Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 3. kapitola

03.07.2012 (16:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1477×

„Přesto udělám, co bude v mých silách, aby vám pomohla a vy byste se zatím neměli zdržovat nikde o samotě, abyste nevzbudili podezření.“

Se slovy Francine nemohli než souhlasit a také se podle toho zachovali. Po příjezdu z plesu potřebovali rozmýšlet o následcích jejich společného rozhodnutí, proto pobývali hodně o samotě. Alistair se zavíral ve svém pokoji a Vironey jezdívala na dlouhé večerní projížďky po lesích.

Jednoho rána, právě ve chvíli, kdy se Alistair ve svém pokoji, obklopen velkým množstvím již mnohokrát přečtených knih, utápěl v beznaději před portrétem Vironey, který tajně namaloval, vyrušilo ho zaskřípění dveří. Když zjistil, že na prahu stojí jeho otec a zírá na obraz, krve by se v něm nedořezal. Neodvažoval se ani hádat, co ho nyní čeká. Ovšem zdálo se, že dnes je dobře naladěn, protože ho nepočastoval obvyklým nevrlým pohledem, který si schovával právě pro svého nevydařeného syna.

„Tvá matka tě očekává ve svých komnatách,“ prohodil a chystal se opět odejít, když se náhle zarazil, znovu se podíval na obraz a dodal:

„Od Vendette dej ruce pryč, požádal o ni Andreas.“ S těmi slovy za sebou zavřel dveře.

Teprve když si byl Alistair jist, že Aidanovy těžké kroky se skutečně vzdalují, dovolil si vydechnout. Potom mu jako vyťatý políček na tváři vyvstala na mysli otcova poslední slova. Při pohledu na portrét své milé musel uznat, že oči patří skutečně Vendette. Přestože měl pouze černý uhel, podařilo se mu vystihnout ty nepatrné detaily ve tváři Vironey, které ji odlišovaly od Vendette. Bohužel se zdálo, že on je jediný, kdo to skutečně vidí. Kdyby měl ovšem barvy, jimiž malovali opravdoví mistři svého umění, nikdo by nemohl pochybovat o tom, kterou ze sester zvěčnil právě na tento pergamen.

Uvědomoval si, že je nezdvořilé nechat svou matku čekat, proto obraz schoval do truhly pod postel, kde měl své nejcennější poklady, a vydal se za ní.

Cestou tolik známými chodbami ho zalila vlna nostalgie a dovolila mu vrátit se do let jeho mládí. Vzpomínky se před ním míhaly jako barevné obrazy a on se viděl, jak poprvé sedí na koni, jak čte svou první knihu, jak ho Waltros bere poprvé na lov...

„Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří a on si až nyní uvědomil, že stojí přede dveřmi, na které zjevně již stihl zaklepat. Potřásl hlavou, aby se dostal zpět do součastnosti, a vzal za kliku.

„Matko,“ řekl ihned poté, co ji uviděl sedět pod oknem s vyšíváním v rukou. Došel až k ní a políbil ji na tvář.

„Říkala jsem si, jestli bys nám nechtěl dělat společnost,“ odpověděla na jeho pozdrav a významně pohlédla k oknu, které ode dveří nebylo vidět. Otočil se tím směrem také a když uviděl, s kým by měl strávit dnešní den, jeho tvář po dnech smutnění, strnulosti a přetvářky rozzářil upřímný úsměv.

Vironey seděla na židli, taktéž pod oknem, na šatech barvy východu slunce měla uvázanou zástěru a v rukou třímala štětce. Když ho uviděla, usmála se na něho přes malířský stojan, na němž měla v rámu natažené plátno. Alistair si vzpomněl, že nedlouho po příjezdu dostali s Drozdem od Vendette za úkol vyrobit dvě desítky takových plátnem potažených rámů, všechny stejné velikosti, právě pro ni.

„Vironey, drahá, co kdybys nám vyprávěla o svém domově. Jistě si pamatuješ něco pěkného, co by potěšilo naše srdce,“ přerušila jejich zírání Francine.

„Jistě, paní,“ odpověděla Vironey, uhnula před Alistairovým pohledem a na okamžik se zamyslela. Potom se zadívala z okna a tichým hlasem začala vyprávět.

„Pocházíme s Vendette ze severu, to jistě víte. S matkou a otcem jsme bydlely u pobřeží. Po většinu roku bylo všechno zelené, ale vzduch se málokdy oteplil, studené a sychravé počasí k nám přicházelo od moře. Těch pár týdnů v roce, kdy sněžilo, jsme většinu času trávily doma a matka nás učila šít a otec malovat.

Skalnaté výběžky s pěšinami, občasně zarostlé mechem nebo travinami, sestupovaly od domu až do moře, takže jsme si musely dávat pozor při koupání. A koně jsme tam vodit nesměly. Skutečné teplo jsme tam měli pouhé dva měsíce, ale zvykly jsme si a považovaly jsme to zdánlivě nehostinné místo za náš domov. Lesy skýtaly dostatek zvěře, abychom nehladověli a na pobřeží o kus dál se nacházela rybářská vesnice, odkud jsme jednou za čas kupovali koše ryb.

Abych pravdu řekla, navzdory okolnostem jsem zde šťastná...“ Když se odmlčela a po tváři jí stekly slzy smutku, Alistair se odvrátil, aby jí poskytl alespoň maličko soukromí, a zadíval se na její poslední obraz. Přestože měl poměrně obvyklé jednotlivé části, působil do detailu propracovaný celek tentokrát smutně. Už dříve viděl její obrazy a všechny se zdály být stejné, lišily se pouze v detailech, které vyjadřovaly její náladu v době, kdy je malovala.

Pro srovnání si vybavil obraz, který zahlédl koutkem oka před plesem, když ho nechávala schnout ve výklenku na chodbě, jíž obvykle nikdo nechodil.

Na obou byly dvě dívky na pláži u moře. Na tom prvním mělo moře smaragdovou barvu a dívka, která stála po kotníky v moři, měla černé vlnité vlasy a cákala vodu po své rusovlasé společnici, která seděla na dece, měla před sebou košík s ovocem, zatímco v ruce držela pohár s bílým vínem. Na druhém obraze měla stojící dívka rovné bílé vlasy a namísto vody jí z rukou stékala krev a odkapávala do ocelově šedého moře, které se u jejích nohou hemžilo desítkami malých, stříbrných rybiček, zatímco sedící hnědovláska popíjela z poháru červené víno. Nebo to byla krev?

„Krásně maluješ,“ pochválil ji Alistair, aby zahnal její chmurné myšlenky.

„O plážích jsem pouze četla v knihách, takže je maluji jen podle svých představ. Přesto patří mezi nejčastěji kreslené věci,“ odpověděla a usmála se na něho.

„Smím mít ještě jednu otázku?“ Gestem ruky ho pobídla, aby se ptal. „Proč dívky u smaragdového moře mají nad hlavou mraky, zatímco těmto dvěma svítí slunce?“

„Nemám ráda slunce. Nikdy jsem nemohla být příliš dlouho venku, když byla jasná obloha, protože mě velmi brzy začala bolet hlava, zčervenaly mi oči a druhý den jsem měla kůži v jednom ohni. Myslím, že jsem mohla vypadat jako tahle jahoda,“ odpověděla a ukázala na košík s ovocem, jenž stál na stolku mezi okny a na vrcholu hromádky trůnila ta nejčervenější jahoda, jakou kdy viděl. „Léčitel říkal, že jistě nemůžu být první z rodiny, kdo je takto nemocný, třebaže Vendette to nepostihlo. I za slunečných dní chodívala ven už jako malá a když bylo delší léto, často jí kůže o několik odstínů ztmavla.“

„Obávám se, že jsem si ničeho takového nevšiml,“ namítl.

„Proto se Vironey nestýkala s ostatními lidmi,“ vložila se do toho Francine. „Několikrát se u ní tato nemoc projevila v prvních měsících pobytu u nás, protože i když slunce nesvítí přímo, pořád je silnější než v její domovině.“ Vironey pouze smutně pokyvovala hlavou na souhlas a dívala se na svůj obraz.

„A co se vás dvou týká,“ přerušila ticho opět matka, „mluvila jsem s tvým otcem... Tedy nevím, zda se to tak dá nazvat, ale rozhodně to svůj účel splnilo, protože slíbil, že tu možnost zváží. Až se tak stane, budu první, komu své rozhodnutí sdělí.“

„Děkuji, matko. Vím, že s otcem je mnohdy těžké pořízení.“ Poklekl před ni a políbil ji na obě tváře.

„Děkujeme,“ dodala Vironey, přistoupila k ní a vzala ji za ruku.

„Zatím mi neděkujte, děti, ještě nemáte vyhráno,“ napomenula je na oko přísně, když se pouze za její přítomnosti objali a nezdálo se, že by se ještě chtěli někdy pustit.

Francine jim rozuměla, také bývala mladá a třebaže Alistairova otce od jisté doby svým způsobem milovala, jejich sňatek byl domluvený a ona kvůli němu musela opustit chlapce, kterému kdysi odevzdala své srdce. Je to již dávno, přesto si stále pamatovala ten den, kdy jí její rodiče řekli, že si vezme Aidana a aby jim byla po vůli v jejich rozhodnutí, poslali jejího milovaného Santose tak daleko, jak jen mohli, aby zaručili, že se ti dva alespoň do svatby nepotkají.

S příchodem jejích vlastních dětí na svět začínala chápat své rodiče a vše, čeho se na ní dopustili. Přesto, nebo možná právě proto byla rozhodnutá nezachovat se ke svým dětem stejně. Byla přesvědčená, že jim život dostatečně ztrpčuje Aidan. Alespoň co vyrozuměla z jejich hovorů. Sama se cítila být pyšná kvůli tomu, že za ní chodí, když mají starosti. Znamenalo to totiž, že ji vnímají jako svou oporu a důvěřují jí, že si jejich rozhovory ponechá pro sebe. Byla si jistá, že je v tomto ohledu nikdy nezradí, ani kdyby pro to měla sebepádnější argumenty. Staví povinnost matky vůči dětem výš než veškeré morální zásady a etiketu. To samé také vštěpovala svým dcerám, jakožto budoucím matkám.

Syny naopak učila, že se k ženám mají chovat jako k sobě rovným a nesmí se bát mluvit o svých pocitech a potřebách. A také by se měli naučit jim naslouchat, protože moudrá žena je nad všechno zlato světa. To říkávala už její babička a Francine se s každým svým přibývajícím rokem přesvědčovala, že je to pravda. Toto tajemství svému muži nikdy nesvěřila, stejně jako některá další.

Zaklepání na dveře jejího pokoje ji vyrušilo v rozjímání a ona se otočila ke dveřím právě ve chvíli, kdy Alistair s Vironey odskočili tak na metr od sebe a oba se zadívali na své boty.

Dovnitř vpadla služebná, celá udýchaná a roztřesená. „Je ta-tady,“ vykoktala ze sebe, sotva za ní dveře zapadly.

Francine se zamračila a Alistair s Vironey těkali pohledy z matky na služebnou a čekali na nějaké vysvětlení.

„Charloto, v první řadě se uklidni,“ promluvila na ni tichým, konejšivým hlasem Francine a dovedla ji k jedné ze židlí. „Vironey, ty běž, Alistair zůstane. Abyste nebyli nápadní.“

Vironey si nedůvěřivým pohledem přeměřila služebnou, poslední svůj okamžik zde věnovala Alistairovi a se smutným výrazem za sebou zavřela dveře.

„Mluv, Charloto,“ vybídl ji Alistair a očekával, co se dozví.

„Přišel kuchyní, zrovna když jsem se šla napít. Rukávy měl od krve až k loktům a na límci košile měl taky fleky! Bohové, jistě nebyla jeho. Takové množství... Nemožné... A šel rovnou za pánem...“ Zpočátku mluvila rychle a zřetelně, ale potom přešla do zmateného, přerušovaného šepotu, přičemž měla po celou dobu vytřeštěné oči, jako by ten výjev právě viděla před sebou a stále tomu nemohla uvěřit.

Alistair si vyslechl vše, co byla služebná schopna říci, aniž by se zbytečně ptal, o kom mluví. Bylo mu to naprosto jasné. Už od prvního setkání mu ten člověk vrtal hlavou a nyní to nebude o mnoho lepší. Věděl sice, že služebné si občas rády přisadí, ale způsob, jakým vběhla do pokoje a po chvíli upadla do onoho zvláštního stavu, v němž se lidé často nacházejí, když zažijí něco, co je šokuje natolik, že to nejsou schopni strávit, mu nepřipadaly hrané. Pochyboval, že ta prostá, dobrosrdečná žena, která je jen o něco málo mladší než jeho vlastní matka, by si takto vymýšlela.

Zato do jeho vlastního odhadu dotyčného tato scéna zapadla až nepříjemně vhodně. Věděl, že ten člověk něco skrývá. Venku bylo tehdy večer teplo, v sále ještě tepleji, a ten člověk měl přesto ruce studené, jako by je právě vytáhl z horské bystřiny. Navíc ta neodhadnutelná barva očí...

Ten večer, když Alistair usínal, dal sám sobě slib, že musí co nejdříve zjistit, co je ten Astaroth zač a zda pro jejich rodinu představuje nějakou hrozbu. Velmi dobře si uvědomoval, že to znamenalo trávit v přítomnosti Aidana mnohem více času, než mu bylo milé, ale byl ochoten to podstoupit, pokud mu to zajistí klidnou budoucnost po boku Vironey.

Doufám, že se vám kapitolka líbila. :-) Dozvěděli jste se něco z minulosti Vironey a v příští kapitole dojde opět na setkání dvou světů, které se v této povídce téměř prolínají díky Aidanovi.

Myfate :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 3. kapitola: