Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 17. kapitola

11.04.2010 (10:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5475×

17. kapitola

„Neboj, měla ses přeměnit. Nikdo ti nic nevičítá, ani já ne.“ Přitom, jak mluvil, mě hladil po zádech a vytáhl si mě na klín. Utíral mi slzy pramenem mých vlasů a kolebal se mnou. Až po chvilce jsem se uklidnila. „Už je to dobrý?“ zeptal se. Přikývla jsem a položila si hlavu na jeho rameno.

„Proč jsem se vůbec přeměnila?“ Vymanila jsem se z jeho náruče a podívala se mu do očí.

„To nikdo neví. Možná je to tím, že jsi se tak rozčílila nebo... Ne, opravdu netuším. Možná něco bude vědět Carlisle,“ odpověděl mi a zpět si mě k sobě přitáhnul. „Víš, co je ale zajímavé?“ zeptal se.

„Netuším,“ usmála jsem se krátce.

„Nesmrdíš.“ Nestihl to dopovědět, protože jsem se mu okamžitě opět vytrhla a nasupeně ho sjížděla pohledem. „Příště mě to nech dopovědět,“ povzdychl si, ale v očích se mu mihlo i pobavení. „Kdysi jsem se už s vlkodlaky setkal. Jenomže oni neuvěřitelně zapáchali. Nedalo se s nimi téměř vydržet. Zatímco ty... Ty ani nesmrdíš, ani nijak nevoníš. Jako by se vůně redukovaly.“ Vypadal náhle strašně zaujatě.

„Proč to tak je?“ nedalo mi se nezeptat.

„Já s Carlislem máme teorii. Když jsi spala, tak jsme nad tím uvažovali. Podle nás je to tím, že tvůj předek byla, kromě vlkodlaka, i Bella, která voněla pro náš druh příliš lákavě. Nejspíše kombinací její vůně a pachu čok... psa, který bude taky tvým předkem, se to nějak zamotalo a vznikla jsi z toho ty.“

„Takže jsem nějaký mutant,“ zkonstatovala jsem. Vždycky jsem věděla, že nejsem normální a jak je vidět, měla jsem to právě potvrzené.

„Nejsi mutant!“ odporoval. „Jsi jen jedinečná. Být upírem, tak jsi velice nadaná,“ usmál se shovívavě.

„A proč nemůžu být upírem a musím být tímto přerostlým psem?“ zoufala jsem si a prstem namířila na sebe.

„Buď ráda, Bello. Věř mi, že tenhle život není pro tebe vhodný.“ Jeho tvář jakoby zkameněla a zněl tak nějak... naléhavě.

„Máma,“ vyhrkla jsem okamžitě, jakmile jsem si vzpomněla, jak jsem se sem vlastně dostala.

„Nemusíš se bát, Alice zařídila tvou propůstku k nám,“ usmál se, tím divným způsobem. Pro babičkou byl okouzlující, ale pro mě... sexy. Zčervenala jsem, když jsem si uvědomila, co jsem zase plácla.

Všiml si toho, protože nasadil takový zkoumavý výraz, který pomalu přešel do velmi neklidného a podrážděného. Tuším, že se mu říká frustrovaný. Nebo tak tomu říkala Bella.

Přitáhl si mě opět k sobě. S radostí jsem se nechala obejmout a i já jsem obtočila své paže kolem jeho hrudníku. Přitiskla jsem se, jak nejvíc to šlo a cítila jsem takový zvláštní, ale příjemný pocit. Byla jsem v tomto skutečně nezkušená, ale přirovnala bych ho k těm vrabčákům, co se umístí v břiše a poletují tam. Jeden si dokonce i klofl do žaludku a mě v něm hlasitě zaskučelo.

„Máš hlad,“ vydedukoval. Kdybych mu řekla, že za to může vrabec asi by mi neuvěřil, takže jsem jen přikývla a vylezla z postele. Byla jsem opravdu spoře oblečená, potřebovala jsem mu dát němý požadavek, jestli by se nemohl alespoň otočit. Naštěstí do pokoje vlítla Alice a vyhnala ho.

Hodila mi do rukou oblečení a já to překvapivě chytla. To se mi ještě nikdy nestalo. Koukala jsem se na ruce jako na přízrak a nemohla pochopit, co se to se mnou děje. To opravdu jsem se tolik změnila z té nešikovné, neviditelné a nezajímavé Belly? No, alespoň v jedné věci určitě.

Už oblečená jsem slezla schody a začichala. Všechny smysly, jsem měla nějak dokonalejší, takže jsem i poznala, že k snídani budu mít slaninu. Trochu jsem se ošila. Na britská jídla jsem nikdy nebyla.

Zvědavost mi nedala a já se musela podívat, kdo mi to vůbec vaří. Čekala bych kohokoliv, ale jenom ji ne. Rosalie stála u plotny a vesele si prozpěvovala. Jakmile se otočila a spatřila mě vykouzlila na tváři obrovský úsměv a já se jen zmohla na tupé pozorování.

Uchechtla se. „Ahoj Bello, připravila jsem ti snídani.“

„Eh... děkuji,“ usmála jsem se na ni také, ale tomu jejímu se určitě nemohl podobat, protože byl velmi plachý a krátký.

Postavila přede mne talíř a já se na to vrhla. Zjistila jsem, že ona opravdu skutečně dobře vaří a že ten vrabec neměl s mým žaludkem nic společného.

Rosalie si sedla vedle mě a nervózně se ošila.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s plnou pusou, takže mi kousky vypadávaly.

„Omlouvám se, ale slyšela jsem tvůj rozhovor s Edwardem a chtěla bych se tě na něco zeptat,“ začala opatrně. „Je pravda, že si Bella psala deníky?“

Polkla jsem. „Ano, to je. Už od svých deseti let, proto všechno vím,“ přitakala jsem.

„Takže ty víš, jaký měla na mě názor?“ Přikývla jsem. „Měla mě ráda?“

Tohle bude trochu složité. „Rosalie-“

„Stačí Rose,“ usmála se.

„Rose, vím, že jste nebyly žádné velké kamarádky, ale ona tě brala. Edward jí vysvětlil, proč jsi byla tak odtažitá a ona to chápala. Nikdy se na tebe nezlobila. Chápala tě, i když jí to občas bylo nepříjemné,“ snažila jsem se jí vysvětlit po pravdě jen se špetkou milosrdné lži. Ta přeměna mě hodně změnila!

„Určitě?“

„Určitě.“

Dál už jsme se nebavily, ale bylo na ní vidět, jakoby si ulevila. Byla v myšlenkách někde jinde – typovala jsem minulost – a zářivě se usmívala.

Když jsem dojedla, vzala mi talíř a šla ho umýt. Chtěla jsem jí nějak pomoci, ale nešlo to... Byla mnohem rychlejší. Všechno měla dříve, než jsem se já stačila vůbec zvednout.

Přesunula jsem se tedy do jejich prostorné a nádherné haly, kde jsem málem zabila tvůrce těch ptáčků v mém břiše, kteří se při jakékoliv myšlence na něj začali nebezpečně pohybovat. Divila jsem se, že mi to břicho neroztrhají a kdyby to bylo možné, tak bych si i myslela, že jsem těhotná.

U televize seděl Emmett. Nevěděla jsem, jak na mě teď bude reagovat, ale doufala jsem, že vše zůstalo při starém. Sedla jsem si pomalu vedle něj a podívala se, co to vůbec dávali.

Pýcha a předsudek. A on byl do toho zažraný, jako třináctileté slečny do Muzikálu ze střední.

Bylo to možná zvláštní, ale i když se mi kniha velmi líbila, tak ten film... Musela jsem se u něj pokaždé smát. A nejvíc, když ji požádá o ruku její bratránek. Emmett se na mě pohoršeně podíval a doufal, že bych mohla přestat. Jenomže to nešlo. Přišlo mi to divné.

„Co máš za problém,“ vyjel na mě.

„Nic,“ špitla jsem. Tudy cesta nevedla, ale já opravdu nemohla za to, že mi to přišlo vtipné. Spokojeně se otočil a pozoroval dál. Vydržela jsem ty dvě hodiny u něj a sledovala film. Občas jsem zaznamenala nějakou šmouhu, která se za mnou mihla, ale bylo to tak rychlé, že jsem nemohla zaregistrovat, kdo to byl.

„Tak, jak se ti to líbilo,“ otočil se na mě, když uviděl americký alternativní konec.

„Hezký.“

„Jen hezký? Vždyť je to nádherný. Škoda, že jsem se v té době nenarodil... Sir Emmett,“ říkal si spíše pro sebe a koukal se za mě.

„Emmette, nezlobíš se, že jsem vlkodlak?“ špitla jsem.

„Proč? Alespoň s námi můžeš zůstat,“ usmál se a dál mi na obdiv své zuby. Díky mému zlepšenému zraku jsem uviděla jeden chlup mezi předními zoubky, ale taktně jsem mlčela a zanechala si vážnou tvář.

„Bello, potřeboval bych s tebou mluvit.“ Objevil se Carlisle na úpatí schodiště a měl takový zamračený a zkoumavý výraz.

16. kapitola <<< Shrnutí >>> 18. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 17. kapitola: