Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha III.

19.06.2010 (19:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2496×

„Isabella… To jméno mi něco připomíná, ale je to nejspíš velká shoda náhod.“ Usmál se Aro a přišel ke mně blíž.

„O co nás chceš žádat?“ zeptal se jeden z nich. Měl blond vlasy, které byly dlouhé. Myslím, že se jmenuje Cauis, popis mi na něj sedí.

„Chci vás požádat, abyste mě zničili,“ vyslovila jsem nahlas svou myšlenku a všimla jsem si pohledů, které si rychle vyměnili.

„Žádáš po nás velký čin, Isabello,“ pronesl Aro a zamyslel se. „ Ale proč?“

„Protože k tomu mám své důvody. Nemám už proč přežívat,“ odpověděla jsem mu a Caius se zasmál. Aro si mě změřil pohledem a došel až ke mně.

„Rád bych viděl, proč vlastně chceš být zničena,“ řekl a uchopil mou ruku. Tušila jsem, že nebude moci číst mé myšlenky, když jsem štít.

„Neuvěřitelné!“ vydechl a pustil mě. Otočil se a podíval se na své bratry, kteří měli v očích otazník. Slyšela jsem jeho smích, který se rozléhal sálem.

„Famózní! Nemohu číst tvé myšlenky, takže jsi to opravdu ty, Bello.“ Použil zkratku mého jména a při ní jsem zpozorněla. Odkud mě zná?

„Znáte mě?“ zeptala jsem se a tázavě jsem se na něj podívala.

„Ale jistěže ano!“ pronesl. „Edward mi toho o tobě spoustu ukázal!“ On tu byl? Znovu jsem cítila bodce, které se mi zabodávaly do srdce, ale už jsem si na tu bolest zvykala, byla mou součástí.

„Má drahá, tvůj dar je úžasný! Prosím, přijmi místo, které ti teď nabízím. Buď členem naší společnosti. Byla bys velkým přínosem pro nás všechny,“ dořekl a já jsem potlačovala úšklebek. Přišla jsem žádat o smrt, a ne o společenství!

„Nemohu zde zůstat,“ řekla jsem po chvíli a zatvářila jsem se omluvně.

„Proč ne?“ zeptal se Aro s neskrývanou zvědavostí, zatímco nás ostatní pozorovali.

„Jak jsem již řekla, můj život přestal mít smysl.“

„Och, jistě! Vím o tvém poklesku s lidskou krví, ale nemohu ti vyhovět. Takový talent nemohu zničit! Avšak zamysli se… On tě nepotřeboval. Odešel a netrápí ho to. Proč bys měla být zničena? U nás můžeš začít nový život. Můžeš poznat nový svět. Svět moci a svobody, kterou budeš mít. Buď členem naší armády a spolu s Jane a Alecem buďte nejsilnější část našeho společenství,“ přednesl mi svou vizi a já jsem se zastavila nad jeho slovy. V něčem měl pravdu, on viděl, že mě… Edward nechce. Ta slova bolela, ale byla to pravda. Jeho to netrápí, tak proč mám zemřít? Ale má tohle být můj život? Žít uzavřená v podzemí? Pít lidskou krev?

„Dobrá. Přijímám vaší nabídku, ale nebudu se živit lidskou krví, jako vy všichni,“ určila jsem podmínky a oni souhlasili.

„Výborně!“ zaradoval se Aro. „Místo jednoho zničeného upírského života tu máme novou posilu. Novou sílu pro nás všechny. Přivítejte Isabellu, přátelé,“ pronesl a podal mi ruku.

Všímala jsem si pohledů všech, kteří byli v sále, ale nijak jsem se jimi nezabývala. Sdělila jsem Arovi, že musím jít na lov a odešla jsem do nejbližšího lesa.

Když jsem se vracela, tak jsem opět přemýšlela nad tím, co mi řekl. Musím zapomenout na svůj začátek upírského života, protože bych jinak nikdy nemohla znovu žít. Bylo těžké zapomenout, uzavřít vzpomínky do trezoru a zapomenout kód, ale rozhodla jsem se, že to udělám! Mé oči se zabarvily onyxovou barvou a já jsem cítila jisté uspokojení, ale nebylo úplné, protože to nebyla lidská krev, která mě nasytila.

„Velmi rychle ses přidala k nám,“ řekla Jane, která na mě čekala v jedné z místností.

„Ano, já vím, ale proč bych to měla zdržovat?“ odpověděla jsem na její otázku. V její tváři se blýsknul úsměv. Cítila jsem slabý pokus o proražení mého štítu, ale byl zbytečný.

„To od tebe nebylo moc hezké, Jane.“ Usmála se.

„Nebylo, ale nemohla jsem odolat. Zajímalo mě, jestli odoláš i mé moci…“ Uspěla jsem. O Jane se vypráví, že je jedna z nejkrutějších upírek, ale v tuto chvíli se mi taková nezdála. Možná, že to zjistím, až ji víc poznám. Až všechny víc poznám. Víc jsme si říct nestihly, protože kolem procházela výprava lidí. Až příliš pozdě mi došlo, proč jsou tu. Oči jejich průvodkyně byly i přes kontaktní čočky snadno rozeznatelné. To je večeře...

„Omluv mě, ale mám ráda čerstvou krev,“ řekla a odešla hned za nimi. Přešla jsem do místnosti, kde se nacházela velká knihovna, a posadila jsem se do jednoho ze starých křesel, které tu byly. Cítila jsem chlad, který byl uvnitř mě. Oni se živý lidskou krví, ale nejspíš jsem si neuvědomila, že jim budou jídlo vodit sem. Tolik lidí, kteří se již nevrátí domů. Tolik zmařených lidských životů. Tolik neštěstí… Upíři se musí nějak živit, ale co bych dělala, kdyby mezi nimi byl někdo, koho znám? Nevím, nevím, co bych udělala. Za štěstí považuji to, že jsem daleko od míst, kde by mohl být někdo známý. Můj upíří sluch mi umožnil, abych slyšela i to, co jsem nechtěla. Slyšela jsem hrůzostrašné výkřiky lidí, kteří přicházeli na smrt. Poslední volání o pomoc a konce modliteb, které pronášeli v nejrůznějších jazycích, které znali. Bylo hrozné to slyšet, ale nedalo se před tím utéct. Poslední výkřik a nastalo ticho. Nebyly slyšet kroky, ani tlukot srdce. Opět tu jsou jen upíři, žádný člověk, žádný život. Seděla jsem strnule na židli a snažila jsem se s tím nějak vyrovnat. Připomnělo mi to událost, která se mi nedávno stala. Ten muž, který seděl vedle mě na sedačce, také netušil, že to jsou poslední minuty jeho života. Ani on neměl na výběr, ani on se nezachránil. Nikdo mu nepřišel na pomoc. Nikdo neslyšel jeho volání!

„Odkud jsi, Isabello?“ zeptal se mě upír, kterého jsem znala pod jménem Alec.

„Z daleka, Alecu. Proč se ptáš?“ opáčila jsem a on se posadil naproti mně.

„Chtěl jsem nějakým způsobem zahájit konverzaci,“ řekl a v jeho rudých očích se odrazil pohled čerstvě najedeného upíra.

„Taky jsi byl posvačit?“ zeptala jsem se a držela jsem se, abych neudělala nějakou hloupost.

„Ano. Víc krve znamená více sil. Musím být silný, divila by ses, kolik upírů chce nějakým způsobem narušit plynulý chod tohoto společenství.“ Tázavě jsem se na něj podívala a on si povzdechl. Zvedl se a přešel k jedné z mnoha polic s knihami. Vytáhl jednu, která vypadala velmi staře, a podal mi ji.

„Kolik toho víš o Volturiových?“ zeptal se mě.

„Můj kalich vědomostí je prázdný. Slyšela jsem o nich, ale nikdy jsem se o ně nezajímala,“ přiznala jsem se a on se zasmál. Byl to taková zvláštní smích.

„Když tu budeš pobývat, tak by sis měla osvěžit historii. Pokud máš zájem, tak ti s tím mohu pomoci,“ nabídl se a já jsem se na něj zkoumavě podívala.

„Proč bys mi měl chtít pomáhat?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jsi jedna z nás. Když budeš bojovat proti nepřátelům, tak bys měla vědět, proč a také proti komu vlastně používáš svoji moc.“ Zadíval se mi do očí a já jsem cítila váhu jeho pohledu.

„Dobře, máš pravdu. Historii bych měla znát. Budu ráda, když mi pomůžeš,“ kapitulovala jsem. Do místnosti vešla Jane a Alec se s ní pozdravil.

„Chce tě vidět Aro, Alecu,“ řekla a on se zvedl a odešel. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč rovnou odešel a otevřela jsem tlustou a zaprášenou knihu. Nalistovala jsem první stranu a ponořila jsem se do historie, kterou jsem dosud neznala.

2. kapitola - Shrnutí - 4. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha III.: