápětí vyslovil nahlas.

Jak jsem bez ní vůbec mohl žít?

„Když jsi říkal, že Alice ví všechno, netušila jsem, žes` myslel i tohle,“ křičela Krajinka a máchla fénem v nedbalém oblouku, který zahrnoval sprchový kout, mě a ložnici za mými zády. Opíral jsem se o rám dveří a pobaveně ji pozoroval.

V odpověď jsem jen pokrčil rameny. Já už si za ta léta zvykl na Alicinu špehovací schopnost.

„Aspoň nemusíme nic vysvětlovat,“ usmála se a vypnula fén. Stáhla si vlasy do culíku a otočila se ke mně. Upřeně jsem ji sledoval.

„Co se děje?“ otázala se zmateně.

„Nic.“

„Tak proč se na mě tak koukáš?“ vyzvídala dál.

„Jsi krásná.“ Nic neřekla, jen se ke mně natáhla a srovnávala mi límeček bílé košile. Pak si stoupla na špičky a zblízka zkoumala mé oči. V tu chvíli rozhodně nebyly zlaté...

„A ty nutně potřebuješ návštěvu očaře,“ oznámila mi, lehce mě poplácala po hrudi a tvářila se nesmírně vážně. Jen oči ji prozradily. Vždycky ji prozradily. Jak jsem jen miloval ty veselé jiskřičky...

„Ty zase nějaký oblečení. Měla by sis znovu přečíst Ústavu - pobíhat tu jen tak v ručníku je určitě zakázaný.“ Rozesmála se, ale poslechla mě a zamířila ke skříni. Se zaúpěním jsem zavřel oči a otočil se, když nechala ručník dopadnout na zem.

„Ani na to nemysli!“ napomínala mě z kuchyně Alice, která připravovala snídani. Nasáčkovala se sem při první možné příležitosti. „Zhluboka dýchej a počítej do deseti,“ radila mi. „Nebo mysli na Emmetta, to taky pomáhá... “ Uchechtl jsem se a Krajinka se hned začala zajímat, co se děje. Tím ovšem přesunula veškerou Alicinu pozornost na svoji osobu. „Ona ještě není oblečená? Za chvíli musíme jít do školy, tak ať si pohne. A věci už jsem jí připravila, tak nevím, co hledá,“ hudrovala.

„Alice tě zastřelí, jestli si nevezmeš oblečení, co ti přichystala. Věř mi,“ upozornil jsem Krajinku. Jen si povzdechla, ale za pár minut už seděla za stolem v novém kostýmku a roláčku s dlouhými rukávy ze sobotních nákupů, ládovala do sebe palačinky od Alice a chválila ji za její kuchařský um.

„Víš, trochu se na tebe zlobím,“ poslal jsem Alici a přitom pozoroval blažený výraz mé Krajinky. Alice po mně hodila nechápavý pohled. „Nenechalas` mě ani udělat jí snídani,“ vysvětlil jsem jí a ona se zašklebila.

„Omlouvám se, ctihodný pane. Takovou snídani do postele by rozhodně uvítala daleko víc než společnou sprchu,“ kývala vážně hlavou.

„Myslíš?“ znejistěl jsem. Alice jen pobaveně zakroutila hlavou a vydala se čekat do auta, ať si prý také užijeme trochu soukromí. Byl jsem jí za tohle malé vstřícné gesto neskonale vděčný. Mlčky jsem pozoroval Krajinku. Nepotřeboval jsem mluvit, její přítomnost mi bohatě stačila. Pozorně jsem naslouchal tlukotu jejího srdce a cítil, jak se mi po tvářil rozlévá úsměv. Jak ironické, že mi zvuk proudění krve v jejích cévách a každý silný tep jejího srdce nečiní nejmenší potíže; naopak, uklidňoval mě. V té první chvíli bych se zbláznil, být takhle blízko její vůně, která prozrazovala, jak lahodná musí ta červená tekutina v jejích žilách být. Teď jsem byl neuvěřitelně rád za to, že ji slyším; cítím. Znamená to, že je se mnou. A já jsem závislý na té vůni; na tom libozvučném šeptání krve; na ní celé.

A radši bych zemřel, než jí jakkoli ublížil.

Ticho přerušil její hlas. Všiml jsem si, že dojedla. „Ty snídat nebudeš, viď?“

„Většinou jím až oběd,“ zalhal jsem pohotově. Krajinka si mě nesouhlasně měřila. Sklidil jsem nádobí a začal ho umývat.

„Udělala bych to,“ objevila se vedle mě.

„Rád si tě rozmazluju,“ přiznal jsem a utřel si ruce do papírové utěrky. Jak to, že jí nevadí jejich chlad?

„Není to zdravé,“ zamumlala.

Musel jsem se usmát. „Co? Rozmazlovat tě, nebo mýt nádobí?“

„Myslím to s tím jídlem.“ Opřel jsem si ruce o linku a tím jí zabránil v pohybu. Zvedla ke mně hlavu a na chvíli mě lapila do svého pohledu.

Krátce jsem ji políbil. „Jsem zvyklý.“ Další lež. Kruci. Jak se mi to příčilo. Ale kdybych jí řekl pravdu, utekla by.

„Jsi nějaká přešlá,“ konstatoval jsem a přiložil jí ruku na šíji. Palcem jsem jí zvedl bradu a donutil jí podívat se mi do očí.

„To nic. Občas prostě moc přemýšlím,“ hlesla.

„To já bohužel taky. Ale jestli jsi kvůli tomu smutná, zakazuju ti používat mozek k jakýmkoli úvahám,“ sklonil jsem se k jejím rtům. Cítil jsem, jak se pousmála.

„Jak si přeješ, můj pane.“ Tentokrát jsem se musel pousmát já. Stoupla si na špičky a dožadovala se dalšího polibku. Když jsem jí pronikl do úst jazykem, zasténala a já ji jedním pohybem posadil na okraj linky. Moje ruka sjela po jejím hrdle přes okraj roláčku a zastavila se v důlku mezi klíčními kostmi. Přes tenkou látku jsem se dotkl něčeho tvrdého a do nosu mě udeřil neuvěřitelně silný zápach. Odpudivý. Odtáhl jsem se a o krok ustoupil. Zaraženě mě sledovala, když jsem vytáhl zpod jejího svetříku náhrdelník na kožené šňůrce.

„Co to je? Strašně to smrdí,“ svíral jsem tu zapáchající ozdobu a měl nutkání držet se od ní co nejdál. Krajinka mi ho vzala a zmateně si k němu přičichla.

„Já nic necítím,“ protestovala. Měla pravdu, ta ostrá, nepříjemná vůně ustoupila a už mě tolik nedráždila. Znovu jsem ho jemně uchopil mezi prsty. Jakmile jsem se ho dotkl, vrátil se i zápach.

„Vážně?“ ujišťoval jsem se. Sklonila se k mé dlani a znovu si přičichla.

„Vážně. Nic necítím.“ Zvláštní.

„To buď ráda. Kdes´ to vzala?“

„V Africe. Dala mi ho Anaya, matka Moshidiho. Je šamanka kmene. Prý má moc zahnat zlé démony. A tohle mi nakloní bohyni hojnosti a plodnosti,“ ukazovala jednotlivé přívěšky. Najednou se rozesmála. „Když mi to dávala, řekla něco jako “Tvá koza bude mít vždy dostatek mléka.” Nevím, na kterou bohyni narážela, ale nechci v tom hledat dvojsmysly.“ Uchechtl jsem se. Zastrčil jsem jí náhrdelník zpátky a on hned přestal vydávat tu neidentifikovatelnou vůni. Přestal účinkovat, došlo mi. V Africe zřejmě věří. A vědí...

Ona ale nic netuší. Že ano?

Před domem zatroubilo auto a připomnělo nám, že za necelou čtvrt hodinu zvoní. Lépe řečeno, Alice nám to připomněla. Naposledy jsem Krajinku políbil a vydal se k Al do auta. Museli jsme jet každý zvlášť, aby to nebylo podezřelé.

S Krajinkou jsem měl až druhou hodinu. Ani nevím, jak jsem přečkal tu první. Nevšímal jsem si Emmettova podivného chování - a u něj bylo chránění myšlenek opravdovou kuriozitou. Kdybych chtěl, mohl bych se ho zeptat a měl bych okamžitě přehled, protože v tom neměl skoro žádný trénink a jeho roztěkanost mi také nahrávala do karet. Jenže já nechtěl. Momentálně jsem neměl chuť poslouchat jeho myšlenkové pochody, protože jsem tušil, jakým směrem by se ubíraly. Soukromý průvodce jeho nově připravovanou kuchařkou Štěně na 1000 způsobů byl pro mě tou příjemnější variantou.

Navíc mi dalo značně zabrat soustředění. Absolutně jsem nevěděl, o čem ta víla za katedrou mluví, i když jsem poslouchal každé její slovíčko. Místo obsahu jsem ale vnímal jen tón jejího hlasu a s úžasem pozoroval každý pohyb jejích rudých rtíků. Nemohl jsem se dočkat, až je budu mít pro sebe. Rozhodně je nebudu zatěžovat mluvením. Bože, ať už zvoní!

„Takže v pátek,“ zaslechl jsem její hlas přes vytoužené drnčení zvonku.

„Co v pátek?“ ptal jsem se zmateně Emmetta. Už měl sbaleno a podezřívavě si mě měřil.

„Ta písemka,“ připomněl mi. Jen jsem pokýval hlavou. Takové věci mi nedělaly starosti. Emmett se jen ušklíbl a dál se věnoval štěněti na paprice. Nechal jsem ho spekulovat nad tím, jak dlouho by se mělo takové štěně nechat podusit a jemně mu naznačil, ať vypadne. A zavře.

„Pane Cullene, vy tu na mě čekáte? Jak pozorné,“ provokativně se zašklebila.

„To je samozřejmost, paní profesorko. Ale nic není zadarmo...“

Zvedla obočí. „A co byste si přál výměnou za vaši vzácnou společnost?“ Pomalu jsem se k ní blížil a nasadil přemýšlivý výraz.

„Co takhle polibek?“ zašeptal jsem těsně u ní a obmotal jí ruce kolem pasu. Zděšeně vtáhla vzduch do plic.

„Jak nestoudné! Co si o sobě vůbec -“ Nenechal jsem ji domluvit. Přitiskl jsem své rty k jejím a ona mi okamžitě vyšla vstříc. Když už se nutně potřebovala nadechnout, přesunul jsem se na její krk a pozvolna mapoval cestičku po její krční tepně. „Myslíte!“ dopověděla se zvláštním tónem; směsicí smíchu a vzrušení. Zřejmě jsem nebyl schopný vnímat nic jiného, než její horkou a měkkou pokožku, neboť jsem včas nezaznamenal otevření dveří.

O tom, že vetřelcem není žádný z mých sourozenců, mě přesvědčilo hlasité zalapání po dechu a splašený tlukot srdce...

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 9. kapitola: