Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 20. kapitola

19.06.2013 (18:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2462×

Přitáhla jsem si nohy ještě těsněji k tělu a opřela si bradu o pokrčená kolena. Pomalu ale jistě jsem v nohách ztrácela cit, ale nechtělo se mi zvedat ze židle a začít rázovat po pokoji, abych případné mravenčení zase rozchodila.

Místo toho jsem se dál choulila na židli u okna a sledovala, jak se barva oblohy postupně mění a tmavne s tím, jak slunce zapadalo. Netoužila jsem se podobat šíleně zamilovaným hrdinům romantických filmů, ale po chvíli uvažování jsem usoudila, že jsem nikdy ještě oblohu nějak detailně nestudovala. Po chvíli jsem navíc zjistila, že mě ta barevná show točící se kolem tmavnoucího kotouče světla uklidňuje.     

A hlavně to bylo tisíckrát lepší, než si nervy napínat na skřipec úvahami o tom, jestli je tady stále Jasper nebo už se nachází o dobré dva státy dál.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já se neochotně zvedla na ztuhlé nohy a s elegancí březí hrošice se vydala otevřít.

Tentokrát jsem se nezastavila s rukou na klice a dětinskými úvahami nad tím, že bych zůstala zamčená uvnitř, ale odemkla a otevřela dveře.

Podle mého očekávání stál na prahu mého pokoje Elijah, nehybný a tichý jako vždycky.

„Jak to dopadlo?“ zeptala jsem se nejistě po chvíli ticha.

„Jasper tady zůstane, jak dlouho bude chtít.“

Překvapeně jsem se na něj podívala a ještě jednou si v hlavě přehrála jeho odpověď a doufala, že jsem ji špatně pochopila. Ale zdálo se, že udělal tu jedinou věc, o které jsem si byla jistá, že nedopustí, aby se stala.

„Aha.“ To vysoké vypísknutí se ani trochu nepodobalo mému obvyklému hlasu a zmařilo tak moje naděje, že na mě nepůjde vidět, jaká vlna paniky mě ve skutečnosti zalila.

Konzerva, budu zase jenom pitomá krevní konzerva… Bude to jako ve skladišti, zase budu veřejný majetek, o který se budou ti dva nanejvýš dětinsky hádat.

„Sam,“ oslovil mě naléhavě Elijah a zapomněl na svou odtažitost, když mě vzal za paži a udělal krok ke mně. „Co se děje? Čeho se bojíš?“

Opožděně jsem si uvědomila, že jsem ztracená v hororových představách a začala jsem zrychleně sípavě dýchat a nejspíše se i třást jako osika.

Rychle jsem se pokusila dát do hromady a několikrát se zhluboka nadechla. „Jsem v pořádku.“

„Ne, nejsi,“ oponoval mi a mně se stáhl krk, když jsem si uvědomila, že on si o mě opravdu dělá starosti. „Čím jsem tě tak vyděsil?“

Sklopila jsem oči a na okamžik si byla jistá, že nejlepší bude zapírat a tvrdit, že se nic neděje a já jsem naprosto v klidu, dokud to nezačne znít i mně samotné jako pravda. Vzápětí mi ale došlo, že svůj mozek možná přesvědčím, ale srdce mi při tom tvrzení nezačne pumpovat pomaleji a neřvat tak: „Lže, lže, jako když tiskne!“.

„Necháš… necháš Jaspera, aby ze mě pil?“ Můj hlas byl mnohem méně než šepot – sotva jsem sama sebe slyšela ze sebe rozechvěně vykoktat tu otázku. Se sklopenou hlavou jsem sledovala koberec pod mýma nohama a bojovala s panikou, která hrozila, že vyústí v hysterický záchvat. 

Jeho ruka mi pevněji stiskla paži. „Nenechám. Nikdy bych ho nenechal, aby na tebe jenom sáhl. No tak, maličká, zkus zase začít normálně dýchat.“

Pokusila jsem se řídit jeho radou a usilovně se soustředila na to, abych se dala do pořádku.

Nikdy bych ho nenechal… maličká… nikdy... nenechám… maličká…

V hlavě mi zněl jeho medový hlas, opakoval mi ta slova stále dokola a pomáhal mi uvědomit si, že se chovám jako ztracené pětileté dítě.

Zhluboka jsem se několikrát nadechla a poté se odvážila k němu se zahanbeným výrazem zvednout oči. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle – nechtěla jsem, aby mě tak kdokoli viděl. Bylo mi špatně už jenom z představy, jak velkou pravdu měl s tím, jak moc jsem bojácná a rozbitná.

Chvíli se na mě jenom pozorně díval a poté se mu koutky pozvedly do polovičatého neveselého úsměvu. „Určitě tě potěší, že dokud bude Jasper v okolí, ani se tě nedotknu.“

„Nebudeš ze mě pít?“ šeptla jsem překvapeně.

„Nebudu z tebe pít,“ ujistil mě. „Ten zázrak sice tvrdí, že dokáže odolat krvi, ale viděl jsem svoje. Nedám mu sebemenší záminku se k tobě jenom přiblížit.“

On Jasperovi nevěří. Nebo ho spíš nemá rád – hodně mírně řečeno, uvědomila jsem si z jeho tónu.

„Ten zázr… Jasper tady teď není, že?“

Ušklíbl se nad mým přebreptem. „Alice jej vzala na lov do lesa.“ Neznělo to, jako kdyby z toho měl radost, ale nevyzvídala jsem.    

Mnohem více mě překvapovala moje vlastní vlažná reakce na jeho slib. Jediné, co jsem cítila, byla částečná úleva a milé překvapení, ale k výbuchu radosti, který by musel po takovém zjištění pociťovat jakýkoli normální člověk, to mělo hodně daleko.

Možná už jsem otupěla. Možná, že si ani neuvědomuju, že to už neřeším – o pár kousnutí více nebo méně. 

„Nerad to dělám, ale… teď tady není,“ přiznal.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o čem mluví. Jeho černé oči moji myšlenku jenom potvrzovaly – nechce ze mě pít, když je poblíž Japser, kterému nevěří… ale jak sám řekl, blonďatý upír teď byl dost daleko a zjevně se jen tak neměl vrátit.

Němě jsem přikývla a cítila, jak se mi zrychluje tep i dech. Srdce mi skoro až bolestivě bušilo v hrudníku a mozek odmítal dát dohromady jedinou souvislou myšlenku.

Elijah se na mě na chvíli zadíval s téměř vědeckým zaujetím, ale vzápětí si mě za paži přitáhl blíž k sobě a druhou ruku mi položil na záda, skoro jako kdyby mě chtěl obejmout. I přes to, že jsem byla jako při každém pití vyděšená k smrti, nedokázala jsem nic jiného, než jej strnule sledovat, jak se naklání k levé straně mého krku.

V příštím okamžiku jsem ucítila i jeho zuby, jak mi hladce projíždějí tenkou a zranitelnou kůží o hodně níž, než jsem čekala. Překvapeně jsem vydechla, když mě kousnul do dolní části krku, kousek nad místo, kde na krk navazovalo rameno.

Vzápětí jsem ale ucítila známou bolest, když se mi do oběhu dostával pozvolna jeho jed, a musela potlačit bolestivé zasyčení. Do očí se mi nahrnuly slzy spolu s tím, jak se bolest každým okamžikem stupňovala, jako kdyby se mi do žil místo trochy upířího jedu vlévaly litry lávy.         

Blízko mého ucha se ozvalo tlumené hluboké zavrčení a cítila jsem, jak si mě kamenné paže přitahují těsněji k sobě. Jeho sevření se nenápadně zesilovalo a já měla brzo dojem, jako kdyby se mi kolem trupu obmotal obrovský škrtič a postupně kolem mě utahoval smyčky.

Jeho sevření bylo každou vteřinou těsnější a bolestivější, ale oproti tomu, že jsem začínala mít problémy dýchat, to byl detail. Právě nedostatek vzduchu mě přiměl udělat něco, co zavánělo sebevraždou – začala jsem se bránit a změnila tím pití na upíří lov.

Protáhla jsem pravou ruku mezi sebe a jeho a vší silou jej praštila sevřenou pěstí do hrudníku, ale bylo to jako praštit do kamene. A taky tady byl smutný fakt, že moje rána by nejspíš nezabolela ani obyčejného smrtelníka z masa a kostí.

„El… ahu,“ zasyčela jsem a vyplýtvala tím značnou část té trochy kyslíku, který jsem pracně natáhla do plic.

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, a svět kolem mě se začínal rozmazávat do nejasné různobarevné šmouhy. Rukama jsem slepě našla ty jeho a bezcílně zaťala nehty do kamenné kůže ve snaze, která byla předem odsouzena k zániku.

Ani jsem se nestihla začít bát. Najednou se to celé nezdálo jako žádná velká věc – prostě po nějaké době zavřu oči a už je znovu neotevřu.

Možná to bude stejně snadné jako usínání… i když usínání takhle nebolí a přichází snad ještě rychleji.

 A pak jsem najednou spadla.

Jako loutka s přestřiženými vodícími šňůrkami jsem se sesunula na zem a až opožděně si uvědomila, že mě nic nedrží. A nikdo.

Oproti tomu, jak jsem byla tváří v tvář hrozící smrti otupělá, jsem najednou cítila takový nával emocí jako nikdy.           

Já jsem živá!

Vydala jsem ze sebe zvuk, který byl něčím mezi zakašláním a zasmáním se, a sáhla si na zraněný krk. Netušila jsem, jestli se smát nebo začít brečet. Byla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná obojího.

Pohled na krev rozmazanou na konečcích prstů mojí pravice mě vrátil do reality a přiměl mě zbrkle se otočit a dezorientovaně se rozhlédnout po místnosti.

Elijah stál ve dveřích, rukama se opíral o futra, hlavu měl skloněnou k zemi, jako kdyby mu bylo špatně, a i na více než dva metry jsem slyšela každý jeho trhaný nádech a výdech.

Neviděla jsem mu do obličeje, ale na jeho postoji bylo něco tak zoufalého a trpitelského, že jsem ucítila bodnutí lítosti a podvědomě začala přemýšlet, co udělat, abych mu pomohla.

Že ten, kdo tady ale potřebuje pomoc, jsem já, mi připomněl až teplý pramínek krve, který mi stekl po straně krku a pokračoval přes klíční kost za výstřih trička.

Elijah se za tu dobu ani nehnul, ale i přesto jsem z něj nespouštěla oči, když jsem se neohrabaně zvedla na kolena a natáhla se k nočnímu stolku, na nějž jsem večer položila krabici s papírovými kapesníky.

Ruka se mi lehce třásla, těžko říct, jestli z emočního vypětí, šoku nebo ztráty krve, ale rychle jsem jí popadla plnou pěst jemných papírových kapesníků a přiložila si provizorní obvaz na krvácející kousanec.

Nezdálo se, že by to mělo na cokoli vliv – nejenže jsem o chvíli později na dlani ucítila krev, která prosákla kapesníky, ale Elijah dál stál bez hnutí na místě, ačkoliv jeho dech už dávno nebyl slyšet. Možná ani nedýchal, jistá jsem si nebyla vůbec ničím.

„Tohle by se nemělo dít,“ prolomil ticho po dlouhé době, kterou vyplňovalo jenom tíživé ticho, Elijah.

Mně to říkat nemusíš, problesklo mi hlavou ironicky, ale na jeho tónu bylo něco tak temného, že jsem tu myšlenku hned zaplašila. On se trápil dost i bez mých přidrzlých poznámek, byť nevyslovených.

„Jsi v pořádku?“

Byla to hloupá otázka a já se nenáviděla jenom za to, že si o něj dělám starosti. Už nesčetněkrát jsem si spílala jenom za to, jak se na něj nemůžu nedívat. Jak si při každém pohledu na něj do paměti znovu a znovu zapisuju jeho až příliš dokonalý obličej, jako kdyby na tom nějak záleželo. Jako kdyby mi na něm záleželo.

Ale čím dál tím častěji jsem musela myslet na jediné – jeho nenávidět je nadlidský úkol. Přitom jsem si nic nepřála víc, jenom mít někoho, na koho bych mohla svalit všechno zlé, co se mi kdy stalo.

„To je otázka pro filozofy,“ odpověděl a k mé nekonečné úlevě se vzápětí narovnal a podíval se na mě. „Měl bych se ptát já tebe, Sam.“

Neřekl mi „malá“, uvědomila jsem si zklamaně.

Když mi tak říkal, pokaždé mi to připadalo zvláštní. Netušila jsem, jak na takovou přezdívku od někoho jako on reagovat. Popravdě jsem netušila, jak reagovat na většinu věcí, které mi kdy řekl. Ale když mě tak neoslovil, skoro jsem se cítila ukřivděná. Přinejmenším mi to chybělo.

Moje odpověď byla ubohá a nepřesvědčivá. „Nic mi není.“

Jeho výraz i tón ztvrdly. „To vidím.“

Dvěma kroky byl u mě a za ruce mě zvedl. Málem jsem ani nestihla zaregistrovat, že zase stojím na nohou, ale přinejmenším tím unikla poplašné reakci svého těla. Můj provizorní obvaz mi ale při tom pohybu sklouzl na rameno a vzápětí spadl na zem.

Viděla jsem, jak Elijah zaťal zuby a svaly u čelisti se mu napjaly, ale víc neudělal. Možná si ani neuvědomoval, že mě pořád drží za ruce.

Já si toho byla vědoma až moc dobře.

Co se změnilo? Proč ho najednou lituju a soucítím s ním? Nebo to není najednou?

Vzápětí se naklonil ke mně tak blízko, že naše obličeje byly jenom několik centimetrů od sebe. Jako zhypnotizovaná jsem hleděla do vínově rudých očí, zatímco ke mně začal tiše naléhavým tónem mluvit. „Netuším, co přesně dělám špatně, ale není to s každým pitím jednodušší. Myslel jsem, že bude, ale nefunguje to. Pokouším se s tím něco dělat, ale dej mi čas, ano, malá?“

Se srdcem divoce bušícím v krku jsem se zmohla jenom na přikývnutí. Mysl se mi topila v návalu dojmů a pocitů, které jsem ale neměla čas rozebírat a přemýšlet o nich.

Pohled mu zalétl k mému krku. „Omlouvám se. Kde jsou léky, si jistě pamatuješ.“

Ze rtů mi při jeho poznámce unikl krátký zdušený smích. „Těch se ani netknu.“

„V tom případě ti můžu jenom popřát dobrou noc,“ konstatoval skoro šeptem a vzápětí se narovnal a nechal moje dlaně vyklouznout z těch jeho.

„Elijahu,“ vyhrkla jsem, když mi zmizel z dohledu, jak jsem se naráz jakoby probrala z transu. Přeběhla jsem tu krátkou vzdálenost ke dveřím a téměř do něj narazila, jak stál na chodbě čekající, co mu chci říct.

Udělala jsem krok zpátky, abych vycouvala z jeho osobní zóny. „Rozmyslela jsem si to. Platí pořád ta nabídka, že bys mohl zjistit něco o mé rodině?“ 

Vypadala to, že se mu téměř ulevilo. „Co přesně mám hledat?“

S tou otázkou jsem tak trochu počítala a během času o samotě ve svém pokoji jsem si stihla i ujasnit, jak bude znít moje odpověď.

„Všechno, o čem jsou záznamy. Chci o nich vědět co nejvíc.“ 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 20. kapitola: