Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 15. kapitola

Soumrak - 15. kapitolaPřidávám kapitolu s krásným číslem patnáct, přesně tolik mi je. Bylo těžké ji napsat, protože situace je nyní velmi komplikovaná a těžká a já do toho chtěla dát co nejvíc. Popisuji vlastně jeden dlouhý ale převratný a velice důležitý rozhovor, který odpovídá na mnohé otázky ohledně toho, co se stalo. Je to také delší než obvykle, což vám, doufám, udělá radost. Užijte si to a prosím, komentujte!
Další kapitola: Co bude Bella dělat? A co se dozví sama o sobě?

Kapitola patnáctá – Zavřené dveře

Ležela jsem v nepřirozené pozici na podlaze pokryté hustým béžovým kobercem v onom neznámém pokoji. Někdo by mě mohl považovat za mrtvolu, mám pocit, že jsem ani nedýchala. Před očima se mi odvíjely mé lidské vzpomínky, které končily tím napadením. Přišly mi tak vzdálené a mlhavé... jako z jiného světa. Pak jsem si vzpomínala na onu bolest, která byla zas až příliš jasná. Byla jsem si jistá, že na ni nezapomenu nikdy. Bylo by to jako zapomenout na to, že máte ruku či nohu. A nakonce se mi vybavovalo to bolestné probuzení do reality.

Bylo toho na mě moc, ani jsem nebrečela. Měla jsem pocit, že jsem kámen, jen skořápka, která po mě zbyla, když mi vzali můj život, mou duši. Nedokázala jsem nic udělat, nemohla jsem se pohnout ani přemýšlet. Nechávala jsem se unášet časem a doufala v zapomnění nebo osvobozující spánek, který jsem neměla šanci již nikdy zažít.

Neočekávaně se otevřely dveře a mě ovanul svěží vzduch, ale stejně jsem se nepohla. Neměla jsem na to dost síly… té duševní. Nedokázala jsem se k ničemu přinutit.

“Isabello?” ozval se příjemný hlas, nejspíše Esme.

“Bello?” zkusila to znovu, když jsem neodpovídala. Měla to marné. “Přišli vlkodlaci. A váš manžel.”

V té chvíli jsem seděla a dívala se na ni. Co se bude dít? Nedokázala jsem logicky uvažovat.

“Chtějí si promluvit, o vás. Půjdeme prosím dolů?” zeptala se a nesměla se usmála. Možná se bála, že ji vyhodím stejně jako jejího manžela. Přikývala jsem a lidskou rychlostí se zvedla.

“Nemáte žízeň?” optala se starostlivě. Pálení v mém krku jsem si do té doby neuvědomovala, byla to nicotná maličkost, s jejími slovy se ale ozvalo a já měla najednou pocit, že bych klidně zakousla i vlkodlaka, ačkoliv smrděli jako zkažený plesnivý sýr smíchaný se zvratky. Znovu jsem přikývla.

Podala mi láhev, která vzdáleně připomínala termosku. Překvapeně jsem se na ni podívala.

“Na lov… není vhodná doba,” vysvětlila mi.

Udělala jsem k ní pár korků, láhev si vzala a instinktivně k ní přičichla. Nevoněla nijak vábně, jen obstojně. Jako by vám místo vašeho oblíbeného jídla podstrčili tofu – zvířecí krev místo lidské. Krátce jsem si lokla a uznala, že to není špatné. Za chvíli byla láhev prázdná.

Esme si ji ode mě vzala a otočila se, pochopila jsem, že ji mám následovat. Sešly jsme dolů po točitých širokých schodech do neosvětleného přízemí lazeného do bílé s několika sloupy podpírajících strop. Do nosu mě uděřila podivná vůně. Skořice, hyacint, hruška, mořská voda, pečící se chléb, ananas, vanilka, kůže, jablko, mech, levandule, čokoláda, šeřík, med… Upíři. Ale také tam bylo něco nahořklého, smrdutého, zkaženého, zplesnivělého… Vlkodlaci. Otočila jsem se ke zdroji toho pachu, který se nacházel za masivními dřevěnými dveřmi, které byly pootevřené a škvírou pronikalo žluté světlo.

Když jsme vešly, zraky všech přítomných se na nás obrátily. Nebyl tu jediný člověk, naštěstí. Na jedné straně seděli zlatoocí upíři, kteří mě ale v tu chvíli nezajímali. Naproti nim totiž seděla smečka těch nejstarších vlkodlaků. Sam, Paul, Jared, Embry, Jacob a Quil.

Jacob se na mě otočil a usmál se, byl pohublý, pobledlý a vypadal unaveně. Uvažovala jsem, jak dlouho nespal nebo lidsky nejedl. V očích však měl lásku, něhu, ale také nejistotu, strach a vztek. Oplatila jsem mu úsměv, o kterém jsem věděla, že nejde úplně od srdce a vydala se k němu, abych si sedla na poslední volnou židli mezi ním a Carlislem Cullenem.

“Vítám vás, Isabello,” řekl klidně doktor. “Dovolte, abych vám představil přítomné.”

Vlci se nad jeho strojenostou obřadností a zdvořilostí netrpělivě zakřenili a vyměnili si významné pohledy. Posadila jsem se po Jakově pravici a snažila se ignorovat jeho puch.

“Esme, má žena,” ukázal poněkud zbytečně na upírku po své levici, která mě sem dovedla. Přikývala jsem.

“Mé děti - Jaspera, Alici, Rosalie, Emmetta a Edwarda - již znáte,” vyjmenoval je podle toho, jak seděli. Znovu jsem přikývla.

“A tohle je Tanya, vůdkyně Denalijské smečky,” ukázal na upírku s kudrnatými rezatými vlasy, která se držela za ruku s Edwardem.

“Její sestra Katrina,” pokračoval Carlisle a kývl k upírce s rovnými a hebkými světle blond vlasy. Zkoprněla jsem hrůzou. Byla nechutně podobná poslední tváři, kterou jsem ve svém lidském životě viděla, s tím rozdílem, že její vlasy byly delší a rysy tváře hezčí.

“Carmen a Eleazar,” pokračoval, jako by si nevšiml mé reakce.

Rychle jsem se otřepala a podívala se na černovlasý pár s křídovou pletí olivového nádechu, poslední přítomné upíry. Naposledy jsem přikývla a podívala se na Carlisla. Ten vypadal, že čeká na nějakou mou reakci.

“Jak dlouho jsem byla… mimo?” vypadlo ze mě mým novým hlasem, jehož změnu jsem se snažila ignorovat.

“Tři dny,” odpověděl mi Jake.

Tři dny… To bylo překvapení. Mohlo to trvat pár hodin ale i let.

“A děti?” vyhrkla jsem.

“Jsou v pořádku u Clearwaterových,” pokračoval. “Charliemu, Sue a ostatním jsme řekli, že máš mononukleozu.”

Ušklíbla jsem se a on mi to váhavě opětoval. Tu nemoc jsme používali vždy, když se někdo přeměňoval… ale v jiném smyslu.

“A co se stalo… tehdy v lese?” pokračovala jsem nejpalčivější otázkou ze všech. Věděla jsem, že odpověď nebude nijak příjemná. Upíři se zatvářili lítostivě a provinile, vlkodlaci naproti tomu zuřivě.

“Cullenovi měli návštěvu,” začal Sam a z každého jeho slova odkapávala nenávist, “která se vymkla kontrole.” Jeho pohled pomalu přejížděl všechny nové upíry.

“Kde je?” vyhrkla jsem, můj hlas zněl ještě ostřeji než Samův. Jako žiletka. Před očima jsem měla obličej, který jsem viděla jako poslední v mém životě. Anděl smrti. Všichni se na mě podívali nechápavě, jen Edward Cullen mi byl schopen odpovědět.

“Je mrtvá,” řekl bezbarvě. Všimla jsem si, jak si ty dvě sestry začaly drtit ruce a Tanya se blíže přitiskla k Edwardovi.

Zavalila mě vlna zadostiučinění… a poté zklamání. Chtěla jsem ji zabít sama.

“Jak?” Tak primitivní otázka.

“To my,” řekl lakonicky Paul. Tak klidné diskutování o smrti.

“Porušila smlouvu,” připomněl Sam. “Proto jsem také tehdy vyhlásil poplach, měl jsem zrovna hlídku a našel jsem čerstvou stopu upíra na našem úzěmí. Když se smečka sešla, chvíli jsme bezděčně běhali po její stopě, která nás vodila za nos, než jsme došli k místu, kde se kryly dva upíří pachy a vypadalo to tam, jako by tam někdo bojoval.”

“To jsem byla já,” řekla ledově klidně Tanya. “Irina se přišla mstít. Zabili jste před pár lety jednoho upíra – Laurenta. Asi dva roky před tím ho náhodou potkala a on se stal jejím druhem. Ale pak nevydržel náš styl života a utekl ke své staré smečce. Všechny jste je zabili, ale Irina… milovala ho. Stejně jako pomstu.” Sklopila hlavu a Edward ji pevně objal okolo ramen.

“Zjistila jsem, o co se snaží a snažila jsem se ji zastavit, ale ona byla vždy silnější. Utekla mi,” z Tanyiných slov zaznívalo zklamání nad svým selháním. “Vrátila jsem se ke Cullenovým pro pomoc, ale byl tu jen Edward, ostatní byli na lovu. Vydali jsme se zpátky hledat ji a smlouva byla… byla v té chvíli nedůležitá. Stejně jsme přišli pozdě.”

“O co že se snažila?” zavrčel Embry.

“Chtěla pomstít Laurenta a vybrala si pro to váš nejslabší článek. Isabella byla náhoda, mohla to být jakákoliv jiná vaše žena,” ozvala se Katrina. Její hlas byl hlubší a příjemnější, než hlas…

“Byla to vaše sestra, že?” došlo mi. Jen přikývla.

Ten incident s Laurentem proběhl tak dávno, bylo to tolik let. Ale co to znamenalo pro upíry v jejich věčnosti? Nic. Náhoda. Irina. Nenáviděla jsem ji více, než cokoliv na světě.

“A my jsme dorazili příliš pozdě,” zašeptal Jared.

“I já za to můžu,” ozval se vysoký sopránový hlas. Byla to Alice. “Měla jsem dávat větší pozor, to vidění přišlo moc pozdě, nestihli jsme se vrátit. Kdyby tu byl Emmett…” nechala to vyznít do ticha.

Podívala jsem se na Emmetta a jeho provazce svalů. On by ji zastavil. Ale zbytek její řeči jsem nechápala a ani se o to nesnažila. Vidění…

“A teď před sebou máme další otázku,” ozval se Sam, už o něco klidnější. “Irinu jsme už zabili, ale ti dva zbývají. Přešli hranici a tím i smlouvu.”

Podívala jsem se na Edwarda a Tanyu v jeho náručí, o kterých mluvil. Byli smutní, nezasloužili si smrt, chtěli chránit, nebyla to jejich chyba.

“Je to na tobě Bello.”

“Cože?!” obrátila jsem na něj rychle.

“Rozhodni se, máme je zabít? Technicky vzato by jsme měli,” v Samově hlase ale zazněla nerozhodnost, i on si byl jistě vědom neoprávněnosti toho skutku.

“Nebráníme se, ctíme zákony,” ozval se sametový hlas Edwarda Cullena.

Nechal by se zabít? Kvůli zaslepenosti nějaké cizí upírky, která nechápala, že její milý je vrah?

“Ne,” promluvila jsem tiše. “To by nebylo správné.”

Sam jen přikývl, ale Jacob nevypadal zrovna spokojeně a měřil si Edwarda nasupeným pohledem.

“Nejsi ale tak úplně bez viny, že?” řekl vypočítavě, jako by mu podrážel nohy. Všechny pohledy se stočily na Edwarda.

“Ne, to nejsem,” odvětil velice klidně.

“On za to nemůže!” ožila Tanya. “Krvácela a je pro něj jeho la tua cantante, to znamená, že její krev je pro něj tisíckrát vábivější než ty ostatní! Chtěla bych vidět tebe, psisko, na jeho místě!”

Vlkodlaci se začali třást, v místnosti se objevilo před tím tak dobře skrývané napjetí. A v tom zmatku se najednou všude rozšířila neuvěřitelná vlna klidu, která mi dovolila přemýšlet. Lidské vzpomínky byly mlhavé, ale po lehké námaze konečně vyskočily z hlubin mě paměti, pár částí skládačky mi zase zapadlo do sebe. Proto mě Edward neměl tak rád!

“Uklidněte se, prosím,” promluvil poprvé Jasper. Vlci mu věnovali své “nejpříjemnější” pohledy.

“A ostatně,” pokračovala už klidně Tanya, “neudělal nic, za co by zasloužil zabít. Zachránil Bellu před smrtí. Byla jsem tam.”

“Jistě, zachránila jsi ho. Kdybys tam nebyla, vrhl by se na ni sám!” zuřil stále Jacob. “A vážně si myslíš, že tohle,” ukázal ně mě, mou mramorovou kůži a dokonalý vzhled, ”je lepší než smrt?”

Sklopila oči. “Každý na to máme svůj názor.”

Chvíli jsme tam všichni seděli bez hnutí, každý zahloubaný do svých vlastních myšlenek. Vybavila jsem si a napůl představila poslední minuty svého lidského života. Když mě Irina kousla, byl to Edward, kdo ji ode mě odtrhl.

“Stále si stojím za tím, že Edward a Tanya si zaslouží… žít. Chtěli jste ještě něco probrat?” Otočila jsem se na Carlisla.

„Ne.”

Všichni se zvedli. Ta strohost působila skoro až komicky.

“Půjdeme,” obrátil se na mě Jacob a otočil se k odchodu.

“Kam?” nechápala jsem.

“Domů,” otočil se na mě zpátky.

“Ne!” v mém hlase zněla panika.

“Proč?” Díval se na mě nechápavě, s bolestí.

“Ty to nechápeš? Podívej se na mě!” sjel pohledem mé najednou dokonalé tělo, bez celulitidy na zadečku, bez povislé kůže na krku, bez nedokonalostí v obličeji. “Jsem monstrum. Zabiják. A ty chceš, abych šla domů?!” byla jsem hysterická.

Oba jsme věděli, že odpověď je ‘ne.’ Domů už nemůžu, nikdy. Dívali jsme se navzájem do očí. V těch jeho byla bolest a beznaděj a já se snažila vypadal ledově klidně. Jako pravý masochistický upír.

“Můžeš zatím zůstat u nás, Bello,” ozvala se Rosalie.

“Díky,” přesně to jsem chtěla.

“Tady?” vydal ze sebe nakonec Jake.

“Kde jinde?” odsekla jsem. “Jdětě už.”

Chtěla jsem se zeptat na děti, na rodiče, na přátele. Ale věděla jsem, že by to jen více bolelo. Nemohla jsem ta jména říct nahlas. Nechala jsem je odejít a s pohledem na jejich mizející záda jsem si uvědomila, že je konec. Dveře do mého starého života se zavřely. Navždy.

 

předchozí kapitola x další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!