Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XVIII.

03.10.2010 (11:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2345×

Polil mě studený pot, když mi došlo, že až se tu objeví můj nejlepší přítel, Alec, tak se Edward může všechno dozvědět. Ne, musím ho zaštítit, aby nemohl číst v jeho mysli. Další hrůzu nahánějící myšlenka se ke mně přiblížila a vkradla se mi do mysli. Co když Alec ublíží nějakému člověku? Za tu dobu, kterou ho znám, tak nikdy neměl problémy s ovládáním. Ale na druhou stranu, ve Volteře měl přímý přístup k potravě, kterou jim přiváželi do hradu…

Do školy jsem se netěšila. Nabourali mi můj klid! Vystoupila jsem z auta a potkávala jsem lidi, o kterých jsem ani nevěděla, že je znám, kteří mi gratulovali ke skvělé párty. Alespoň, že někdo se bavil, zatímco já jsem řešila dilema, jak vyhodit partičku upírů!

„Isabello! To bylo naprosto úžasné!“ vypískla Karoline, když mě uviděla. Rozběhla se ke mně a Tess ji následovala. Usmála jsem se na ni vesele a zamířily jsme ke škole.

„To jsem ráda, že se vám to líbilo.“

„Líbilo? Ty světla, to jídlo, ta hudba! Všechno to bylo dokonalé a dokonce i Cullenovi dorazili.“ U poslední věty ztišila hlas, ale bylo mi jasné, že ji všichni slyšeli. Nezáleželo na tom, že stáli na druhé straně parkoviště. Upíří sluch jim její slova dopřál na stříbrném podnose. Zamyslela jsem se a přeslechla jsem to, co mi říkala, to se mi často nestává.

„Co jsi říkala?“ zeptala jsem se a ona mi to s radostí zopakovala.

„Neřekla jsi mi, že je pozveš,“ zamračila se a nadšeně se podívala na Edwarda, který stál vedle Bree a držel ji za ruku. Co bych dala za to, abych na jejím místě mohla být… Nic! Nic bych za to nedala, protože k němu už nic necítím! Sakra, Bello, co to vyvádíš? Koukej se kontrolovat!

„Ta holka má hrozný štěstí, že s ním chodí,“ zadrmolila si pro sebe a já jsem s ní musela souhlasit. Až do včerejšího večera jsem si myslela, že je kapitola jménem Edward za mnou, ale mýlila jsem se, moc jsem se mýlila. Ona je mou součástí a já se jí nemůžu zbavit!

Ať jsem si rozkazovala, jak jsem si rozkazovala, tak jsem na Edwarda myslela celý den. Kdybych byla člověk, tak by mi určitě přeskočilo. Ale klidně můžu být první upír, kterému šiblo. Ty dva dny školy, které zbývaly do konce týdne, byly nekonečné. Utíkaly by mi mnohem rychleji, kdybych na něj neustále nemyslela a nesnažila se všemožně zapomenout. Nejde to, já to prostě nedokážu! Žárlím a ta žárlivost mě ubíjí, ale já nemůžu dát najevo své city. Vysmál by se mi do očí a to bych nepřežila. To zesměšnění, ta potupa, byl by to konec mého už tak dost pošramoceného duševního zdraví.

Šla jsem ke svému autíčku a ucítila jsem známý pach. Otočila jsem se a za mnou nestál nikdo jiný než Alice. Byla sama, což mě překvapilo. Ani Jasper se nenacházel nikde poblíž. V očích měla zvláštní výraz, byl smutný, ustaraný? Ne, to se mi určitě zdá.

„Bello,“ začala, ale zasekla se. „Isabello, chtěla jsem si s tebou promluvit. Sama, beze svědků, jen my dvě. Byly jsme nejlepší kamarádky, prosím, já nevěřím, že je vše ztraceno.“

V jejím hlasu jsem slyšela spoustu bolesti a myslím, že kdybych byla člověk, tak už pláču na jejím rameni. Neměla jsem sílu na to, abych na ní byla zlá. Nezaslouží si to. Ukázala jsem jí na dveře svého auta a ona rychle nastoupila ke mně. Když seděla v mém autě, tak mi neušlo, že se její tvář rozveselila. Vložila jsem klíčky do zapalování, ale nenastartovala jsem.

„O čem chceš mluvit, Alice?“

„Chci, abychom byly opět přítelkyně. Celou tu dobu, každý den, jsem myslela na to, co asi děláš. Zmizely mi vize, které se týkaly tebe. Když jsi mi ukončila ten telefon, tehdy ve Volteře, tak jsem chtěla jet za tebou, ale ostatní mi v tom zabránili,“ odmlčela se a já jsem přemýšlela o jejich slovech. Neodpověděla jsem a plynulým pohybem jsem nastartovala motor. Auto nijak neprotestovalo a my jsme dojely až k mému domu, kam jsme se přesunuly.

„Alice, nechci ti ubližovat. Nedělej mi to všechno těžší, než to je,“ zaprosila jsem ji, ale ona mě chytla za rameno a podívala se mi do tváře. Sklopila jsem zrak, protože jsem dostala strach, že uvidí mou lásku k Edwardovi, že uvidí všechno, co skrývám.

„Bello, nemusíš tu žít sama,“ zašeptala a objala mě. Neudržela jsem vzlyky a popustila jsem tak uzdu svým emocím. Seděly jsme na mém gauči a já jsem naprázdno vzlykala na rameni mé nejlepší kamarádky. Všechna ta sebekontrola, všechno odříkání a zapomínání, to všechno přišlo v niveč, když jsem se přestala ovládat.

„A to se mám dívat na vaši šťastnou rodinku? Mám se dívat na to, jak jste spolu všichni šťastní? Ne, díky,“ vyjela jsem na ni nepřiměřeně. Trochu jsem se odtáhla a postavila jsem se. Alice se na mě zadívala a potom vytřeštila oči.

„Ty Edwarda pořád miluješ, že ano,“ konstatovala s překvapením. Přivřela jsem bolestně oči. Teď je to jedno, on už stejně všechno uvidí, jakmile se Alice vrátí domů.

„Doufala jsem, že to, co jsem k němu cítila, zmizelo. Mýlila jsem se, moc jsem se pletla. Včera jsem si uvědomila, že ta láska, kterou jsem k němu cítila, nepolevila, naopak! Ona snad ještě zesílila. Když ho vidím, jak je s ní…“ Musela jsem se odmlčet, hlas se mi už dávno zlomil a teď bych to už nezvládla. Několikrát jsem se hluboce nadechla a uklidnila jsem se.

„Už víš, proč tu musím žít sama? Nesnesla bych jejich zamilované pohledy, jejich polibky, jejich lásku. Už takhle jsou to pro mě muka.“

„Bello, všechno vždy není takové, jak to vypadá,“ zašeptala Alice a smutně se na mě podívala. Dnes jsem měla všeho dost, chtěla jsem být sama a zapomenout na to všechno, odejít daleko.

„Alice, já vím, že své myšlenky před Edwardem neutajíš, ale… Zkus mu neříct všechno,“ zaprosila jsem a upřeně jsem na ni pohlédla. V jejích očích jsem četla smutek, který vystřídalo odhodlání. Vím, že jí můžu věřit, ona je má kamarádka.

„Nedozví se nic z toho, co jsi mi řekla. Přísahám. Nepomyslím na nic z toho,“ mluvila klidně a tiše. Něco mi říkalo, že je nemožné, aby své myšlenky utajila, ale jestli to má někdo dokázat, pak to bez pochyb bude právě ona.

„Alice, prosím, už jdi. Chci být sama,“ zaskřehotala jsem a ona se zvedla. Otočila jsem se ke zdi a najednou jsem uslyšela ránu a uviděla jsem Alice, jak padá k zemi. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Nasála jsem vůni okolí a bylo mi jasné, kdo je tu.

„Přestaň!“ vykřikla jsem a v tom momentu Alice otevřela oči a mohla vnímat okolí. Vyděšeně se na mě dívala, ale já jsem směřovala svůj pohled k zadním dveřím, ve kterých stál on. Můj nejlepší přítel. Nechápala jsem, proč na Alice použil svou moc, ale možná zachytil mou prosbu, aby odešla. Možná si myslel, že nechce odejít…

„V pořádku, Alice?“ obávala jsem se o její zdraví, ale ona se bez problémů zvedla. Tiše se rozloučila a odešla. Rozčíleně jsem se podívala na Aleca, který překvapeně stál u dveří, a jeho oči byly černé. Měl hlad! Tady ale nesmí lovit lidi, to nejde!

„Alecu, zešílel jsi? Co ti udělala?“ vyjela jsem na něj místo pozdravu a on přešel směrem ke mně. Sjel mě pohledem a odfrkl si.

„To je mi tedy přivítání! Já se sem ženu z Volterry, abych ti pomohl, a ty na mě hned křičíš, Isabello. Z tvých slov to vypadalo, jako že nechce odejít a ty jí tu nechceš. Promiň. Začneme znovu, ne? Ahoj, Isabello.“ Vedl si dlouhý monolog a já jsem ho tiše pozorovala. Když všechno vypověděl, tak jsem se na něj usmála a objala jsem ho.

„Ahoj, Alecu. Promiň mi, ale rozčílil jsi mě. Jaká byla cesta?“ protočil oči na znamení nedůležitosti mé otázky a sedl si na křeslo. Znovu jsem se zadívala do jeho tmavých očí a rychle jsem doběhla do kuchyně, kde jsem v lednici měla uschovanou krev. Je zvířecí, ale přesto je to krev. Přistrčila jsem mu láhev a on jí překvapeně vzal do rukou.

„Je zvířecí, ale měl by sis zvykat,“ usmála jsem se na něj zářivě. Rozdělal jí a jemně si přičichl. Ušklíbl se nad vůní zvířecí krve, ale napil se a než jsem se nadála, tak měl celou láhev vypitou. Donesla jsem mu ještě jednu, protože vím, že zvířecí krev ho tolik nezaplní.

„Lidská krev je lidská krev,“ poznamenal a zašklebil se. Přesto všechno vypil, takže já můžu jít na lov znovu, abych nabrala něco do zásoby. Musela jsem se smát, ale úsměv mi na tváři nevydržel dlouho. Alec se začal vyptávat na vše, co se tu odehrálo a tak jsem chtě, nechtě musela vyprávět. Chvílemi jsem na něm viděla, jak je rozrušený, ale snažil se ovládnout svůj hněv i nepochopení. Pochopil mé pocity a povzbudivě mě objal.

Až si budu jistá, že nikomu neublíží, tak ho vezmu do školy, ale já se vlastně můžu postarat o to, aby nikomu neublížil… Stačí kolem něj napnout štít, kterým on sám neprojde.

17. kapitola - Shrnutí - 19. kapitola

Děkuji za Vaše předchozí komentáře, moc mě potěšily. :-)

Pro dnešní díl opět platí limit 5 komentářů, opět počítám i smajlíky. Takže nešetřete, klidně sem hoďte nějakou tu kritiku, či nápad, který máte pro pokračování.

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XVIII.: