Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 56.

jacob


Splněná přání - kapitola 56.Ahojky moje zlatíčka. Další díleček, který jsem napsala z části v práci. Přes víkend jsem napsala další dílečky. Můžete poděkovat milované Tezzynce, která mě tak nádherně plodně nakopla :) Přeji hezké čtení a děkuji Vám moooc.

Bella:

„Co se děje, tati? Neděs mě,“ ptala jsem se poplašeně, protože Charlie vypadal dost zdrceně.

„Volali mi ze stanice…“

„To už jsi říkal,“ neodpustila jsem si a skočila jsem mu do řeči.

„Budu muset zase odjed. Tentokrát do Seattlu. Je tam několik nevysvětlených vražd a tak povolávají každého policejního náčelníka z okolních městeček, co nemá co na práci. Vím, že ty jsi z toho nadšená, ale mě už to nebaví,“ řekl rozzlobeně. Tak o tom Edward mluvil. No tak to bylo ještě lepší. Nechtěla jsem to na sobě ale dát znát.

„To je mi líto. A co se tam děje? Je to vážné?“ zeptala jsem se. Pokud by to bylo něco velikého, určitě bych si toho všimla. Nějaký neznámý pocit mě donutil pohlédnout na Edwarda. Nepřítomně si urovnával rozcuchané vlasy a tvářil se jako to největší neviňátko.

 

„Bello, ty jsi opravdu ostuda. Ty by sis nevšimla ani, kdyby měl nastat konec světa. Už několik týdnů se v Seattlu dějí divné věci. Chápu, že potřebují pomoc. Naše lokalita není na takovou brutalitu zvyklá.“

„Brutalitu?“

„No, ona o tom fakt nic neví? Počkej, kde jsou ty noviny? Teďka tady ležely. No konečně,“ našel Charlie kupu novin a hodil je přede mě na stůl. Pomalu jsem se posadila a pak jsem si četla jeden hrůzný titulek za druhým. Naskočila mi husí kůže. Bylo mi jasné, kdo ty vraždy páchá. Ať už je to někdo známý a nebo nový, byl to upír. A Edward to přede mnou tajil.

Zlostně jsem se na něho podívala. Všimla jsem si v jeho očích strachu. Ne on se nebál o sebe, ale o mě. Proto mi to neřekl. Ani Jakob si ničeho nevšiml, jinak by mi to už dávno řekl. Určitě. Tím jsem si byla jistá.

 

„Tak já si jdu zabalit,“ vyrušil mě z myšlenek Charlie.

„Ne, tati, nikam nejezdi,“ panikařila jsem.

„Co blbneš Bells? Já tam musím. Ty to víš.“

„Tak pošli zástupce,“ navrhla jsem. Bylo mi ze sebe špatně. Za záchranu Charlieho jsem byla ochotna poslat nevinného muže na smrt místo něho. Edward mě konejšivě pohladil po roztřeseném rameni.

 

„Bells, neblázni. Jdu si zabalit a ty ji nějak uklidni,“ kývnul hlavou k Edwardovi. Ten počkal, až za sebou zavře Charlie dveře a přiklekl si ke mně.

„Nic se mu nestane, neboj se.“

„Jak to můžeš vědět? A proč jsi mi neřekl co se tam děje? Schválně jsi to přede mnou tajil?“ zeptala jsem se ho narovinu. Byla jsem rozčílená. Cítila jsem se přímo podvedená. Sklopil svoje krásné oči k zemi.

„Nechtěl jsem, aby ses bála. Nám žádné nebezpečí nehrozí. Všichni sledujeme celou situaci a zatím to nevypadá, že by měli zájem o nás. A Charliemu se nic nestane, opravdu. Myslel jsem, že budeš mít radost. Budeme spolu. Charlie tě dá zase do péče Carlisla. Tentokrát bych ho zkusil přemluvit, aby nás nechal v našem domečku. Můžeme odtamtud jezdit do školy a budu se o tebe starat,“ sliboval. Znělo to tak krásně. Trochu jsem se pousmála, ale nechtěla jsem se jen tak z ničeho nic přestat zlobit.

 

„Dobře, ale ještě jsem ti úplně neodpustila.“

„To nevadí, já si tě získám,“ řekl tiše a pak mě krásně něžně políbil. Jeho sladký dech mě naplňoval a já měla pocit, že se topím. Byl to krásný omamující pocit, ale nemohla jsem dýchat. Vlastně jsem ani nechtěla.

 

Po chvilce přišel Charlie se sbalenými věcmi.

„Edwarde, nebudu si nalhávat, že mezi váma nic není. Ale buď tak hodný a neudělej ze mě dědečka, jasný?“ řekl táta, když si obouval holínky. Trochu jsem se zarazila, protože jsem něco takového nečekala.

Edward mu na to nic neřekl, jen se lítostivě usmál. Všimla jsem si toho stínu pochyb. Já sama jsem děti nikdy neplánovala, ale bylo vidět, že Edward by si je nejspíš přál.

„A co bude semnou?“ zeptala jsem se Charlieho a opřela jsem se o futra.

„Jak co bude s tebou? Je jedno jestli zavolám doktorovi. Stejně budeš u nich anebo budete u nás. Já už z toho divadlo dělat nebudu. Jsi dospělá. Chceš nechat nějaký peníze?“ zeptal se a přehodil si tašku přes rameno.

 

„Budeme u Edwarda doma, takže asi ne. Děkuji,“ špitla jsem.

„Tak se měj hezky, holčičko. Určitě ti zavolám, abych tě zkontroloval,“ řekl a objal mě. Bylo mi v jeho náručí hezky. Takové medvědí a opravdu hřejivé.

„Ty se mi o ní starej, jinak si mě nepřej,“ řekl k Edwardovi, plácnul ho po rameni a už vycházel z domu.

„Rozkaz,“ odpověděl mu Edward.

 

Pak už jsem zase stála na příjezdové cestě. Podruhé v jednom dni a loučila jsem se s dalším svým rodičem. Bylo mi smutno. Edward mě držel za ruku, ale uvědomovala jsem si až moc to, že nedlouho budu dělat, že jsem mrtvá a všechny ty chvíle, které jsem mohla trávit s rodinou, jsem byla sama bez nich.

Po tváři mi stékala jedna osamocená slza. Edward si jí všiml. Sehnul se ke mně.

„Lásko, neplakej. Opravdu ti bude semnou krásně, slibuju,“ řekl tiše. Plaše jsem se mu podívala do očí a viděla jsem tolik lásky. Zastyděla jsem se. On mě tolik miloval a já tak vyváděla, že mi odjeli rodiče. Byla jsem jako malá. Pokusila jsem se o úsměv.

„Já vím. Věřím ti,“ řekla jsem po pravdě. Cítila jsem to tak.

„Pojď, půjdu si zabalit a pojedeme k vám,“ řekla jsem odhodlaně. Otočila jsem se ke dveřím a vedla jsem Edwarda dovnitř. Zavřela jsem dveře a pospíchala jsem do pokoje.

 

Připravila jsem si velkou tašku, ale Edward mě ujistil, že nebudu nic potřebovat. Sama jsem si byla jistá, že pokud mi něco bude chybět, Alice se o to sama postará. Musela jsem si vzít hlavně učení. Protože od pondělí můžeme zase chodit do školy jako spořádání školáci. Modlila jsem se, abych hned první den nepotkala pana ředitele. Byla jsem na něho tak rozzlobená, že bych mu musela plivnout do obličeje.

Rozhodně mi malé prázdniny nevadily, ale ty historky, které o nás prohlašoval, mě přiváděly do varu.

Tím, že Edward přijel s Carlislem a Esme. Tak neměl auto. Jeli jsme tedy mým. Prala jsem se o to, abych mohla řídit, ale Edward sliboval, že pojede mírně a bude se snažit nezatěžovat můj stařičký náklaďáček. Tak krásně se na mě usmíval a ukradl mi pár polibků, takže jsem mu to nemohla rozmluvit.

Pod nohy jsem si narvala batoh a vyčkávala jsem na Edwarda, až pečlivě zkontroluje celý dům, jestli jsou zamčené dveře a uzavřená okna. Vlastně mu to netrvalo ani minutku. Ještě mě hladově políbil a už startoval.

 

Dlouho to beze mě nevydržel. Paží si mě přitiskl k ramenu. Zabořila jsem mu nos do provoněné košile a cítila jsem se tak bezpečně. Byla jsem v sedmém nebi a těšila jsem se na to všechno, co mi slíbil. Myslela jsem na náš domeček v lesích. Sama jsem si přišla otravná, ale on byl opravdu pohádkový a nikde jsem nebyla tak v klidu jako tam. Pomalu jsem zapomínala na Charlieho, kterému hrozilo nebezpečí od party upírů, řádících v Seattlu a na maminku, která mě zase opustila tak daleko, jako je Jacksonville, když Edward podivně ztuhl.

Věděla jsem, že se už blížíme k jejich domu. Už měla přijít na řadu odbočka do lesů, ale Edward jel dál. Pohlédla jsem do jeho tváře a všimla jsem si zloby. Něco ho trápilo. Dále jsem viděla bolest. Nevěděla jsem, co to znamená, ale rozhodně mě to vyrušilo z klidu.

 

Napřímila jsem se a pokusila jsem se analyzovat, kam jedeme. Byla jsem bezradná. Místa kolem jsem nepoznávala. Bolestná křeč mi svírala žaludek. Cítila jsem těžký kámen na srdci a v krku mi bránil polknutí knedlík. Edwardovi zčernaly oči a vyzařoval z něho hněv. Bála jsem se. Ne jeho, ale pravdy. Bylo jisté, že se stalo něco vážného a on mi nic neříkal. Nejistota byla neúnosná. Napadaly mě ty nejhorší scénáře.

Něco se stalo Charliemu, nebo René? Stalo se něco, co jsem mohla ovlivnit? Byl to upír nebo jen nešťastná náhoda? Nebo se stalo něco mojí druhé rodině? I oni jsou do jisté míry smrtelní. Už jsem se nadechovala, že se zeptám nahlas. Nemohla jsem dál být v té nevědomosti, ale můj žaludek se hlásil na protest. Žaludeční šťávy se mi prodíraly do krku.

 

Edward prudce zastavil na krajnici pomocí smyku. Žaludek se úlekem zase uklidnil. Nervozita mnou cloumala a strach byl obrovský.

„Bello, zůstaň tady prosím. Nechoď zamnou. Hned se vrátím,“ nařídil mi přísně!

„Co se stalo?“ zeptala jsem se s panikou v hlase, ale bylo mi to k ničemu. Jen se rozvířil vzduch kolem mě a Edward byl pryč. Věděla jsem, že jsem ho měla poslechnout a taky jsem si byla vědoma, že se bude zlobit, že jsem neuposlechla. Čekala jsem, že uvidím něco úděsného, ale tohle by mě nenapadlo ani v nejhorších nočních můrách.

 


 

Další dílek bude nejspíš ve středu... možná dřív :)

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 56.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!