Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - kapitola 6.

52745274


Sence of my life - kapitola 6.Tak nekamenujte mě!!! Vím, chcete Rose, ale nebojte bude. Jen mě nechte si užívat výmýšlení dokud to jde. Jak to tak vidím, Rosalie nemáte moc rádi a to je škoda. Asi se pokusím napsat i její pohled. Nemyslím,že by byla až tak zlá. Takže poslední díleček bez Rose. Slibuji. Pohled Belly. Užijte si ho a nezapomentě na komentáře. Moc Vám děkuji a přeji hezké čtení. Vaše BadLovelyLucy♥

Bella:

Už konečně jsme se měli posunout dál, blíž k domovu. Můj domov. Copak asi dělá Charlie? Kdy ho uvidím? Možná lepší otázka by byla, jestli ho ještě někdy uvidím. Bylo mi smutno. Stýskalo se mi po něm. Chtěla jsem vědět, jak do mého života bude zapadat můj otec. Nemůže vědět, že jsem těhotná. Vypadá to, že můj synáček roste velice rychle. To bych mu neuměla vysvětlit. Jak jen mu vysvětlím, že jsem ve stejném městě, ale nemůže mě vidět. Další problém, který se bude muset vyřešit.

Jako u předešlého letu jsem si zašla na toaletu ještě na pevné zemi. Pak na palubě letadla to půjde hůř. Určitě se mi bude chtít, až budou turbulence a já pak ještě upadnu a prolítnu oknem. To by mi ještě chybělo, ale známe své lidi.

Edward mě znovu doprovázel. Byla jsem ráda, že mi pomáhá. Věděla jsem, že to dělá pro mě a já mu byla vděčná za naše miminko. Vešla jsem do dveří malé místnosti zapáchající desinfekcí. Otočila jsem se a zastavila ve dveřích. Edward na mě čekal venku. Podivil se mému výrazu a pak se krásně usmál. Snažil se předstírat klid, ale nešlo mu to. Úsměv jsem mu oplatila a zapadla jsem na wc.

 

Když jsem vylezla z tísnivé kabinky, byla jsem spokojená úlevou. Byla jsem celá opocená. Pohlídla jsem na sebe do zrcadla a zhrozila jsem se. Byla jsem strašně bledá, skoro až průsvitná. Nedivím se, že na mě Edward kouká tak vyděšeně. Byla jsem na toaletě sama, tak jsem si vyhrnula tílko, které jsem měla oblečené a vyjeveně jsem zírala na svoje vyboulené bříško.

Podívala jsem se na sebe do prosklených stěn a nemohla jsem se na sebe vynadívat. Škoda, že Edward to taky nevidí tak. Bylo zvláštní, že moje tělo vykazovalo tak pokročilé známky těhotenství, ale mě se to líbilo. Cítila jsem se tak žensky. Lehce jsem pohladila svoji pokožku a doufala v nějakou odezvu.

Stalo se. Můj malinkatý šťouchálek se zatřepotal a já cítila vibrace na svém bříšku.

„Ahoj můj maličký. Moc se na tebe těším,“ pošeptala jsem a doufala, že to nějakým zázrakem uslyší i pochopí. Chtěla jsem, aby věděl, že na něho někdo čeká, a že ho miluji.

Opřela jsem se o plechovou kabinku a nemohla jsem se přestat prohlížet. Byla jsem z toho zázraku tak unešená. Na každý letmý dotek šťouchálek reagoval, malými pohyby. Neustále se třepotal a vrtěl, a tak jsem si musela dojít znovu na toaletu. Když jsem se rychle zvedla z mísy, zatočila se mi hlava. Dopotácela jsem se k umyvadlu, zapnula jsem studenou vodu a opláchla si jí obličej. Nepomáhalo to.

Nevěděla jsem ani, od čeho je mi špatně. Cítila jsem bolest v zádech, žaludek na vodě, hlava se mi točila a břicho jsem měla v bolestivé křeči. Opřela jsem se o mramorovou desku s umyvadly a pokoušela jsem se to vydýchat. Pustila jsem ledovou vodu, nabrala trochu do dlaní a napila jsem se. Bylo to úlevné, ale nepomohlo to úplně.

 

Začínala jsem mít starosti, že sem za mnou Edward vlítne. Tak jsem se snažila se dát dohromady. Ještě několikrát jsem si ochladila tvář, ještě se napila a pak jsem pomalu vyšla ven. Edward byl stále tam, jen telefonoval. Ukončil hovor, chvilku zaraženě koukal do země a pak si mě všiml. Přišel mi naproti a přidržel mě, abych neupadla. Cítila jsem hroznou slabost v nohách.

„Lásko, je ti dobře?“ ptal se celý vyděšený. Nedokázala jsem odpovědět, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Pojď, posad se,“ doprovodil mě na jedno z křesel, které bylo u zdi s malým stolkem plným nějakých brožurek. Opatrně jsem se posadila, koukala jsem před sebe a čekala, až odezní ten kolotoč, na kterém jsem seděla.

Nejsem si vědoma, že by Edward odešel, ale najednou mi podával lahev s ledovou vodou. Nebyla jsem si jista, že ji udržím ve svých rukách, ale moje touha po napití, byla asi silnější. Lačně jsem hltala ledové doušky. Vypila jsem celou malou lahvičku a mohla bych pokračovat.

Hlava se mi přestala točit, ale musela jsem si znovu zajít na záchod. Kupodivu se mi udělalo zase malinko líp.

 

Konečně jsme seděli v letadle, vzduch byl čistý a sedadla měla kolem sebe dost prostoru. Položila jsem se do sedadla a konečně se mi uvolnila bolest v zádech. Edward seděl vedle mě a držel mě za ruku. Kreslil mi na uklidňující kroužky. Bylo mi jasné, že hned usnu. Začala jsem klimbat, ale přišla letuška.

„Zapněte si pásy prosím, za okamžik vylétáme,“ zašvitořila k Edwardovi. Otevřela jsem oči a hodila po ní nehezký pohled. Věděla jsem, že je dokonalý, ale ta drzost jiných žen byla neuvěřitelná. Edward si jí, ale nevšímal. Natočil se ke mně a chtěl mi zapnout pásy.

Jak se blížil k mému lůnu, chtěla jsem instinktivně chránit svoje dítě. Ale nestihla jsem to. Edward už mi zapínal pás a sám si všiml, že moje bříško zase trochu povyrostlo. Zahleděl se na moje ruce, které vystřelili na obranu. Zarazila jsem je v pohybu. Jeho pohled sklouzl na moje bříško. Hlasitě polknul a pak mi pomalu odhrnul tílko.

Jeho pohled ztvrdl bolestí a strachem. Celý se napjal a já nevěděla co dělat dál. Stáhla jsem rezignovaně svoje ruce a položila jsem je vedle svých nohou. Nevěděla jsem kam se mám podívat. Nedalo mi to a musela jsem pozorovat Edwardovu reakci. Jeho oči byli zabodnuté na moje lůno. Pozorovala jsem ho a všimla jsem si letmého úsměvu, který se hned během vteřinky změnil v umučený pohled.

Zajímalo mě, na co myslel, jaké má myšlenkové pochody, ale ptát se na ně nebudu. Věděla jsem, že by to bylo bolestné. Stáhl mi tričko a zakryl tak moji odhalenou kůži.

Ztuhle se opřel do křesla a já se konečně malinko uvolnila. Můj šťouchálek už nebyl v nebezpečí. Viděla jsem, jak se Edward uklidňoval a povoloval svoje zaťaté pěsti.

Po chvilce promluvil velmi jemně.

„Omlouvám se, jen mě to překvapilo. Nechybí ti něco?“ ptal se starostlivě. Věděla jsem, co potřebuju a rozhodně mi to hodně chybělo. Potřebovala jsem jeho lásku pro nás oba. Pro mě i našeho syna, ale to jsem dostat nemohla. Chápala jsem, co ho trápí. Zavrtěla jsem hlavou, že nic nepotřebuji a otočila jsem se k oknu.

Cítila jsem jeho pohled na svých zádech, ale nepřiblížil se. Byla jsem unavená a sedadla byla tak pohodlná. Usínala jsem.

 

„Bello, lásko. Musíš něco sníst,“ zašeptal mi Edward sladce. Únava nepovolila. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale je pravda, že hlad jsem měla. Chudáček můj maličký. Trápím ho hlady. Poposedla jsem si a promnula jsem si slepené oči.

Na výklopném stolečku přede mnou leželi dva talíře s jídlem. Neodvážila jsem se Edwardovi podívat do očí. Nevím proč, ale bála jsem se.

„Děkuji,“ kuňkla jsem tiše. Ledovou ruku mi položil na záda a já se zachvěla. Políbil mě na tvář a já nevěděla jak si to vysvětlit. Radši jsem se pustila do jídla. Bylo to vynikající. Cítila jsem teplo v žaludku a bylo mi celkem dobře, tak jsem myslela, že si znovu zdřímnu, ale nešlo to. Znovu jsem se uvelebila a snažila se ke spánku přemluvit, ale nedařilo se.

A tak jsem tiše přemýšlela. Co bude dál, už se blíží čas. Čas kdy budu spoléhat na jediného člověka a budu muset zavrhnout lásku svého života. Tolik jsem bojovala, abych mohla být s ním, a teď budu muset jít proti němu. Snad nás Rosalie obrání. Slíbila mi to. Spoléhala jsem na její lásku k dětem. Byla dostatečně silná, aby se dokázala postavit Edwardovi? Doufala jsem v to, jinak bych musela bojovat sama a nevím, jestli bych to dokázala.

 

Přemýšlela jsem dál a najednou mě z toho vyrušila náhlá bolest břicha. Chytla jsem se za něj a vydýchávala to. Edward se napjal a nechápal co děje. Věděla jsem, že se ptá, ale nedokázala jsem mu odpovědět. Něco mi pohnulo se žaludkem. Rychle jsem se snažila odpoutat, ale neslo mi to. Jednou dlaní jsem si držela ústa a silou mysli se snažila obsah žaludku udržet. Edward nejspíš pochopil co se děje, roztrhl pás a já běžela jako o závod. Utíkala jsem uličkou a nevnímala pohledy cestujících. Slyšela jsem za sebou další těžké kroky.

Otevřela jsem dveře miniaturní toalety. Naštěstí jsem je stihla za sebou i zavřít. Svalila jsem se na zem a konečně jsem mohla přestat zadržovat stahy mého žaludku. Zkroutila jsem se na zemi, jak nejlíp mi to šlo a vyzvrátila jsem všechen svůj oběd. Malý se ve mně divoce pohyboval a mě to nutilo pokračovat.

 

Když už jsem vyzvrátila úplně všechno, začala jsem si všímat dění kolem sebe. Slyšela jsem, jak se Edward snaží dostat dovnitř. Buší do plechových dveří a vyhrožuje, že jestli ho nepustím dovnitř, dostane se tam sám. Utřela jsem si zpocené čelo a posadila jsem se na zem uvolněně. Opřela jsem se o dveře a uklidňovala svůj žaludek. Když jsem si byla jistá, že když otevřu ústa, vyjdou z nich jen slova, promluvila jsem.

„Edwarde, uklidni se. Počkej chvilku,“ řekla jsem tiše, ale byla jsem jistá, že mě slyší.

Nadechla jsem se a pomalu jsem se postavila na nohy. Opírala jsem se o menší umyvadlo. Konečně se mi to podařilo. Byla jsem slabá. Motala se mi hlava a zjistila jsem, že být těhotná není zase tak moc velká sranda. Kord když tohle těhotenství vypadá jako složitější. Vypláchla jsem si pusu a omyla jsem si celou tvář. Neudělalo se mi líp, ale na pohled jsem se tak cítila.

 

Za zády jsem otevřela dveře a zůstala opřená o umyvadlo. Edward hned vtrhl dovnitř.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se. Vzal si mě do náruče a já z něho cítila bolest. Asi se bál, že mě ztrácí.

„Už je to lepší. Škoda toho jídla, bylo to moc dobré,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Ty můj hlupáčku. Nestarej se o jídlo. Jak ti je?“ zajímal se dál. Byl vystrašený a já nechtěla, aby se o mě tak bál. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti.

„Neboj se o mě, bude to dobré,“ řekla jsem tiše a pohladila jsem ho po tváři. Chystal se něco říct, ale přerušila ho letuška.

„Nepotřebujete zavolat lékaře? Mohu vám nějak pomoci?“ vyptávala se. Edwardovo tělo se napjalo a byl připravený mě chránit. Nechápala jsem čeho se tak bojí.

„Ne, děkujeme. Moje žena je těhotná, má jen nevolnosti,“ řekl rychle a já si uvědomila, jak to znělo z jeho úst krásně.

„Moje žena je těhotná.“ Znělo mi stále v hlavě. Bylo to jako ohraná deska ale tak nádherná melodie.

 

Letuška vylezla z malé kabinky a nechala nás samotné. Byla jsem za to ráda. Edward mě políbil na čelo a já věděla, že kontroluje moji teplotu. Pokusila jsem se o úsměv. Vím, že mi tu moji statečnost nebaštil. Věděl, že je zle.

Přes moje protesty si mě vzal do náručí, zabouchl dveře na záchod a odnesl mě na naše sedadla. Tak jak jsem si předtím nevšímala lidí, teďka jsem je viděla všechny. Vyjevené a zvědavé tváře. Styděla jsem se. Taková ostuda.

 

Opatrně mě položil do sedadla, připoutal a objednal mi vodu. Seděli jsme tiše a já věděla, že je na čase něco říct. Nevěděla jsem ale co.

„Neměj o mě starost, prosím,“ žadonila jsem. Edward na mě udiveně pohlédl, jako kdybych se zbláznila.

„Nemám si dělat starosti, když je moje žena, kterou miluji víc než cokoliv na světě, těhotná s upírem?“ ptal se trochu rozčíleně.

„Chápu to dobře?“ ptal se znovu a jeho hlas byl nechápavý.

„Vím, že se bojíš a chápu proč. Taky bych se bála, ale já ti nechci přidělávat starosti. Po tom všem co se stalo,“ zarazila jsem se. Nevěděla jsem jak vyjádřit svoje prosby a strach.

„Bello, poslouchej mě, prosím,“ řekl tiše a vzal můj obličej do svých dlaní.

„Nemůžu si o tebe nedělat starosti. Bojím se o tebe, protože tě miluji. Musíš mi říct, co ti chybí, abych ti mohl pomoct. Já potřebuju, abys byla mimo nebezpečí,“ pokračoval smutným tónem hlasu. Přišlo mi, jakoby plakal a prosil zároveň. Moc mě mrzelo, že je zapletený do této situace.

 

Uvědomovala jsem si čím dál víc, jak moc mu ublíží to, co chystám. Už zbývalo jen několik hodin. Až uplynou, zlomím mu srdce. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem co dělat. Nechtěla jsem ublížit nikomu. Milovala jsem je oba. Oba jsem milovala celým svým srdcem a chtěla jsem pro ně jen to nejlepší. Spoléhala jsem se na to, že až zachráním našeho syna, budeme šťastní.


Moooc děkuji za komentáře u předešlé kapitolky. Byla jsem štastná, když jsem je četla. Nemohla jsem uvěřit, že se Vám to tolik líbí. Proto tu máte také pokračování dřív. Byla bych ráda, kdyby se Vaše aktivita opakovala :D abych mohla psát dále. Moc to pro mě znamená. Zbožnuju Vás ♥

 

« Kapitola 5. ♥ Kapitola 7.»

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sence of my life - kapitola 6.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!