Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 26. časť

13.05.2011 (17:30) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1393×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Aro

Tak už se to dozvěděla. Tušil jsem, že k tomu dojde… a vlastně jsem se na tu chvíli těšil. Nemohl jsem se dočkat další ukázky Bellina temperamentu. Nikdo si nedovolil chovat se v mé přítomnosti tak bezprostředně jako ona. Pokaždé mě napadlo, jak dlouho asi bude trvat, než bude ten temperament patřit mně... a já nepochyboval, že bude. Jednou bude můj stejně jako celá Bella. S každou to tak bylo. Možná je na čase přistoupit k další fázi.

I kdybych nebyl informovaný, poznal bych, kdy vjeli do garáže. Bella kolem sebe šířila tak silnou auru, že jsem ji poznal kdekoli. Takže za chvíli ji tu mám. Usadil jsem se za stůl ve své pracovně a zvědavě jsem se zadíval na dveře. Jak dlouho jí asi bude trvat mě tu najít?

Odpověď jsem dostal o minutu a půl později. To bylo rychlé!

Vešla dovnitř, dokonalá jako vždy, s ledově nepřístupným výrazem ve tváři. Neklepala a nepozdravila, jako by se bála, že kdyby otevřela pusu, vyvalilo by se ven vše, co mi chtěla vmést do tváře. Obdivoval jsem její sebeovládání, když dokázala tiše a pečlivě zavřít dveře. Přešla místnost a postavila se přede mě. Z očí jí sršely blesky. „Ty jsi o ní věděl!“

Pousmál jsem se. „O kom, má drahá Isabello?“

Její tvář nabírala zlověstný výraz, a tak jsem raději pokračoval. „Pokud myslíš, že jsem věděl o Victorii, pak odpovím – nevěděl, ale měl jsem své tušení. Byla tu ta možnost.“

Bella vztekle zasyčela a bouchla do stolu. „Proč jsi ji nenechal zničit, když se vymkla kontrole?“

Pousmál jsem se, můj plán vycházel. Můj výraz byl ale nevinnost sama.  „A proč bych to dělal? Jistě už sis stihla všimnout, Isabello, že talenty neplýtvám a ničím je jen z opravdu dobrých důvodů. Stejně tak ten Victoriin. Předpokládám, že po setkání s tebou už ho ale řešit nemusím, že?“ tázavě jsem se na ni zadíval.

Bella zvedla hrdě hlavu. „To máš naprostou pravdu. S tímhle pěšákem už počítat nemůžeš.“

Přikývl jsem. Nijak zvlášť mi na ní nezáleželo. Její talent mohl být sice prospěšný, ale pokud jsem se na ni nemohl spolehnout, obešel jsem se dost dobře i bez ní. Nebyla ani zdaleka první. Kdyby ji sem dopravili, jak jsme byli domluveni, sprovodil bych ji ze světa sám.

A co teď? Co má v plánu dál? Stála nade mnou jako bohyně pomsty. Nejspíš už jí došlo, že jsme si chtěli prostřednictvím Victorie posvítit i na Cullenovy.

Dával jsem si pozor, aby mi nespadla maska bezstarostnosti. „Pokud jsem ti odpověděl na otázky, Isabello, mohla bys mi poreferovat, jak proběhla vaše mise.“

Natáhl jsem k ní ruku a vyzývavě se na ni zadíval. Prudce zavrtěla hlavou a o krok poodstoupila. Nemusel jsem se dlouho dohadovat, jestli to byl výraz vzdoru, nebo si jen chtěla pročistit hlavu.

Ironie z jejího hlasu jen čišela. „Myslíš si snad, že jsem se zbláznila? Že ti dovolím, aby ses mi hrabal ve vzpomínkách sotva minutu po tom, co jsi v podstatě přiznal, žes nechal mou největší nepřítelkyni, aby si dělala, co chce? Zradil jsi Carlislea, Aro - a nejen jej. Bylo by ti  jedno, kdyby mě zabila. Chtěl ses Cullenových tak moc zbavit?“

Vypadala, že toho na mě vychrlí ještě spoustu, a tak jsem ji s ledovým úsměškem přerušil: „To stačí! Jsi rozrušená, Isabello a já to chápu. Victoria se k tobě a tvé rodině zachovala ošklivě, ale nebudeš mě tu obviňovat ze spiknutí bez sebemenšího důkazu. Carlisle je můj starý a velmi vážený přítel a já odmítám poslouchat, že jsem dal příkaz vztáhnout ruku na něj nebo jeho rodinu. To si nebudeš dovolovat ani ty! Uvědom si, před kým stojíš!“

Byl jsem se sebou spokojen. Rozhořčení v mém hlasu znělo tak opravdově – nedalo se mu nic vytknout. Šlehalo jako bič – Bella se před ním trochu přikrčila. Uvěřila mi nebo ne? Každopádně byl čas na další krok.

Vypadala teď zcela zničeně. Zvedl jsem se, obešel jsem stůl a usadil ji do křesla. Dělalo mi dobře, že ke mně musela vzhlédnout. Lépe jsem si tak uvědomoval svou moc a pocit, že je opravdu mou poddanou.

Pečlivě zvoleným soustrastným tónem jsem tiše prohodil: „Jistě máš zprávy, že je tvá rodina v pořádku.“

Bella tiše kývla a její pohled se rozostřil, jak se zabrala do vzpomínek. Co bych dal za to, abych se jimi mohl probírat spolu s ní…, ale k tomu se jednou také dostaneme.

Sklonil jsem se k ní a zahrnul jí za ucho pramen vlasů, který jí padal do tváře. Přejel jsem jí prsty po tváři a svůj pohyb ukončil na její bradě. Přinutil jsem ji podívat se mi do očí. „Isabello, tvůj talent i ty sama jsi pro mě velmi cenná. Vím, že by ses chtěla přesvědčit o pravdě osobně, ale bohužel ti nemůžu dovolit ani krátkou návštěvu. Jistě chápeš, že musíme prověřit, zda byli ti vámi zadržení Rumuni jediní podněcovatelé nepokojů. V téhle těžké době tě postrádat nemůžeme,“ lítostivě jsem pokrčil rameny, aby pochopila, že jindy bych ji pustil rád.

V duchu jsem se usmál. Měl jsem v zásobě stovky rolí. Divadlo jsem opravdu miloval, a kdybych se jednou rozhodl vystoupit na veřejnosti, věřím, že cena Thálie by na mé jméno dlouho nečekala.

Odmlčel jsem se jen na takovou dobu, abych jí dal příležitost souhlasit. Pak jsem přemýšlivě dodal: „Možná, až proběhne soud a exekuce, mohli bychom si o tom promluvit znovu. Je možné, že bychom si porozuměli v našich přáních…“

Nechal jsem ten náznak viset ve vzduchu a sledoval jsem její reakci. Přál jsem si, aby byla tak bouřlivá, jak to dokázala jen ona, trochu mě ale zklamala. Její tvář totiž zhyzdil ošklivý úšklebek a naprosto klidně odtušila. „Rozumím ti víc, než si myslíš, Aro. Zapomeň na to, že bych ti někdy dovolila na mě sáhnout.“

Prudce se odtáhla, zvedla se a odkráčela. Rozzuřený klapot jejích podpatků musel být slyšet celým hradem. Mě ale její odmítnutí neurazilo. Naopak – pobaveně jsem se usmál. Dopřála mi vzrušení z lovu. V jistém smyslu jsem byl stejný jako ten lovec, který na ni kdysi uspořádal hon z Forks až do Phoenixu. Vyčetl jsem to tenkrát z Edwardových myšlenek. Snadná kořist mě neuspokojila. Tohle bude zajímavější.

Posadil jsem se zpátky ke stolu a zaslechl tiché zašramocení ze sousedního pokoje. Co to bylo? Že by někdo poslouchal? Ale kdo by si to dovolil? Kdo by se sem vůbec dostal? Vyběhl jsem ven rychleji, než kdy za poslední století a rozrazil jsem dveře té druhé místnosti. Byla prázdná, i když otevřené okno, kterým unikl veškerý pach vetřelce, dosvědčovalo, že jsem neměl halucinace.

Bella

Ten starý blázen reagoval přesně tak, jak jsme s Alicí předpokládaly. Hrála jsem to divadlo s ním až do chvíle, kdy se chtěl posunout dál. Bude jen dobře, když si uvědomí, že si zahrává s ohněm, když se chce pokusit o románek s Cullenovou. Hodlala jsem být pěkně tvrdý oříšek, i když jsem si zároveň uvědomovala, že bruslím na tenkém ledě. Jeden špatný odhad hranice, za kterou už nemůžu a můj život skončil. Je to tak vzrušující, balancovat na hraně. Hlavně, že je Bree daleko a v bezpečí, stejně jako zbytek mé rodiny.

Zapadla jsem do svého pokoje, vytáhla ze skříně čisté oblečení a vzala si ho s sebou do koupelny. Hodlala jsem si dopřát pořádně dlouhou sprchu. Horká voda brzy bičovala mé tělo a já zavrněla. Prach cesty odplouval a spolu s ním se mi na rtech vykouzlil úsměv. Musím vymyslet, jak Arovy snahy využít ke zkrácení trestu. Bylo to jen pár dní, co jsem Bree neviděla a přece už se mi tolik stýskalo. Slyšet její hlas nepomáhalo, jen to zvýšilo mou touhu být s ní.

V tom jsem zaslechla tichounké vrznutí dveří od pokoje. Na okamžik jsem ztuhla, abych se zaposlouchala do zvuků odvedle a přesvědčila se, že se mi to jen nezdálo. Vzápětí jsem s trochou lítosti vypnula vodu a rychle jsem se osušila. O půl minuty později jsem vyšla z koupelny perfektně upravená, pouze s vlhkými vlasy. Ironický úsměv mi však ztuhl na tváři a peprná slova, která jsem měla připravena, se mi vzpříčila v krku překvapením, kdo mě to přišel navštívit.

Sulpicia. Královská manželka. Tak tu jsem tu tedy opravdu nečekala. Vsázela jsem spíš na jejího manžela nebo na někoho z těch neodbytných a do nebe sebevědomých upírů, patřících ke dvoru. Sulpicia ale přece obvykle vůbec nevycházela ze svých komnat.

Vždy tichá, skromná, ale přesto skrývající velké charisma. Zapůsobilo i teď, a tak jsem ji pozdravila lehkou úklonou. Sulpicia mi ji oplatila a vstala z křesílka, v němž si udělala pohodlí tak, jako její manžel kdysi.

Zvědavě jsem se na ni dívala a ona začala velmi oficiálně. „Slyšela jsem, že jste zpátky. Vše šlo tedy hladce, Bello?“

Pochybovala jsem, že mě sem přišla vyslýchat o výsledcích naší mise, zvlášť když každý věděl, že do vládnutí jí nic není. Přesto jsem ale znovu odpověděla s úklonou. „Jako na drátkách, ale Jane Vás bude jistě informovat podrobněji, paní.“

Sulpicia roztržitě kývla a pak se rychle přesunula ke mně – tak blízko, až jsem cítila nutkání poodstoupit. Byly jsme asi tak stejně velké. Sulpicia ztišila hlas tak, že jsem ze začátku pochybovala, zda opravdu mluví ke mně.

„Vím, co se před chvílí stalo u Ara a vím, že tě chce.“

Ušklíbla se mému překvapení a pokračovala. „Nabízím ti svou pomoc, Bello. Vím, že toužíš odejít. Nemám nic proti, ale můj manžel to nedovolí bez opravdu dobrého důvodu.“

Myslela to vážně? Proč by mi ale pomáhala?

Nejspíš mé pochybnosti odhadla, protože jí na chvíli zmizela z tváře povýšenost. Povzdechla si: „Bude to znít pateticky, ale já ho svým způsobem i po těch letech miluji.“

Povýšenost opět zaujala své místo v jejím výrazu a Sulpicia dodala: „Každopádně už mám jeho milostných avantýr až dost. V žádném případě nedovolím, aby mě ztrapňoval dalším lovem.“

To znělo logicky a celkem pravdivě. Jak mi ale mohla pomoct? Královská manželka neměla v podstatě žádnou moc. Všichni jí projevovali povinnou úctu a plnili její sporadické rozkazy bez poznámek, ale že by se za ni bili? To ani náhodou!

Sulpicia se tajuplně usmála. „Mám své zbraně, neboj se. Brzy uvidíš.“

Konec 26. části

25. kapitola 27. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 26. časť: