Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 6. kapitola

23.07.2010 (12:45) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1704×

Ten její pohled. Vypadal… zamilovaně?

 Ne, to snad ne! Co to bylo za pocit, co mě sžíral zevnitř? Proč mi to tak vadilo? 

6. Zavřené oči

Edward se na mě omluvně podíval a přešel směrem k Amandě. Naklonil se k ní takovým způsobem, jakoby ji chtěl políbit. Chtěla jsem začít křičet, vzít nohy na ramena, prostě udělat cokoliv, abych se na to nemusela dívat.

Nakonec jsem jen zavřela oči, ruce spustila podél těla, ale dlaně semkla v pěsti, rty jsem k sobě tiskla tak silně, aby nemohl vyjít žádný zvuk a čekala, dokud nebudu moct znovu otevřít oči. Stála jsem tak dlouho, když jsem na svých dlaních zaťatých v pěsti, ucítila něčí studený dotyk.

„Bello? Je ti něco?“ zeptal se Edward, kterého jsem poznala po hlase, aniž bych se na něho podívala.

„Ne, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem stále se zavřenýma očima.

„Tak proč se na mě ani nepodíváš? Není ti špatně?“ ptal se s nejistým podtónem v hlase.

„Už jsem ti říkala, že jsem v pořádku,“ řekla jsem, ale oči neotevřela. Bylo mi totiž jasné, že kdybych je otevřela a spatřila jeho tvář, mohlo by to se mnou seknout. Ale takhle slabá já nebudu! Já ty oči neotevřu!

„Opravdu?“ Tentokrát už v jeho hlase byla slyšet starost. Chtěla jsem mu odpovědět, ale najednou z mé levé ruky zmizela ta jeho a ucítila jsem ji na čele. Nejspíše kontroloval, jestli nemám teplotu. Ale pak ta ruka putovala kolem oka, přes ucho, po lícní kosti a nakonec skončila na mé bradě. Lehce ji pozvedl výš a cítila jsem jeho sladký dech tak neskutečně blízko. Srdce mi bilo jak splašené a horkost v mých tvářích jen sílila.

„Do teď jsem si myslel, že v pořádku jsi, ale jak to tak teď vidím a slyším, tak ti nejspíše vážně něco bude,“ řekl a ruka z mé brady zmizela a opět se objevila zpátky na mé ruce. Proti jeho síle jsem neměla nejmenší šanci, takže když se snažil povolit sevření mých dlaní, neprotestovala jsem. Chytil mě svýma rukama jen za konečky prstů, ale pro moje srdce to znamenalo další maratonový výkon, co se jeho rytmu týče.

Nešlo mi na hlavu, co a vůbec proč to dělal. Vždyť se tam před chvílí s Amandou… Ani pomyslet jsem na to nemohla. Ale teď mi tady v klidu způsoboval nevysvětlitelné chování mého srdce. Ne, nechápala jsem to. Nechápala jsem jeho.

„Jsem v pořádku.“ Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla, byly naše ruce. Hezky se na to koukalo, ale to bylo všechno. Měla jsem proto dva důvody.

První byl, že po tom, co se stalo mezi ním a Amandou, jsem vůbec nemohla přemýšlet nad tím, že bych snad já… A druhý, mnohem podstatnější důvod byl, že i když jsem ho považovala za bytost s city, stále to byl upír, kterých jsem se chtěla zbavit. Pouze tolerance a nic jiného. A tak to zůstane i nadále.

Vykroutila jsem se z jeho lehkého sevření a odešla po nějakých schodech pryč. On zůstal stát v hale s naprosto nechápajícím výrazem a rukama tam, kde ještě před chvílí držely ty mé.

Šla jsem stále kupředu, ale nevěděla kam. Míjela jsem spousty zavřených dveří a zastavila se až u prvních otevřených. Chtěla jsem se podívat dovnitř, jestli tam někdo není, ale byla jsem předběhnuta.

„Jen pojď dál, Bello!“ zašvitořil někdo vysokým hláskem. Nevzpomínala jsem si na ten hlas. Opatrně jsem nahlédla do místnosti a zhrozila se. Byla plná oblečení a několika otevřených kufrů, do kterých systematicky přibývalo oblečení. A uprostřed toho všeho stála Alice.

„Čekala jsem, kdy se objevíš. Alespoň mi řekneš, jaké oblečení máš ráda, abych věděla, co ti mám s sebou sbalit,“ spustila a já jen koukala s pusou dokořán. Oblečení nikdy nebylo pro mě. Ani na to vlastně nebyl nějak čas.

„Ehm… Alice, sbal mi, co chceš. Já se v tom nějak moc neorientuji,“ řekla jsem jí, ale když zvedla nějaké tričko a ukázala mi ho, ze strachu jsem si šla sama něco vybrat. Přece bych se nenechala obléct do takových extravagantních věcí!

Ani ne za půl hodiny přišel Jasper, že je vše připraveno a čeká se jen na nás. Alice mu podala nějaké kufry, sama nějaké vzala a sešli jsme společně dolů do garáže. Všechny kufry naskládali do tří aut, do jednoho z nich mě posadili a během pár vteřin byli všichni ve svých autech. Jela jsem s Alice a Jasperem, takže jsem byla ráda.

Na letišti jsem zjistila, že nemám pas, ale ostatní to jen přešli se smíchem. Pochopila jsem až u odbavovacích přepážek. Bylo tu tak vylidněno, že se nikdo neobtěžoval s pasy.

Ptala jsem se Carlislea na cestu, ale jediné, co mi řekl, bylo, že budeme dvakrát přesedat a nakonec pojedeme lodí. A nebyl si vůbec jistý tím, že to tak bude. Sám si moc dobře uvědomoval, že v téhle době není nic samozřejmostí.

Z cesty jsem si toho moc nepamatovala, jelikož jsem většinou v letadle spala. Naštěstí. Jen jsem si matně vybavovala, že mě někdo, Edward nejspíš, přenášel z jednoho letadla do druhého. A poslední let jsem se toho dotyčného odmítla pustit a celý let mu spala v náručí.

Pořádně vnímat jsem začala až na lodi, kterou řídil starší muž – člověk. A až tam mi došlo, že to Edward nejspíš byl. Chytla jsem se za hlavu. Příště se nechám vzbudit a půjdu pěkně po svých. Ušetřím si tak pár nervů. Jeli jsme už hodně dlouho, když se kousek před námi objevila pevnina. Muž v tu chvíli loďku zastavil a odmítal jet dál.

„Dál já nejet,“ začal krkolomně.

„Chápeme to,“ řekl Edward a ten muž se na něho podíval jak na blázna.

„Tam moc nebezpečno. Já se bát. A vy být blázen,“ řekl a ukazoval na všechny pěkně postupně.

„Takže někdo pobere kufry a někdo vezme Bellu.“ Začal opět Carlisle rozdávat instrukce.

„Já ji vezmu,“ ozval se Edward a já protočila očima. To už snad není možné. Nikdo se mě nezeptal na názor a já už si vesele seděla Edwardovi na zádech a mířili jsme k ostrovu.

Kdyby nás někdo viděl, jak vylézáme z vody na pláž, nejspíš by se lekl a utekl, protože všichni až na mě vypadali jak vodníci. Stékala z nich voda, z někoho dokonce opadávaly řasy, jak náruživě si tu „plavbu“ užíval. A v kombinaci s tím, jak na slunci zářili, to vypadalo opravdu zajímavě.

Stáli jsme na pobřeží a rozhlíželi se kolem. Nic, alespoň podle mě, nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl. Natož pak nějací upíři. Tíha neúspěchu tlačila na má ramena a já chtě nechtě začala klesat k zemi. Edward si toho všiml a zachytil mě ještě před dopadem na písečnou zem.

„Bello?“ zeptal se jen a ustaraně se na mě podíval.

„Nejsou tu. To snad není možné! A já si myslela, že teď už půjde všechno líp,“ odpověděla jsem a po tváři mi stekla první slza prohry. Edward ji však setřel a usmál se. Proč? A pak se otočil směrem k nějakým palmám. Následovala jsem jeho příkladu a uviděla čtyři postavy v černých kápích. Tak že bych se přeci jen nemýlila?

5. kapitola - Shrnutí - 7. kapitola

Upozornění:

Děkuji vám za minulé komentáře, byly opravdu krásné. Ale abych pravdu řekla, nestačí mi. Počet komentářů ku počtu zobrazení? Strašný nepoměr. A tak vás žádám.

Za deset dní se vrátím a chtěla bych tu alespoň 20 komentářů, jinak se budu dlouho rozmýšlet nad tím, jestli ta povídka stojí za to, abych ji dopsala v takovém rozsahu, jak jsem to původně měla v plánu.

Prosím, nesuďte mě za to, ale zkuste mě pochopit.

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 6. kapitola: