Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 6. kapitola

16.08.2010 (09:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1648×

6. kapitola - Jake

Přesvědčoval jsem sám sebe, že jako upír nemůžu snít. Ale s ní jsem si připadal jako člověk. Člověk snící svůj nejkrásnější sen.

Nemohl jsem se nabažit pohledu na její tvář. Byla tak klidná a vyrovnaná, když spala. Na rtech, které jsem ještě před chvílí líbal, jí pohrával jemný úsměv.

Ona snít mohla.

Okouzleně jsem přojížděl prsty v jejích vlasech. Ležela na mé hrudi a držela se mě pevně jako klíště. Zahřívala mě. Nechtěla se mě pustit, ani když jsem jí vynesl do jedné z ložnic. V té druhé byla Alice.

„Děsí mě to. Myslíš, že to opravdu ví?“ zeptala se. Neustále o tom přemýšlela. Zkoušela hledat ve svých vizích. Zatím bezúspěšně.

„Nevím. Věřím jí, ale netuším, jak to zjistila. Taky o ni mám strach,“ posílal jsem jí. Nechtěl jsem vzbudit Krajinku. Navzdory všemu jsem se musel pousmát. Najednou jsem byl nesmírně rád, že jsem se podřekl.

„Třeba jí to jen řekla kartářka,“ napadlo Alici. „Na internetu jsou taky podobné předpovědi.“

„Alice, nemyslím si, že by věřila nějakým pochybným předpovědím. Je to nejchytřejší člověk, kterého znám.“ Pohladil jsem ji po tváři a ona se ještě víc usmála a silněji mě objala. Kdybych byl člověk, tak mě dávno udusí.

„Moje předpovědi jsou spolehlivé,“ pomyslela si trochu ukřivděně. „Stejně nic nevidím,“ povzdechla si. „A chytrá je, to ti nikdo nebere. Má paměť jako upír,“ zasmála se. Najednou se smát přestala. „Co když není člověk?“ napadlo ji.

Tomu jsem se zasmál. Krajinka rozhodně nebyla upír. Voněla jako člověk. Chovala se tak. Srdce jí bilo pravidelně a potřebovala dýchat. V žilách jí kolovala ta nejsladčí krev. Její oči byly stále stejné, čokoládové. Vlastně, celá byla čokoládová.

A hlavně moje.

„Je, o tom nepochybuj,“ zašeptal jsem. „Jen je krásná jako upír,“ dodal jsem při pohledu na ní.

„No jo, Romeo. Ale s tou pamětí mám pravdu,“ stála si za svým.

„To ano, jen bych v tom nehledal nic složitého. Mám trochu strach z jejích dedukcí. Myslím si, že je jen otázkou času, kdy sama zjistí pravdu,“ svěřil jsem se. „Vidíš něco?“

Alice se znovu ponořila do svých vizí. Snažila se o dlouhodobé předpovědi. Krajinka se jí začla podivně rozmazávat pokaždé, když se pokoušela dostat příliš daleko.

„Co to znamená?“ vyhrknul jsem polekaně. Tohle jsem ještě nikdy neviděl.

„Neboj, určite to nic není. Třeba se to ustálí, až bude její budoucnost jistější. Věci se mění ze dne na den,“ citovala. „To mi připomíná, kdy ji proměníš?“

„Cože? Zbláznila ses? Neudělám z ní monstrum!“ vyjel jsem po ní. Krajinka se nespokojeně zavrtěla, ale naštěstí se nevzbudila. To už by Alici před táborákem nezachránil ani Jasper.

„To bys mi neudělal,“ mručela.

„Pochop, že tohle bych jí nemohl udělat," ignoroval jsem její poznámku. „Nemohl bych jí vzít duši. Bez urážky, Alice.“

„V pořádku, já tě chápu. Jenom s tím prostě nesouhlasím. Měl bys svoje rozhodnutí přehodnotit. Jestli opravdu ví, kdy zemře, nezbývá ti moc času. Uvědom si, že nemládne,“ naléhala. „Přemýšlej. Já si zatím skočím domů. Vrátím se, než se vzbudí. Jo, a abych nezapoměla, Esmé je moc ráda, že jste se dali dohromady," stihla si ještě pomyslet, než za sebou zavřela vchodové dveře a rychlostí blesku zamířila k Jasperovi. Musel jsem se nad tím usmát. Poslala jí zprávu ještě, než jsem dorazil.

Po zbytek noci jsem přemýšlel. Ale s každou uplynulou sekundou jsem si uvědomoval stále víc, že ji nemůžu proměnit. Nemohl jsem nechat zvítězit mé sobecké já. Ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, bál jsem se její reakce víc, než čehokoliv jiného. Nechtěl jsem, aby přede mnou utekla. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem monstrum, přestože jím jsem.

Radši jsem si užíval její blízkost a teplo vycházející z jejího těla. Ten klid, přerušovaný pouze tlukotem jejího srdce a mělkým oddechováním, byl úžasný a mučivý zároveň. Tolik jsem toužil vloupat se jí do snů. Vidět svět alespoň na chvíli jejíma očima. Vědět o všem, co se jí honí hlavou. Znát každé její přání.

A potom jí ho bez váhání splnit.

O to víc mě její neviditelná hradba mučila. Alespoň do chvíle, kdy začala mluvit ze spaní.

Polekalo mě to. Zprvu jsem myslel, že se vzbudila. Zamumlala moje jméno. A pak mi došlo, že je to moje jediná šance, jak nahlédnout do jejích myšlenek. Mé mrtvé srdce se při té představě tetelilo blahem.

Nesnášela zdejší počasí. Mraky a déšť. Chybělo jí slunce. Chtěla navštívit svůj dům. A nějakému Jakeovi říkala, aby toho nechal.

Nevěděl jsem, kdo je Jake a čeho má nechat. A neuvěřitelně mě to sžíralo. Má ho ráda? Hodně?

Netušil jsem, co se se mnou děje. Nikdy jsem nic podobného necítil. Zabíjelo mě pouhé pomyšlení na to, že by ho mohla milovat. A zároveň jsem věděl, že bych ji nechal jít, kdyby si to přála. Hlídal bych ho. Stačila by jediná chyba a nedožil by se dalšího dne.

Nepoznával jsem se. Mé úvahy ale přerušilo další vyznání lásky z úst mé Krajinky. Patřilo mně.

Ta dvě slova mě vrátila do reality. Litoval jsem svých předchozích myšlenek. Jak bych jí mohl nevěřit? Miloval jsem ji a celým svým srdcem věděl, že ona mě také. Netušil jsem jak, ale cítil jsem to i bez Jasperovi schopnosti. A její slova, ač vyslovená nevědomky, mě v tom utvrzovala.

Za mraky pomalu vycházelo slunce a noc vystřídal den. Když ji první paprsky slunce, tlumené hustou vrstvou šedivých mraků, pohladily po tváři, následovány mojí rukou, pousmála se a zabořila mi hlavu do hrudi. Už se probouzela. Jemně jsem ji políbil do vlasů a ona vzhlédla, aby mě mohla obdarovat zářivým úsměvem.

„Dobré ráno,“ popřála mi.

„Překrásné, Krajinko.“ Trochu se zamračila.

„Už mi řekneš, co to znamená?“ měřila si mě. Jen jsem zakroutil hlavou, načež na mě upřela ten nejkrásnější psí pohled.

„Ukážu ti to,“ slíbil jsem jí a přitáhl si ji blíž. Lehce jsem ji políbil. Nikdy jsem neochutnal nic sladšího než její rty. Moje ruce se automaticky omotaly kolem jejího pasu a já si ji přetočil pod sebe. Zamotala své prsty do mých vlasů a já polibek prohloubil. Slastně vydechla, když jsem ji pohladil po holé kůži zad. Polibek se stával divočejším a vášnivějším. A já znovu věděl, že jestli to jeden z nás neukončí, stane se něco moc, moc špatného. Odtáhl jsem se a ona nespokojeně zamručela.

„Pořád to nechápu,“ stěžovala si po chvíli.

„To nebylo ono,“ pousmál jsem se nad jejím zmateným výrazem. Byla překrásná.

„Škoda,“ povzdychla si, ale v jejích očích jsem nenašel zklamání. „Myslela jsem, že mi to vysvětlíš ještě jednou... Ale když to nebylo ono, tak to holt nebylo ono,“ tvářila se vážně a snažila se vymanit z mého sevření. Marně.

„Ale možná bys to z toho mohla pochopit,“ zašeptal jsem jí do úst. Těsně před tím, než jsem spojil naše rty, jsem zahlédl v jejích očích jiskřičky. Vyhrála. Ale já byl s odměnou pro poražené nadmíru spokojen. Využila mé nepozornosti a přetočila mě zpátky na záda. Její ruce hledaly cestičku z mé hrudi přes ramena, aby se znovu mohly zaplést do mých vlasů. Její jazyk si hrál s mým v mučivě pomalém tempu. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného. Proto mě hlasité zaťukání vyděsilo stejně, jako Krajinku. Polekaně jsme od sebe odskočili.

„Děcka!“ ozval se jemný hlásek za dveřmi. „Já chápu vaše poplašený hormony, ale fakt byste s tím měli přestat!“

„Máš otravnou sestru,“ oznámila mi Krajinka a znovu se natáhla pro polibek.

„Já to slyšela!“ křikla Alice značně ukřivděným tónem. Bella se odtáhla, ale nespouštěla ze mě zrak. Prstem mi jemně přejížděla po tváři.

„Bylo to dost nahlas, skřítku,“ zašeptala a krátce mě políbila. To Alici dopálilo:

„Já nejsem skřítek, abys věděla!“ Neuvědomovala si, že tohle by už slyšet neměla. Krajinka ano. Usmála se pro sebe. Bylo na ní vidět, že ji jen zkoušela. A Alice jí samozřejmě naletěla! Někdy se mi zdá ukvapenější než Emmett.

„Alice!“ napomenul jsem ji. Ještě jsem nechtěl svou Krajinku ztratit. Nechtěl jsem, aby už utekla. Alice se mi začala omlouvat, jakmile jí to došlo. Já ale pozoroval Krajinku. Nevypadala, že by ji to překvapilo. Spíš, jako by to čekala. Nemohl jsem tušit, kolik toho už ví a kam její myšlenky směřují. Bells si zřejmě všimla mého zkoumavého pohledu a lišácky se usmála. Znovu spojila naše rty, ale to už Alice za dvěřmi nevydržela a s nekompromisním „Jdu dovnitř!“ k nám vtrhla. Zaskučela a teatrálně si zakrývala oči.

„To toho ožužlávání nemůžete aspoň na chvíli nechat?“ Kroutila nevěřícně hlavou. Ve skutečnosti byla ráda, že jsme spolu, a její mysl mi připadala jako gramofonová deska, která se zasekla na slově ,Konečně!´.

„Řekla dívka, která se musela nechat zplnoletnit, aby se mohla vdát ještě na střední škole,“ vrátil jsem jí to. To jsem ale neměl dělat, a to nemluvím o Alicině zabijáckém výrazu. Krajinka se začala dusit smíchy a tím pádem se stala naprosto nelíbatelnou. Alice se otočila ke skříni a začala Krajince hledat oblečení. Ve skutečnosti se tím snažila zakrýt úsměv.

„Když už nemusím ležet a pít bylinkový čaje...“ nadhodila Alice, ale uprostřed věty se zarazila. „Nemusím, že ne?“ Upřela na Bells zoufalý pohled. Ta jen pobaveně kývla a dál sledovala, jak jí ten malý ďábel prohledává celou skříň.

„Tak mě napadlo, že bychom mohly jít s Rose nakupovat,“ znovu se na ni otočila, tentokrát s prosebným pohledem, a nabízela jí hromádku nového oblečení, které pečlivě vybrala.

„Uteč!“ zašeptal jsem jí. Zmateně se na mě podívala.

„No tak, Bello, nenech se přemlouvat. Pár nových věcí by se do tvé skříně rozhodně vešlo,“ upoutala znovu její pozornost a do rukou jí vtiskla šaty. Nevěřícně jsem ji sledoval. Snažila se Bells nalákat, jako správný upír svoji kořist. Hypnotizovala ji svýma zlatýma očima a podmanivým hlasem šeptala, že se na ni Rose strašně těší.

„Dobře,“ přitakala Krajinka a Alice se spokojeně usmála.

„Víš, že jsi se právě upsala ďáblu?“ zeptal jsem se jí pobaveně a tím ji vytrhl z transu.

„Páni. Tohle bylo hodně divný,“ zamumlala. Alice jí doporučila sprchu, aby se probrala. Sledoval jsem ji, jak proplouvá místností jako tělo bez duše a jakmile se za ní zavřely dveře do přilehlé koupelny, otočil jsem se na Alici.

„Co to mělo znamenat?“ osočil jsem se na ni a snažil se co nejvíc šeptat.

„Promiň. Vím, že jsem se zdržela, ale chtěla jsem vám dopřát trochu soukromí. Ale pak jsem viděla...“ zarazila se. Zalapal jsem po dechu, když mi přehrávala své vize. „Edwarde, budeš si muset dávat veliký pozor. Musíš trénovat sebeovládání a neustále se hlídat. Stačí jeden prudší pohyb... Nechci, aby se jí něco stalo. Proto jsem vás vyrušila. Uvedomuješ si, jak máš ostré zuby? Neříkám, že bys ji neměl líbat, jen si dávej pozor, aby... Chápeš mě, ne?“ pohledem zavrtávala do země a kdyby mohla, jistě by se červenala.

„Chápu, Alice. A děkuju,“ pousmál jsem se na ni. Vzhlédla a očividně se jí ulevilo. „Ale na to jsem se neptal,“ podotknul jsem. Věděl jsem, že se schválně pokoušela odvést řeč. Obdarovala mě dokonalým omluvným úsměvem.

„Víš, ona by jinak nešla, tak jsem se rozhodla využít ve svůj prospěch aspoň tu trochu výhod, které upírství přináší. Nečekala jsem, že to bude mít takový účinek. Jsem zvyklá na zběsilý úprk zvěře, ne na tyhle nepřirozené lidské reakce... Děsí tě to, co?“ pozorovala mě s jiskřičkami v očích. Jenom jsem si povzdychl:

„Docela dost.“

„A odpustíš mi?“ ptala se s nadějí. Obdivoval jsem její schopnost dát myšlence tón. Věděl jsem ale, že za to můžou léta tréninku a nenechal se tak lehko obměkčit.

„Jen když mi slíbíš, že nás neutaháš.“

„Neboj, je sobota, v nákupním centru jsou jen do osmi. A ty nikam nemusíš. Stejně už potřebuješ zajít na lov, tak jsem to domluvila s Jazzem a Emmem. Nebo bys radši šel s námi?“ zvedla obočí a ani se nesnažila skrývat naději. Vzpoměl jsem si na její zklamaný tón, když mi oznamovala zkrácenou zavírací dobu, a rozhodně zakroutil hlavou.

„Né!“ vykřikla najednou Alice a už bouchala na dveře do koupelny. „Isabello Marie Swan, já tě varuju -“ nestihla to ani dopovědět a zklamaně si povzdechla.

„Co se děje?“ ptal jsem se vylekaně. Vyskočil jsem z postele a už stál u dveří. Alice mě sjela kritickým pohledem.

„Měl by ses převlíct,“ konstatovala. V mém pohledu se zřejmě značilo všechno to šílenství a strach, přotože si jen poraženecky povzdechla a protočila očima. „Nic se jí nestalo, jen je to potvora,“ uklidňovala mě. Teď už jsem ji vůbec nechápal. Její myšlenky mi však nic neprozrazovaly. Až když se z koupelny ozvalo hučení fénu, pochopil jsem.

„Ty zdržuješ schválně, že?“ křikla Alice, ale nevyhnula se ukřivděnému tónu. Bells se jen zasmála.

„Vidíš, co děláš? To jsou ty tvoje blbý poznámky. Akorát nás zdržuješ!“ obvinila mě. Otočila se a šla pro Rose do auta. „Prý ďábel,“ odfrkla si a už mizela ze dveří. Zmohl jsem se jen na pokroucení hlavou.

Dveře se za chvíli otevřely a dovnitř nesměle nakoukla Krajinka.

„Je pryč?“ Jen jsem kývnul. A pak se proměnil v kámen. Nikdy jsem Bellu neviděl v ničem jiném, než v kostýmku. Úzké černé rifle a tmavě modrý top mi proto dokázaly vyrazit dech. Byla jako vyměněná. „Edwarde?“ vyrušila mě z rozjímání, oči plné otazníků.

„Já jen... Sluší ti to.“ Sklopila hlavu a zamumlala tiché „Děkuju.“ Pohladil jsem ji po tváři a zvedl její pohled. „A krásně se červenáš,“ pousmál jsem se. Naklonil jsem se k jejím rtům a něžně je spojil s mými.

„Fakt jsou v sobě,“ zaslechl jsem šokovanou Rosalii. Bella na ni nevěřícně zírala a já ji vraždil pohledem. „Čau, Bello,“ usmála se nevinně. „Nechtěla jsem rušit, ale máte jít dolů.“

„Hlavně dohlídni, ať jí nechá najíst. Musí pravidelně pít a občas ji nechte si sednout. Snaž se Alici krotit,“ úkoloval jsem cestou ze schodů Rose, která jen přikyvovala. Nakonec mi slíbila, že na ně dohlídne. Krajinka nás jen šokovaně pozorovala. Alice pochodovala po obývacím pokoji jako lev v kleci a každou chvíli kontrolovala hodinky.

„Začínám mít docela strach,“ svěřila se mi Bells. Nemohl jsem udělat víc, než ji políbit do vlasů a ujistit ji, že vlastně o nic nejde, jen mám strach, že se Alice trošku víc rozjede. Ta už Bellu navlékala do bundy a strkala ze dveří. Bells stihla ještě zamknout, než se otočila na příjezdovou cestu a naprosto ztuhla. Sledovala Rosein kabriolet se směsicí obdivu a strachu - to když jí došlo, že jím pojede.

„Rose je dobrá řidička,“ uklidňoval jsem ji. Trochu se uvolnila a dokonce mi věnovala lehký úsměv. Chtěl jsem ji políbit, ale Alice mě zarazila.

„Já vám nechci nic říkat, ale být vámi, tak si dávám na veřejnosti pozor. Kdyby se to provalilo, vyhodí tě. Přinejmenším!“ informovala Krajinku.

„Máš pravdu, to mě nenapadlo,“ vydechla. Tázavě se na mě podívala.

„Jestli to chceš tajit, mně to vadit nebude. Stačí mi, že jsi se mnou,“ ujišťoval jsem ji. Nebyla to lež. Alespoň ne úplně. Rád bych všem v okolí ukázal, že Bella patří jen a jen mně, ale kdyby to pro ni znamenalo ztrátu práce, vyčítal bych si to. Každý na ní viděl, že učí ráda. Dokonce i žáci si ji za tu krátkou chvíli oblíbili. A kdyby odešla ze zdejší školy, nejen, že by ztratila část sebe samé, ale přišla by i o jeden důvod zůstávat tu. A to jsem nemohl dopustit - už jen kvůli mé sobečtější části, která ji chtěla mít stále u sebe.

Doma na mě už čekali Jazz s Emmem. Nudu zabíjeli sledováním nějakého zápasu. Jen co jsem vešel, začali si usilovně chránit myšlenky. Procházel jsem kolem nich a chtěl se jít převléct, když si Jasper odkašlal:

„Co jsem říkal?“ šeptal a zakrýval si ústa dlaní, jako by měl opravdový kašel. Chvíli jsem ho nechápavě pozoroval, a když z mé strany nezaregistroval žádnou odezvu, znovu se začal dusit imaginárním kašlem, do kterého zamumlal tu stejnou větu. Emmett se snažil nesmát. Když Jasper ani pro tentokrát nic nezaznamenal, protočil očima.

„Co jsem říkal o týdnu?“ opakoval nahlas a zřetelně.

„Vtipné,“ poznamenal jsem suše. Nevšímal jsem si Emmetta, který prohodil, že mě asi oba podcenili, ani jeho poraženeckého výrazu, když Jazzovi na stůl vyrovnával prohranou částku. Sprcha, obléct, klíčky. Chtěl jsem být co nejdřív zpátky. Emmett plánoval jet až k Hurricane Ridge.

Celý den jsem na ni nemohl přestat myslet. Na lov jsem se moc nesoustředil. Věřil jsem, že Rose na ni opravdu dohlédne. I přesto jsem měl z Alice špatný pocit. Nakupování s ní nebylo až tak hrozné - když jste neutahatelný upír.

Krátce před desátou hodinou prořízly světlomety tmu, která halila příjezdovu cestu k Bellině domu. Vylezl jsem z auta a rovnou zamířil k tomu jejich. Krajinka spala schoulená na zadní sedačce. Vrhl jsem vyčítavý pohled po Alici a vzal Bells do náručí. Můj ledový dotyk v kombinaci s čerstvým vzduchem ji zřejmě probudil. Omotala mi ruce kolem krku a víc se ke mně přitiskla.

„Klíče jsou pod tím květináčem,“ připomněla mi. To už měla Rose dávno odemčeno a nosila tašky s logy různých obchodů do verandy. Vynesl jsem Bells nahoru a položil do postele. Za mnou docupitala Alice.

„Promiň, zdržely jsme se v restauraci. Pauzy jsme dělaly, jíst i pít jsme ji donutily a já na ni byla něžná, když to bylo poprvé,“ smála se a zárověň odpovídala na mé nevyřčené dotazy.

„Příště musíš jít se mnou,“ mumlala Krajinka. Alice mi potvrdila, že ještě dopoledne smlouvu prodloužila a zahrnula do ní i mě. Pak mě vystrkala z pokoje. Naštěstí nevnutila Bells jednu z nových košilek, které jí i přes její protesty koupila.

Už tak bylo těžké ovládat se v její přítomnosti - zlášť, když holky odešly. Od Alice jsem věděl, že Bells ráno odjíždí za svými známými a v noci bych k ní neměl chodit. Alespoň oficiálně. Odvést ji do školy mi bylo vysloveně zakázáno. Ve škole to také nebude lehké.

Možná proto jsem si vychutnával náš polibek a co nejvíce prodlužoval tu krátkou chvíli loučení.

Čekal mě dlouhý den. Snad nikdy jsem se tolik netrápil s úkolem. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky se mi před očima objevila Krajinka. Po několika marných pokusech jsem to vzdal a popsal ji. Charakterizoval jsem naprostou dokonalost a listy papíru skryl do jedné z knížek. Teprve potom jsem mohl dodělat Romea. Domluvil jsem se totiž s Emmettem, který popisoval Julii.

Večer jsem nešel na lov. Jěště stále jsem byl plný. Tak strašně jsem si za těch pár dní zvykl na její vůni. Chyběla mi. Celý den jsem ji necítil, proto mě její síla překvapila - ale rozhodně nevystrašila. Pozoroval jsem ji z houpacího křesla v rohu místnosti. Čekal jsem, kdy znovu promluví. Nic ale neřekla. Vyhnalo mě až svítání.

Na angličtinu přišla s dobrou náladou.

„Co je nového?“ ptala se. Asi jsem se před ní ještě nezmínil o Emmettových sklonech k odpovídání na řečnické otázky.

„Ve státě Louisiana zatkli učitelku, která sexuálně zneužívala svého žáka,“ provokoval.

„Vážně? Není tomu tak dlouho, co ve Wisconsinu jedna svého žáka utloukla. Prý jen kvůli tomu, že byl neuvěřitelně otravný,“ provrtávala ho upřeným pohledem. Přesto, že by mu jako člověk nebyla schopná ubížit, Emmett vyděšeně polknul.

Po zbytek dne dal pokoj a u oběda se schovával za Rose, kterou si preventivně posadil na klín. Neuvěřitelně jsem se těšil, až budu mít Krajinku jen pro sebe. Mohli jsme si dovolit jen pár letmých doteků a kradmých pohledů. Jakmile jsem vyložil sourozence doma, zamířil jsem za ní. Zastavil jsem před jejím domem a už z dálky slyšel její hlas.

„Jakeu, nech toho!“

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 6. kapitola: