Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 21. kapitola

24.03.2012 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4345×

Jedna noha. Druhá noha. Levá, pravá, levá a zase pravá. Zdvořilý úsměv. V tom momentě jsem ho radši opravila na šťastný úsměv, protože byl vhodnější. Prostoupila mě taková nervozita, ale to je přece normální u žen, které musí kráčet touhle uličkou vstříc oltáři. Už tam stál a já se vážně šťastně zazubila, když jsem se podívala do zelených očí, které přímo jiskřily.

„Díky,“ zašeptal a věděl, že já to uslyším. Přikývla jsem a postavila se naproti němu. Prohlédl si moje černé šaty, které mi odhalovaly alabastrová záda a dekolt. Zakroutil očima, a pak se znovu podíval na travnatou uličku, kterou vytvořily bílé židle, na kterých na mě civěli svatebčané jako na zázrak. Možná jsem si přece jen měla vzít na hlavu síťku a vydávat se za včelaře, abych nezkazila obřad svým upířím zjevem. Podívala jsem se na Adriana, který mě probodával pohledem. Ledabyle jsem si přejela ukazovákem kolem krku, a pak se začala jako škrábat pod uchem, abych zakryla svoji výhružku, která měla být určená jen jemu. Zamrznul a upřel pohled do země. Tak je to správně, chlapče.

Zaťala jsem ruce v pěst a rozhlédla se… Pořád tu nebyl. A já měla tušení, že ani nebude. Když jsem napsala do toho vzkazu slovo vážně, pokašlala jsem to. Ať už mě dokázal pochopit jakkoliv, nechce mě tak, jak si představuju. Pro něj jsem byla připomínka upířího života, který miloval. Byla jsem atraktivní kořist pro muže, vylučující vůni, která mu zatemní mysl. Nic jiného v tom není. A já byla tak neuvěřitelná kráva, že jsem se odvážila myslet, že je.

Dawn vstoupila v úzkých šatech, které obepínaly její ženskou postavu s boky a pořádným výstřihem. Platinové vlasy, které neměly daleko ke stříbrné barvě, měla rozpuštěné, a tak připomínala vílu. Dawn nechtěla vyčesané vlasy a ani nic podobného. Nechtěla ani velkou svatbu, protože byla vdova a tohle nebyla její první svatba. Byla krásná, milá a milovala Hanka. Víc jsem od ní žádat nemusela. Pokud se ukáže, že něco z toho není pravda, osobně si na to posvítím. I když to taky musím brát s rezervou, protože s touhle svatbou jsem extra nepomohla. Svědek má pomáhat, kde může, a já jen obstarala výzdobu na zahradě. Měla jsem totiž moc práce nad zpytováním svého svědomí a mých emocí, které se rozbíhaly všemi směry, ale nakonec všechny vedly k Edwardovi. Začínalo mi připadat, že jsem vjela jednosměrkou do slepé uličky a neuměla jsem vycouvat. Znovu jsem pročesala každý strom a nasála vůni, kterou přivál čerstvý vítr, ale on nikde. Smiř se s tím, Bello. On nepřijde. Není to romantický film, kde na poslední chvíli rozrazí dvoukřídlé dveře a přivlastní si moje rty. Tady ani dveře nebyly. Byla to zahrada.

„Já, Hank McAvoy, beru si tebe…,“ odříkával Hank ty klasické fráze a já doufala, že nenechal psaní svého slibu na poslední chvíli. I když možná bude lepší, když si to teď vycucá z prstu – respektive ze srdce, než připravované, vyšperkované slíbení lásky až do smrti. Zahleděla jsem se do jeho očí, kterými se díval na Dawn, a ovládla mě myšlenka na to, že chci, aby se na mě taky někdo takhle díval. Nikdy jsem lásce nefandila a nevěřila na ni. Přišlo mi to jako něco otravného, co vám zaplevelí mozek a vy už nepatříte sami sobě. Ale teď jsem to chtěla taky. Byla to krásná podívaná.

Po obřadu jsem se zhroutila na židli co nejdál od tanečního parketu a pozorovala první tanec novomanželů. Nesnížila jsem se tak hluboko, abych se topila v sebelítosti… Dobře, tak jo. Přímo jsem v ní plavala. Jedno srdce bušilo za mými zády a přibližovalo se. V hloupé naději jsem se otočila, a pak otráveně zavrčela, když jsem spatřila Adriana, jak si to štráduje ke mně se skleničkou vína. Otočila jsem se zpět a myslela, že prostě jen projde, ale on se zastavil a nabídnul mi rámě.

„Můžu tě požádat o tanec?“ řekl a odložil skleničku.

„Hraješ si na dospělého a opilého? Já totiž z tvé krve necítím ani kapku alkoholu,“ zasyčela jsem, aniž bych odtrhla pohled od parketu.

„To jsem vzal mému dědovi. Nesmí pít,“ odsekl a dál mi před obličejem šermoval rukou.

„Řekla jsem ti, ať mi netykáš.“

„Hm. V těch Hankových denících jsem se dočetl, že jsi hrozně tvrdohlavá.“ Hruď se mi rozvibrovala. Já mu dám tvrdohlavá.

„Tak ses tam taky určitě dočetl, že nejdu pro ránu daleko.“

„Sedíš tu jako hromádka neštěstí. Tak si pojď zatančit,“ navrhnul a já zakroutila očima. No, fajn. Chlapec si chce zatancovat s upírem. Budu hodná a splním mu to přání. Chytila jsem se jeho ruky a vstala. Prohnul se a syknul bolestí, když jsem mu sevřela dlaň.

„Co je, Adriane? Tebe něco bolí?“ zeptala jsem falešně starostlivě a zamrkala na něj.

„Ha, ha,“ utrousil ironicky a narovnal se. Vedl mě k parketu, kde už se Hank točil se svojí tchýní. Postavil se do profesionálního postoje a přitáhl si mě za pas blíž. Má odvahu. To se musí nechat. Otázka je, kdy začíná odvaha hraničit s bláznovstvím.

„Mám otázku,“ začala jsem, protože tohle mě vážně zajímalo. Nebo jsem se možná jen nudila.

„Jakou?“

„Tvého otce zabil upír. Neměl bys mě nenávidět a nahánět mě tu s kůlem v ruce?“ Usmál se a já musela uznat, že je to vážně pěkný kluk, který – pokud se nezvockne z upírů – bude lámat srdce.

„No, v podstatě jsem si o tobě přečetl studii. A Hank tě má vážně rád, takže asi nejsi tak špatná, i když si mrtvá. Zajímáš mě.“

„Zajímají tě upíři,“ opravila jsem ho. Zdá se, že když lidé vyváznou ze setkání s námi živí, ovládne je takové zaujetí naším druhem, že strach ustoupí do pozadí. Jejich blbost.

„To je pravda,“ uznal, když jsme ovládli po chvíli parket.

„Tady někdo chodil do tanečních,“ zamumlala jsem.

„Ty taky. Ještě někdy ve středověku, ne?“

„Vtipné,“ hlesla jsem a už po milionté se rozhlédla po okolí. On prostě nepřijde.

„Hankovi bylo skoro jako mně, když jste se poznali,“ řekl zamyšleně. Šlehla jsem k němu pohledem.

„No a?“

„A on má teď ženu a mě… Všichni kolem tebe stárnou, mění se, ale ty jsi pořád stejná. Jak to zvládáš?“ zeptal se vážně.

„Ale já to nezvládám. To sis taky mohl přečíst v těch denících,“ zašeptala jsem a sklopila pohled. Tohle jsem mu vyprávět nemusela. Bylo to moc osobní. Adrian mě otočil a já se plánovala vrátit do jeho náruče, ale padla jsem na širokou hruď někoho jiného.

„Jdu pozdě?“ Vypadal hříšně sexy v tom černém obleku, který jsem mu koupila, a přidala k tomu svůj vzkaz.

„Jako vždycky,“ odpověděla a jsem a zapletla se do jeho zelených pastí. Kývl na Adriana za mnou, a pak mě sevřel v horoucí náruči. Jak jsem se mohla cítit já - tank - jako hadrová panenka, když se mě dotýkal?

„Tvůj dopis byl inspirativní,“ zašeptal mi Edward do vlasů, když jsem mu přitiskla tvář na prsa.

„V to jsem doufala,“ odvětila jsem a zahákla mu ruce za krk.

„Přišel jsem,“ hlesl po chvíli a já vzhlédla.

„Já vím. Teď se mě nějakou dobu nezbavíš… Ale pořád tě nenávidím, aby bylo jasno.“ Nakrčil čelo a obočí – typický, vážný výraz Edwarda.

„To se změní.“

„Možná. A možná taky ne.“ Zase jsem se k němu přitiskla a chvíli jsme jen tančili pomalý tanec. Vlastně by bylo barbarské říkat tomu tanec, když jsme se jen pohupovali a objímali se.

„Tohle je naše první svatba po tři sta letech. Pamatuješ?“ zamumlal po chvíli a já přikývla.

„Nedopadlo to tenkrát moc dobře.“

„Byli jsme novorození,“ bránil naši tehdejší krvelačnost, kdy jsme vyvraždili celý kostel a Edward zmlátil ženicha jeho vlastní rukou.

„To neomlouvá to, co jsme udělali…“

„A po třech stoletích jsme tady,“ přerušil mě, protože ve výčitkách zřejmě nechtěl pokračovat. „I když uběhlo tolik času, stalo se toho stejně moc na to, aby čas dokázal zahojit všechny rány.“

„Sám jsi tvrdil, že to ani nedokáže. Upíří rány nezhojí nic.“

„Ale on nezhojil ani moje.“

„Jsou moc hluboko. Ještě se k nim nedostal. Ale jednou ano. Aspoň máš naději.“ Odtrhnul mě od sebe a já se podvolila. Vzal mi tvář do dlaní a já se rozplývala nad tím teplem, co se mi vsakovalo do kůže. Byla celistvá a bez pórů, ale lidské teplo dokázala absorbovat.

„Omlouvám se,“ řekl pevným hlasem a já zavřela oči a přitiskla mu rty na kůži dlaně.

„Neomlouvej se, protože omluva nestačí. Už to nic nespraví. Vzal si mi to jediné, pro co jsem měla chuť žít.“

„Ty jsi mě mučila,“ namítnul.

„Ty jsi mě zradil.“

„Dobře, vedu já,“ uznal a já oči zase otevřela.

„Ale já tě potřebuju,“ zašeptala jsem, zatímco se přibližoval obličejem k mému.

„Já tebe taky. Ani si nedovedeš představit, jak moc.“ Nosem se otřel o můj, a pak se jeho rty dotkly ledových a kamenných. Vrněla jsem jako kočka, když jsem vzrušeně zavrčela a celá se rozvibrovala tak, že vlny putovaly z mé hrudě až do rtů. Potom, co splynulo neslučitelné, a to člověk a upír, jsem se mu podívala znovu do očí, protože jsem chtěla vidět, co v nich je teď. K mému zklamání a vlastně i úlevě se na mě nedíval jako Hank na Dawn. A jestli se tak ale někdy začne dívat, budu to vůbec vážně chtít?

„Měním názor. Ta ložnice na konci chodby je špatný návrh. Budeš bydlet v té, ve které bydlím já – se mnou.“

„A co když chci, abys šel se mnou do té druhé?“

„Nic takového. Já jsem tu muž. Mám rozhodující slovo.“

„Ale já jsem tu upír,“ bránila jsem si svoji dominantní pozici, o kterou jsem nestála.

„To mi je jedno. Pamatuj si, že v našem vztahu to nebude hrát roli.“

„V našem vztahu?“ zeptala jsem se sama sebe, protože to znělo tak zvláštně.

„Jsem tady – beru to vážně.“

Někteří chtěli, abych prozradila něco o ději. Řeknu vám jen to, že byste ještě neměli kreslit srdce na zeď, ale ani toho čerta. Smiřte se s tím, že pořád budete střílet do tmy, dokud se jednu kapitolu nerozsvítí a vy to neuvidíte. Hodně jsem vám toho řekla, co? To je schválně. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 21. kapitola: