Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 9. kapitola

01.10.2009 (20:45) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3341×

Kapitola devátá – "Mise Leah"

Dveře mi otevřela Sue, která se stará o dceru, když je tak nemocná, jak mi řekl Charlie. Vypadala unaveně a smutně, jen ustoupila ode dveří tak, abych mohla projít, a pak za mnou zavřela.

“Ahoj, Sue. Kde je?”

“Dobrý den, Bello. Je u sebe v pokoji,” odpověděla mi a již tiším hlasem dodala,” Jsem ti moc vděčná, že jsi přišla.”
“To nestojí za řeč,” řekla jsem stejně tiše a vykročila k mě již známému pokoji.

Byla jsem tu dřív často. S Leah jsme si začaly rozumět v době, kdy jsem byla těhotná. Nevím, čím to bylo, ale otevřela se mi a my se staly opravdovými přítelkyněmi, možná nejlepšími. Obdivovala jsem její morální sílu a odhodlanost, kterou nesčetněkrát prokázala.

Opatrně jsem došla jsem až ke dveřím a rychle na ně zaťukala. Zevnitř se nikdo neozval, pochybovala jsem ale že by Leah odešla, takže jsem zaklepala ještě jednou.

“Jdětě všichni pryč! Nechci nikoho vidět! Nikoho!” Neměla by se tolik rozčilovat, přibližuje to přeměnu, pomyslela jsem si a otevřela i přes její varovná slova dveře.

“To jsem já, Leah.”

“Bello? Co tu chceš?” zavrčela. Připomínala mi Leah, jakou jsem poznala, když mi bylo sedmnáct. Nevrlou a uzavřelou. Ne tu starší, vyrovnanější Leah, mou přítelkyni.

“Jen si promluvit. Jak ti je?”

“Jak mi je? Strašně! Co víc chceš slyšet, že nejsem normální?!” začala se více třást.

“Ne, Leah, klid,” zvedla jsem ruce v obraném gestu. “Jen… děti se na tebe ptaly. A já jsem tě chtěla viděla.”

“Ach, Bello,” její nálada se z bojovné na odevzdanou změnila během zlomku sekundy. “Neboj, budu v pohodě, jen vlkodlak.” Sarkasmus v jejím hlase byl ostrý jako dýka a po tváři jí skanula zadržovaná slza. Nebyla tak silná, jak chtěla. “Ale proč? Já už mám dost! Chci klid! Prosím!” dodala zoufale a vyklouzla jí další slza. Bezmocně si složila hlavu do dlaní a srdceryvně se rozplakala.

Sedla jsem si k ní na postel, obejmula ji okolo ramen a konejšila ji jako malé dítě. Nevěděla jsem co říct a měla jsem pocit, že teď by mi slova stejně nepomohly. Po několika minutách se konečně utišila.

“To bude dobré… Vem to z té dobré stránky,” prolomila jsem tíživé ticho.

“Dobré? Tak tu mi ukaž,” zachraptěla a utřela si slzy.

“Budeš moct hlídat Setha, však víš, jak je impulzivní!” plácla jsem první, co mě napadlo.

“No… to máš pravdu,” připustila po zaváhání.

“A taky, co ty víš, proč se to vlastně všechno děje? Každý si zaslouží svou várku štěstí.”

“Ty věříš, že existuje? Kdyby ano, nemělo by mě už někdy potkat? Aspoň maličko?!” zakroutila hlavou.

“Je třeba věřit v existenci štěstí, abychom byli šťastni, Lev Nikolajevič Tolstoj,“ zacitovala jsem, za což jsem si vysloužila pouze její vysoce skeptický pohled. „Jak můžeš vědět, co tě čeká? Možná i láska!“

Prudce se na mě podívala, narazila jasem na její nejcitlivější zakázané téma, kterého se prakticky všichni vyvarovávali. Měla jsem chuť se plácnout přes pusu.

“Myslíš, že se já, já, můžu otisknout?” Takže Setha při jeho vysvětlování, kterého se samozřejmě nemohl ujmout jako obvykle Sam, přece jen poslouchala.

“Proč ne? Možná to je pravý důvod tvé přeměny.”

Po těch slovech jsme zůstaly hodnou chvíli mlčky. Stále jsem ji jednou rukou držela kolem jejích chvějících se ramen a přemýšlela o ní i otiscích. Měla šanci? Pevně jsem věřila, že ano. Hodiny v obýváku, které jsem slyšela dokonce i já, pouhý člověk, odbily šestou. Ten zvuk nás obě probral, podívaly jsme se na sebe a usmály se. Viděla jsem v očích Leah drobnou jiskřičku naděje.

“Možná…” řekla a zadívala se do dáli. Někam, kam nikdo jiný nedohlédl.

V té chvíli mi došlo, kam se tenhle rozhovor musí ubírat. Její třesoucí se ramena pod mou rukou byly dost velkou připomínkou.

“Měla by sis promluvit se Sethem nebo Jacobem,” řekla jsem, ale očividně jí to nebylo zrovna po mysli.

“Asi ano, ale až později. Povečeříte s námi? Mám hlad,” při těch slovech se energicky zvedla.

“No, rádi, díky,” odpověděla jsem překvapeně. Nálady se jí měnily tak rychle, jako mě při těhotenství.

“Řekla bys to mamce? Já si ještě dojdu do koupleny.”

Sue i Jacob byli také ohromeni změnou jejího chování. Zdála se klidnější, i když její hluboký smutek byl stále příliš patrný a živý. Pohled na ni, třesoucí se, unavenou a mlčící, zraňoval, přesto to byla změna k lepšímu - vyšla z pokoje, učesala se a chtěla se najíst. Jake tedy zavolal Setha, který obíhal teritorium. Byl ze změny v chování jeho sestry naprosto nadšený, možná až moc, ale nikdo mu to nevyvracel.

Atmosféra během večeře, ke které byly brambory s řízky, byla ale napjatá, i když jsi Seth svými vtípky zlehčoval. Každý věděl, co se blíží a nebyl z toho nijak nadšený.

Jedli jsme jak nejdéle jsme mohli, ale nemohli jsme okamžik, kdy odložíme vidličky, odkládat donekonečna.

“Leah?” začal opatrně Jacob a i Seth očividně zvážněl.

Trhla sebou, jako by byla duchem naprosto nepřítomná, rozhlédla se po místnosti, až nakonec zaostřila na Jaka. “Ano?”

“Měli bychom si promluvit,” pokračoval stejně opartně, jako před tím. Leah pouze přikývla. “Nepůjdeme ven?”

Ani tentokrát se nedočkal odpovědi, ale Leah okamžitě vstala a otočila se k odchodu. Oba muži ji následovali. Zůstaly jsme se Sue v místnosti samy a neklidně poposedávaly na židlích.

“Nedáš si čaj, Bello?” ozvala se po nějaké době Sue.

“Ráda, děkuji,” přikývla jsem. Jistě chtěla něco dělat, Sue nenáviděla nicnedělání a čekání.

Odebrala se tedy do kuchyně, odkud jsem nekolik minut slyšela šramocení a kroky. Poté Sue přišla zpátky se dvěmi šálky příjemně vonícího kouřícího čaje. S drobným úsměvem přede mě jeden postavila a začala obcházet stůl, když v tom jsme uslyšely ze zahrady křik.

“Nemluv přede mnou o… o něm, Sethe!” to byla Leah. A mě okamžitě došlo, co se stane.

“Uklid-“ snažil se promluvit Jake. Poplašeně jsem vstala ze židle, tak rychle, až jsem ji shodila a otočila se k oknu.

“Leah!” to byl Seth.

Další zvuk se překvapivě ozval za mými zády. Tříštící se porcelán. Rychle jsem se otočila zpátky a naskytl se mi pohled na bledou Sue s třesoucími se rukami. Kdysi krásný hrneček jí ležel u nohou, naštěstí se horká voda vylila pouze na podlahu.

“Sue, je ti dobře?” přiskočila jsem k ní a pomohla jí sednout si na židli.

“Jak ti je?”

Chvíli jen mlčela a snažila se dát dohromady, ale poté mi přece jen odpověděla.

“Jsem v pořádku, ale Leah… ona…”

“Přeměnila se,” dokončila jsem za ni. Sklonila jsem pohled a ten mi padl na roztříštěný hrneček.

“Uklidím to,” rychle jsem odešla do kuchyně, našla smetáček s lopatkou, uklidila jsem a nabídla Sue svůj vlastní čaj.

“Ne, díky drahoušku,” stále byla trochu otřesená. “Jak myslíš, že jí je?” dodala po chvíli.

“Jsem přesvědčená, že se o ni Jacob se Sethem postarají, nemusíš se bát,” vyhla jsem se přímé odpovědi, která by určitě nebylo zrovna příjemná. Vděčně se na mě usmála.

“Děkuji ti, Bello, že jsi vůbec přišla. Jsem ráda, že zrovna ty jsi mojí další dcerou.”

“A já jsem ráda, že zrovna ty jsi mojí další maminkou,” usmála jsem se smutně. Jak diametrálně se pečlivá Sue lišila od extrovertní Reneé. Přesto mi obě věnovaly svou mateřskou lásku, za kterou jsem je obě milovala.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 9. kapitola: