Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 15. časť

30.03.2011 (18:15) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1449×

Bree

Rozvalovala jsem se na gauči a užívala si jeho pohodlí. Takhle nějak vypadal můj vysněný život. Oči mi skákaly z písmenka na písmenko. Kniha, kterou jsem měla rozečtenou, mě chytla nečekaně víc, než bych kdy hádala. A přitom to nebyl laciný románek pro puberťačky, ale Esméina kniha o moderní architektuře.

Najednou mou pohodou otřásl domovní zvonek. Nervózně jsem se vztyčila a ohlédla jsem se,  jako by tam mohl stát někdo, kdo by mě zastavil. Jenže teď tu nebyl nikdo, kdo by otevřel a tu věc vyřídil – nikdo kromě mě. Chtěla jsem předstírat, že nejsme doma – rozhodně to bylo bezpečnější – aspoň pro toho venku. Zvonek se však ozval znova a zněl naléhavěji. Skousla jsem si ret. Nemůže to být tak těžké, ne? Vždyť se moje ovládání za těch pár týdnů, co tu jsem, zlepšilo. A včera jsem byla na lovu. Jak těžké může být přejít ke dveřím, otevřít a vysvětlit tomu venku, že tu není nikdo, kdo by mu s jeho problémem pomohl? Nebudeme dokonce ani uvnitř, takže jeho vůně se snadno rozptýlí. To se podaří. Musí! Ignorovala jsem telefon, který se náhle rozezněl.

Alice

Práve som ležala Jasperovi v náručí, keď sa mi pred očami zjavila vízia ako z hororu. Videla som Charlieho Swana, stojaceho pred našim domov. Zhováral sa s Bree. Ach, nie! To sa nesmie stať!

„Alice, čo sa deje?“ opýtal sa so strachom.

Vedel, že sa deje niečo vážne.

Uprela som naňho svoje vystrašené oči. Povedala som jediné slovo: „Bree!“

To stačilo Jasperovi, aby okamžite zavolal Emmettovi a Edwardovi, ktorí lovili najbližšie pri nás. Ja som zatiaľ so strachom sledovala počínanie Bree a Charlieho.

Hneď, ako sa rozhodol vkročiť do nášho domu, vedela som, že nadišla jeho posledná hodina. Bree to nezvládne! Je príliš mladá.

„Sú na ceste. Uvidíš, zastavia ju.“ Jasper sa mi snažil zdvihnúť naladu, ale ani s jeho darom sa mu to nepodarilo.

Pokrútila som hlavou. „Je neskoro!“

Jasper ma len objal a pobozkal.

Bree

Přešla jsem ke dveřím tak, aby byly slyšet kroky a otevřela jsem vnitřní dveře. Nápor vůně mě málem ochromil. Krk mi v mžiku hořel a před očima se mi utvořila rudá mlha. Nebyl to dobrý nápad – to mi došlo, ale teď už jsem utéct nemohla. Přede mnou stál šerif Swan a tvářil se dost překvapeně. Bodeť by ne. Ještě mě tu neviděl, a tak určitě nečekal, že mu otevřu. Jeho vůně byla skoro stejně přitažlivá jako ta Bellina. Ale k mému překvapení mě přitahoval daleko víc. Možná proto, že jsem si na Bellu už v rámci možností zvykla, možná proto, že jsem k ní svým způsobem cítila vděčnost… a snad i něco jiného. Ve svých citech jsem nikdy moc jasno neměla.

Teď jsem ale jen vyslala tichou modlitbu k nebesům, abych vydržela nedýchat a zvládla ho vypoklonkovat dřív, než se budu znovu potřebovat nadechnout. Byla jsem si jista, že další nádech by mu byl osudný bez ohledu na to, jak líto by mi to později bylo.

„Dobrý den, jsem Bree. Cullenovi jeli tábořit.“

Charlie Swan se na mě zadíval zpytavě, ale pak pokývl. Nejspíš už o mně slyšel.

„Dobrý. A nemohl bych tu počkat? Bella říkala, že by se měli dnes vrátit, a že sem dorazí. Potřebuji s ní o něčem mluvit.“

Proboha, to si nevšiml, jak zoufale se na něj dívám. Prosila jsem ho pohledem, aby si svůj nápad rozmyslel, ale on místo toho otevřel vnější dveře a zvedl obočí. Čekal, že poodstoupím a pustím ho dál. Možná se chtěl přesvědčit, že tam nedělám nic nezákonného nebo takového, co by se Cullenovým nelíbilo. Musela jsem ho pustit – nic jiného mi nezbývalo.

Sotva kolem mě prošel, zavřela jsem dveře a zkusila ho ještě jednou přemluvit k odchodu. „Ale já vážně nevím, kdy se vrátí…“

Charlie kývl a rozhlédl se kolem. Vypadal potěšeně, že se jeho podezření ohledně mé osoby nepotvrdilo. Nic neobvyklého neviděl, za to já musela zavřít oči, abych se naposled pokusila ovládnout. Možná, kdybych teď vyběhla ven a utíkala co nejdál, třeba bych se dokázala donutit zapomenout na tu omamnou vůni. Jen přijít na nějakou vhodnou výmluvu.

Charlie si zatím udělal pohodlí a vzal do ruky ovladač obrovské plazmy na stěně. Bylo vidět, že tu není poprvé. Pak se zarazil a tázavě na mě mrknul: „Běží dost důležitý zápas. Nevadilo by ti, kdybych se podíval na výsledky?“

Poraženecky jsem zavrtěla hlavou. Rudo před mýma očima zesílilo. Zkusmo jsem udělala krok ke dveřím – kašlu na vysvětlování. Charlieho život je přednější než domněnky, které si po mém nenadálém útěku utvoří.

Jenže netvor v mém těle se nedal tak lehce. Malou částí mysli jsem si uvědomila, jak ze silnice odbočilo auto na příjezdovou cestu k domu, ale mé tělo už bylo v pohybu směrem ke gauči. Nedokázala jsem se zastavit, jako by tělo přebralo vládu nad mou myslí. Ta část mě, která mě stále slábnoucím hláskem pobízela, abych zmizela, náhle zmlkla a já se nadechla. Vzápětí jsem ucítila, jak mé zuby protrhly jeho kůži a do mých úst, plných jedu, začala proudit nádherně horká a lahodná krev. To blaho!

Trvalo to jen pár vteřin – deset, dvacet maximálně. Pak se mi opět vrátil rozum a já si uvědomila, že stojím nad bezkrevnou mrtvolou šerifa Swana – ústa od krve. Panebože, co jsem to udělala? Kroky přede dveřmi mě zmrazily na místě, a tak jsem měla skvělý výhled na to, jak Bella vběhla do místnosti a na její výraz hrůzy, když spatřila scénu uvnitř. Ze rtů se jí vydral výkřik plný bolesti: „Tati!!!“

Bella

Smerovala som so svojim nákladiačikom ku Cullenovým. Vedela som, že zrejme asi ešte nebudú doma, ale rozhodla som sa, že na nich počkám. Potrebovala som si s Alice pohovoriť o svadbe, ktorá sa blížila a potom... chýbal mi Edward. Tých pár hodín, čo sme boli bez seba, sa mi zdali ako roky.

„Čo tu Charlie robí?“ spýtala som sa v duchu, celá prekvapená, keď som pred domom zazrela policajné auto svojho otca.

Chaliemu sme o svadbe hovorili a na počudovanie to bral pokojne, najmä, keď sme ho uistili, že nie som tehotná. Že by si to šiel s Edwardom vydiskutovať?

„Preboha, veď vo vnútri je Bree!“ napadlo ma.

Vyskočila som z auta a rozbehla sa k domu. Otvorila som dvere a hneď ma ovanul silný pach krvi. Šialená od strachu som sa rozbehla do obývačky, kde sa mi naskytol otrasný pohľad. Charlie ležal na zemi pred pohovkou, oči s výčitkou upreté na mňa.

„Tati!“

Všechno naokolo přestalo existovat. Nic už nebylo doležité. Zložila sem sa vedle nej, vzala jeho hlavu do rukou a zoufale s ní třasla. Z očí mi padaly horké slzy, ktoré máčely Charlieho tvář. „Tati, tati, tati...“

Nič iné som nebola schopná zo seba dostat..

Z desivého tranzu ma prebral vzlyk. Bree čupela v kúte, červené oči lietali vydesene sem a tam.

„Ja som nechcela. Ja som nechcela,“ začula som, ako si šepoce.

Když si všimla, že se na ni dívam, omluvne mým smerom vztáhla ruky. „Bello...“

Najednou som cítila tolik emocí – vztek, bezmoc, zúřivost, vinu a nakonec zoufalství. Když sem svuj hlas ovládla, řekla jsem potichu, aby mňa mohla slyšet aspoň ona. „Ako si mohla? Zachránila som ti život a ty...“

Vzápětí ma chytily dve silné ruce a otočily mě tak, že som zaborila tvář do čísi košele. Na prvý nádych som vědela, že je to Edward. Poprvé v životě přijel muj princ na bílem koni pozdě.

Vzlykla som.

„Edward, Charlie je...“

Edward mně s bolestí v hlase hladil po vlasech. „Je mi to tak líto, Bells. Je to moje chyba. Neměli sme...“

Slzy, ktoré sa mi lily z očí, sa nedaly zastavit. Nedokázala som prehovorit. Jeho prítomnost jako by zbořtila posledné zábrany mého smutku. Teraz som sa mu mohla poddat naplno.

Ostatní dorazili asi minútu po mne. Alice mala víziu, ale Edward s Emmettom nestihli prísť včas. Snažili sa Bree dovolat, aby neotvárala dvere, ale bohužial nezdvihla telefón. Esme sa rozplakala pri pohľade na Charlieho, kým ja som sa dávala dohromady v Edwadovom náručí. Náhle mi padol na upírku, ktorá sa stále krčila v rohu miestnosti.

„Vypadni!“ povedala som smerom k nej.

Všetky pohľady smerovali ku mne.

„Bella, ja...“ začala Bree, ale ja som ju prerušila.

„Ty! Zabila si mi otca a... “ Vzlyky ma opäť premohli.

Ukázala som smerom ku dverám.

„Ber sa!“

Bree mi venovala posledný pohľad plný ľútosti a bolesti, a potom sa vydala ku dverám. V nich sa ešte obzrela, akoby sa chcela rozlúčiť s jedinými ľudmi, ktorí ju milovali.

„Je mi to ľúto!“ šepla a bola preč.

Bolest, kterou jsem cítila, byla agonizující. Dokázala jsem se jen schoulit Edwardovi do košile a plakat.

Netuším, jak dlouho to trvalo, ale byla jsem Cullenovým vděčna, že všechno zařídili. Nahrát bouračku bylo pro ně jednoduché. Kdybych toho byla schopna, nejspíš bych se lekla, že to v jejich podání vypadalo až příliš snadně. Já však nevnímala ani, kdy přijel Charlieho zástupce. Slyšela jsem šum soustrastných hlasů kolem sebe, ale hlásky jsem nedokázala spojit slova. Nic mi nedávalo smysl. Jako bych byla uprostřed noční můry, která nechtěla přestat. Nedokázala jsem se z ní probudit.

Ale nejhorší bylo poslouchat, jak se všichni obviňují. Prý neměli nechávat Bree samotnou, měli si uvědomit, co se může stát... Ze začátku jsem se je snažila uklidnit. Jejich vina to přece nebyla. Nebyla to dokonce ani vina Bree – tedy svým způsobem. Ona byla přece novorozená. Nemohla odolat tak voňavé krvi. Uvnitř jsem věděla, že je to jen a jen moje vina. Kdybych Charliemu nevyslepičila, že k nim jedu, nechtěl by tam na mě počkat. Anebo kdybych si jen trochu pospíšila...

Potoky slz, které jsem prolila, ale nemohly smýt mou vinu, ani odplavit můj žal. Carlisle mi dokonce musel dvakrát píchnout injekci na uklidnění. Prášek bych si totiž nevzala. Chtěla jsem trpět. Věděla jsem, že si to zasloužím! To jen kvůli mně je táta ve společnosti babičky a dalších předků. Nenáviděla jsem se.

A nenáviděla jsem se ještě víc, když se nám doneslo, že Bree zakotvila ve Volteře. Brala to jako svůj osobní trest. Života ji sice nezbavili, protože si ověřili, že zákon neporušila, odejít jí ale nedovolili. Zůstala tam sloužit jako poslední z posledních.

Čas. Ten, kterého mají nesmrtelní nadbytek a přesto je pro ně tak důležitý. Nebo alespoň pro nás. Uběhlo pár měsíců, které nebyly právě veselé. Po Charlieho pohřbu se můj smutek trochu stáhl. Po čase jsem byla zase schopna žít téměř normálně. Každý den jsem děkovala Bohu za Edwarda a jeho rodinu. Milovala jsem je tak, jak jsem jen dokázala. Nakonec Alice usoudila, že je vhodná doba na svatbu. Edward se ji sice snažil krotit, ale já byla vlastně ráda. Další věc, která přesunula mou pozornost jinam.

Po ní měly přijít na řadu líbánky a moje přeměna. Tak to bylo domluveno a já si je hodlala užít, jak jen to půjde. I když o tom nikdo nemluvil, náš společný čas se krátil. Rok svobody, který jsem si vydobyla svou hloupostí nebo šlechetností – podle toho, jak se na to kdo díval… a po něm dvacet let služby ve Volteře.

Edward měl v úmyslu přidat se ke mně. Podle svých slov mě nehodlal nechat napospas těm grázlům samotnou.

Kdykoli na to přišla řeč, nevesele se usmál tím sladkým křivým úsměvem a prohlásil: „S tebou se i peklo stane rájem, lásko moje. Společně to zvládneme. Uvidíš.“

No, člověk (nebo upír) míní a Bůh mění.

Naše svatba byla velkolepá. Úžasná tak, jak jsem si nikdy nepředstavovala, že by mohla být. A líbánky? Nikdo nemohl mít sladší měsíc než já na ostrově Esmé. Edward se postaral, abych se cítila jako královna. Do reality nás vrátil až podivný stav, ve kterém jsem se poslední dva dny na ostrově nacházela. A to podivné se ukázalo jako těhotenství. Štěstí, které jsem cítila, nemohlo zkalit nic… kromě nastávajícího otce. Edwarda ničilo, že jsme nevěděli co čekat. Nejdřív mě chtěl donutit, abych naše děťátko dala pryč, později rezignoval, ale viděla jsem, jak ho ta nejistota ničí.

Porod byl nejdramatičtější chvíle mého lidského života. Vlastně také poslední jeho chvíle. Ale když jsem donutila ztěžklá víčka rozevřít se a já konečně spatřila plod naší lásky – naši dceru, věděla jsem, že to stálo za to. I kdyby se teď stalo cokoli, i kdyby nás dělily oceány… nebo třeba celý vesmír, ona nás spojovala.

Přeměna byla strašná. Ačkoli jsem slyšela nejméně stokrát, že bolí, nikdo mě nemohl připravit na to jak moc. Jediné, co mě trochu utěšovalo, bylo to, že probíhá jen jednou. A pak už budu krásná a budu žít navěky šťastně se svou novou rodinou.

Co se pokazilo? Já nevím, ale cítila jsem to už ve chvíli, kdy jsem se poprvé podívala na Edwarda. Byl nádherný – krásnější, než jsem si ho pamatovala –, zřejmě proto, že jsem ho dřív viděla přes své nedokonalé lidské oči. Ale cit, ten horký úžasný pocit naplnění a lásky, se změnil. Cítila jsem k němu náklonnost, věděla jsem, že ho mám ráda, ale stejné pocity jsem chovala i k ostatním Cullenovým. Byla jsem z toho zmatená. Je to proto, že upíři nedokážou milovat? To byla ale přece hloupost – podle toho, co jsem věděla. Faktem však zůstalo, že tu vše zaplavující lásku jsem teď cítila jen k Renesmé. Naší nádherné dceři.

Edward to samozřejmě brzy poznal. Nikdy jsem se nedokázala příliš dobře přetvařovat. Byl z toho zoufalý a společně s Carlislem se snažili najít řešení, ale bylo to marné. A já po změně vlastně ani netoužila. Takhle mi bylo dobře. Obklopena přáteli, mezi které jsem nanovo počítala i Edwarda, a svou dcerou… Co mi chybělo, kromě času, který se nemilosrdně krátil?

Konec 15. kapitoly

14. kapitola bonus I

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 15. časť: