Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 26. kapitola

12.06.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 5751×

Holy

„Když ti přinesu pana… pana…“

„Pana Smitha,“ dořekla za mě ta malá potvora jménem Laila. Ale měla jsem podezření, že se ve skutečnosti jmenuje Satan vzhledem k tomu, co tu předváděla. Ještě, že Eric děti nechce a moje budou mnohem hodnější. Musí, jinak se zcvoknu.

„Dobře, donesu ti pana Smitha a ty si pak necháš udělat to vyšetření, ano?“ zeptala jsem se a ona vypočítavě přimhouřila oči.

„A ještě horkou čokoládku!“ vřískla a mně se rozšířily nozdry, jak jsem se snažila udržet vztek na uzdě.

„Fajn!“ prskla jsem a odkráčela pryč. „Pohlídej ji, Chasei. Jdu hledat plyšáka!“ řekla jsem a můj kolega zadržoval smích.

„Tohle má dělat pediatr!“ stěžovala jsem si a dupala z rezonance pryč. „Ahoj. Já… Co…,“ koktala jsem, když jsem vrazila do Erica. Měl na sobě ten příšerný zelený oblek, na který jsem měla alergii.

„Proč máš na sobě tohle?“ zeptala jsem se a ukázala na tu vojenskou uniformu.

„Vzdal jsem se funkce viceprezidenta. Můžeš to dělat ty. To jsi přece vždycky chtěla. Tak si to užij. Aspoň budeš vědět, jaké to je,“ zamumlal chladně. V něm aby se člověk vyznal, když tak mluvil pořád.

„To nemůžeš. Lenscher nemůže odejít z firmy Lenscher,“ vysvětlila jsem mu a kladla důraz na ta jména.

„Právě jsem to udělal,“ setřel mě a položil na zem svoji cestovní tašku. Jak jinak, než zelenou.

„Aspoň si sundej tu idiotskou čepici, když se mnou mluvíš,“ požádala jsem ho a chtěla se tvářit taky tak klidně jako on. Strhnul si čepici, ve které jsem vždycky viděla Fidela Castra, a prohrábnul si blonďaté vlasy.

„Odcházím zpátky k armádě,“ oznámil mi to, co mi už mělo podle jeho ohozu dojít.

„Ericu, to všechno kvůli Belle?“ zeptala jsem se ho a zatáhla ho blíž ke stěně, abychom nestáli v cestě.

„Mě tu už nic nedrží. Měsíc hledají její tělo a já jim nijak nemůžu pomoct.“

„Tak se necháš radši zastřelit?“ Probodl mě očima a tvářil se dost nenávistně. Já už si ani nepamatuju, kdy se smál naposledy. Vlastně to bylo, když mu Bella v kómatu poprvé stiskla ruku a on si myslel, že se probouzí.

„Možná. Když budu mít štěstí, tak mě zastřelí…“

„Prosím? Hele, jestli si chceš léčit svoje komplexy, tak ne v poušti a pod palbou…“

„Žádné komplexy nemám! Rozumíš?“ rozeřval se na mě na plnou hubu a všichni se po nás začali otáčet.

„Tak tu zůstaň!“

„Ale mě tu nic nedrží. Bella je pryč.“

„A co třeba já?“ nadhodila jsem s chabou nadějí.

„Promiň, ale sestra nedokáže ukojit potřeby chlapa,“ zašeptal, už tišeji a jen ke mně.

„A armáda tě snad ojede?“

„Ne, ale budu mít pocit, že něco dělám. Což skutečně budu. Když si na to vzpomenu, že tam znova budu, je mi zle. Ale já to potřebuju.“

„To je nesmysl,“ ohodnotila jsem to nešťastně. Vždyť on se mi možná nevrátí. Přijde mi akorát dopis a úmrtní list.

„Není, sestřičko. Jsi možná neurolog, ale nejsi chlap,“ vysvětlil a zvednul svoji tašku ze země. Přehodil si ji přes rameno a položil mi ruce na ramena. Povzdechl si a políbil mě na čelo. Potom se mi podíval do očí, identicky modrými s mými, a pohladil mě po tváři. Hrdlo se mi stahovalo a oči mě otravně pálily, jak se do nich nahrnuly slzy.

„Holy, promiň. Byl jsem vážně kokot… A vždycky budu, ale ten poslední rok musel být děsný a tys to musela vidět. Mrzí mě to,“ zamumlal a nasadil si čepici. „Ozvu se,“ slíbil a obrátil se ke mně zády. Šel k výtahu a mně přetekly slzy přes okraj.

„Ericu, nenech se zabít, prosím!“ křikla jsem za ním a on nastoupil do výtahu. Podíval se na mě a zasalutoval. Pak se dveře zavřely.

Paralyzovaně jsem se vrátila na rezonanci.

„Kde mám pana Smitha?!“

Edward

„Ty vole! Tohle dám na Youtube a vydělám miliony!“ zaječel malý Japonec s mobilem v ruce, když před něj Bella doskočila ze střechy domu.

„Youtube je zadarmo, blbečku,“ zavrčel jsem japonsky a sebral mu mobil z ruky. Rozdrtil jsem ho a zahodil zbytek do keře.

Chytil jsem Bellu pod loktem a táhl ji nadzvukovou rychlostí pryč.

„Kvůli tobě bych ho měl zabít,“ zasyčel jsem a mrštil s ní do uličky o cihlovou zeď. „Řekl jsem ti, abys za bílého dne neskákala ze střechy mrakodrapů, anebo čehokoliv vyššího, než dva metry!“ vštipoval jsem jí zcela bezúspěšně, protože tahle nádoba na krev ještě nebude jedenáct měsíců ničím jiným. Tenhle měsíc s ní byl příšerný. Byla totiž šílená. Musel jsem být absolutně přítomný každou vteřinu a držet ji na uzdě, abych nám zachránil životy.

Navíc mi bylo jasné, proč mi dobrovolně roztáhla nohy i po tom všem. Libido upíra je milionkrát větší, než člověka. A ona je ještě ke všemu novorozená. Sex je pro ni stejná, neukojitelná potřeba jako žízeň. Nic víc zatím hledat nebudu.

Shazovala ze sebe kousky cihel a vytřepávala si je z té kaštanové řeky na zádech, co mě pokaždé očarovala. Byla kus. To jsem věděl vždycky. Jinak bych si ji taky nevybral.

„Jak dlouho ještě neotevřeš hubu?“ zeptal jsem se, protože už jsem ztrácel trpělivost. Nedorozumívala se se mnou jinak než pěstmi a nespokojeným vrčením. Jsme upíři – ne neandrtálci. Mohlo by to mít trochu úroveň. Navíc jsem neskutečně toužil po tom, abych si s ní konečně mohl promluvit. A taky pořád viselo ve vzduchu to přiznání – že to já jsem ji rovnou dvakrát v podstatě zabil. Prvně jsem jí přivodil mozkovou smrt a podruhé jí zastavil srdce proměnou. Jedno lepší, než druhé. Tak věděla, sakra, kdo jsem? To utrhnutí hlavy mohla být jen spontánní reakce novorozeného na potenciální nebezpečí. To dělají často a nikdo je ve snu předtím neušukal k smrti.

„Ještě jedenáct měsíců. Udělám si nejspíš novorozenecký kalendář. Něco jako adventní, víš?“ mumlal jsem a vyskočil na víko popelnice, abych se posadil. Ona nikdy neseděla. Musím ji naučit nějakým lidským reakcím, aby vypadala přirozeněji a ne jako mrtvola, kterou ve skutečnosti byla.

„Zajímalo by mě, kolik toho přes tu krev vnímáš?“ ptal jsem se jí, ale ve výsledku jen sám sebe. „Když si vzpomenu na sebe… Byl jsem v tom lepší, než ty. Ty jsi obzvlášť šílená,“ dodal jsem a ona jen zírala do země. „Všechno to bylo hrozně dezorientující. Když v sousedově domě pochodoval šváb, bylo to, jako by tam tudy šel slavnostní průvod s bubny. Najednou jsem slyšel déšť na šedesát kilometrů a lidské srdce… Tisíce lidských srdcí bijící jedno přes druhé a přesto dokážeme rozeznat každý jednotlivý zvuk zvlášť. Kdyby to bylo jako v těch pitomých, upířích seriálech, na které čumí Emmett, rozskočila by se nám z toho hlava,“ rozpovídal jsem se a vzpomínal na svoji rodinu. Už ví, co jsem provedl?

„Musím tě něco naučit. Sice se teď nedokážeš ovládat, ale svým schopnostem bys porozumět mohla,“ začal jsem a hledal něco křehkého. „Všechno, co ti prošlo pod rukama, si buď rozdrtila, anebo si na tom nechala otisky. Přitom máš nejvyvinutější hmat na světě,“ vysvětloval jsem a našel sklenici od vodky, které chybělo hrdlo.

„To, jak využíváš svoji sílu a rychlost, je jen přirozený upíří reflex. To zvládne i čokl. Až tu sklenici udržíš v dlani nepoškozenou, povýšíš se na pudla,“ oznámil jsem a ona na mě jen nevraživě civěla. Už jsem si celkem zvykl. „Máš v dlaních sílu bomby a kůži máš ze žuly. Ovládej to a vnímej to křehké sklo,“ nařídil jsem jí šeptem a vložil jí to do rozevřené dlaně.

„Teď to stiskni tak, aniž bys to… Počkej,“ hlesl jsem a spěšně vyndal z kapsy mobil, když se rozezvonil.

„Ty taky žiješ,“ zašeptal jsem s úsměvem a vzdálil se od Belly, která se pekelně soustředila na láhev na své dlani. To bylo snad nejdéle, co dokázala udržet pozornost.

„Už tisíc let ne,“ odpověděla Aiofe. „Jak si to užíváš s princeznou? Ve zprávách nic nebylo, ale znáš Ara. Ví i to, kdo se na druhé straně planety škrábe na zadku…“

„Nepřeháněj.“

„Nepřeháněj? Je mu přes tři tisíce let. Kam si myslíš, že se za tu dobu to jeho impérium rozrostlo? Nehledě na Demetriho.“

„Držím ji na uzdě,“ slíbil jsem a podíval se znovu na Bellu. Pomalu přikládala bříška prstů ke sklu. „Učím ji uvědomovat si sebe samu,“ radoval jsem se z toho úspěchu, protože ona ji vážně držela v prstech, kterými může nadělat z oceli a betonu prášek.

„Tak si dávej pozor, Edwarde. Slyším z tvého hlasu ten tvůj pokřivený, pitomý úsměv. Vím, že ti na ní záleží a taky tě znám. Tváříš se jako tvrďák, ale pod tou žulovou kůží jsi měkkota. Ty začneš dávat, ona bude brát a nakonec ti nic nezbude, až ti budou trhat hlavu a pálit ji na prach.“

„Je milé, že mi věříš. Velmi povzbudivé,“ poznamenal jsem sarkasticky a dobrá nálada byla v tahu. Měla pravdu. Příliš mi na Belle záleželo. Musím jí ještě víc utáhnout obojek, v zájmu svého i jejího života. Akorát u ní nikdy nebudu moct říct, že mi za to jednou poděkuje. Nejspíš mě bude jen nenávidět ještě víc. Vážně chci vědět, co o mně ví. Nejistota je hrozná věc. Nikdy nevím, kdy jí rupne v bedně a zase po mně skočí.

„Vsadím se, že teď na ni zase zíráš a slintáš,“ zamumlala otráveně Aiofe po chvíli.

„Neslintám,“ odpověděl jsem. „A nezapomeň, že slyší všechno, co řekneš,“ dodal jsem rozmrzele.

„Nezapomínám. Hej, Bello, ten upír ti chce utrhnout hlavu!“ řekla Aiofe a já rozšířil oči. Zandal jsem telefon do kapsy a Bella se na mě pomalu otočila s přimhouřenýma očima a tělem chystajícím se k ofenzívě.

„Kecala,“ prohlásil jsem a připadal si, jako kdyby mi bylo snad pět. Teď už bych ji měl přišpendlit k zemi, když takhle reaguje. Tak se, Edwarde, pohni se, sakra!

„Bello, nenuť mě k tomu!“ Pozdě… Já si to vážně ještě užiju. Už nikdy nikoho nestvořím, protože děti jsou za trest, a jestli někdy někoho stvoří Bella, tak doufám, že její povedení zplozenci budou to samé, co ona.

Eric

Cesta na další letiště byla nezvykle horká. Texas bylo až moc prosluněné místo, ale já věděl, že mě čeká horší. Bože, nesnáším tohle vedro.

Vystoupil jsem z taxíku, prošel letištní halou a dorazil na místo. Všechno mě neskutečně štvalo, včetně zacházejícího slunce, pitomého oblečení a rozpáleného betonu.

„Ericu?“ ozvalo se za mnou a já se otočil za důvěrně známým hlasem.

„Ido,“ pozdravil jsem moji plukovnici, kterou jsem kdysi klátil na přední sedačce trenažeru. Sundal jsem si brýle a postavil se do pozoru.

„Tebe poznám všude,“ řekla a kysele si mě změřila. Nerozešli jsme se moc v dobrém. Tedy, já byl tenkrát v pohodě, to ona po mně házela munici.

„Předpokládám, že podle perfektního zadku,“ usoudil jsem a stále stál v pozoru.

„Ne, a dej si pohov. To ta blonďatá hlava, co máš na tom dvoumetrovém těle. Jsi těžko přehlédnutelný, takže bych tě radši do důležitých akcí…“

„Ale, Ido…“

„Jsem plukovník Raskenová!“ zařvala na mě a chytila mě za koule. Ta svině.

„Měli by vás suspendovat za sexuální obtěžování,“ podotkl jsem se staženým ksichtem.

„To by to musel někdo vidět,“ přecedila a konečně mě pustila. Vydýchl jsem si a ona odstoupila.

„Vezmi si věci a pojď. Zdržuješ,“ řekla, už po vykonání pomsty, takže trochu klidnější. Sebral jsem ze země tašku a šel vedle ní k letadlu pod pražícím sluncem.

„Proč ses vrátil, Ericu? Vždyť vedeš miliardovou společnost a vozíš si – jak říkáš – svůj perfektní zadek ve Ferrari,“ chtěla vědět.

„Ve skutečnosti jsem minulý týden Ferrari rozmlátil svojí basebalovou pálkou, takže jsem si poslední dobou vozil svůj perfektní zadek v Lamborghini,“ odvětil jsem a ona si mě nechápavě změřila. „Ve společnosti jsem skončil. Skončil jsem se vším, u čeho neriskuju život.“

„Tak o co jde? Chceš si něco dokázat?“ zeptala se a opřela se o vysunuté schody.

„Ne. Chci se s něčím vyrovnat a rozhodně to nezvládnu v kancelářské židli.“

„Páni. To zní vážně,“ ohodnotila to, když viděla, jak se tvářím.

„Jo. Měl jsem perfektní ženskou, a teď nemám ani tělo, které bych mohl pochovat.“

„Co?“

„To je na dlouho a ty kecy o tom, že bych o tom měl s někým mluvit, abych se s tím vyrovnal, jsou vážně jen kecy. Takže to necháme u ledu,“ rozhodl jsem a nastoupil do letadla – vstříc horším zítřkům.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 26. kapitola: