Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 19. kapitola

03.03.2011 (10:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

19. kapitola – Rande a stroj času

Mračil jsem se a ze všech sil se snažil sedět v klidu. Jake si mě měřil pobaveným pohledem a chvílemi se dokonce pochechtával. To když se z Bellina pokoje ozval nějaký protest. Ness ji tam už víc jak hodinu líčila a česala, aby byla na rande krásná. Podle mě to bylo zbytečné, ale měl jsem zakázáno do toho mluvit. Bella taky, protože i ona se provinila. Svůj slib totiž splnila a bojkotovat schůzku s Jimmim začala ještě před návratem domů. U Esmé v kuchyni si vypůjčila nůžky a ze svých do pasu dlouhých vlasů ustřihla první silný pramen. Pak už to šlo ráz na ráz a já, než abych sledoval její dílo zkázy, se nabídl, že jí s tím pomůžu. Vlasy měla stále dlouhé, sahaly do půli zad, ale Nessie se to vůbec nelíbilo. Bella si svůj nový účes naopak chválila, protože její páteř prý shodila pěkně těžkou zátěž. Já jí sice věřil, jenže Ness to nijak neobměkčilo.

Když pak těsně před sedmou sešly společně ze schodů, opravdu jsem na chvíli zapoměl dýchat. Vlasy se jí stáčely v dokonalých vlnách jako ten první den. Navzdory tomu, že si Bella vynutila rifle (kvůli němu přece nepůjde v sukni!), Nessiin top dodal celému modelu slavnostní ráz. V tomhle bude po tetě...

„Blbý?“ zeptala se Bells nejistě.

„Ne!“ ujistil ji Jake.

„Vypadáš překrásně,“ vydechl jsem. Takhle ji přece nepustím ven s nějakým Jimmim. Opravdu jí to nemůžu zakázat? Střelil jsem pohledem ke stále naštvané, zato momentálně pyšně se dmoucí Renesmé. Podívala se mi do očí, jako by mi četla myšlenky, ve tváři výraz zkus-to-zkazit-a-zardousím-tě. Tak ne, no...

Bella se sehnula ke stolku pro klíče a když se zvedala, zavřela oči a prsty si přiložila na spánky.

„Jsi v pořádku?“ strachoval jsem se. Nessie ji podepřela a přiložila jí dlaň na čelo a Jake je bedlivě pozoroval.

„V pohodě, jen se mi trochu zamotala hlava,“ uklidňovala mě Bella.

„Myslíš, že budeš v pořádku?“ ptala se Ness a v jejím hlase jsem snad poprvé zaslechl směs nejistoty a strachu.

„Dneska určitě. Neměj strach, zvládnu to,“ přesvědčovala ji Bella.

„Jsou to teprve tři týdny, něco není v pořádku. Navíc doma nic nemáme...“ vydechla Ness.

„Někde mám schovanou jednu zásilku pro případ nouze,“ ujistila ji Bella. Jake se zamračil.

„Můžeme to zrušit, jestli chceš,“ navrhla Ness. Znovu jsem si připadal ztracený v jejich konverzaci. Vzhledem k tomu, jak Nessie najednou obrátila, mě to docela děsilo.

„Jak už jsem řekla, zvládnu to,“ stála si Bella za svým. Když Ness nasadila skeptický výraz, pohladila ji po vlasech: „Teď to holt bude čím dál častěji, zlatíčko. Netrap se, chci vidět úsměv.“ A Ness se opravdu usmála. Připadalo mi to zvláštní. Jako by jí opravdu chtěla splnit přání a své pocity na chvíli odložila. Jen je zasunout do zadního šuplíku a nevšímat si jich, aby byla Bella šťastná...

„Tak dobře. Užij si rande a kdyby něco, zavolej nám,“ přikázala Ness, když se venku ozval zvuk motoru přijíždějícího auta. Atmosféra kolem nich se znovu vrátila do normálního stavu, když Nessie zatleskala rukama a nadšeně ji objala. Musel jsem se smířit s tím, že některé dveře ještě nemohu otevřít. Zvlášť, když se ani Nessie neopovažuje protestovat.

A taky s tím, že Ness je rozhodně po Alici, ačkoli to není biologicky možné.

Jimmi vlastnil černé Audi, a k mé smůle to nebyl žádný nafoukaný frajírek, jak by se dalo od takového kluka čekat. Dokonce patřil mezi nejlepší studenty ročníku, a navzdory tomu, že mu nabízeli stipendia kvůli fotbalu, ve kterém vynikal, chtěl jít na Yale. Podle mých informací (prověřovat snad otcové můžou, ne?) nestřídal holky tak často jako hrdinové mnohých romantických komedií z prostředí amerických středních škol. Z jeho myšlenek bylo znát, že jít na rande s Bellou si přál už od chvíle, kdy nastoupila na školu.

Toho Emmett, bohužel, roztrhat nemůže.

„Tak jo, já jdu,“ oznámila Bells, když zazvonil zvonek. „Jídlo je v ledničce, nekoukejte moc dlouho na televizi a Ness, tebe zastřelím až později. Pa!“ Vyklouzla ze dveří a přijala růži, kterou jí Jimmi koupil.

„Máš kratší vlasy,“ poznamenal překvapeně cestou k autu.

„Ty sis všiml?“ zeptala se Bella potěšeně.

„Moc ti to sluší,“ pochválil ji. Měl jsem sto chutí zakroutit mu tím jeho kojotím krkem. Není proto divu, že jsem na promítání hlasoval pro jedničku, stejně jako Nessie. Úsměv jí vydržel do chvíle, kdy se za Bellou zavřely dveře, ale přesto se snažila vnímat film. Jen občas jsem ji přistihl, jak kouká do tmy za sklem a přemýšlí.

Když se na obrazovce rozeběhly titulky, Ness s Jakem šli spát. Bella se stále nevracela. Začal jsem mít strach a díky neustálému přecházení po obývacím pokoji jsem si připadal jako lev v kleci. Neměl jsem jí přece jenom dát nějakou večerku? Než jsem stihl začít opravdu vyšilovat a obvolávat policejní ústředny v okolí, protože mi zmizela dcera, uslyšel jsem přijíždějící auto a rychle zhasnul světlo. Lehl jsem si na pohovku a zavřel oči. Všechno jsem vnímal přes Jimmiho myšlenky.

Pomohl Belle vystoupit z auta a dovedl ji až před dům. Poděkovala mu za hezký večer a když se s ním rozloučila a popřála mu dobrou noc, sklonil se, aby ji políbil. Musel jsem se hodně ovládat, abych na něj nevyletěl. Bella však na poslední chvíli ucukla a na tváři vykouzlila něco vzdáleně se podobajícího omluvnému úsměvu.

„Dobrou,“ zašeptala a vklouzla do domu. Otevřel jsem oči a navzdory tmě viděl její obrys. Stála u dveří a teprve když uslyšela startující auto, oddechla si. Svlékla si bundu a zamířila do svého pokoje. Pak se ale zastavila a zamířila ke mně. Přešla k pohovce a natáhla se přese mě, aby mě přikryla dekou. Když si klekla, cítil jsem její dech na tváři.

„Je úžasný. Stejný, jako ty,“ zašeptala.

„Jimmi?“ zeptal jsem se stejně potichu. Zasmála se, ale neodpověděla.

„Čekáš tu na mě?“ Pravdu nebo lež?

„Ani nevím. Asi jo. Musel jsem usnout.“ Bella si stoupla a sundala si střevíčky.

„Šoupni se,“ poručila tiše. Poslechl jsem a udělal jí vedle sebe místo.

„Jaký bylo rande?“ vyzvídal jsem, když se uvelebila zády ke mně. Výhody tak monstrózní sedačky jsem už dávno pochopil.

„Vcelku to šlo. Jimmi je skvělej kluk. Není ti zima?“ zeptala se, když ucítila chlad mého těla.

„Není,“ ujistil jsem ji a na moment se odmlčel. V některých chvílích své upírství nenávidím. Na druhou stranu, kdybych nebyl upír, nedožil bych se Krajinky a neměl tak úžasné děti. A nevěděl bych o té menší kolizi při loučení, která sice Jimmiho vykolejila a trochu mu pomuchlala ego, ale mě uklidnila. „Proč jsi ho teda nepolíbila?“ zeptal jsem se a Bella se rozesmála.

„Takže tys usnul, jo? Je mi to jasný!“

„Jen jsem měl strach. Promiň, nechtěl jsem, aby to vypadalo... přesně tak, jak to teď vypadá.“

„Jako že mě špehuješ?“ zeptala se se smíchem. „Nezlobím se. Jak už jsem řekla, Jimmi je skvělej kluk. To je z mý strany všechno.“ Chvíli byla ticho, než dodala: „Vážně máš ledový ruce.“ Tiše jsem se rozesmál:

„Já vím, je to dědičný.“

„Když jsem byla malá a venku mrzlo, vždycky jsem strkala ruce mámě za krk. Smála se, že jí to studí, ale vždycky si je tam nechala, než byly úplně teplé. Pak mi uvařila horký čaj a zabubala se se mnou do deky.“ Zatímco vzpomínala, nahmatala pod dekou moji ruku, položila si ji na břicho a přikryla tou svojí. Z její kůže sálalo neuvěřitelně příjemné teplo, které mi ani na chvíli nedovolilo zapomenout na to, co jsem.

A já si najednou musel neustále připomínat, kdo je ona. Z části člověk. Moje dcera. Dokonalá kopie její matky. S neuvěřitelně lákavou krví a stejně voňavými vlasy, které teď měly stejnou délku jako Krajinčiny.

Neodolal jsem - zabořil jsem do nich obličej a když jsem vdechoval jejich vůni, přejel jsem špičkou nosu po páteři. Zachvěla se. Natočila tvář ke mně a i v tom slaboučkém světle měsíce, který se dobýval franocuzskými okny mezi nás, dokázala zachytit můj pohled a uvěznit mě v tom svém. Jako by hledala odpovědi na všechny nevyslovené otázky.

S pohledem stále zakleslým v mých očích si lehla na záda. Zahleděl jsem se na svoji ruku přikrytou tou její a pak se vrátil ke zkoumání jejího obličeje, očí, rtů... Těch dvou lákavých plátků růží, které se stále přibližovaly. Nevěděl jsem, jestli jsem se sklonil k ní nebo ona vyšla vstříc mě. Možná jsme se setkali přesně na půli cesty.

Nelíbali jsme se. Jen letmo dotýkali rty, kroužili a prodlužovali tu chvíli. Dávali si čas na rozmyšlenou, protože jsme oba věděli, že to není správné. Jenže můj mozek nekřičel, že je to špatně. Že bych měl rychle vycouvat a zapomenout na všechny pocity, které ve mně Bella vyvolává. Že bych měl utéct, dokud je čas, protože nejsem o nic lepší než všichni ti otcové, kteří zneužívají své dcery.

Místo toho chtěl víc. Chtěl skutečný polibek. Chtěl zjistit, jak chutnají její rty.

A já jeho zmatené pokyny vyslyšel. Lehce jsem ji políbil. Pronikl jsem jazykem do jejích úst a ochutnal ji. Bral jsem si něco, co mi nepatří. A Bella mi to ochotně nabízela.

S neskutečnou něžností mi polibky oplácela. Nechala mě mapovat svá ústa a celým tělem mi vycházela vstříc. Její ruka, kterou ještě před chvílí křečovitě svírala tu moji, skončila v mých vlasech. Ta má začala zkoumat její tělo, stoupala výš a zase klesala, až skončila v důlku pod jejím kolenem. Bella pokrčila nohu a celá se natočila blíž. Má ruka stoupala po jejím stehně, zatímco její putovala po mé paži, aby se připojila. Když jsem znovu přejel přes její boky, zabránila mi znovu klesat. Místo toho mě naváděla výš.

Odtáhl jsem se od Belliných úst a díval jsem se jí upřeně do očí, když naváděla mou ruku zpátky na bříško. Jenže tentokrát odhrnula tenkou látku a nechala mě cítit její jemnou kůži sálající vzušením. Její tělo se vzpínalo proti mé dlani, jako moře přitahované silou měsíce. Jen, aby mě mohlo pohltit. Vůní, touhou, vzrušením, sladkými ústy.

Objížděl jsem křivky jejích ňader a pomalu si slíbával cestičku ke klíční kosti. Dýchala zrychleně a její srdce uhánělo vpřed. Když znovu uchopila moji ruku a stáhla ji pryč ze své hrudi, myslel jsem, že chce přestat, ale ona se nezastavila. Ani na břiše. Nezamířila k bokům. Klesala a naváděla mě přímo tam, kde mě chtěla nejvíc. Když jsem narazil na riflovinu, obkroužil jsem prsty její pas v místech, kde se stýkala látka s kůží. A pak mě probralo cvaknutí knoflíku a já vysřízlivěl.

Tohle nebyla ta Bella, kterou jsem chtěl líbat. Ta Bella, kterou jsem teď chtěl mít vedle sebe, byla dávno pryč. Protože jsem jí opustil, odešel jsem a nechal ji samotnou. Mohl jsem ji proměnit, když jsem měl možnost. Nemusel bych tu zůstat sám se dvěma dospívajícími dcerami, kterým jsem nedokázal rozumět. Nemusel bych tajit svoji identitu a skrývat svoji pravou podstatu. Nemusel bych se trápit s tím, že možná miluji svoji dceru, protože by mi bylo od začátku jasné, že moje city patří Krajince.

Odtáhl jsem se.

„Tohle nemůžeme, Bello,“ zašeptal jsem. Ležela, hlavu zabořenou v polštáři, a ztěžka oddechovala.

„Já vím. Omlouvám se,“ vydechla. „Můžeš... Můžem´ na to zapomenout?“ zeptala se po chvíli.

„To bude asi nejlepší.“ Nevím, jak dlouho jsem ležel a přemýšlel o všem, co jsem v životě pokazil. Vědomí, že bych tu vedle sebe mohl mít Krajinku, mě mučilo. „Občas bych si přál vrátit čas,“ povzdechl jsem si.

„Říkáš to, protože -“

„Ne, to ne,“ přerušil jsem ji. „Jen bych chtěl mít možnost změnit pár věcí.“

„A kdo by nechtěl?“ zeptala se Bella ospale. „Mít tu moc všechno vrátit. Udělat spoustu věcí jinak. Zabránit katastrofě, nenechat si zlomit srdce, neztratit přátele. Nepřijímat dary, které vypadají tak lákavě, když jsou to jen pasti. Donutit ho, aby nejezdil tak rychle. Nedělat žádné chyby a ničeho nelitovat.“

„Jo, to by bylo fajn,“ souhlasil jsem. Bella se unaveně pousmála:

„Jestli ti to pomůže, můžeme zkusit sestavit stroj času. Ale podle mě je to zbytečné. Co se má stát, stane se. Nemůžeme napravit všechny chyby bez toho, abychom znova chybovali. A nemůžeme každého zachránit. Život je prostě takový,“ vydechla. Sotva držela víčka otevřená, a přesto mě tu uklidňovala a filosofovala o nemožném.

„Jsi celá tvoje matka,“ konstatoval jsem. Ale to neznamená, že tě můžu brát stejně, jako ji, pomyslel jsem si. Bella zavřela oči a dlouze vydechla. Domníval jsem se, že už nic neřekne, a začal jí broukat ukolébavku.

„Taky bych občas chtěla vrátit čas,“ řekla prostě, než se propadla do spánku.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 19. kapitola: