Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XVI.

15.09.2010 (20:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2461×

„Ano, žila jsem tam. Není to tak dlouho, co jsem Volterru opustila. Neodešla jsem navždy, ale chtěla jsem opět na nějakou dobu být venku,“ řekla jsem a usmála jsem se. Po tomhle úsměvu by smrtelníkovi šel mráz po zádech. Připadala jsem si jako kus kamene. Stejně chladná a necitelná. Do své role jsem se vžila perfektně.

„Vlastně jsme o tobě slyšeli. Několik upírů, které jsme viděli, nám řeklo o mocné Isabelle Volturiové, která je větším postrachem než Jane. A ti, kteří nic neřekli, tak si to alespoň mysleli.“ Poprvé po tolika letech jsem uslyšela Edwardův hlas. Byl tak chladný, tak bezcitný. Pryč je ten medový hlas, který mi vyznával lásku. Možná se nezměnil jeho hlas, ale já jsem se změnila. To je pravděpodobnější!

„Vážně?“ chladně jsem se zasmála. „Nemyslím si, že bych byla o tolik větší postrach než Jane a Alec, ale jsme dobrá trojka.“

„Ty jsi teda drsňačka,“ řekl Emmett a já jsem se musela znovu zasmát. Bylo to upřímné.

„Musím říct, že ty, Emmette, by ses hodil do služeb Volturiových.“ Nejspíš ho to potěšilo, protože mě jediným pohybem ruky rozcuchal. Rosalie trochu zavrčela, při představě, že bych jí odvedla Emmetta do Volterry, ale chápala jsem to a ignorovala jsem její projev.

„Nás nikdo nepředstavil,“ promluvila ta dívka, která seděla vedle Edwarda. „Jmenuji se Bree. Všichni mi o tobě hodně vyprávěli,“ řekla a já jsem se znovu zasmála.

„Skutečně? To je tak milé,“ řekla jsem ironicky. „Můžeš mi už konečně vrátit tu součástku, kterou jsi mi ukradl?“ zeptala jsem se Emmetta, který se znovu rozřehtal. Skvělý!

„Nezůstaneš tu s námi déle?“ ptala se Alice, která dosud nepromluvila. Nemohla mi nejspíš odpustit to, že jsem ji nezastavila, když za mnou přišla. Nevím, co čekala!

„A co bych tu měla dělat? Vzpomínat na staré dobré časy?“ Značná dávka ironie v mém hlase nejspíš otrávila všechny přítomné. Viděla jsem bolest ve tváři Esme, ale nemohla jsem ukázat svou slabost. Edward se tvářil opovržlivě. Jen pokračuj, chlapče.

„Mohli jsme si promluvit. Dlouho jsme se neviděla a neměli jsme ani možnost s tebou mluvit,“ řekl překvapený Carlisle, který měl v očích nepochopení.

„Nezlob se, Carlisle, ale nechci mluvit o minulosti. Začala jsem žít přítomností a budoucností. Ironické, když jsem se nastěhovala do svého starého domu a začala jsem chodit do staré školy. Pohřbila jsem svého vlkodlačího přítele a s ním zemřela i moje poslední vzpomínka.“ Mluvila jsem tiše a cítila jsem, kolik bolesti má slova způsobují. Dělalo mi to radost? Možná trochu, ale teď už jsem nemohla couvnout zpět.

„Odcházíš kvůli mně?“ zeptala se Bree a Edward ji pevně chytl za ruku.

„Ne, kvůli tobě ne, lásko. Už to není ta stará Bella.“ Zvláštní, jak jeho slova zní. Bála jsem se, že když se s ním setkám, tak se k němu budu chtít vrátit, ale cítím k němu jen nenávist.

„Jistěže ne, Bree. Kvůli tobě neodcházím,“ usmála jsem se na ni sladce a odhalila jsem tak několik svých bílých a pěstěných zubů, který zářily přes rudé rty.

„Jen se nejspíš nedokážu dívat na tohle všechno. Je mi z toho… Jak bych to jen měla říct? Je mi z toho špatně, ano, to je to správné slovo. Je mi zle z té hry, kterou hraje Edward. Jak dlouho mu to asi vydrží s tebou… Než se napiješ lidské krve? Než ho prostě přestaneš bavit, stejně jako já? Nechápu to, jak tu všichni můžete sedět a dělat, že se nic nestalo.“ Vjel do mě vztek a vyběhla jsem ven. Neotáčela jsem se a bylo mi jedno, co si asi myslí. Co říkají a dělají. Běžela jsem lesem a uvolňovala se ve mně dobrá nálada.

Byla jsem ráda, že se netrápím tím, že bych Edwarda milovala. Myslela jsem si, že ve mně nějaká láska k němu zůstala, ale nestalo se tak. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že jsem ublížila i těm, kteří za to nemohli. Alice, Esme a zbytek. Když jsem po nekonečně dlouhé době dorazila domů, tak mé auto stálo ve vjezdu a bylo neporušené. Alespoň tohle zařídili!

Další den jsem hýřila dobrou náladou. Všechno hned bylo lepší o 180 stupňů. Všimli si toho i mí kamarádi a nejspíš jsem je svým smíchem nakazila, protože jsme se zanedlouho všichni vesele bavili a smáli se vtipům ostatních.

„Mám skvělý nápad! Párty u mě doma! Co vy na to?“ navrhla jsem párty, protože jsem se chtěla bavit. Chtěla jsem tančit a smát se a zapomínat.

„Vážně? Kdy?“ ptala se radostně Karoline. Ostatní se k jejímu nadšení přidávali.

„Dnes večer, vezměte s sebou všechny. Pozvěte koho chcete, ale musíte slíbit, že neodejdete před půlnocí,“ smála jsem se spolu s ostatními a nijak jsem se s mým nápadem netajila. Do poslední hodiny o mé párty věděli všichni.

„Vážně s tím nechceš pomoct?“ ptala se Tess, když jsme se spolu loučily.

„Ne, nechci. Nemusíš se bát. V devět bude všechno přichystané a perfektní!“ ujistila jsem ji a ještě na cestě domů jsem volala jedné z nejlepších společností, aby vše zařídili. Jídlo, pití i výzdobu. Tedy nechala jsem na nich výzdobu venku, svůj dům jsem zevnitř vyzdobila sama. Už v půl deváté jsem měla vše hotové a cateringová firma přinášela jídlo. Vypadalo lákavě, ale já bych si na něm asi moc nepochutnala. Vyšla jsem před dům a pozorovala jsem světýlka, která byla rozvěšená snad všude. Bude to skvělé! Trochu mi to připomnělo párty, kterou pořádala Alice, když jsme slavili naší maturitu, ale to bylo teď vedlejší.

„To je úžasné! Vážně se ti to moc povedlo!“ chválili všichni příchozí mou výzdobu i jídlo. Byla jsem ráda, že se jim to líbí, tahle párty se zapíše do dějin. Okolo desáté se akce slušně rozjela a jediné, co mi ji trochu znepříjemnilo, byl pach upíra, který jsem ucítila.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se nepříjemně Edwarda, který stál u schodiště a vedle sebe měl Bree. Za sebou jsem uslyšela Emmetta a bylo mi jasné, že zbytek rodinky bude nedaleko.

„Musíme se zapojovat do všech společenských akcí, abychom nebyli nápadní,“ řekl tak potichu, že to mohly slyšet jen naše upíří uši.

„O co jsme přišli?“ zeptala se Bree, která měla na tváři úsměv. Ta holka se mi snad zdá!

„Asi o pozvání!“ odvětila jsem rozčíleně. Nebudou mi kazit tenhle večer!

„Ale, no tak, Isabello, stejně vím, že nakonec budeš ráda, že tu jsem,“ podívala se na mě Alice, která se objevila mezi dveřmi a já jsem rozčíleně vyběhla do svého pokoje. Byla jsem vztekem bez sebe a jediné, na co jsem se zmohla, bylo vyťukání sms, kterou jsem poslala Alecovi. Natáhla jsem kolem sebe štít a věděla jsem, že mě přes něj neuslyší.

„Proč jsi je nevyhodila?“ zeptal se Alec rozzuřeným hlasem hned, jak jsem přijala hovor. Neobtěžoval se ani pozdravit, ale to mi teď nevadilo.

„Zkoušela jsem to, ale po dobrém to nejde a já nemůžu použít svou moc, když mám dům plný lidí!“ postěžovala jsem si. Byla jsem naštvaná a potřebovala jsem se vypovídat.

„Neříkala jsi náhodou, že tam nejsou?“ zeptal se mě a já jsem mu sdělila, že se přistěhovali až teď. Popsala jsem mu podrobně to, co se stalo u nich a on mě pochopil.

„Přijedu za tebou,“ rozhodl se a nedal na mé protesty. Byl rozhodnutý a on je dost tvrdohlavý na to, aby přijel. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tu budu mít svého kamaráda, ale na druhou stranu, on se živí lidskou krví, a to je nebezpečné.

„Alecu, víš, že to nemusíš dělat. Já se o sebe dokážu postarat sama,“ prosila jsem ho, aby nejezdil, ale nedal se přemluvit.

„Vím, co musím. Jedu za tebou, protože nedovolím, aby ti ubližovali,“ zahřměl a položil telefon. Nezkoušela jsem mu volat zpět, protože vím, že by mi to nevzal. Raději jsem sešla dolů a zapojila jsem se v tanci na parketě. Všichni upíři tancovali a neušly mi zvědavé pohledy, kterými mě častovali. Možná kvůli svému naštvání jsem dovolila Thomasovi, aby se mnou tancoval a trochu flirtoval. Bylo mi to jedno. Jsem přeci zrůdná Bella! Po chvíli jsem se posadila na gauč a vedle mě si přisedla Alice. Co po mně chce?

„Měla by sis dávat pozor, jede sem Alec Volturi,“ řekla tak tiše, abych to slyšela jen já. Nevím, jestli to mělo být varování, ale bylo trochu zbytečné.

„Ano, já vím, že sem Alec jede. Je to můj velmi dobrý přítel,“ odpověděla jsem jí stejně tichým hlasem. Podívala se na mě zamyšleně.

„Bello…“

„Isabello!“ přerušila jsem ji neslušně. Hluboce se nadechla, i když my upíři to nepotřebujeme. Asi se snažila mluvit klidně a já jsem jí to skutečně znepříjemňovala, ale oni tu jsou navíc!

„Copak už nemůžeme být přítelkyně? Odešla jsi a všechny nás to mrzelo. Volturiovi tě změnili.“ Dostala jsem najednou opět zlost. Jak to může házet na ně? Oni nic neprovedli! Oni rozhodně ne. Naopak, já jim vděčím za to, že ještě žiji!

„Nevím, jestli můžeme být přítelkyně. Ty moc dobře víš, proč jsem odešla. Neříkám, že to nebylo mé selhání, ale to,“ ztišila jsem hlas, „že jsem se napila lidské krve, nebyl jediný důvod mého odchodu! A mýlíš se, Alice. Nezměnili mě Volturiovi, naopak, oni mi pomohli!“

Alice si tiše povzdechla, ale dále už nemluvila. Okolo druhé hodiny se vytráceli poslední návštěvníci a já jsem ve svém domě zůstala jen s několika dalšími upíry. Jistě! Oni prostě nemohli normálně odejít, zmizet a nevracet se! Sebevědomě jsem se postavila doprostřed pokoje a sledovala jsem šest upírů se zlatýma očima, kteří mě pozorovali.

„Vy nepůjdete?“ zeptala jsem se jich, ale neměli se k odchodu. Po chvíli ticha promluvila Rosalie. Tedy, nestihla nic vyslovit a Edward jí poručil, aby byla zticha.

„Ano, Rosalie? Co jsi chtěla?“ zeptala jsem se naschvál. Edward tu neporoučí.

„Nemluv o tom, Rosalie!“ hrozil a o to víc, mě to zajímalo.

„Edwarde, dej si pohov!“ přikázal mu Emmett, kterému se nelíbil tón, se kterým s ní mluvil. Rose ještě chvíli váhala, ale nakonec otevřela ústa a vyslovila otázku, která mě překvapila.

15. kapitola - Shrnutí - 17. kapitola

Děkuji za Vaše předchozí komentáře, moc mě potěšily. :-)

Pro dnešní díl opět platí limit 5 komentářů, opět počítám i smajlíky. Takže nešetřete, klidně sem hoďte nějakou tu kritiku, či nápad, který máte pro pokračování.

Vaše Lucka002

P.S: Omlouvám se, že tenhle díl přišel o něco déle, ale mám teď hodně věcí na práci a všechny se týkají školy, což jistě chápete... :-)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XVI.: