Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 20. kapitola

08.03.2011 (19:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1271×

20. kapitola – Protivná

Bella ještě spala, když Nessie přišla dolů. Vypadala příšerně. Pod očima se jí rýsovaly kruhy a celkově působila jako reklama na spánkový deficit. Od tří hodin jsem slyšel, jak se převalovala, a evidentně toho naspala jen o trochu víc než já…

Naznačil jsem jí, ať je tiše, a ona na mě upřela zmatený pohled. Když její rozespalé oči zaostřily na Bellu, svraštila obočí.

„Kdy se vrátila?“ zeptala se a pokynula hlavou k Belle.

„Chvíli potom, co jste šly spát.“ Ness kývla a beze slova zamířila do kuchyně, ale pak položila ruku na zárubně a po mírném zaváhání se ohlédla. Vypadala, jako by vedla nějaký vnitřní boj. Když promluvila, zněla zamyšleně.

„Je ráda, že jsi tu s námi. Připadá mi šťastnější. Za to jsem ti vděčná…“ odmlčela se a chvíli pozorovala spící Bellu. Potom se mi zadívala do očí, ve tváři výraz odhodlaného bojovníka. „Ale nenechám tě, abys mi vzal i ji.“

„Já ti ji přece nechci -“ Ness uťala mé námitky rázným mávnutím ruky.

„Aby bylo jasno! Je mi jedno, co chceš a co nechceš. Zajímá mě jen, co chce ona. A jestli si přeje, abys tu bydlel, budiž. Moji podmínku splnila. Teď jsme obě spokojené, ale to nic nemění mezi náma dvěma,“ oznámila mi a zmizela v kuchyni. Naprosto mě odzbrojila. Nevěděl jsem, jestli mám dřív přemýšlet nad tím, jak ji vůbec mohlo napadnout, že bych jí chtěl Bellu vzít, nebo si zoufat. Zdálo se mi, že je všechno na správné cestě. Zřejmě jsem se mýlil. Protože teď se evidentně všechno hroutilo.

Poněkolikáté jsem přemýšlel, co má se mnou Nessie za problém. Neuvědomoval jsem si, že bych před ní kdy řekl něco špatného či urážlivého – na rozdíl od ní. To já byl z nás dvou ten, kdo se snažil, abychom spolu vycházeli. Jenže Ness všechny mé pokusy bojkotovala a já netušil proč.

Rozhodl jsem se to zjistit, ale dřív, než se mi podařilo vytáhnout co neopatrněji ruku zpod Belliny hlavy, uslyšel jsem bouchnutí zadních dveří. Zřejmě šla na Krajinčin hrob, nebo možná na lov. Ani při jednom jsem ji rozhodně nechtěl rušit, a tak jsem si jen rezignovaně povzdechl. Času bude dost…

„Co se děje?“ zamumlala Bella rozespale. I ona vypadala, že by ještě trochu spánku snesla, ale rozhodně na tom nebyla tak hrozně jako Nessie.

Na mé „Nic!“ se zatvářila trochu skepticky, ale ostatních komentářů se naštěstí zdržela. Jak jsem později zjistil, bylo to jen dobře.

Dnes totiž neměla nejlepší náladu. Začalo to hned po probuzení. Značnou chvíli nadávala na Nessie, protože jí nešly rozčesat vlasy kvůli množství laku, který jí držel lokny pevně pohromadě. Další kritiku schytalo počasí, pak ubohost dnešního televizního programu, hloupé poličky na knihy v mém novém pokoji a zatracené auto, které kleklo hned s první várkou věcí na stěhování.

Myslel jsem si, že se kvůli včerejšku zlobí – a bylo vcelku jedno, jestli na mě nebo na sebe. Jenže vždy, když jsem o tom chtěl mluvit, mě utnula.

Když pak u oběda nerýpala jako obvykle a nezaznělo ani její oblíbené „Dítě, ty se nevyplatíš!“ nebo „Tebe lepší šatit než živit!“, začal jsem mít opravdu strach.

Ještě ke všemu mě Nessie s Jakem značně vyváděli z rovnováhy. Pokaždé, když měla Bella chuť na trochu kritiky o páté, po sobě vrhali pohledy, ve kterých se mísil strach, pobavení, soucit a mnoho dalších nesourodých emocí. Rozhodně se jim podařilo zmást mě ještě víc.

Po vybalení poslední krabice mi Jacob velmi taktně naznačil, že bych měl vypadnout – nejlépe k Esmé. Aspoň tak jsem pochopil jeho řeči o tom, že už jsem dlouho nebyl s Anne a Carlem jen tak, sám. Pod vousy zamumlanému dodatku, že to pro mě bude lepší, jsem rozuměl dokonale a plně s Jakem souhlasil. Ještě, než jsem stihl vyklidit pole, přiřítila se k Belle Nessie.

„Mám to. A taky tuhle smradlavou hrůzu.“ V jedné ruce nesla malý balíček a druhou natahovala co nejdál od sebe. Měla v ní africký přívěšek, který jsem viděl už před dvaceti lety u Krajinky. Ness se tvářila zhnuseně a já měl co dělat, abych ji nenapodobil. Když se posadila vedle Jacoba, doslova odhodila náhrdelník do jeho natažené dlaně. Jake si ho zvědavě prohlížel, a když si Ness znova postěžovala, že neuvěřitelně páchne, přičichl k němu.

„Voní jako… Šeřík? Myslel jsem, že ho máš ráda,“ dumal Jake.

„Šeříky miluju, ale tohle má do kytek hodně daleko,“ protáhla Nessie. Bella se jen nahnula přes opěradlo a vzala Jakeovi náhrdelník z rukou.

„Kdyby ses nehrabala v těch šperkovnicích, nemusela bys to čuchat,“ poučila ji a odnášela šperk zpátky do pokoje, ze kterého předtím Ness vyběhla. Než zmizela na schodech, čichla si k přívěšku. Její výraz jsem ale neviděl. Zato její nespokojené brblání o bordelu, který Ness udělala v pokoji, jsem přeslechnout nemohl.

Možná chce jen trochu prostoru. Bude to lepší pro oba…

„Já radši půjdu,“ řekl jsem jen tak do éteru. Jake přikývl a popřál mi, ať si užiju tu chvíli klidu, na což Bells reagovala hlasitým „Já to slyšela!“. Ness se dařilo mě ignorovat.

Místo návštěvy Esmé jsem vyrazil na lov. Celou dobu jsem dělal všechno proto, abych na chvíli přestal přemýšlet o Krajince. Jenže to po včerejším večeru moc nešlo. Místo zabavení jsem se nakonec jen litoval, protože mi po dlouhé době došlo, jak moc mi chybí. A mrzelo mě, co se včera stalo, protože jsem věděl, že to teď Bellu trápí. Navíc jsem si připadal, jako bych zradil Krajinku.

Tolik jsem se snažil nepřemýšlet o ní. Jenže to moc dobře nešlo. Dokonce jsem začal dumat nad tím, jak může fungovat její náhrdelník. Přece není možné, aby ho ovládaly nějaké čáry…

Musel jsem se pousmát. Já, skoro stotřicetiletý upír, pochybuji o existenci kouzel. Je možné, aby zde byly i další bytosti, jako čarodějnice, víly a skřítkové? Nevím přece o všem, co obývá tuto planetu - kouzelné bytosti nevyjímaje. Možná jsou některé i v okolí.

Jako třeba vlkodlak a poloupírka na jedenácti hodinách, pomyslel jsem si, když jsem vjel na zahradu hlavní branou a uslyšel jejich hlasy. Zaparkoval jsem auto a vydal se za nimi. Nessie seděla na houpačce a Jake se opíral o dub. Když si mě všiml, kývl hlavou na pozdrav a dál se dloubal špičkou boty v zemi. Ness se pohupovala a občas se sehnula pro jeden z posledních plátků růže.

„Co tu děláte?“ vyzvídal jsem. Oba vypadali jako zvadlé květinky a Ness pomalu usínala.

„Přežíváme?“ nadhodil Jake. Ohlédl jsem se k domu. Svítilo se jen v Bellině pokoji a v přízemí.

„To je to tak strašné?“ Ness si odfrkla. Jasně, že se vůbec ptám.

„Zvykneš si,“ dodala po chvíli a zívla. Jake se odlepil od kmene stromu a vyrazil k ní. Když se k ní sehnul a vzal ji do náruče, omotala mu ruce kolem krku. Já mezitím přemýšlel, jak myslela svoji poslední větu. „Nemůžu jít spát,“ zamumlala Ness do Jakeovi hrudi. On se v odpověď starostlivě zamračil:

„Neboj, vzbudím tě. Ale na dvě hodinky si lehnout můžeš.“ Nessie se k němu ještě víc přimáčkla.

„Dvě hodiny?“ zeptala se. Zněla zoufale.

Jake jí to odkýval a já mu mezitím otevřel dveře do domu. Do nosu mě udeřil pach kouře. Zprvu jsem se lekl, že někde hoří, ale potom jsem si uvědomil, že spíš než zápach spáleniny je to tabákový kouř.

„Bella kouří?“ vyhrkl jsem.

„Je rok 2028, kdo kouří?“ zeptala se Ness ironicky a z posledních sil pak zamumlala: „Je to speciální masajská tabáková směs. Voní to úžasně.“ Nadechl jsem se. Měla pravdu. Ta vůně byla zajímavá. Ne cigaretová, sladčí a zároveň trochu kořeněná. Ani jako upír jsem nemohl říct, že by mi ten jejich tabák nevoněl. Na rozdíl od většiny ostatních lidských věcí. Vůni krve se ale stejně nevyrovnal…

„Na co to je?“ vyzvídal jsem.

„Svalový relaxant. A silný anestetikum,“ odpověděla Bella, která scházela ze schodů. Jake kolem ní prošel s Nessie v náručí a ona zamířila ke mně.

„Promiň, dneska jsem se chovala hrozně,“ řekla kajícně a sledovala přitom své prsty, kterými dloubala do dřevěného zábradlí. „Vím, že se občas chovám strašně, ale snažím se. Já jen… pokaždé, když je mi blbě, jsem protivná a depkoidní a odháním od sebe lidi. Udělals dobře, žes utekl,“ usmála se na mě. Chvíli bloumala pohledem po pokoji. Když jsem nic neříkal, začala si hrát s prstýnkem, který jsem jí dal k narozeninám. „Nechci, aby sis myslel, že se na tebe zlobím. Kdybych na tebe byla naštvaná, řeknu ti to. V téhle rodině se sází na upřímnost. Teda, aspoň dřív se sázelo,“ povzdechla si.

Přemýšlel jsem, jestli naráží na moji podstatu, o které možná něco tuší, nebo opravdu jen chce moji důvěru. Nakonec si můj mozek vybral jedinou věc, která pro mě teď byla důležitá.

„Proč jsi mi neřekla, že je ti špatně? Carl je přece doktor,“ mračil jsem se a pokládal jí ruku na čelo. Nezdálo se, že by měla horečku, jen trochu zvýšenou teplotu.

Bella si povzdechla přesně tak, jak to umí jen ženy – navzdory pousmání smutně. Přesto mě ujistila: „Na mě jsou doktoři krátcí. Ale jsi hodnej, Tony. A skvěle chladíš,“ dodala. Objal jsem ji a položil druhou ruku na krk pod hustou záplavu vlasů místo obkladu.

„Lepší?“ Přikývla. „Chceš taky odnést do postele?“ Nečekal jsem na její souhlas, vzal ji do náruče a vynesl po schodech. Když jsem ji položil do postele, zamumlala:

„Měl by sis jít taky lehnout, už je pozdě.“ Podíval jsem se na hodinky a usmál se.

„Je teprve deset hodin. Touhle dobou normálně začínáme další film,“ protestoval jsem.

„Ale zítra máš školu. Což mi připomíná, že bys nás měl asi omluvit.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale předstihla mě:

„Neboj, Jake nám napíše omluvenky. A teď do postele!“ poručila. Povzdechl jsem si. Moc se mi nelíbilo, že občas nechodí do školy, ale já dělal v podstatě to samé. A dokud budou mít dobrý prospěch, rozhodně jim nebudu nic zakazovat. Uděláme si volný den – aspoň s nimi strávím víc času.

Lehl jsem si do postele a přemýšlel, co budu dělat celou noc. V domě s Esmé a Carlislem to bylo jednodušší. Nebylo podezřelé být celou noc vzhůru a mít rozsvíceno nebo poslouchat hudbu. Jenže tady musím předstírat, že jsem normální člověk, který se beze spánku neobejde. A každodenní noční výlety jsem také nechtěl riskovat – budu rád, když nezjistí, že tu nejsem, zatímco budu na lovu. Mohl bych si číst, ale neměl jsem na to náladu. A tak jsem nechal plynout své myšlenky a užíval si toho, že patří jen mně a jediné, co slyším, jsou zvuky vycházející z domu. Nessiino spokojené oddechování, Bellino neklidné převracení se v peřinách a Jakeovo netrpělivé přecházení. Chvíli před půlnocí se rozvibroval Nessiin mobil, ale dřív, než stihl vydat jakýkoli hlasitý zvuk, byl za doprovodu tichého zaklení umlčen Jakem. Po chvíli cvakly dveře jeho pokoje a on zamířil na druhý konec chodby. Vešel do Belliných dveří a posadil se na postel.

„To už je tolik?“ zeptala se. Jake jí odpověděl, ačkoli to byla jen řečnická otázka.

„Ness spí?“ Jake zřejmě kývl, protože Bells dodala, že je to dobře a že i on by měl jít spát.

„Blbost. Zůstanu tu s tebou,“ odpověděl jí pevným hlasem.

„Zítra jdeš do práce. Jen mi podej prášky a jdi. No tak!“

„Já u ní zůstanu,“ nabídl jsem se, když jsem vešel do pokoje. Oba se na mě překvapeně podívali. Po chvíli Jake vstal a došel až ke mně.

„Jseš si jistej?“ zeptal se s vážným výrazem. Jen jsem kývl a obešel ho. Neviděl jsem v tom problém – je jí špatně, tak proč bych jí nemohl pomoct? Aspoň budu užitečný.

Když jsem si sedl k Belle na postel a zeptal se, který prášek chce, tvářila se nesouhlasně. Jake mezitím zavřel dveře a zamířil do svého pokoje. Zeptal jsem se Belly, co se děje.

„Štveš mě. Měls jít spát. Je to ten podlouhlý,“ ukázala na platíčko pilulek. Podal jsem jí ho i se sklenicí vody.

„Bývá ti často špatně?“ zeptal jsem se, zatímco zapíjela prášek. Podala mi sklenici a posunula se, aby mi vedle sebe udělala místo. Když jsem si vedle ní lehl, zamumlala:

„Ty to nechápeš. Ještě to ani nezačalo.“ Zamračil jsem se, když jsem vzpomínal na všechny ty příznaky z Carlisleových příruček. Sám jsem nebyl nemocný už více než století a jen těžce jsem si vybavoval průběh nemocí. Jaká ironie, když jsem umíral na španělskou chřipku...

Když jsem se zeptal, kdy to podle ní začne, řekla jen, že za chvíli.

„Ness to nesnáší,“ postěžovala si. Znovu jsem jí položil ruku na čelo. Stále měla jen trochu zvýšenou teplotu. O pár vteřin později jsem cítil, jak neuvěřitelnou rychlostí vystřelila nahoru.

Teprve v tu chvíli všechno začalo.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 20. kapitola: