Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 17. kapitola

25.02.2010 (09:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1935×

Kapitola sedmnáctá – Zhoubná naděje

„Je konec, Bello,“ zaznělo z obývacího pokoje, hned, jak moje noha neslyšně dopadla na poslední schod.

„Cože?“ otočila jsem se překvapeně s prvním vyřčeným slovem po měsících. Můj hlas byl však stále zvonkově melodický, jako bych ho používala každou chvíli.

Deset párů očí v různých odstínech topazové, rozesetých v rozsáhlé přízemní místnosti, bylo upřeno přímo na mě, až jsem si připadala jako v záři reflektorů. Jen ty poslední, jedenácté, Edwardovy, zíraly na přítmí lesa a jejich odraz ve skle vypovídal o jeho netrpělivosti a podrážděnosti.

„Už ti nedovolíme, aby ses tu schovávala sama před sebou. Budeš muset vyletět z hnízda, ptáčku,“ usmál se Emmett, který stál za Alicí, jejíž hlas mě zastavil.

„Ne,“ odpověděla jsem automaticky.

„Pojď sem,“ poklepala Rosalie na místo vedle sebe.

„Ne,“ připadala jsem si jako rozmazlené a tvrdohlavé dítě.

Ale pak jsem si uvědomila, že několik dalších minut v jejich společnosti mi nemůže uškodit a já se odevzdaně svezla vedle Rose.

„Jaspere,“ sykla jsem zlostně.

„Máme pro tebe velice dobrou zprávu, Bello,“ oslovil mě Carlisle a já na něj obrátila svou pozornost. „Vymysleli jsme, jak můžeš zase žít,“ usmál se přívětivě.

„Nemůžu žít. Chci zemřít,“ odsekla jsem ledově, jeho úsměv se však nezmenšil.

„Proč?“ zněl stále stejně klidně.

„Protože mi bylo vzato všechno, co jsme měla, chtěla! Nemám budoucnost a nechci přežívat!“

„Ale… proč myslíš, že nemůžeš žít s Jacobem?“ byla jsem snad na nějakém psychiatrickém vyšetření? Chtěla jsem mlčet a odejít, ale nemo… nechtěla jsem. Moc dobře jsem věděla, že chci zůstat… s ním. Nemožné. A tak ze mě nyní slova přímo tryskala a oni měli štěstí, že jsou upíři, jinak by nepochytili nic.

„Protože je vlkodlak a já upír! Protože se máme nenávidět! Protože jsem zrůda! Prakticky jsem ho zradila! A protože musí být s dětmi, tady. Protože nejsem sobec a vím, že čas mého životního štěstí vyprchal…“ můj hlas splynul s tichem a já se ladně vymrštila na nohy. „Je čas se rozloučit.“

„Není,“ Edward se prudce otočil přímo na mě a zaklesl svůj pohled do toho mého. V jeho hlase zněla jakási nepochopitelná spokojenost.

„Ne?“ zvedla jsem jedno obočí. Má skepse a sarkasmus ze mě čišely skrz celou místnost, brzy nahrazeny nepřirozeným klidem. Tiše jsem zavrčela Jasperovým směrem.

„Ne,“ prohlásil tvrdě. „Chceš jen tak opustit své děti, svého manžela a své přátelé? Odejít a zahodit vše, co jsi vybudovala a dokázala? Zničíš tím nejen sama sebe, neuvědomuješ si to? Myslíš si, jak jsi ohleduplná, ale tím jen dokazuješ svou sobeckost. Ty tohle můžeš překonat, jen musíš bojovat. On bude s tebou, je tady, slyším ho. A už tím dokazuje, že s tebou půjde kamkoliv.“

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Volturiovi jsou nejlepší východisko, ať si blábolí, co chce. Ale hlásek někde vzadu už tu byl, nahlodával. Byla tu jiná možnost? Zmateně jsem zatřepala hlavou, jako bych si z ní tyhle zhoubné myšlenky chtěla vytřást. Naděje doukázala pěkně bolet.

„Bello, opravdu myslíš, že je to bezvýchodná situace?“ pokračoval Edward, jako by svá slova ani nemohl zadržet.

Přikývla jsem.

„A my ti dokážeme, že ne,“ usmála se Rosalie.

„Takže… Co přesně myslíš, že je tak nepřekonatelný problém?“

Otočila jsem se ke dveřím. Opravdu tam byl. Ten jediný. Mé slunce. Vypadal unaveně a nevyspale, měl na sobě jen špinavé pomačkané šortky a ve vlasech listí a špínu lesa, přesto z něj vyzařovala jeho vnitřní krása, kterou jsem zbožňovala.

„Jaku,“ to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, hrdlo jsem měla stažené nenadálým štěstím a dojetím. Kdybych byla člověk, po tváři by se mi lily slzy radosti, nyní však navždy ztracené v proudu času. Odpověděl mi úsměvem.

„Víš, mluvil jsem s… Edwardem a trochu jsme si to vyjasnili,“ ušklíbl se kysele a já si přesně dokázala představit, jak se cítí. „Takže za prvé, myslíš, že bych měl nutkání tě zabít? Tu nejhodnější bytost, co znám? Svou jedinou lásku? Hloupost,“ zavrtěl hlavou.

Jen tak tak jsem potlačila dětinské nutkání zacpat si uši.

„Lásku? Jaku, jak mě teď můžeš milovat?“ rozpřáhla jsem ruce a jeho oči sjely po mé dokonalé postavě, potutelně se usmál.

„Snadno.“

„Ale otisk-“ nenechal mě domluvit.

„Už není tak silný jako dřív, mám mnohem menší nutkání být s tebou pořád, ale je tu,“ poklepal si tam, kde mu tlouklo srdce. Bylo příjmené slyšet ten přirozený zvuk, ačkoliv ze mě samotné nevycházel.

„Za druhé: děti,“ pokračoval nenuceně, jako bychom plánovali výlet. „Máme plán. Dokud bys nedokázala perfektně odolávat lidské krvi, byla bys s Cullenovými a pak bychom mohli žít zase spolu jako rodina. A až by drobci byli v nebezpečí přeměny… odjela bys na vhodnou vzdálenost a přijížděla jen na krátkou dobu. Přesto bys je viděla vyrůstat a oni by to pochopili. Já bych za tebou jezdil tak často, jak bych mohl.“

Znělo to tak lákavě, snadně. Za těch pár měsíců, co jsem je neviděla, jsem myslela, že umřu a nyní mi Jake ukazoval svůj pohled na věc naplněný nadějí. Já ale couvala, bála se nejistoty.

„Jenže než dokážu odolávat lidské krvi, už můžou být dávno dospělí!“ zakňučela jsem, podle Jaspera to trvalo i roky.

„Ale Bello, tehdy v lese…“ ozal se za mnou hluboký hlas Kate. „Ty jsi přece odolala!“

Nechápala jsem, co myslí. V poslední době jsem byla v lese jen na lovu a… hlavou mi proletěl záblesk sebe samé potříštěné krví, zatřásla jsem se zhnusením.

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se a ustaraně si mě měřila.

Otočila jsem se na ni a pohlédla do jejích přimhouřených očí, jeden z mnoha neuvěřitelných odlesků zlatavé v nich, jakoby ke mně promluvil. Mou myslí projel jako ostří nože další záblesk vzpomínky naplněné studem a vnitřní bolestí. Vzpomínky, kterou jsem už nikdy nechtěla vidět. Vzpomínky, na kterou jsem se snažila zapomenout. Vzpomínky, kdy jsem málem zabila.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 17. kapitola: