Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna Volturi - 18. kapitola

25.01.2010 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5659×

18. kapitola - Tvrdohlaví berani

Thomasův pohled:

Myslel jsem si, že získat trůn a moc nad všemi upíry mi bude stačit, ale jak teď vidím, všechno by to bylo bez významu, kdybych neměl svou Bellu. Myslel jsem si, jak bude těžké ji přimět k poslušnosti, byla jako mladý kůň, kterého je potřeba zkrotit, alespoň tak se mi zdála, když jsem ji tu vídal, jako pouhý člen gardy, ale pletl jsem se. Její chování ke mně se po naší svatbě změnilo, Bella ke mně začala být milý a já v její společnosti rád trávil všechen volný čas, který mi moje povinnosti umožňovaly.

Mohl jsem být spokojený. James ani Lucas tak poklidné manželství neměli. Vždy za to mohly jejich ženy. Všiml jsem si, že se Jane s Jamesem nějak nesžila a upřímně mi bylo Jamese líto, zvlášť tehdy, pokud se ráno doploužil do sálu a věděl, že celá Voltéra opět slyšela jejich hádku a věděla, že trávil noc zase sám. Lucas na to byl podobně, ale zase v jiném směru. Nemiloval ji, nechápal jsem to, Heidy byla svým způsobem přitažlivá, tak proč? Že by pořád šílel po Jane? Jejich vztah by, ale nebyl dobrý, sice se tu žilo tak nějak divně, nebýt komnat, kde jsme s Bellou trávili šťastné chvíle našeho manželství, byl celý hrad obklopen takovou zvláštní chmurnou náladou.

Vracel jsem se z cely, kde jsem držel Aleca a přemýšlel, jestli je vhodné ho už pustit. Bella se na něj ptala a já jsem jí chtěl vyhovět, ale nevěděl jsem, co od něho můžu čekat. Mohl jsem sice potlačit jeho dar, ale nemohl jsem potlačit Belliny city k němu a to mě štvalo. Tehdy, když jsem je tu vídal vodit se za ruce a zamilovaně se procházet po zahradě jsem na něj hodně žárlil, ale nesměl jsem to dát najevo. Teď jsem však mohl žárlit, ale zase by to mohlo negativně ovlivnit moje postavení na trůnu. Sakra!

Bella ví, že ji miluju, už tolikrát si to mohla přečíst v mých myšlenkách, ale měl jsem strach, že ji ztratím. Nedokázal jsem ji odporovat a proto když jsem udělal něco proti její vůli, připadal jsem si jako největší křivák pod sluncem.

Nechtěl jsem Aleca pustit ze strachu, aby se mu Bella nevrhla do náruče a byl jsem připravený zničit každého, kdo by se mi ji snažil odloudit. Ano, přesně, každého, to znaméná i ty slabé články, kterými jsou Cullenovi. Nevím přesně, co se stalo tehdy v té chatě, když s tím Cullenem Bella utekla, ale raději jsem to ani vědět nechtěl. Přesto jsem měl strach, jestli nejsou její city k němu hlubší.

Užíral jsem se hroznou žárlivostí, ale Aleca jsem pustit musel. Jane i Bella se po něm už ptaly a protože jsem chtěl vidět na Bellině tváři úsměv, rozhodlo jsem se ho i napříč té dotěrné žárlivosti pustit.

„Odpoledne uvidíte Aleca,“ poznamenal jsem, když jsem vešel do našich komnat. Bella seděla s Jane na sedačce a o něčem se bavily. Bella vypadala tak krásně, v očích měla malé jiskřičky nadšení a na rtech jemný úsměv. Měl jsem chuť vyhodit Jane za dveře a něžně se, se svou manželkou pomilovat.

„Děkujeme.“ Bella vstala, přešla ke mně a dala ruce kolem mého krku a políbila na rty. Jak říkám, její chování ke mně se hodně změnilo a já začínal doufat, že mě skutečně začíná milovat. Její srdce pokaždé zrychlilo, když jsem vešel do dveří, ale nemohl jsem vědět, jestli to bylo strachem nebo štěstím, ale upřímně jsem doufal v to druhé.

„Ehm,ehm,“ odkašlala si Jane, když náš polibek překračoval únosnou mez a ani jeden jsme se neměli k tomu ho ukončit. Bella se od mě však odtáhla a nervózně se na kamarádku usmála. Rozhodl jsem se je nechat o samotě a vydal se do pracovny. Seděl tam jako obvykle Aro, trávil tam hodně času. Pročítal si staré knihy, mnohdy dokonce první výtisky v originálních jazycích a užíval si klidu, který mým nástupem na trůn získal. Nemusel se zaobírat věčným utajením a měl hodně času na své koníčky.

Sedl jsem si za stůl a začetl se do papírů na stole. Hned u prvního jsem se musel zamračit. To co jsem právě četl, se mi moc nelíbilo. A myslím, že by se to nelíbilo nikomu.

„Děje se něco?“ zeptal se Aro, který zvedl hlavu od knížky.

„Ano, ale nemusíš se tím zaobírat. Všechno se hned vyřeší.“ S těmi slovy jsem se zvedl a zamířil si to do trůnního sálu. Nechtěl jsem to řešit před ním. V ruce jsem stále svíral papír s tím textem a mračil se na všechny, kteří kolem mě jenom prošli. Měl jsem dobrou náladu, že je Bella ke mně milá a myslel si, že dnešní den bude skvělý a tohle to zkazí.

„Raimonde, můžeš mi říct, co tohle znamená?“ zavolal jsem na něj, hned co jsem rozrazil dvojité dveře do sálu a napochodoval dovnitř. Všichni upíři se zastavili ve své práci a se strachem se na mě podívali. Nikdy mě neviděli pořádně naštvaného a tak nevěděli, co mohou očekávat.

„Děje se něco?“ zeptal se nejistě a přešel před trůn, ke kterému jsem došel.

„Jestli se něco děje? Myslíš, že kdyby se nic nedělo, tak bych se tě na něco ptal? Chci vědět, kde jsou Cullenovi!“ vyštěkl jsem na něj a hodil na něj ten papír, který byl teď zmačkaný do malé kuličky. Raimond se k němu sehnul, pokusil se trochu narovnat ten papír a začetl se do něj. Jeho tvář se pomalu rozjasňovala do pochopení.

„Netuším, kde mohou být, ale …“ nestihl to doříct, protože dveře do sálu se znovu rozletěly dokořán a k trůnům spěchal další upír. Sotva ho Raimond uviděl, hned se na mě s úsměvem obrátil „… ale myslím, že se to hned dovíme.“

„Tak, kde tedy jsou?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Pane toto je Richard, měl za úkol na tvoje přání hlídat Cullenovi a je to také on, co vám poslal tento dopis, aby vás upozornil na to, že někam odcestovali. Tak Richarde, kde tedy Carlisle s rodinou je v tuto chvíli?“ zeptal se ho a moje pozornost se upřela na středně vysokého upíra s takovým typickým jižanským vzhledem.

„Pane,“ poklonil se mi „Cullenovi před nějakou dobou odjeli z Forks kde nějakou dobu žili. Sledoval jsem je až na letiště, kde nasedli na letadlo do Itálii a poté odjeli do Benátek. Teď jsem zde, protože se jeden z jejich rodiny odpojil a dojel až sem.“ Edward. Pomyslel jsem si a zatnul ruce v pěst. Takže si přeje být mrtvý, tak je to. Ví, že Bella je moje a nikdo mi ji nevezme a on má ještě tu odvahu sem přijít osobně a dokonce sám? Ten si opravdu troufá, to se musí nechat. Byl jsem rozhodnutý je nechat žít, ale jenom do doby než se Edward nebo kdokoliv z jeho rodiny o něco podobného pokusí. Tohle měla být záminka pro to, aby mohli zemřít.

Vstal jsem z trůnu a začal přecházet po sále. Ruce jsem spojil za zády a přemýšlel. Edward je tady. Může číst myšlenky. Bella je může slyšet a odpovídat mu na jeho myšlenky. Potichu jsem zavrčel a vydal se opět do našich komnat. Tohle ne! Konečně mi došlo, proč byla Bella celou tu dobu taková nesvá. Ona o něm věděla! Znovu jsem zavrčel a rozrazil dveře do pokoje, Bella seděla na pohovce a při mém příchodu sebou prudce trhla.

„Ty jsi o tom věděla? Ty jsi věděla, že je tady?“ zeptal jsem se a celým mým tělem cloumal vztek. Nemohl jsem si pomoct.

„Kdo tu má být?“ zeptala se nechápavě.

„Nedělej nechápavou, ty moc dobře víš, koho myslím. Přeci Edward. Tys věděla, že je tady?“ její reakce po vyslovení jeho jména ji prozradila, trhla sebou a nechtěla se mi podívat do očí. Takže je to pravda, ona o něm ví! „Jak dlouho to víš?“ zeptal jsem se, pokoušeje se o klidný tón v hlase, ale byl tak mrazivý, až jsem ho skoro sám nepoznával.

„Dva dny.“ Zašeptala potichu, ale stále se na mě nedívala.

„Mluvila jsi s ním?“ tohle mě zajímalo, přestože jsem si byl jistý, že ano. Jak jinak by o něm věděla, než kdyby s ním mluvila.

„Ano, mluvil na mě v myšlenkách, ale já se s ním odmítla bavit.“ Takže ona se s ním odmítla bavit, tak to tedy je. Myslím, že tentokrát bude její dar hodně na překážku. Nesmí s ním znovu mluvit. Třeba by ji přemluvil a podařilo by se jí znovu utéct. Pořád nevím, jak se ji v den plesu podařilo zmizet z hradu, aniž by si jí někdo všiml a teď by to dopadlo asi stejně. Nechci o ni přijít. Bella je moje a moje taky zůstane!

„Chci ti věřit, ale už jednou jsi s ním utekla. Promiň, ale budu ti muset zbavit daru.“ Promluvil jsem a chtěl, aby to znělo omluvně.

„Já to chápu.“ Odpověděla a podívala se na mě s takou něhou v očích. Vzala můj obličej do dlaní a prsty začala přejíždět po vráskách, které se mi od mračení vytvořily na čele a snažila se je zatlačit. Usmál jsem se na ni a ona mi kupodivu úsměv opětovala. Jemně mě políbila na rty a tenkrát nás nikdo nerušil, mohli jsme pokračovat a tak jsme se přesunuli do ložnice a rovnou jsem Bellu povalil na postel.

Edwardův pohled:

Dva dny se snažím s Bellou jakkoliv spojit. Jednou už jsem opět slyšel její dokonalý hlas, když mi odpověděla, ale poté nechávala vytrvale štít dole a tak jsme nemohli komunikovat. Nevěděl jsem, jestli to má nakázané nebo to dělá z vlastní vůle, ale vůbec se mi to nelíbilo. Chodil jsem po městě jako tygr v kleci. Tedy jenom v noci, to dá smysl, že se nebudu producírovat ve dne po slunných ulicích Voltéry. Nejsem přece sebevrah, přišel jsem Bellu zachránit, a pokud odtud odejdu tak jenom s ní.

„Bello, slyšíš mě?“ pokusil jsem se snad po sté a odpovědí mi bylo vytrvalé ticho. Slyšel jsem myšlenky všech, ale jenom osoby, kterou bych slyšet chtěl ne. Měl jsem chuť do něčeho praštit a vybít si tu zlost. Trápil jsem se, co Thomas Belle udělal, nebo třeba právě dělá. Bella se se mnou jistě nespojila jenom ze strachu z něho. Viděl jsem na vlastní oči, jak utekla, když jí oznámili, že si ho má brát, že ho nenávidí a teď je jeho manželka.

„Bello, prosím odpověz.“ Naléhal jsem v myšlenkách, ale zase mi bylo odpovědí jenom ticho. Nemohl jsem to vydržet. Musím ji vidět, vědět, že se jí nic nestalo. Chtěl jsem prve počkat na rodinu, ale přece bych je do toho neměl zatahovat. Rose měla pravdu, jsme rodina a ona mi připomněla, že bychom si měli dávat před Thomasem pozor, není to přece Aro, zastává jiné postoje k vegetariánům, ale já měl strach o Bellu.

Vím, že mi rodina chtěla pomoct, ale tenhle boj si musím vybojovat sám. Zhluboka jsem se nadechl, abych si uklidnil, přestože jsem to vůbec nepotřeboval a vydal se k jednomu bočnímu vchodu do hradu. Chtěl jsem použít Bellinu tajnou chodbu, ale jisto jistě bych se ztratil a tak jsem otevřel jedny staré dřevěné dveře a vešel do kamenné chodby.

Procházel jsem tou kamennou chodbou a nikoho jsem nepotkal. Všude byla cítit vlhkost a zatuchlina, ale pokračoval jsem dál. Co bych pro Bellu neudělal. Po chvíli jsem se dostal hloub do hradu a pach upírů sílil. Jdu správně.

Přidal jsem do kroku a po chvíli jsem na chodbě potkal prvního upíra. Zvědavě si mě prohlížel a tak jsem ho rovnou zastavil.

„Hej, doveď mě do sálu, chci mluvit s Thomasem!“ promluvil jsem na něj. Pohled toho upíra se změnil. Jak si mě před chvílí prohlížel, protože mě hned nepoznal, teď se na mě díval, jako na blázna nebo na sebevraha.

„Jak si přeješ, ale předem tě upozorňuji. Neříkej pánovi jménem, nehodí se to.“ Upozornil mě a vydal se zpátky chodbou, kterou přicházel. Vydal jsem se tedy za ním.

Procházeli jsme spletitým systémem chodeb a míjeli jsme čím dál více upírů. Všichni si na mě zvláštně dívali a někteří si dokonce začali i šuškat, když jsem kolem nich prošel. Vím, jdu do jámy lvové, ale to všechno dělám jenom kvůli Belle.

Na konci jedné dlouhé chodby se upír zastavil a potom otevřel velké dvoukřídlé dveře, vešel jsem za ním a znovu se ocitl v sále, kde jsem poprvé uviděl svou lásku. Rozhlédl jsem se kolem, ale Thomase ani Bellu jsem nikde neviděl.

„Počkej tady, pošlu někoho k pánovi, aby mu vyřídil, že je tady…“

„Edward Cullen, on bude vědět.“ Odpověděl jsem a zůstal stát uprostřed sálu zatímco, on odcházel k jedněm dveřím, za kterými během chvíle zmizel. Cítil jsem na sobě pohledy ostatních upírů, kteří zůstali v sále, ale snažil jsem se je nevnímat.

„Bello, přišel jsem si pro tebe.“ Pomyslel jsem si a doufal, že tohle aspoň uslyší.

Thomasův pohled:

Ležel jsem vedle Belly na posteli a hrál si s jejími dlouhými vlasy. Hlavu měla položenou na mé hrudi a užívali jsme si chvilky pohody.

„Vážně ti nevadí, že blokuju tvůj dar?“ nechtělo se mi moc věřit, že by jí to nevadilo. Uměla se svými dary zacházet skvěle, mohl jsem to vidět při jejím výcviku. Rozhodla se totiž zdokonalit a teď na sobě tvrdě dřela, ale proti mně nikdy svou moc nepoužila. A myslím, že to nebylo proto, že ví, že ji dokážu zablokovat.

„Ne, vím, že chceš mít jenom jistotu.“ Řekla a políbila mě na obnaženou hruď. Ten dotek ve mně opět vyvolal touhu a tak jsem si ji stáhl pod sebe a začal drtit její ústa v naléhavém polibku, když v tom jsem uslyšel, jak někdo buší na dveře do našich komnat. To si snad dělají legraci! Neochotně jsem se zvedl, přehodil přes sebe župan a vydal se otevřít.

Za dveřmi stál Raimond. Rychle mě sjel pohledem.

„Promiň, pane, že tě ruším, ale je tu ten Cullen.“ Řekl a to stačilo. Zabouchl jsem dveře, vrátil se do ložnice a začal na sebe soukat kalhoty a pulovr. Takže se přišel nechat zabít, a ještě tak okatě. Bella ležela na posteli a protahovala se. Jeden pohled na ni mi stačil, abych ustal v oblékání a chtěl se vrátit za ní do postele.

„Promiň, lásko, povinnosti volají.“ Omluvil jsem se jí, políbil ji a vydal se do sálu. Musím říct, že jeho odvaha a kuráž sem přijít mě hodně překvapila, ale zároveň mě potěšilo, že to budeme mít co nejdříve za sebou.

Šel jsem hned za Raimondem a ten mi i otevřel dveře. Byl jako věrný pes. Jednou jsem ho při boji s několika upíry ušetřil a teď se choval jako ten vycvičený věrný pes, který při vás vždy stojí za jakýchkoliv okolností a i tehdy, když jste na něj zlí.

„Koho nám to sem čerti nesou?“ zeptal jsem se s úsměvem, když jsem vešel do sálu a zahlédl Edwarda. Stál uprostřed. Zamířil jsem si to hned k trůnům a pohodlně si do prostředního sedl a začal si Edwarda prohlížet. Tehdy na plese jsem byl zaujatý jinými věcmi než si prohlížet, každého, kdo tančil s Bellou.

„Thomasi.“ Naprosto drze mě oslovil jménem. Ten tu kuráž musel snad i snídat!

„Copak potřebuješ, Edwarde?“ zeptal jsem se mile.

„Myslím, že víš, proč jsem zde. Přišel jsem za Bellou.“ Odpověděl. Vůbec se nesnažil na nic hrát, šel na to zpříma a to se mi líbilo. Nebudeme chodit kolem horké kaše a všechno si vyříkáme rovnou a já se potom budu moc vrátit k Belle.

„Ano, to jsem přepokládal, ale není to zrovna dobrý nápad. Vím, že jste spolu měli nějakou tu eskapádu, ale nebudeme z toho dělat drama. Bella je teď vdaná a nebude se s tebou dál vídat.“

„Nemyslíš, že by si to měla rozhodnout sama?“ zeptal se mě.

„A ty si nemyslíš, že jako její manžel přesně vím, co chce?“ opáčil jsem na oplatku a vzpomněl si na Bellu, jak ležela na naší posteli a spokojeně se usmívala. Hned jsem postřehl, kdy si Edward tu myšlenku přečetl, protože se zatvářil jako by žvýkal kyselé hrozny.

„Možná ano, ale chci to slyšet od Belly.“ Trval si na svém. Jeho umanutost, která se mi na začátku docela líbila, protože slibovala trochu zábavy, mě teď začínala pro změnu značně rozčilovat.

„Dobře, ale nemyslíš, že kdyby tě chtěla vidět, tak šla hned se mnou?“ zeptal jsem se znovu. Vidět ten jeho kyselý obličej bylo k popukání.

„Nějak jsi jí v tom zabránil. Vím, že jsi jí zablokoval její dary, ale vidět ji mi nezabráníš.“  A vydal se sebevědomě ke dveřím, kterými jsem před chvílí přišel. Stačil jsem, však mávnou rukou a už ho za ty jeho z každé strany svírali Demetri s Felixem.

„Já ti bránit nebudu. Pošlete někdo pro Bellu!“ rozkázal jsem a Raimond se hned vypařil. Přesně jako věrný pes. Přestože jsem se tvářil klidně, uvnitř mě sžíral hrozný pocit, že Bella přece jen k tomu prašivému psovi, tomu Cullenovi jenom něco cítí a bude s ním chtít být.

Seděl jsem na trůnu a připadal si jako bych seděl na jehlách. Belle to neskutečně trvalo. Hypnotizoval jsem očima dveře stejně jako Edward a oba jsme čekali, dokud se v nich neobjeví žena, kterou oba milujeme. A po nekonečných pěti minutách se s mírným vrznutím doopravdy otevřely a do sálu vstoupila moje okouzlující manželka. Přešla hned vedle mě a stopla si za trůn. Ruku položila na jeho opěrku.

„Dal jsi mě zavolat?“ zeptala se mile.

„Ano, máš tady návštěvu. Podívej, kdo nás přijel navštívit.“ Ukázal jsem rukou na Edwarda. Bella stočila pohled jeho směrem a zadívala se na něj. V tu chvíli mě tolik zajímalo, co se honí v té její hezké hlavičce.

„Vítej u nás, Edwarde.“ Pozdravila ho naprosto chladně a já se usmál. Hodně jsem si její chováním oddychl.

„Bello, tvůj manžel teď tvrdil, že mě nechceš vidět, je to pravda?“ zeptal se a já stejně jako on čekal na její odpověď, která však nepřišla hned po vyřčení otázky. Bella ještě několik okamžiků setrvala na svém místě a potom udělala váhavý krok k Edwarodovi.

„Bude lepší, když odejedeš, nechci tě vidět.“ Odpověděla chladným hlasem. Na tváři jsem měl spokojený úsměv. Hodně mě svým rozhodnutím potěšila.

<<< Předchozí kapitola oooo Další kapitola >>>

<<< Shrnutí princesVolturi oooo Shrnutí Petronely >>>

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna Volturi - 18. kapitola: