Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 4. kapitola


ShanShu - 4. kapitolaBella v útrobách Volterry s upířím tatíkem Marcusem.

„Ahoj, tati.“

Očima jsem skenovala místnost plnou upírů. Někteří byli pravděpodobně jen zdvořilostní návštěvy – eufemismus pro ty, co jim přišli lézt do zadku.

Můj mozek zpracovával informace, které mu předávaly oči. Automatická reakce – vyhledávání nebezpečí. Ale tohle byla čistá klasika. Renata u svého milovaného Ara a jeho bratři po jeho boku. Marcus moji poznámku o otcovství ignoroval, i když sršela ironií a znechucením.

„Isabella Volturi,“ oznámil ten psychopatický šašek radostně a nezapomněl tlesknout. Upíři se prý zbláznit nemůžou – no, nemůžou, ale psychopati se z nich stát můžou. A to bylo na Arovi nejhorší. Nikdy jste nevěděli, kdy mu zase rupne v bedně a vymyslí si naprostou kravinu. Upíři říkali, že jsem šílená, protože věřím v ShanShu. Pokud jsem já na stupni šílenství, tak kde je tenhle upír?

„Stále hledáš svoji legendu?“ zeptal se, spojil ruce a položil si je pod koutek úst. Tohle dělávaly ve filmech matky nad svými dětmi v postýlce. Ačkoli je můj život totálně na nic, tiše děkuji za to, že mě nestvořil on. Nechci být dcera žádného cirkusáka.

„Hledám,“ odpověděla jsem stručně a zírala na Marcuse. Snažila jsem se zahlédnout ten přívěsek. Alec a Jane tu nebyli. To bylo dobře, protože ten blonďatý skřet mě vytáčel k nepříčetnosti. Ta upírka se milovala a milovala Ara, ale sebe měla ráda jen kvůli své schopnosti a Ara, protože ji k němu přivázala Chelsea. Jenže pod tímhle vším to vřelo. Aspoň podle mě. Jane přeměnili, když jí bylo asi dvanáct. Nikdy nebude mít tělo dospělé ženy. Navždycky uvězněna v dětské schránce – já bych si stěžovala víc než doteď.

„Chci mluvit s ním,“ řekla jsem a kývla k Marcusovi. Ten nejspíš počítal mikroskopické prasklinky ve stropu. Aro se usmál a Caius mě probodával očima. Díkybohu, že mlčí.

„Marcu, tvůj povedený zplozenec chce s tebou mluvit,“ promluvil jako při novoročním projevu a podíval se na svého bratra. Zplozenec vyslovil se záští. Věděl, že jsem k Marcusovi připoutaná tím prazvláštním poutem, které chtěl pro sebe, protože kdyby se něco jednou Marcusovi mělo stát, stála bych v první řadě bojové linie za jeho záchranu. Kdyby se mělo něco stát Arovi, tak jsem taky v první řadě, ale se sáčkem krve a transparentem – Aro je kretén.

„A sama,“ dodala jsem tvrdě. Všichni vyvalili oči a Caius hrdelně vrčel.

„To rozhodně nepůjde, má sladká…,“ začal přeslazeně Aro, ale pak se stalo něco, co jsem tu v mém předlouhém životě neviděla. Marcus sklonil oči od stropu a podíval se na Ara.

„Nech tu Felixe,“ řekl a zavládlo hrobové ticho. Nikdo nedýchal. Marcus byl vládce Volterry, ale svoje postavení nikdy nevyužil. Bylo mu jedno, co se děje, jak se to děje, a co se bude dít dál. Dělal jen to, co mu Aro mu řekl, ale o následky a důvod se nezajímal. Nikdy se o nic nezajímal…

„Dobrá, dobrá,“ mumlal si pro sebe starou řečtinou Aro a pak kývnul na upíry za mnou. Všichni bleskurychle opustili místnost a já věděla, že mají téma k probírání na dalších deset let. Caius vypadal, že odpadne. Ale nemohl se vzepřít. Dva proti jednomu… Zlatá demokracie. Aro se zvednul jako první a šílenýma očima kmital po místnosti. Pak suše polknul a vydal se směrem ke mně. V tenhle moment vypadal tak lidsky – neuroticky a bláznivě. Položil mi ruku na rameno… Zase to zkoušel. Nejradši bych mu ji narvala do krku a poslala expresem do Parthenónu, kam patří.

„Přeji si, aby ses brzy vrátila do našich řad,“ pronesl zpěvavě a já jen přikývla. Nejradši bych mu plivla do tváře, ale nejsem sebedestrukční typ. Pak se naštvaně zvednul Caius a přeletěl sál. Když byl vedle mě, zavrčel. Prostředníček na pravé ruce se mi zvednul, ale nechala jsem ho u těla. Felix u dveří by to hned napráskal a já o ten prst nechci přijít. I když jen na malou chvilku, ale celkem by to bolelo. Vlastně by to bolelo dost, protože upíři vnímají bolest ještě intenzivněji. Takže žádné trhaní.

Přešla jsem přímo před Marcuse a ucítila v pravém koleni zvláštní svrbění. Proti své vůli, ale zároveň dobrovolně, jsem na něj poklekla a sklonila hlavu. Vzdávala jsem úctu svému stvořiteli a v koutku mozku ho proklínala. Třely se o sebe dvě touhy. Vzdání úcty a pomstychtivost… Tyhle upíří vztahy byly neskutečně komplikované – kromě lásky. Aspoň se to říká. Ta jediná je ostrá a definovaná. Když jsme se zamilovali – byl konec. Možná, že to bylo prokletí, protože jakmile se zamilujete – už nemáte šanci se zamilovat znovu, a když se něco vaší drahé polovičce něco stane – končí pro vás svět. Kdo by o to stál? Kdo by chtěl být takhle zranitelný? Nikdo. A už vůbec ne upír. Názorný příklad seděl přímo přede mnou.

„Potřebuju něco vědět.“ Šla jsem rovnou k věci, protože jsem chtěla být od tohohle města co nejdál. A to co nejdřív. Apaticky seděl a pořád zíral na trůn vedle sebe, jako kdyby tam Aro pořád seděl.

„Marcusi,“ zasyčela jsem, přestože jsem na tohle chování byla zvyklá. Jak říkám – chci pryč, a to hned. Lidskou rychlostí se přesunul zrakem ke mně. „Potřebuju vědět, co je to za symbol, co máš na krku.“ Vyčkávala jsem. Marcus zvednul elegantně ruku a zpod pláště vytáhnul zlatý řetízek, na jehož konci se kýval přívěšek.

„Tohle?“ zeptal se a já zatnula ruce v pěst. „To je upíří jazyk,“ dodal a zastrčil to zpátky. Pak upřel své krvavé oči na mě. Byly potažené mléčnou vrstvičkou – pro člověka skoro neviditelná. Netušila jsem, proč jejich kamenná kůže nabyla toho papírového vzhledu – přestože disponovali pořád stejnou silou. To jsem moc dobře věděla.

„Co?“ vydechla jsem ohromeně a nechápavě. Marcus se nevesele zasmál. Bylo to spíš, jako kdyby měl číst z papíru ha, ha, ha.

„Upíři jsou tu už tisíce let. Vážně sis myslela, že nemáme žádný jazyk?“ zeptal se, ale odpověď ho ve skutečnosti nezajímala. Slova, která mu vycházela z úst, byla vyslovena s děsivou krásou i přesto, že to znělo, jako kdyby umíral.

„Proč jsem o něm nikdy neslyšela?“ Zajímalo by mě, kolik let se mu rty nezvlnily do úsměvu nebo kdy byl naposledy na pravém lovu nebo kdy využil svoji sílu. Tisíc nebo dva tisíce let? Nedovedu si ho představit, jaký musel být, než ho postihla nevyléčitelná nemoc jménem Didyme.

„Zaniknul. Upíři jím přestali mluvit, když lidé začali být civilizovanější a sami si začali vytvářet jazyk. Chtěli se vyhnout podezření, a tak se učili lidské jazyky. Vznikala nová slova pro nové věci a už nebyl nikdo, kdo by upíří jazyk obnovil, protože ze starých upírů jsme tu jen my a Rumuni. Mladí upíři neznají tolik zákoutí upířího světa,“ básnil si pro sebe nostalgicky.

„Ty umíš upírsky?“ vypadlo ze mě zvědavě. Přiznávám, že tohle si získalo moji pozornost. Navíc jsem ho ráda poslouchala. Věděl toho tolik, ale nechával si to pro sebe. Ten muž je starší než Ježíš… To vyvolá respekt a obdiv.

„Kdybych jej neznal, nemohl bych ti říct, co to znamená.“ Kdyby mluvil jako normální upír, tak by to nejspíš znělo jako nevrlé odseknutí. Mlčela jsem a čekala. „Je to znovuzrození.“

„Ale to je ShanShu,“ namítla jsem. Další minuta pauzy.

„ShanShu je hebrejsky. Hebrejština má základy na upířím jazyku.“ Je mi tři sta let, ale v porovnání s těmihle prastarými věcmi a jím – jsem batole. Jenže tohle mělo být všechno? Tohle už jsem ve své podstatě věděla.

„Odkud to máš?“ zeptala jsem se drze. On není retardovaný, abych s ní mluvila jako s dítětem. Jen je na světě už tolik let, že ty pauzy, co dělá mezi slovy, mu přijdou přirozené, protože má času dost.

„Není důležité, odkud to mám, ale jestli mám to, co k tomu patří.“ Bello, klid. Kdyby to byl Aro, strávíš tady sto let pitomými hádankami, na které bys musela najít odpověď, a pak by ti možná řekl zbytek.

„A máš to?“ vyhrkla jsem, protože vážně, ale vážně už nechci hledat další krám, ke kterému musím najít dalších pět krámů, aby to bylo funkční.

„Hmmm,“ protáhl a pak plavně vstal. Jeho pohyby byly jemné a nesmírně graciézní, a to už byl extrém, protože všichni upíři byli přirozeně elegantní.

„Kde?“ hlesla jsem, když kolem mě prošel. Nehnul ani brvou a já pokračovala nedočkavě za ním.

„Pane,“ začal Felix.

„Chceš vznést nějakou námitku, Felixi?“ zeptal se Marcus, ale znělo to spíš jako tichá výhružka.

„Ne, pane,“ odpověděl a sklonil hlavu. Škodolibě jsem se na něj ušklíbla a on odrhnul horní ret. Následovala cesta, o které jsem ani nevěděla, že existuje, a to jsem na tomhle hradě dlouhá léta žila. Mohli jsme být tři patra pod zemí. Patro, které tu určitě nebylo, anebo bylo naprosto renovováno. Všechno vypadalo jako z té nejluxusnější a nejmodernější vily. Nenapadlo by vás, že jste na starém hradě v Itálii. Byly tu plazmové televize, bílé obložení a kožený nábytek. Do toho všeho se třískaly prastaré věci jako korunovační jablko, skříňky ve skleněných vitrínách a podobně. Vytvářelo to zvláštní kontrast. Nebylo tu osvětlení, takže pro člověka neprostupná tma v podzemí.

„Ty jsi mě vzal do vašich… Komnat?“ zeptala jsem se vytřeštěně. Vsadím se, že tady byla maximálně Jane a i to tom jsem dost pochybovala. Felix se od nás odpojil už dávno. Nesměl sem.

„To, co hledáš, se nebude povalovat kdekoliv na hradě.“ Chtěla jsem mu říct, že Caius bude nepříčetný vzteky, ale nechtěla jsem dát najevo, co si myslím o jeho autoritě a slovu. Právě, že té měl dost, takže jsem mlčela a nebyla drzá. Stručně řečeno – to bych si nedovolila.

Zabral za kliku u obrovských dvoukřídlých dveří a přede mnou stála jeho ložnice. A jako byste se zase ocitli v jiném světě. Z té bílé kůže, elektriky a mramoru jste přešli do hnědé, zlaté a dřeva. Byla tu i vyřezávaná dřevěná postel a mně bylo jasné, že věci, co tu jsou, jsou nevyčíslitelné hodnoty a historici by tu byli v ráji. Za dveřmi jste byli ve vile v Hollywoodu. Tady jste byli v pradávné ložnici krále. Stála jsem za prahem a neodvážila se ho překročit.

„Pojď dál, Isabello,“ zašeptal si pod nos Marcus a našlapoval po těžkém koberci.

„Ale…,“ šeptla jsem vykuleně. Já mám jít do Marcusovy ložnice? Tam, kam pravděpodobně nikdo tisíc let nevkročil – leda Aro, když si chtěl půjčit knihu z té gigantické knihovny.

„Nebudu tě prosit,“ řekl a zatáhl za knihu v polici. Váhavě jsem natáhla jednu nohu a položila jemně chodidlo na koberec. A pak jsem přidala i druhou nohu. Byla jsem vevnitř… Marcus odkryl trezor za policí knihovny a z něho vytáhl dřevěnou krabici, obloženou drahokamy. Už jsem dál nezírala na jeho počínání, protože už tak jsem zahlédla kombinaci trezoru, a to nebylo zrovna slušné. Přemýšlela jsem, proč zrovna já… Proč jsem tady? Sem nikdo nesměl. A vůbec… Proč jsou vždycky všichni v šoku, když jim řeknu, že to Marcus mě proměnil.

„Marcusi?“ Sbírala jsem odvahu k téhle osobní otázce. „Kolik lidí si proměnil?“ zeptala jsem se s tím mrtvým svalem v kalhotách. Doufala jsem, že když už mě vzal i sem, tak za tím něco bude a můžu se ho na tohle zeptat, ačkoli bych si to neměla dovolit.

„Upíra jsem stvořil jednou,“ řekl a něco tam štrachal. Zůstala jsem zaraženě civět. Tak teď už se tomu vážně nedivím, proč vždycky každý nevěřícně zírá.

„Jednou? Takže mě… Proč zrovna mě?“ zeptala jsem se nechápavě a otočila se zase k němu.

„Na tvou otázku ti nedám odpověď,“ rozhodl a sundal si z krku přívěšek, jenže já ztratila hlavu. Nikdy nikoho neproklel – jen mě! Musel to udělat zrovna mě.

„Proč já?“ zavrčela jsem na vládce Volterry.

Ticho.

Zastrčil přívěsek do kovové krabičky a otočil s ním. Krabička se rozskočila a vypadl z ní kámen. Do nosu mi narazil pach oxidu křemičitého, chlóru a fluóru.

„To je kus zkamenělé lávy,“ konstatovala jsem. „Šutr? To všechno pro šutr?“ zeptala jsem se nevěřícně a poulila oči na ten černý kousek v jeho bílé ruce. Pak znovu sáhnul do trezoru a vyndal starý svitek, na kterém byly vyryty dobře známé symboly. Všechno mi to vložil do rukou a tím nejspíš skončil exkurzi.

„To je vše?“ Marcus se na mě zvláštně díval, ale i tak jeho oči byly stále mrtvé.

„Je to tvůj boj. Víc mě tím nezatěžuj,“ řekl stručně a obrátil se na patě. Tolik otázek a na ně všechny by mohl dát odpověď… Je to chodící kronika, ale její stránky jsou pevně zapečetěné. Když jsem se otočila ke dveřím, spatřila jsem gigantický obraz a na něm líbeznou tvář s očima a rysy upírky. Měla mahagonové vlasy a krásný srdcový obličej. Dominovala celému tomu prostoru tady a mně docvaklo, kdo to je. Připadalo mi, že už jsem ji někde viděla, což byla blbost, protože Didyme byla mrtvá přes dva tisíce let.

„To je ona?“ vypadlo ze mě, ale to jméno jsem se neodvážila vyslovit. Bylo to tabu. Marcus se zprudka nadechl, což byla jakási první známka života u něj.

„Ano.“ Díval se na ni, a když jsem se mu podívala do očí – nebyly mrtvé, ale zářily. Bylo v nich tolik emocí. Neuvěřitelné. Nevěděla jsem, že tohle u něj někdy uvidím. Náhle jsem viděla, že i tenhle upír je nádherný, až to bere dech, a jeho oči dokážou vyjádřit všechny ty hluboké city.

„Marcusi, proč jsi mě proměnil právě ty?“ zeptala jsem se znovu a zkoušela ho v jeho slabé chvilce.

„Na to ti neodpovím.“ Fajn, tak zkusím jinou otázku.

„Proč nehledáš ShanShu sám, když jsi měl tohle?“ Podíval se na mě a ta něžnost v jeho očích stále přetrvávala.

„Nechci se stát člověkem. Lidé jsou slabí a jejich život je krátký a nesmyslný,“ vyložil mi svoji typicky upíří úvahu.

„A upíří život není nesmyslný?“ Pousmál se. Bylo to jen nepatrné zvednutí levého koutku, ale bylo to tam.

„Nikdy jsi mu nedala šanci. Zavrhla jsi ho hned na začátku. Jsi hrozně tvrdohlavý a mladý upír.“ Dobře, usmívá se - na jeho poměry - a hodnotí moji osobnost. Měla jsem chuť riskovat.

„A tvůj život? Kde jsi našel smysl ty?“ Tohle by z úst určitě nevypustili ani jeho bratři. No, co. Já jsem s ním aspoň vážně pokrevně příbuzná. Zatímco oni ne.

„Mí bratři… Volterra…“

„Ale ve skutečnosti to byla ona,“ přerušila jsem ho a ukázala na obraz.

„Jsi taky nadmíru drzý upír,“ odpověděl a koutek zase spadl dolů. Oči byly opět mrtvé.

„Jakou jsi mě stvořil, takovou mě máš,“ odsekla jsem a zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, jak drze se chovám.

„Jsi odraz sebe samé jako člověka. Já tě takhle nestvořil. Kdyby ano, vynechal bych ústa, abys nemohla pokládat ty všetečné otázky.“ Podržel mi dveře a pokynul mi rukou, abych prošla. Splnila jsem jeho příkaz a rozešla se bílou chodbou zpět.

„Cestu najdeš sama,“ řekl a zavřel za sebou dveře. Aha. Vylétla jsem nahoru a otevřela kamenné dveře. Před recepcí mě chytila pod krkem ruka. Oči jsem měla přilepené ke stropu, jak jsem měla zakloněnou hlavu, ale podle pachu jsem poznala Ara.

„Já vím, proč o tebe Marcus projevuje takový zájem. Ale nemůžu si dovolit ho ztratit. Nemůžu… Ale tebe ano. Když to bude nutné, budu tě muset zlikvidovat, abys ho dál nerozptylovala,“ mumlal s tím šíleným akcentem, ale bez toho radostného úsměvu. Tohle byl upír Aro, co za sebe jednou nenechal jednat blonďatého skřeta.

„O čem to mluvíš?“ zasípala jsem. Kyslík jsem nepotřebovala, ale vzduch ke slovům ano.

„Máš tu smůlu, že se neuvěřitelně podobáš mé sestře.“ Proto jsem si říkala, že už jsem ji někde viděla. Tak proto mě přeměnil Marcus? Protože chtěl mít aspoň chabou náhražku za Didyme? Aby věděl, že kousek její podoby žije?

„Být tebou, tak si pospíším. Dlouho jsem nejedl a tentokrát jsem udělal výjimku. Poslal jsem Felixe, aby nám přinesl něco z místní zvěře.“ Panicky a tvrdě jsem zavrčela. Chytila jsem jeho ruku a strhla ji ze svého hrdla. Vyletěla jsem z hradu, doprovázená ozvěnou jeho krutého smíchu. Běžela jsem nočními uličkami tak rychle, že nebyla šance, že by někdo zahlédl i jen rozmazanou šmouhu. Doběhla jsem před hotel a nehty zabořila do fasády. Vyšplhala jsem do sedmého patra a rozrazila dveře vedoucí dovnitř. Nikdo tu nebyl. A! Co jsem si myslela? Že Hank zatáhne tu bloncku hned na hotelový pokoj? Vyběhla jsem z pokoje a plachtila do restaurace. Hank seděl u stolu s ní a předváděl jeho oblíbenou scénu z Terminátora.

„Hanku!“ zařvala jsem na něj a chytila ho pod loktem.

„Bello?“ zeptal se mírně naštvaně a překvapeně.

„Co se děje?“ ptala se ta Italka.

„Hanku, odcházíme,“ zavelela jsem a táhla ho od stolu.

„Pusť mě!“ okřiknul mě a já tak učinila. „Co to děláš?“

„Je fajn, že se bavíš, ale Felix právě teď půjde po mém pachu pro pár pytlů krve a jestli ty nechceš být jeden z nich, tak se okamžitě sbalíš a vypadneme!“ zavrčela jsem. Hank přikývnul, ale obrátil se zpátky.

„Kam jdeš?“

„Rozloučit se,“ odpověděl se samozřejmostí.

„Hanku,“ zaskučela jsem.

„Bello, pět sekund.“

„Deset, abys ji opatrně varoval, protože nádherně voní a oni přijdou sem.“

 

***

 

„Upíří jazyk?“ zeptal se překvapeně Hank a prohlížel si pozlacený svitek.

„Představ si,“ hlesla jsem a soustředila se na silnici.

„A kousek lávy. No, činných sopek je na světě jen pět set. Tím se nám to zužuje.“

„Proč jen činných?“

„Bude činná, aby ochránila to, co schovává před upíry.“ Zasmála jsem se.

„Kus velké skály. No, to je ochrana.“

„Bello, teplota lávy se pohybuje kolem tisíce stupňů. Můžeš si v ní zkusit zaplavat jen jednou.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 4. kapitola:

 1 2 3   Další »
24. kiki1
25.02.2013 [23:16]

kiki1Wow. Geniálně vymyšlený. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.05.2012 [15:53]

BellaSwanMasenCullenSáček krve a transparent: Aro je kretén Emoticon
Tak tahle hláška dostala.Není samořejmně jediná u který se tlemim tak,že bych měla jet zase do Bohnic, ale prostě nejlepší Emoticon
Rychle jdu na další kapitolku! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.04.2012 [20:10]

BellaSetOu! JEN 500? No, Hank je docela optimisticky naladěný. Kdyby byl upír, nějakých 500 sopek po světě by asi nepředstavovalo problém, když by měl věčnost před sebou, ale jelikož mají v patách Edwarda, měli by si tedy pospíšit. Emoticon
Zajímalo by mě, jestli Marcus opravdu proměnil Bellu kvůli její podobě s Didyme. Emoticon Ale je hezké, že se ukázalo, že dokáže chovat i ty hezké pocity. Emoticon
A ty komnaty... Vůbec nevím proč, ale napadlo mě, jestli je třeba nezařizovala Esmé. Emoticon
Nevím, jak jsi to přesně napsala, ale pobavila mě hláška: "...protože vážně, ale vážně už nechci hledat další krám, ke kterému budu muset najít další pět krámů, aby byl funkční." Emoticon
Zajímavá kapitola. Zajímavé podání Marcuse. Doufám, že stihnu i další.. Emoticon Emoticon

15.02.2012 [18:38]

klarushaHm, koupel v lávě, to zní lákavě. Ale Marcus mě hodně překvapil... Skvělá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.02.2012 [22:16]

kikuskaNo páni. Toto je čím ďalej, tým zaujímavejšie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Sabienna
30.01.2012 [19:17]

Wooow...Marcus byl doopravdy mrazivě okouzlující Emoticon Tahle kapitola byla dechberoucí, používala si neobvyklá slovíčka, která dala příběhu zase jinou hloubku... Emoticon Moc se ti to povedlo! Emoticon Ale teďka je důležitá další kapitola a taky to, kdy se nám tam zase objeví Edík Emoticon Emoticon Piš piš! My oddaně čekáme Emoticon

18. Wera
30.01.2012 [6:38]

Wera Emoticon Emoticon Emoticon úžasná kapitolka

29.01.2012 [23:07]

Kajushqa1Zajímavá kapitola. Líbilo se mi, jak se Marcus choval, ty jeho odpovědi, mě párkrát i pobavily.
Takže 500 činných sopek, hmm, to jsem zvědavá, kde začnou. no Hank něco snad vymyslí se svým super mozkem. Jsem zvědavá, kdy se zase objeví Edward, pravděpodobně je sleduje, ale co já vím.
Těším se na další kapitolu a doufám, že ji přidáš brzy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. mayla
27.01.2012 [19:34]

Bolo to výborné..mám rada poviedky B+E, ale pohlad z tejto strany je asi este zaujimavejsi..a Marcus bol bozsky Emoticon Emoticon Emoticon

15. Faninka
27.01.2012 [19:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!