Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 13

23.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3764×

13. PRVNÍ KROK?

Nikdo:

Její snaha byla úchvatná. Většina pacientů to po pár týdnech vzdávalo, ale ona ne. Jeho trpělivost nekonečná a Alice ho musela občas vyhánět, aby to nevypadalo divně. Už jsou to čtyři měsíce, co se stala ta nehoda. Už čtyři měsíce je v nemocnici a zvykla si na to, že nemůže ještě chodit.

,,Edwarde, prosím…‘‘

,,Už zase chceš ven?‘‘ Usmál se. Spojila ruce v prosíka.

,,Prosím, prosím.‘‘

,,Dobře…Tak pojď.‘‘ Došel až k jejímu lůžku a vzal do náruče. Chytla ho kolem krku a koukala pod sebe. Opatrně ji posadil na vozíček a na záda jí přehodil bundu. ,,Venku je trošku chladno.‘‘

,,Ano šéfe.‘‘ Zasmála se. Tlačil její vozíček ven, do parku kousek od nemocnice…ne, hned vedle nemocnice. Bylo tam příjemně.

Zaparkoval u fontány, kterou zbožňovala.

,,Je tu krásně…‘‘ Vydechl a podíval se na ni. S lehkým úsměvem se na něj otočila, ale pak se zamračila.

,,Promiň, ale… zapomněla jsem si vodu.‘‘

,,Hned jsem zpátky.‘‘ Rozběhl se lidskou rychlostí a ladně zmizel z jejího dohledu. Zhluboka se nadechla.

Každý třetí den měla ten podivný přelud…přelud, kde někoho zasypává polibky, miluje se s ním, ale nikdy nevěděla, kdo to je…nikdy ho neviděla…neviděla mu do tváře… Před pár dny ji zasáhl další přelud, ale už s jinou tématikou…

Její nohy, nestabilné, nemotorné, ochablé zmizely, byly jiné… ladně běží lesem, směje se a užívá volnosti. Bylo to něco, po čem toužila už bezmála tři měsíce, ale nejde jí to… Její přeludy ji mučí. Ty touhy po lepším životě…

Opřela se zase pevně o rámy vozíčku. Ví, že jí za to Edward něžně vynadá, ale nemůže přestat doufat. Chce zase chodit. Sílu v rukou už měla velikou. Skousla si spodní ret. Nikdo tu nebyl, takže když spadne, nesmí začít křičet, ale musí bojovat.

Zhluboka se nadechla a sundala nohu na zem. Následovala druhá.

,Máš na to Bello…máš na to…soustřeď se holka!‘ Přemlouvala se a ještě víc se zapřela do opěradel vozíčku. Na tváři se jí vyrýsoval úsměv.

Ano! Už to bude! Pomaličku, nedůvěřivě pouštěla opěradla. Nohy jí šíleně bolely. Jako kdyby uběhla osmi kilometrový maratón. Nikdy si nevšimla, že její tělo bylo tak těžké… nebo její nohy tak slabé.

Navlhčila si rty a zatnula zuby, nepříjemná bolest jí vystřelovala z nohy. Nechtěla křičet. Srdce jí tlouklo o sto šest. Jeden nádech, druhý….a tři!

Zvedla jednu nohu jen pár centimetrů nad zem a celou svou vahou se dostala na pravou. Šíleně ji to bolelo.

Opatrně položila kousek před sebe. JO! Dokázala to! A ještě jeden! A znova! Ne!

,,Sakra!‘‘ Vylétlo jí ze rtů a bolestně dopadla na zem.

,,Bello!‘‘   Odlepila bradu od země a zmateně se podívala na vyděšeného Edwarda. V ruce svíral flašku a klečel hned u ní.

,,Cos to dělala?! O co ses tu pokoušela?! Mohla sis něco udělat!‘‘

,,Klid…zvládla jsem to…‘‘ Usmála se a zvedla k němu oči. Ty jeho byly plné starostí.

,,Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?‘‘ Postavil flašku kousek od nich a posadil si Bellu na klín.

,,Je to dobrý, žiju…‘‘ Opřela si hlavu o jeho hruď a chvíli smutně koukala. Přebírala si v hlavě, co se stalo…

,,Udělala jsem necelé tři kroky…‘‘ Usmála se a otočila k němu rozzářené oči.

,,Jsi šikulka, ale měla jsi na mě počkat…‘‘

,,Nenechal by jsi mě.‘‘ Musel si přiznat, že měla pravdu…

,,To jistě…‘‘ Usmál se pokřiveným úsměvem a pohladil po tváři. Zavřela oči a chvíli si to příjemné objetí vychutnávala. Ani si toho nevšimla, ale vstal s ní ze země a posadil na lavičku. Stále měla zavřené oči a vypadala, jako kdyby usnula. Jemně se s ní kolébal a seděli v zeleném parčíku.

Ptáčci zpívali,  z fontány stále tryskaly proudy vody, ale slunce je hnalo.

,,Bell, už se budeme muset vrátit.‘‘

,,Hmm…‘‘ Zamručela a otočila se mu v náruči. Hlavu zabořila do jeho hrudi a zase usnula. Pousmál se. Jednou rukou si ji pevně chytl do náruče a druhou vzal vozíček.

Už dávno si uvědomil, že to, co k ní cítí není přátelství, ale láska. Láska….to mocné kouzlo, které chytá a nepouští se. Drží se jako klíště…Spaluje nás, mučí, ale zároveň dává silný pocit štěstí, když je opětovaná.

Edward si tu chvíli užíval. Užíval si každý moment s ní, protože věděl, že jednou bude muset zmizet. Odejít. Dělat, že neexistuje a vyměnit si jména, identitu…

Otevřel dveře od jejího malého, nemocničního pokojíku a zlehka ji položil do postele. Starostlivě ji přikryl, projel prstem po tváři a sedl do nedalekého křesla. Klidně ležela a oddechovala. Netuší, že se ještě před chvílí nacházela v objetí vegeteriánského upíra. Kuriózní…

,,Ahoj…‘‘ Zamumlala tiše, když se probudila a všimla, že ji nepřetržitě pozoruje.

,,Ahoj.‘‘

,,Můžeme dneska taky chodit?‘‘

,,Byl bych radši, kdyby sis odpočinula.‘‘ Namítal a došel k její posteli.

,,Prosím, prosím, prosím.‘‘ Chytla ho za lem nemocničního trička a prosila.

,,Ehm….sakra…tak dobře….‘‘ Povzdechl si smutně, obmotal její ruce kolem svého krku a vzal do náruče. Bella se potutleně usmívala a s vyšpulenými rty byla pyšná na svoje vítězství.

,,Můžu?‘‘ Zazubila se, když dojeli k fontánce.

,,Opatrně.‘‘ Edward ji zezadu chytl kolem pasu a druhou rukou za jednu paži. Bella dělala nejistě kroky a po pátém kroku zakopla.

,,Hups, promiň.‘‘ Omluvně se usmála na Edwarda, který jí stihl zachytit dřív, než dopadla na zem.

,,Žiješ?‘‘

,,Ještě!‘‘ Zase se sápala nahoru a nejistě se postavila na nohy. Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, pátý a další…a další!

,,Edwarde!‘‘ Křičela nadšeně.

,,Bell! Ty už chodíš!‘‘ Začal se smát jako pomatený. Oba se šťastně smáli, jeho chladná ruka zlehka obtočená kolem Bellina pasu, ruka, která jí svírala paži a pomáhala. Bella začala v krocích zrychlovat. Byly už rychlejší, skoro běžela.

,,Jo!‘‘ Zavýskla a pak se jí podlomily. Ty nohy byly ještě stále slabé a její tělo těžké. Edward ji rychle zachytil, než se stihla zhroutit na zem.

,,Tak, už končíme, souhlasíš?‘‘

,,Tak jo, ale prosím, prosím, můžeme každý den?‘‘ Edward se rozzářil při její radosti. Byl šťastný za to, jak je nadšená. Jakou má silnou vůli. Že ji zítra bude smět zase přidržovat, cítit horkost jejího těla a vpíjet se jí do očí…

Odvedl jí do jejího pokoje a jako každou středu se jí omluvil.

,,Promiň, ale musím se ukázat doma, dřív než mě Esmé zaškrtí.‘‘ Tomu se v hlavě uchichtl. Jediný, kdo toho byl schopný byl Emmett.

,,Jop, tak se zase někdy uvidíme…‘‘ Posmutněla.

,,Děláš si legraci? Jsem tu hned ráno, ano?‘‘

,,Dobře.‘‘ Našpulila rty. ,,Tak se zatím měj.‘‘ Rozloučil se a sklonil k ní nad lůžko. Chvíli se zdálo, že ji chce políbit na rty, ale pak rychle se odvrátil a polibek se uvelebil na tvářích.

***

,,Edík se nám konečně vrátil domů!‘‘ Zařval Emmett a rozběhl se k němu.

,,Jdeme na lov?‘‘ Zvedl Edward obočí.

,,No, já ti nevím…‘‘ Emm si promnul bradu a pak se spiklenecky usmál.

,,Máš ji!‘‘ Vyběhl ze dveří a oba se rozeběhli daleko do lesa…

Padla srnka, medvěd, liška a puma.

,,Uch, cítím se jako žába opilá vodou z potoka.‘‘ Padl Emm na gauč doma a ležérně pustil televizi.

,,Takže, Edward ti ještě nerozbil broučka?‘‘ Zasmála se zvonivě Alice a sestupovala po schodech.

,,Ne, proč?‘‘

,,Rose k tomu nemá daleko.‘‘ Usmála se jako hajzlík a ve stejnou dobu se na schodech objevila i rozzuřená polobohyně. Samozřejmě v novém, krásném, saténovém prádle. Ruce v bok a vražedný výraz.

,,Emmette Cullene! Jestli jsi u televize! Oficiálně se s ní rozluč! Ode dneška ji nahrazuju já, nebo ti ji preventivně rozbiju! Rozdrtím na prášek, takže okamžitě sem nakluš!‘‘

KOMENTY!

KRITIKU!

VÝHRUŽKY!

DĚKUJI!

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 13: