Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 30.

31.01.2010 (17:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3596×

Bella:

Vyložila jsem nákup, naskládala do skříněk a do lednice. Prázdné pytle jsem hodila do koše a vynesla jsem odpadky na zadní dvůr. Měla jsem trošku hlad, tak jsem uloupila jedno čerstvé jablko z mísy, kterou jsem naplnila ovocem. Posadila jsem se na rozviklanou jídelní židli a ukusovala šťavnatá spousta.

Neměla jsem sice hotovo, ale už mě ta samota nebavila. Jak jsem říkala, jsem rozmazlená. Nevydržím ani chviličku sama a to jsem samotu tolik milovala. Seděla jsem a koukala jsem se z okna. Ty bych taky měla umýt, pomyslela jsem si. Vždyť už není vidět skoro ani ven.

Ozvalo se zaklepání na dveře. To je ten zvuk, na který jsem čekala. Vstala jsem, a když jsem šla kolem koše, vyhodila jsem ohryzek od jablka. Docupkala jsem ke dveřím a aniž bych se ptala, kdo tam, prudce jsem je otevřela. Byl to Edward. I když jsem s ním ještě před chvilkou byla, jsem udivená jak je krásný. Byla jsem si jistá, že si nikdy nezvyknu, co se mnou dělá jen ho vidět.

První, na co jsem se upoutala byli jeho ruce, které se ke mně zvedli a pohladili mě něžně po tvářích. Vzal moji tvář do dlaní a přitáhl si mě blíž. Zavřela jsem oči a nechala se něžně políbit. Přejel mi po rtu elektrický proud a putoval po mé pokožce, až mi srdce prudce poskočilo. Opatrně si mě odtáhl a já se podívala do jeho očí.

Konečně byly zase jako tekuté zlato. Strašně moc se mi stýskalo po tom krásném a jedinečném odstínu. Musela jsem se usmát, nemohla jsem jinak. Koutky úst se mi samovolně pozvedly. Bylo to štěstím. Ustoupila jsem a udělala mu místo, aby mohl vejít dovnitř.

Sundal si bundu a pověsil na věšák.

„Nakoupila jsi?“ zeptal se, aby řeč nestála.

„Ano, před chvílí jsem se vrátila,“ odpověděla jsem.

Slyšela jsem, že pračka doprala.

„Počkej na mě, hned jsem tu.“ Vyběhla jsem schody. Vyndala jsem prádlo a dala si ho do koše. Do pračky jsem naházela další várku a s plným košem prádla jsem sešla dolů.

„Neposlechla sis vzkazy,“ zavolal na mě.

„Hmm,“ zabručela jsem. Bylo mi to jedno, nečekala jsem od nikoho žádný vzkaz. Ale to byla asi chyba.

Edward zapnul přehrávání a já položila koš pod schodiště.

Ozvalo se dlouhé píp a ozval se Jacobův rozpolcený hlas.

„Ahoj Bells, přijedeš někdy? Já jen, že jsi to říkala. Tak by mě zajímalo kdy. Stýská se mi,“ ukončil svůj vzkaz. Celý prostor naplnilo napětí. Šla jsem do obýváku, kde stál Edward u záznamníku. Klouby prstů měl napjaté a díval se před sebe. Nenapadlo mě nic jiného než vzít ho za jednu ruku, vtisknout mu do dlaně polibek a obejmout ho vší silou. Chtěla jsem mu říct, že jsem jen jeho.

Malinko se uvolnil. Jeho ruce mě objali a přitiskli blíž k sobě. Políbil mě do vlasů a já si tak vyslechla ještě jeden unáhlený vzkaz od Jess, že až přijedu domů, mám jí zavolat a povyprávět jak jsem si užila týden s panem úžasným. Při tom se aspoň Edward pobavil. Další vzkaz byla máma, že jsem jí dlouho nezavolala. A poslední vzkaz byl zase od ní.

„Bells, pořád jsi mi nezavolala. Doufám, že je vše v pořádku. Nějak jsem se nepohodla s Phillem. Sbalila jsem si jen to nejnutnější a teďka jsem na letišti. Jedu za tebou holčičko. Těšíš se? Já ano. Musím už jít, za chvíli mi to letí, zatím pa,“ ukončila svoje slova a já se nehorázně lekla.

„Cože? To snad ne,“ jančila jsem. Ne že bych nechtěla vidět svoji maminku ale takhle náhle, ne. Vydrala jsem se z Edwardova objetí a pustila si její vzkaz znovu. Nechtělo se mi věřit, že by tak náhle odjela do Forks ale její povaha nezamítala nic.

„Kdy přijede?“ snažila jsem se dostat ze záznamníku. Nemohla jsem zjistit, kdy byl vzkaz nahrán. Krám jeden. No nic, uklidníme se. To bude dobrý. Nějak to urovnám a pošlu ji zase zpátky za Phillem. Pořádně jsem se nadechla.

Někdo zaklepal na dveře. Hrozně jsem se lekla. Edward mě pohladil po paži a šel ke dveřím. Pomalu jsem se šourala za ním. Postavil se za dveře a otevřel je.

„Ahoj, zlato. Proč jsi mi nezavolala?“ spustila na mě matka a hned, jak mě viděla, mě objala. Tak, jak jsem byla předtím překvapená, jsem byla teď šťastná. Hřejivá náruč mojí ulítlé maminky byla tak příjemná.

„Ahoj mami, omlouvám se, ale celý týden jsem nebyla doma. Přišla jsem až teď,“ vymlouvala jsem se.

„To nevadí, holčičko. Tak ráda tě vidím,“ objala mě znovu. Edward stál za ní a krásně se usmíval. Vzal maminčiny zavazadla do chodby a zavřel za ní dveře.

Ta si všimla, že nejsme sami. Stoupla si vedle mě, ale stále mě držela u sebe. Bylo to tak mateřské gesto.

„Dobrý den,“usmál se kouzelně a moje matka jen zamrkala a zhluboka se nadechla.

„Edwarde, nevěděla jsem, že jsi tu také,“ oplatila mu úsměv.

„Nevyrušila jsem vás mládeži?“ zeptala se a změřila si nás jedním nadzvednutým obočím, vypadala přísně.

Já jsem se začervenala, i když se nic nedělo. Byla to automatická reakce.

Edward zareagoval pohotově.

„Jistě, že ne. Právě jsme přijeli z nákupu. A vy nemůžete nikdy vyrušovat,“ řekl zdvořile a natáhl se pro její paži. Jemně jí stiskl ruku a usmál se. Moje maminka zase jen zalapala po dechu. To si s ním budu muset vyřídit. Takhle ji oslňovat. Ještě z toho úplně zblbne a bude jak ten chlápek v Drákulovi co jedl pavouky a mouchy.

„Mrzí mě, že jsme nevěděli, že přijedete. Mohli jsme vás vyzvednout na letišti,“ připoutával na sebe pozornost Edward, dokud jsem se nevzpamatovala.

„Nemáš hlad nebo žízeň? Určitě jsi z letu unavená,“ zeptala jsem se matky a zmizela jsem v kuchyni.

Slyšela jsem, jak mamka vešla do obýváku.

„To je děsivý, vypadá to tady pořád stejně,“ zasmála se.

„Tak co si dáš?“ zavolala jsem na ni.

„Asi čaj zlatíčko, máte tady strašnou zimu,“ přišla za mnou do kuchyně a třela si prochladlá ramena. Edward se pomalu přesouval za ní. Šel k jídelnímu stolku a odsunul jednu židli.

„Prosím,“ ukázal na židli a nabídl tam René, aby se posadila. Ta na něho jen tupě zírala a nechápala. Ale vzpamatovala se, usmála se na něho a posadila se.

Připravila jsem dva hrnky s čajem. Položila jsem je na stůl a ze skříně jsem vyndala krabici čokoládových sušenek a posadila jsem se ke stolu.

„Bello, že se nestydíš. Edwardovi jsi nic nenabídla,“ peskovala mě mamka.

Trochu jsem se zarazila. Byl jsem zvyklá, že Edward nic nejí ani nepije, že jsem zapomněla hrát aspoň to divadélko.

„Nic se neděje. Já na čaje moc nejsem,“ usmál se omluvně. Byl opřený o futra a neustále se tam krásně usmíval. Podle toho jak na něho René koukala, jsem si byla jistá, že se jí moc zamlouvá. Viděla ho jen tehdy v nemocnici, po napadení Jamesem. Tam neměla moc příležitostí ho poznat.

„Když mě omluvíte, už půjdu. Máte si co povídat,“ řekl Edward.

„Nene, nikam nepůjdeš,“ přerušila ho René.

„Hezky se k nám posaď! Jsem ráda, že si tě můžu konečně trochu proklepnout,“usmála se na něho.

Edward jí úsměv oplatil. Přisunul si židli vedle mě a posadil se. Byla jsem neustále vykolejená. Bylo toho na mě moc. Byl jsem ráda, že tu maminku mám, ale je pravda, že tahle situace mi nebyla vůbec příjemná. Edward vypadal, že si to užívá.

Nakonec to bylo příjemné odpoledne. Maminka byla hovorná jako vždy a Edward jí poslušně odpovídal na všechny otázky. Byl tak okouzlující a bylo vidět, že René je z něho víc než unešená. Málem bych se i obávala, že to na něho zkouší. Byla moc milá a já jsem byla ráda, že to všechno vychází tak pohodově. René si plánovala, jak spolu prozkoumáme všechny zákoutí Forks. Chtěla vyrazit i na túru. Z toho jsem moc velkou radost neměla, ale Edward se jí nabídl jako průvodce. Jak milé.

Když si ale plánovala, že se pojede podívat na pláž do La Push, už tak ochotný nebyl. Naštěstí to nevypadalo až tak podezíravě. Čeho jsem se obávala, bylo, že chtěla poznat Edwardovu rodinu. Ne, že by v tom byl problém, ale bylo to divný. Chtěla se seznámit se všemi olidmi,  se kterými se stýkám. Poznat všechny kamarády a chtěla ukázat i školu!

K večeru jsme se společně pustili do přípravy večeře. Edward nám pomáhal a byla to velká zábava. Kuchyňka je sice malá, ale docela nám to hezky šlo. Byl to tak krásný normální den.

Pokud vypustím tu skutečnost, že můj přítel je upír, tak to byl normální den. Edward byl tak zdvořilý a milý, že jsem málem i žárlila.

Maminka se smála všem Edwardovo historkám, které byli ovšem malinko upravené pro uši obyčejného člověka. Já je znala celé a většinou všechny vyprávěli o Emmettovo skopičinách. Někdo zazvonil u dveří. Bezmyšlenkovitě jsem šla otevřít. Nenapadl by mě nikdo, kdo mohl přijít na návštěvu. Celá rozesmátá jsem otevřela dveře a úsměv mi okamžitě ztvrdl.

« Kapitola 29. ♥ Kapitola 31. »

Shrnutí