Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 12. kapitola

27.09.2010 (18:09) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 898×

12. Ale Bello! Ne, nech mě být!

Strach. To bylo jediné slovo, které mi viselo v hlavě. Měla jsem možnost zakřičet, ale bála jsem se. Mohla jsem otočit svou hlavu k tomu, kdo mě nesl, ale pud sebezáchovy mi to zakázal.

A tak jsem se zavřela oči, pevně stiskla rty a doufala, že pokud mě ten dotyčný bude chtít zabít, bude to rychlé a bezbolestné.

Ale ani toto mi nevydrželo dlouho. Lehce se řekne být v klidu. Hůř už se tím dá řídit. Stále jsem však neměla v plánu křik či pokus o útěk, nepodařilo by se mi to, jelikož jsem byla v nevýhodě. Ale mé tělo si tu situaci vynaložilo po svém.

Aniž bych chtěla, začala jsem se třást po celém těle. Dokonce mi i cvakaly zuby. Hlavou mi běhaly myšlenky, proč se mnou ten dotyčný běží, když už mě mohl dávno zabít. Nechtěl snad, aby ho ostatní viděli? Chtěl mít mou krev jen pro sebe?

„Ššš…“ utěšoval mě něčí hlas, ale nepoznala jsem, jestli to byl muž nebo žena. Nešlo mi do hlavy, proč mě utěšuje. Pokud jsem jeho potravou, mělo by se mu to snad líbit, ne? Měl by se v mém strachu vyžívat tak, jako to dělali všichni upíři na lidské krvi.

Ale třeba to byl upír, který nechtěl, aby jeho oběť moc trpěla. Upřímně jsem v to doufala, vždyť je mnohem lepší, když zemřete během vteřiny, než třeba po minutě. Mé myšlenky směřovaly jen tím směrem, aby mě tenhle upír ušetřil před bolestivou smrtí.

Náhle jsme však zastavili. Stále jsem byla pár centimetrů nad zemí, ale ten někdo mě pomalu a opatrně postavil. Trochu jsem zavrávorala, protože ten běh nebyl zrovna nejpříjemnějším. Studená ruka mě rychle podepřela.

Vypadalo to, jakoby ten dotyčný měl strach, že upadnu. Ale proč? Vždyť by to tak nevadilo přeci! Moje oči sklouzly k ruce na mém předloktí. Na slunečním světle zářila a já se pousmála. Tak tohle bude to, co uvidím jako poslední v mém životě.

Samovolně jsem vztáhla druhou ruku k té zářící a lehce ji pohladila. Bylo něco neuvěřitelného vidět to a dotýkat se toho. Nikdy by mě nenapadlo, že pár vteřin před smrtí se budu usmívat a dotýkat se mého vraha.

Najednou ruka zmizela a uslyšela jsem lehké zašustění. Nejspíše se ode mě odtáhl. Přemýšlela jsem nad tím, ale nenacházela jsem správné vysvětlení. Co chtěl? Mám se snad otočit a pohledět mu do tváře? Do tváře zabijáka? Nechci!

„Je to pravda?“ ozval se ztrápený, tichý hlas a já ztuhla. Co se to děje?

„Eh, cože?“ zeptala jsem se nervózně a koukala před sebe. Nechtěla jsem se otočit a vidět pravdu.

„Nevíš?“ Další otázka a já se pomalu začínala bát.

„Nevím, o čem mluvíš!“ řekla jsem ztěžka a pevně stiskla oční víčka. Tohle musel být jenom sen. Nechci zemřít jeho rukou, jeho touhou po krvi.

„Hmm,“ zamručel mi u ucha a já šokem vykřikla. Zapomněla jsem na jeho rychlost a tichost. Musel stát hned vedle mě.

„Nech toho,“ žadonila jsem a pod náporem psychického tlaku se sesunula k zemi. Písek neskutečně pálil, ale nohy mě neposlouchaly.

„Bello,“ zašeptal, ale já rozhodně zavrtěla hlavou. Chtěla jsem, aby šel pryč. Raději než s ním, bych byla s těmi cizími upíry.

Netrvalo dlouho a pálení písku se nedalo vydržet. Snažila jsem se dělat, že mi to vůbec nevadí, ale tělu neporučíš.

„Au,“ sykla jsem, když mě nohy už neskutečně pálily.

Nedal si říct. Vzal mě do náruče a pomalým krokem odcházel pryč, ale nevěděla jsem kam, jelikož jsem ještě neotevřela oči. A ani jsem to neměla v plánu.

Šli jsme dlouho a já se v jeho náruči cítila dobře. Nádherně chladil, držel mě tak nějak ochranitelsky a sem tam mi i odhrnul vlasy z obličeje. Však i tyto pocity jsem rychle zahnala. Byl to zrádce, nechtěla jsem ho vidět! Proto jsem měla oči zavřené a neměla v plánu, že je otevřu.

„Tak jsme zpátky,“ informoval mě po nějaké době, kdy se konečně zastavil.

„Postav mě na zem.“ Nic.

„Ihned!“ zvýšila jsem hlas a on si povzdechl, načež mě postavil na zem.

„Proč jsi mě vůbec unášel?“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem se na něco zeptat, ale nakonec jsem se to stejně nedozvěděl a asi to ani není podstatné,“ odpověděl a ve mně se všechno vařilo.

„A kvůli ničemu jsem se tak strašně bála. Tak to bylo naposled!“ vykřikla jsem a otevřela oči, abych mohla odejít. S ním tu prostě nebudu!

„Ale Bello!“

„Ne, nech mě být!“ zakřičela jsem a se slzami v očích se rozběhla do domu. Nechápala jsem, proč mi tohle dělá. Co já udělala jemu?

„Bello? Děje se něco?“ zeptala se Jane, která se přede mnou objevila.

„Osobní problémy, nic zajímavého,“ odpověděla jsem a setřela si slzy, které mi stékaly po tvářích.

„Dobře, když o tom budeš chtít mluvit, můžeš za mnou kdykoliv přijít. Ale teď bych tě potřebovala. Můžeš na chvíli?“ ptala se a já jen kývla hlavou. Nic horšího než on už mě potkat nemůže.

Šly jsme do místnosti, kde sídlila se svým bratrem a kde se konaly porady. Jako právě teď.

„Přivedla jsem Bellu, abychom mohli začít,“ řekla Jane, když jsme vcházely do místnosti, která byla plná upírů. Stoupla si do čela stolu a mě posadila hned vedle ní.

„Máme hodinu na odchod,“ začala a já se na ni překvapeně podívala. Byla rychlá.

„Takže to znamená, že vyklidíte všechny objekty, naložíte loď a pomůžete lidem na palubu. Všichni své úkoly znáte, ano?“ Místností se ozvala společná odpověď. Všichni byli se svými úkoly obeznámeni.

„Walter se postará o Bellu a John o ostatní lidi. Ale buďte opatrní, ti hlupáci venku mají na naše lidi spadeno, takže je braňte, co to jen půjde,“ řekla Jane a moje oči se podívaly po všech, ale zůstaly na jedné osobě. Carlisle.

Měl soustředěný výraz, ale když si mě všiml, věnoval mi úsměv. Měla jsem ho ráda. Nezáleželo na tom, jakého má syna, ale jaký je on sám. neskutečně mi přirostl k srdci.

„Bello?“ ozval se vedle mě Walter. Vzhlédla jsem k němu a viděla, že se usmívá. Úsměv jsem mu oplatila a zvedla se.

„Máš sbaleno.“

„No, nemám. Nestihla jsem to, ale hned se do toho pustím.“

„To nebyla otázka. Jen jsem ti to oznamoval,“ mrkl na mě a já na něho koukala jak na blázna.

„Sbalila ti Esmé. Ale konec řečí, musíme jít. Máme málo času,“ upozornil mě a rukou mi ukázal, abych šla. Neváhala jsem a spěchala pomoci ostatním lidem. Potřebovala jsem být nápomocná.

Na lodi jsme byli za půl hodiny a mohli vyplout. Carlisle s Esmé, Emm s Rose a Jasper mi popřáli šťastnou cestu. Jen Alice se mračila a Edward s Amandou nebyli k nalezení. No což, já za to nemůžu.

Věděla jsem, že cesta bude dlouhá, ale kam plujeme, mi nikdo neřekl. Prý je to kvůli bezpečnosti, takže to ví jen Jane, Alec, Walter, Demetri a Felix. Jinak nikdo. A určitě i Edward, když umí číst myšlenky.

Stála jsem na přídi a pozorovala ubíhající vodu. Bylo to neskutečně uklidňující a mohla jsem se tak potopit do svých myšlenek, které byly stejně zčeřené jako voda.

Nejčastěji jsem však narazila na Edwarda. Vyskytoval se v mé hlavě víc, než bylo zdrávo. Ale musela jsem to překonat, jelikož on mě nechtěl. Chtěl Amandu, tak ať si ji nechá. Já si najdu třeba někoho jiného, někoho lepšího. A jako bych to řekla nahlas.

„Bello, co ty tu tak sama?“ ptal se Walter, který se vedle mě objevil. Už jsem věděla, koho bych chtěla. Kdo na mě nebude kašlat a třeba mě bude mít i rád.

„Čekám, až si mě ten správný všimne,“ odpověděla jsem a otočila k němu svou tvář.

11. kapitola - Shrnutí - 13. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 12. kapitola: