Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 7. kapitola

10.04.2012 (18:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1839×

Do školy jsem se těšila tak, jako nikdy. Vstala jsem o hodinu dřív a celou tu dobu stála před zrcadlem nebo hypnotizovala svůj šatník. Chtěla jsem se mu líbit. Nikdy mi tolik nezáleželo na tom, jak vypadám. Až teď.

Nakonec jsem na sebe natáhla zbrusu nový top a kraťoučké šortky, které mi sice šíleně sekly, ale také v nich byla děsná zima. Pomalým krokem jsem se ploužila ke škole a třásla se jako ratlík. Jakmile jsem měla v dohledu plac před školou, tak jsem zklamaně vydechla. Jasper tam ještě nebyl.

Čekala jsem venku celou dobu do začátku přednášky a ignorovala jsem zimu. Všichni na mě koukali jako na blázna, polovina listopadu ve věčně zataženém Seattlu a já si vyrazím s šortkami, které mi pomalu nezakrývají ani zadek.

„Alice, co tam tak stojíš? Přijdeš pozdě.“ Podívala jsem se za tím hlasem. Kate na mě volala ode dveří. Podívala jsem se zklamaně na hodinky. Za minutu osm. Nedá se nic dělat, dneska tu prostě není. Chtělo se mi brečet, i když jsem k tomu neměla srozumitelný důvod. Vždyť jsem ho viděla včera, uvidím ho i zítra. Snad. Něco v podvědomí mi našeptávalo, že zítra taky budu takto stát před školou.

Nemohla jsem se soustředit. Je to jasné, kvůli Jasperovi mě stoprocentně vylijou ze školy. V hlavě se mi honily jen myšlenky na něj. Představovala jsem si jeho tvář, hlas, jeho rty na mých.

Bylo mi tak strašně smutno a cítila jsem se neobvykle sama, i když jsem seděla v sále s minimálně stovkou dalších lidí. Neskutečně mi chyběl. Před pár týdny jsem se ho bála a teď zjišťuju, že bez něho nemůžu být.

Celý den si připadám jako tělo bez duše. Domů se přímo plazím, jak pořád doufám, že se za mnou najednou objeví černé BMW. A pořád nic. Doma jsem hned zalezla do svého pokoje, lehla si na postel a přemýšlela a přemýšlela a přemýšlela. Co se mu jen mohlo stát? Jak to, že dneska nebyl ve škole a ani mi nedal vědět, co s ním je? Najednou mi došla jedna věc. Chodíme spolu a ani jsme si nevyměnili telefonní čísla, to jediné ho omlouvá.

Do večera jsem byla jako na trní, pořád jsem doufala. Párkrát se mi zdálo, že někdo zvoní, a pokaždé jsem spěchala ke dveřím a koukala se, jestli něco neleží na rohožce. Byla jsem šíleně paranoidní.

Kate ze mě měla srandu, nemohla se nabažit pohledu na to, jak jsem nervózní a smutná a jak se pokaždé našponuju, když na chodbě zazní kroky někoho ze sousedů. Nechtěla jsem se takhle chovat, ale nešlo to. Do Jaspera jsem se totálně zbláznila a bolelo mě být bez něho.

V noci se mi navíc vrátila má noční můra a já potřebovala Jaspera vidět, abych viděla jeho laskavou tvář a vymazala si z hlavy pohled do jeho krvavě rudých očí.

Moje srdíčko utrpělo další šrám, když zjistilo, že ani další den Jasper ve škole není. A ten další taky ne. Byla jsem zoufalá, tak strašně jsem si přála vědět, kde je a jestli je v pořádku.

Navíc mě pořád otravoval Jeremy, který to, že Jasper nebyl v mé blízkosti, považoval jako šanci k tomu pozvat mě po nevím kolikáté na rande. Dalo mi hodně práce se ho zbavit.

Kate už se mi nijak neposmívala, nechápala můj stav a já neměla nejmenší chuť jí vysvětlovat, že jsem až po uši zamilovaná. Aspoň mi poskytovala maličké rozptýlení. Vzal mě do kina, šly jsme spolu nakupovat a bylo nám fajn. Na malý moment jsem zapomněla na Jaspera, ale jenom na malý.

Byl víkend a já netušila, jak zabít čas. Kate vyrazila ven s nějakým novým objevem a já zůstala zavřená doma, mezi čtyřmi stěnami, a utápěla se v hlubokém stesku. V posledních dnech jsem nevěděla, co si mám myslet. Hledala jsem rozumné důvody, kvůli kterým jsem Jaspera tak dlouho neviděla, ale na povrch se mi kradly scénáře jiného druhu. Co když se na mě prostě vykašlal? Co když je stejný jako ti namachrovaní frajírci a já ho už přestala bavit? Co když se mu stalo něco hrozného?

Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Natáhla jsem na sebe černý kabátek a černé kecky a šla se projít. Nohy mě zavedly do parku, v kterém jsme spolu byli před pár dny, a kde mi poprvé řekl, že mě miluje. To přece člověk neříká jen tak. To musel myslet vážně. Tak proč se sakra tolik dní neobjevuje?

Do očí se mi hnaly slzy a já je neměla sílu zahánět.

„Alice,“ ozval se za mnou sametový hlas. Jen slza mi stékala po tváři. Jsem hloupá zamilovaná holka, slyším ho i tam, kde není.

„Alice.“ Teď už jsem se za tím hlasem otočila, zdálo se mi, že je blíž u mě.

Byl tam. Opravdu tam byl. Zahanbeně jsem si setřela slzu z tváře. V mé hlavě se odehrávala válka, chtěla jsem mu skočit kolem krku a políbit ho tak, jako nikdy, ale zároveň jsem po něm chtěla začít křičet, proč mi nedal vědět, kde je a co s ním je. Nakonec jsem neudělala ani jedno. Stála jsem na místě a koukala se na něj.

Přiblížil se ke mně a pohladil mě ledovou rukou po tváři. Stála jsem jako socha s kamenným výrazem.

„Promiň, že jsem tu nebyl, byl jsem mimo město a nemohl jsem ti dát vědět,“ řekl.

Co si o sobě sakra myslí? Přijde a řekne mi toto? Dívala jsem se do jeho starostlivých zlatých očí. Počkat? Zlatých, vždyť nedávno byly černé. „Byl jsi na optice?“

Nechápavě na mě hleděl. „No, že máš zase jiné čočky,“ vysvětlila jsem mu.

Nervózně se usmál. „Jo, byl jsem tam, ale to nebyla jediná věc, kterou jsem si vyřizoval.“

„A jaké jsou ty další věci?“ Byla jsem zvědavá.

Zdálo se mi, že váhá, jak odpovědět. „Byl jsem se podívat k rodičům.“

Toto vysvětlení mi překvapivě stačilo, i když někde v hloubi duši mi něco říkalo, že mi neříká úplnou pravdu. Konečně jsem shodila tu kamennou masku a natiskla se k jeho kamenné hrudi. Podívala jsem se mu do očí a nedočkavě ho políbila. On mi polibek stejně nedočkavě oplácel. Tolik mi to chybělo.

„Chybělas mi,“ pošeptal mi do ucha, když jsme nehybně stáli v objetí.

„Ty mně taky.“

Pohladila jsem ho po tváři a on se pousmál, začala jsem se topit v jeho zlatých očích.

„Miluju tě.“ Tato dvě slova mi ležela v srdci už nějaký ten den a já byla neskutečně ráda, že jsem je mohla vyslovit.

Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Já tebe víc.“

Ruku v ruce jsme šli ke mně domů. Poprvé za tu dobu, co jsme spolu, jsem ho pozvala dál. Zavedla jsem ho do mého pokoje. Sedli jsme si na mou postel a tiše se líbali, nic víc. Ne že bych nechtěla, ale nic se nemá uspěchat.

Leželi jsme vedle sebe, tiše si povídali a líbali. Cítila jsem se naplněná štěstím, když jsem ležela po Jasperově boku a on mě něžně hladil po zádech, vlasech a tváři. I když jsem se cítila tak krásně, nemohla jsem se zbavit pocitu, že přede mnou něco tají. Ale ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejšího večera, tak proč se zrovna v tuto nepopsatelnou chvíli mám zaobírat takovými myšlenkami. Na to budu mít ještě spoustu času.

V Jasperově náruči jsem spokojeně usnula a po dlouhé době mě zase netrápily mé noční můry.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 7. kapitola: