Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 12. kapitola

30.12.2009 (15:15) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1985×

Kapitola dvanáctá – Sbohem

Od poslední vlkodlačí sešlosti se změnilo k lepšímu snad naprosto vše. Z obávaného příchodu nového člena smečky se vyklubalo snad největší vlkodlačí překvapení, které tam spíše vneslo harmonii a veselou náladu, tak typickou pro Setha, než neshody a nesoulad.

Pohled na Leah Clearwaterovou s širokým úsměvem na tváři a malým děckem v náručí, na které šišlá a hraje si s ním by dříve byl nepředstavitelný. Směšný. Vypovídající o vaší duševní poruše. Ale teď už ne, pro mě s Jakem to byl každodenní obrázek. Se Sethem u nás byli každou možnou chvíli a já měla pocit, že jejich aktuálním vysněným zaměstnáním je chůva. A občas únosce dětí. Jakovi to sice někdy lezlo na nervy, ale jako vlkodlak měl pochopení.

Vztah mezi Leah a Samem se rapidně změnil. Nebyli už nepřátelé a Leah se mu nesnažila vyhýbat širokým obloukem, což už také samozřejmě ani nemohla. Sice nebyli přátelé, ale to poklidné ticho mezi nimi přinášelo naději na lepší zítřky.

Ani Cullenovi už nám nedělali takové vrásky. Byli pasivní a čím dál více vypadali jako… relativně malé nebezpečí. Dr. Cullen už dokonce zachránil život jedné postarší quileťance, když přišel na nesprávnou diagnozu jiného lékaře. Jeho “děti” se ve škole chovali stále stejně klidně a obyčejně, ačkoliv pomyšlení na to, že učím někoho, kdo se mohl s právě probíraným autorem osobně setkat, mě mírně řečeno vyvádělo z míry. Vyhýbali se ostatním studentům a při tom se  mezi ně snažili zapadnout. Samozřejmě se jim to nedařilo, minimálně díky jejich dokonalému vzhledu a tomu, jak na lidi působili. Fascinovali je a odstrašovali zároveň, mě osobně spíše to druhé. A nejvíce Edward Cullen. Zakroutila jsem hlavou, co mě to, probůh, popadá za hlouposti?

Ale musela jsem uznat, že jeho přístup k okolí se po podzimních prázdninách vážně změnil. Usmíval se, odpovídal na otázky, komunikoval a nekoukal do zdi. To poslední ale nebyla změna k lepšímu, protože teď už se mi díval do očí a vždy, když to udělal, se mi pod jeho zpytavým pohledem, který dosáhl snad až na dno mé duše, podlamovaly kolena. Nechápala jsem, proč na něj reaguji zrovna takhle, ale nezabývala jsem se tím. Tohle téma se dostalo do mé třinácté komnaty, což mi šlo dobře. Odjakživa jsem dokázala snadno potlačovat nepříjemné věci.

Další změnu přinesl Jake. Začal být více doma, znova se nám věnoval, podnikali jsme rodinné výlety a i náš intimní vztah se prohloubil. Naše láska vzkvétala a já cítila, že to snad lepší už ani nemůže být. Vše klapalo. Náladu mi snad zkazila jen má úžasná vlastnost – nešikovnost. Při jednom pádu, když jsem myla okna, jsem si dost ošklivě narazila ruku. Ošetřil mi ji doktor Cullen a musela jsem uznat, že je vážně moc milý a šikovný.

Slétla jsem zas na zem a do úst jsem si vložila vidličku s výbornou pečení a usmála se na Jaka sedícího naproti mě. Ucítila jsem letmý dotek našich kolenou a začala pomalu rozežvykovat sousto, při čemž jsem koleno posunula o něco dál po jeho noze a snažila se vypadat alespoň trošičku svůdně, což mi podle jeho výrazu šlo. Tuto naši komunikaci přerušila až Sue, která se snažila udržovat rozhovor.

“A jak sis užila včerejší nákupy, Bello? Leah zněla moc spokojeně, když jsem si s ní včera volala,” optala se.

S Rachel, Rebecou, Angelou a Leah jsme si o pátečním odpoledne, kdy jsme všechny měly volno vyjely na nákupy do Port Angeles. Brala jsem to sice jako nutné zlo, ale s touto směsicí různých ženských charakterů, zdánlivě k sobě naprosto nepasujících, jsem si to nakonec užila. I kvůli dvojčatům jsme nejdřívě prolezly obchody s dětským oblečením a každá si něco vybrala. Leah koupila i za Setha pro naše dvojčata moc pěkné oblečky a my se pak přesunuly k obchodům s dámským oblečením. Koupila jsem si pár svetrů na zimu a každá jsme nějak doplnily svůj šatník. Nakonec jsme zavítaly do jednoho second-handu, abysme doplnily i šatníky vlků, které byly přece jen velice náročné.

“Bylo to opravdu povedené,” usmála jsem se.

“Nezníš otráveně, co tam s tebou prováděly?” ozval se napůl udiveně a napůl pobaveně Charlie. Všichni jsme se jen zasmáli a pokračovali v jídlu.

Rozhlédla jsem se a děkovala jsem v duchu Sue za to, že poté, co se sem přestěhovala, rozhodla se ten domek konečně renovovat a odstranit jakékoliv stopy po Reneé. Ty tam byl malý kuchyňský stůl, ke kterému by jsme se rozhodně nevešli, gauč tak akorát pro ležícího Charlieho či žlutě natřené kuchyňské skříňky, jakožto připomínka slunce. Naštěstí tu ale ponechali ty staré kuchyňské židle, protože minimálně jednu jsem byla ochotná zachránit za každou cenu, i když to byl jen hloupý sentimentální symbol. Byla to židle, na které seděl Jacob, když k nám poprvé přišel jako můj přítel, a na které seděl i teď.

Po jídle jsme ukončili celou rodinnou návštěvu, protože se blížil čas, kdy nám měli sourozenci Clearwaterovi přivézt naše malé andílky domů. Sue nás sice přemlouvala, ať zůstaneme ještě chvíli, ale zvuk právě zapnuté televize v pozadí jí to kazil. Nechali jsme tedy Charlieho, aby sedoval svůj zápas a raději už opravdu odjeli domů.

Byli jsme už kousek za Forks, když jsem ucítila slabé vibrace okolo pravé kyčle. Poplašeně jsem shlédla a snažila se přijít na to, co to mohlo být. Jake se zasmál. Zčervenala jsem a z pravé kapsy u bundy vytáhla mobil. Display oznamoval jednu přijatou zprávu.

Bello, moc se omlouvame, ale mame zpozdeni… asi 2 hodiny. Promin, vylet se nejak protahl. Privezeme je v poradku, neboj se. L+S

“Tak to je dobré,” řekla jsem napůl rozhořčeně a napůl pobaveně.

“Vyhrál jsem sázku?” ozval se Jacob od volantu.

“Ano,” musela jsem neochotně přiznat. “Zpozdí se o dvě hodiny!”

“Já ti říkal, že třicet minut je pro ně málo,” zasmál se znovu a já si jen odfrkla. Jsou nezodpovědní.

“Ale když teď máme nějaký čas jen pro sebe… co kdybychom se jen tak prošli lesem?” navrhl.

“Lesem?” veděla jsem, že se snaží o jakousi romantiku, ale tahle byla jaksi překroucená. “Je zima, Jaku! Umrznu!”

“Proboha Bells, myslíš, že bych tě nechal umrznout? Nejsi dost nabalená?”

Připomněla jsem si, kolik vrstev na sobě mám, před naším rodinným oběděm jsme totiž naposledy posekali zahradu.

“Prosím,” upřel na mě své psí oči, jeho hlavní zbraň. “Můžeme si zase vyjít na tu cestu za našim domem.”

“Dobrá,” řekla jsem skoro proti své vlastní vůli, ale jak jsem mohla odolat takovému pohledu?

***

Nakonec jsem musela uznat, že procházka byla opravdu dobrý nápad. Pohled na forkské lesy schované pod kobercem různobarevného listí a osvětlené zapadajícím sluncem napůl zastíněným mraky, byl kouzelný. Ale soumrak padl příliš brzo a skryl ten nádherný pohled. Kdybych necítila Jakovu teplou ruku okolo mého pasu, asi bych se bála.

Najednou jsme z dálky uslyšeli zavytí – zoufalé a varovné. Prořízlo vzduch jako ostrý nůž až mě zamrazilo a zaniklo stejně rychle jako přišlo. Jacob se zahleděl tím směrem, odkud ten zvuk přišel, zatímco já se dívala na něj. Mračil se a tvářil se překvapeně, bojovně. Pak se podíval na mě, v jeho obličeji se zračilo dilema. Věděl, že smečka ho potřebuje, ale na druhé straně jsem byla já, jeho křehká, zranitelná a nemotorná žena.

“Běž.”

“Nemůžu!” odsekl a táhnul mě zpátky, jenže já se nedala.

“Ne! Oni tě potřebují! Znám cestu, nejdu tu poprvé! Jdi za nimi, budu v pořádku,” přesvědčovala jsem ho, jenže jeho obličej byl stále tvrdý stejně jako stisk. “Jacobe,” bylo to prosebné a přikazující zároveň. Konečně se mi podařio vyprostit si ruku.

Z dálky se ozvalo další zavytí, přibližně ze stejné vzdálenosti, ale nabylo na síle a naléhavosti. Oba jsme se otočili, byl to hlas alfy, Sama, v tomhle jsem se nemohla mýlit už jen díky Jakovu výrazu, jenže on  mě zase chytil a táhnul opačným směrem. Z našimi zády se začaly ozývat další zavytí, která odpovídala tomu prvnímu. Zbyla mi jediná možnost, přitiskla jsem se k němu, otočila si jeho obličej k sobě a horoucně ho políbila. Trvalo to jen chvilku, ale dala jsem do toho vše, co jsem chtěla – hořkost, netrpělivost, strach, lásku.

“Musíš, miluju tě,” zašeptala jsem nakřáplým hlasem. Má slova podpořilo další zavytí, tentokrát znásobené několika vlčími hlasy.

Hluboce se mi podíval do očí a nečekaně se začal svlékat. Když byl úplně nahý, přitiskl se ke mě a znovu mě jemně rychle políbil.

“Miluju tě, běž,” přikázal mi, otočil se a když trochu odběhnul, tak daleko, že jsem viděla jen jeho siluetu, uslyšela jsem lupnutí a zavytí, přeměnil se.

Podívala jsem se na hromádku oblečení u svých nohou. Po zádech mi přejelo další zamrazení, bála jsem se. Byla jsem uprostřed temného lesa, sama. Rychle jsem si klekla a co nejrychleji oblečení složila do komínku, aby se mi lépe neslo, pak jsem se otočila a vydala se zpátky k našemu domu. Šla jsem dost pomalu, protože kořeny, které tu ležely na každém kroku pro mě nyní znamenaly snad největší nebezpečí.

Hlavou mi zuřivě rychle prolétaly panické myšlenky na to, co to vše má znamenat. Kde nyní jsou? Jsou tam všichni? Pokud jsou opravdu všichni, jsou tam i Leah se Sethem? Mohli by to stihnout… Kde jsou potom děti? Byla jsem zoufalá, dezorientovaná a vystrašená. V tomhle rozpoložení jsem se nemohla divit, že jsem několikrát spadla. Rozedřela jsem si ruce do krve a nakonec i koleno. Pálilo to, ale jakási síla mě stále rychleji popoháněla dál, neustále jsem za sebou slyšela zavytí, tu silnější, tu slabší.

Asi po půl hodině chůze jsem se zastavila a rozhlédla. Všude okolo byly jen stromy, ticho a mlhavé stíny a obrysy. Pokud jsem šla správně, v dohlednu by již měly být nějaká stavení, jenže tu byl jen les. Otočila jsem se ještě jednou dokola. Byla jsem v pasti.

A když jsem si připadla tak osamocená, opuštěná, ztracená, najednou se za mnou ozvalo tiché křupnutí větévky. Instintkivně jsem se otočila a oblečení mi vyklouzlo z prokřehlých rukou a spadlo na tvrdou zem pode mnou. I ten poměrně tichý zvuk mi připadal tak hlasitý, že ho mohl slyšet celý les.

Stála asi pět metrů odě mě, opřená o strom. Její bledá kůže zářila i přes to, že svit nového měsíce sem skoro nedoléhal. Měla bíle blonďaté, skoro stříbrné vlasy s pěšinkou uprostřed, padající až k bradě a zlaté oči. A pokud ne toto, tak její strnulost sochy mě přesvědčila v tom, že je upír. Neznámá upírka, příčina poplachu. A zároveň jsem věděla, že je nebezpečná. Smrtelně nebezpečná. I když její oči byly stejně zbarvené jako oči Cullenů, výraz v nich vypovídal o něčem jiném.

“Bella Black, že?” promluvila krásným melodickým hlasem.

Zavrávorala jem zpět a upadla. Můj mozek nepracoval, nedokázala jsem uvažovat. Jen jsem věděla, že je konec. Seděla jsem někde uprostřed lesa na studené zemi a dívala se do hrůzných očí zabijáka.

“Je mi líto,” řekla bez špatky lítosti, přikrčila se a aniž bych stihla zavřit oči, ucítila jsem, jak mě studená masa jejího těla povalila na zem a přimáčkla. Hlavou jsem se trefila přímo do Jakova oblečení a nepochybovala jsem, že kdyby tam nebylo, už bych měla rozbitou hlavu. Pak mi něco ostrého prorazilo kůží na krku a začalo ze mě vysávat život. Konečně jsem zavřela oči, abych temnotu lesa nahradila temnotou konečnou.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 12. kapitola: