Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 16. kapitola

23.04.2011 (12:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2813×

Angela zůstala také v obchodě, takže jsem se sama vydala zpátky do garáží. Nechtělo se mi tam, neměla jsem dobrý pocit z té temnoty, ale kdyby mi Charlie volal, nemohla bych mu odpovědět. S myšlenkou na to, že se mi nic nemůže stát, jsem se vydala do podzemních garáží, kde pravděpodobně zůstal můj telefon.

Přivolala jsem si výtah a vyčkala jsem, až se konečně uráčí dostat až ke mně. Chvíli to trvalo, ale nakonec si to ke mně přeci jen přirachotil. Stříbrné dveře se otevřely a klakson, který mi málem přivodil srdeční zástavu, mi oznámil, že je výtah připraven. Dvakrát jsem nevěřila téhle technice, nemám dobrý pocit ve výtahu.

Taky je možné, že jsem trochu klaustrofobik, ale co se dá dělat? Určitě tu jsou někde schody, ale než by je našla, trvalo by to. Nahoru jsme jely s holkama výtahem, dolů jím musím také. Váhavě jsem nastoupila do té volně zavěšené kabinky a opatrně jsem stiskla tlačítko, na kterém bylo tiskací písmeno G.

Výtah se s rachocením rozjel. Pokoušela jsem se ani nedutat, abych tu náhodou nezůstala trčet. Nezdálo se, že by se to v obchodě hemžilo opraváři, bůhví, jak dlouho bych tu ztvrdla… Navíc bych ani nemohla napsat holkám, zavolat Charliemu, radši na to ani nebudu myslet!

Po chvíli nervování jsem se konečně ocitla na konečné a dveře výtahu se otevřely, aby mě vzápětí mohl ovát chladivý vzduch podzemních garáží.

Neměla jsem v plánu se tu nijak zdržovat, skutečně jsem měla někde uvnitř sebe nepříjemný pocit, který mi říkal, abych odsud vypálila, ale já jsem ten pocit neposlechla. Vždyť jsou to jenom garáže! Ráznou chůzí jsem vyrazila kupředu, abych tu zůstala co nejkratší dobu.

Jessici černé auto splývalo s okolním přítmím, přesto jsem ho však našla okamžitě. Šla jsem podle paměti, vždyť jsme tu přeci jen chvíli, takže by má skleróza musela být v hodně pokročilém stádiu, abych si to nepamatovala. Občas mám ale takový pocit, že trpím nějakou zapomnětlivou chorobou. Vždyť si ze mě Renée dělala pořád legraci, když jsem ještě byla ve Phoenixu…

Vzpomínka na zářivé sluneční paprsky, které byly pro rozpálené ulice mého bývalého domova tak typické, mě donutila k smutnému úsměvu. Jak jsem milovala náš malý dům, kde jsem si vlastně odmala hrávala s Renée, poté i s Philem. Měla jsem ho ráda, přestože to nebyl můj otec, ale on se nesnažil jím být.

Nikdy se nepokoušel nahradit místo Charlieho. Asi by to ani nešlo, když přihlédnu k tomu, že je mladší než mamka. Byl to kamarád, i po něm se mi stýská, ale nejvíce mě mrzí, že jsem tam nechala svůj život. Své přátele, kamarádky, které mě podržely, když jsem na tom byla špatně. Holky, které mi pomáhaly, nabízely se, že budou vozit kočárek a těšily se na mou malou holčičku.

Někde se říká, že sejde z očí, sejde z mysli. Nejspíš to platí jen v některých případech, protože znám i lidi, kteří stále vzpomínají a udržují se v kontaktu se starými známými. Tak proč jsem se s holkama od té doby, co jsem tady, nebavila? Těžko říct, času mi zbývá málo, i když se mi to nezdálo, tak mi Renée chybí. Její pomoc se mi tolikrát hodila, tady ji postrádám…

Zakroutila jsem hlavou, abych se dostala ze vzpomínek a zadívala jsem se na auto, před kterým jsem už stála. Stiskla jsem tlačítko na klíčích a auto se automaticky odemknulo. Hned jsem si vlezla na zadní sedačku, abych svou kabelku vzápětí skutečně našla na zemi v autě. Nemám sice nejmenší tušení, jak se dostala na zem, ale to je teď jedno. Vycouvala jsem z vnitřku auta a v dalším momentu se o mě pokoušel infarkt, když jsem za sebou spatřila nějakého muže.

„Vylekal jste mě,“ zašeptala jsem a pokoušela jsem se uklidnit svůj vlastní dech. Vůbec jsem neslyšela, že by sem někdo přicházel… Asi parkuje vedle, napadlo mě a chtěla jsem zavřít dveře od auta.

„To jsem nechtěl, máte potíže?“ zeptal se jemným hlasem. Sjela jsem ho pohledem a nemohla jsem se ubránit skutečnosti, že mi byl něčím zvláštní. Hádala jsem, že má blonďaté, nanejvýš světle hnědé vlasy, které byly v slabém osvětlení špatně vidět. Do tváře jsem mu přímo neviděla, takže se i jeho oči ztrácely ve stínu.

Škoda jen, že nejsem na blonďáky, protože tenhle se mi zdál něčím skutečně zajímavý… Měl na sobě džíny a koženou bundu, pod kterou jsem mohla vidět tmavé tričko. Odkašlala jsem si, abych nalezla vlastní hlas.

„Ne, nemám žádné potíže,“ odpověděla jsem mu, zavřela jsem dveře, které jsem hned zamknula a plánovala jsem zmizet co nejrychleji zpět nahoru. V mém úžasném plánu však byla jedna vada, ten chlap mi stál v cestě.

„Dovolíte?“ řekla jsem trochu nabroušeně a přistoupila jsem k němu blíž. Lehce nahnul hlavu do strany a já jsem spatřila jeho oči ve světle svítilen ze stropu. Mé srdce vynechalo jeden úder a vše v mém nitru se sevřelo. Jeho oči byly rudé, karmínové…

„Asi jsem se špatně vyjádřil… Chtěl jsem říct, že máte potíže,“ pronesl, ale na konci jeho slov tentokrát nebyl otazník. Přejel si jazykem po rtech, tohle gesto vypadalo tak… hladově! Krev se mi vařila v žilách a na čele se mi objevil studený pot. Pokusila jsem se o úsměv a doufala jsem, že se z tohohle dostanu alespoň přiměřeně v pořádku. Na sucho jsem polkla a pozorovala jsem jeho počínání, kdy se ke mně o kousek přiblížil.

„Nerozumím vám,“ pokusila jsem se o klidný tón hlasu, ale přitom jsem cítila tu hysterii, která se mi prolévala tělem. Odlepila jsem pohled od pootevřených úst onoho cizince, ve kterých se leskly zářivě bílé zuby, abych přejela pohledem po parkovišti.

Rozklepala se mi kolena, když jsem zjistila, že tu snad ani nikdo není. V celém prostoru garáží jsem nespatřila, neslyšela a necítila přítomnost jediného člověka. Zmateně jsem se rozhlížela do stran a pomalu jsem couvala dál od toho muže.

„Vyrušila jste mě při krmení,“ zamumlal s úsměvem na tváři. „To nebylo moudré.“

„Nechtěla jsem vás rušit,“ zajíkla jsem se, když se svou upíří rychlostí dostal až ke mně. Zalapala jsem po dechu a pokusila jsem se odtáhnout, ale přirazil mě na jeden z betonových sloupů, které podpíraly celou stavbu. Zalapala jsem po dechu a měla jsem nepříjemný pocit, že mám něco přinejmenším naražené. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí, ale silou vůle jsem se je pokoušela zastavit. Nutně jsem si potřebovala zachovat chladnou hlavu. Bello, přemýšlej, z toho se musíš nějak dostat…

O upírech sice něco vím, ale Edward a celá jeho rodina mají oči zlaté. Co já vím, proč tomu tak je? Na internetu jsem našla nespočet článků, spoustu informací mi také poskytl růst mé dcerky, která musela mít stravu doplněnou krví, jinak by nejedla… Jenže nikde nepsali, jak se zachovat při střetu s upírem!

„Co chcete?“ otázala jsem se, přestože jsem to už tušila. Co by mohl chtít? Vlastně ani nevím, jak mě napadlo, že by to mohl být upír jen kvůli tomu, že má rudé oči. Ta rychlost ale nebyla lidská, musel to být upír.

„Mám žízeň a tvá vůně je velmi lákavá.“ Přivoněl si k pramenu mých vlasů. Chtěla jsem ucuknout a vzít nohy na ramena, ale nebyla k tomu příležitost. Držel mě jednou rukou pevně kolem pasu, zatímco v té druhé držel mé vlasy.

„Prosím, nechte mě,“ vzlykla jsem a povolila jsem uzdu svým emocím. Beznaděj proplouvala celým mým tělem a já jsem marně doufala, že se odsud dostanu, abych mohla ještě alespoň jednou v životě spatřit svou malou Nessie. Renesmé, holčičko moje malá, co si počneš bez matky?

Do mysli se mi vkradla vzpomínka na to, že jsem ji nechala doma s Charliem samotnou. Jak můžu být tak nezodpovědná matka? Jak mohu svou jedinou dcerku, která je pro mě vším, nechat opuštěnou? Proč radši jedu s kamarádkami nakupovat, když jsem mohla trávit volné chvilky s Nessie? Z úst se mi vydral vzlyk a můj nepřítel se pousmál.

„Neměj strach, budu velmi rychlý. Bolest téměř neucítíš, mám jen žízeň a ty vypadáš tak lahodně,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu a znovu se ke mně přiblížil. Tentokrát už ale nemířil k mým vlasům. Jeho obličej směřoval k jedinému místu v mém těle, kterým protékalo dost krve, aby mohl uhasit svou žízeň. Má krční tepna pro něj byla připravená…

Připravila jsem se na bolest, která ke mně však nepřicházela. Z druhé strany parkoviště jsem zaslechla kvílení pneumatik a ten upír se zasekl ve svém počínání jen několik málo centimetrů od mého krku. Nevěděla jsem, zda je to jen klam mé mysli, ale byla jsem si jistá, že tváří toho upíra proběhl nepopsatelný výraz.

Pustil mě a otočil se, aby pohlédl na toho, kdo mu právě vstoupil do krmení. Mé srdce tlouklo jako splašené, hlava se mi točila a já jsem marně zkoušela přikázat nohám, aby se daly k útěku. Byla jsem dočista paralyzovaná děsem. Utíkej, křičel můj vnitřní hlas v mysli, ale nemohla jsem se pohnout. Tělo mi zcela vypovědělo službu, neovládala jsem ho.

Čekala jsem, že spatřím nějakého nezodpovědného řidiče, který pospíchal do obchodního domu, aby mu neutekly poslední slevy, ale to jsem se hodně zmýlila. Do mého zorného pole totiž vpadl Edward s absolutně děsivým výrazem v obličeji. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem spatřila ten hněv v jeho očích. Co bylo nejhorší? To, že se mi zdálo, že jeho hněv je směřovaný ke mně!

„Jamesi,“ promluvil na něj klidně, což nepasovalo k jeho výrazu. „Odejdi odsud, tohle je naše loviště. Dobře cítíš přítomnost dalších z nás,“ nabádal ho intenzivně se stupňujícím hlasem.

„Ale ona už o nás ví… Bylo by nerozumné, kdyby zůstala na živu,“ odpověděl mu a věnoval mi jeden blyštivý úsměv. Srdce se mi v tom momentu zastavilo podruhé.

„To není tvoje věc, my se o to postaráme,“ rozhodl Edward, za kterým se objevil jeho bratr Emmett, kterého následoval i zbytek rodiny. Připadala jsem si úplně ztracená, když jsem viděla, že jsou ode mě daleko, zatímco James – jak ho Edward jmenoval – je u mě tak blízko. Nepřála jsem si nic jiného, než přežít. Co by beze mě dělala Nessie?

„Dobrá,“ kapituloval James, ale v jeho hlasu jsem zaslechla i něco, co mě příliš nepřesvědčilo o jeho dobrých úmyslech. Snad jsem ho ani neviděla, ale v jedné vteřině jsem cítila jeho ledový dech na své tváři, škubavou bolest na hlavě a v dalším momentu už přede mnou stál Edward, který byl divně nahrbený a hrozivě vrčel. Byla jsem si zcela jistá, že mi vyrval pramen vlasů, jen jsem zcela nechápala, k čemu mu bude.

Dolehla ke mně napnutá situace a nohy mi odepřely službu, takže jsem v dalším momentu seděla na zemi. Pokoušela jsem se krotit vzlyky, ale nešlo to. Zmohla jsem se jen na tiché šeptání jména mojí holčičky. Z velké dálky jsem zaslechla dívčí hlas, ale nedokázala jsem si přeložit skutečný význam jejích slov.

„Je v šoku, musíme ji odsud dostat.“ Před očima se mi smíchaly všechny barvy, světlo jsem nerozeznala od tmy. Slzy mi zastřely vidění, ale mohla jsem cítit, že už nesedím na chladné zemi. Cítila jsem něčí ledové paže, které mě objímaly, dokud jsem neztratila vědomí.

15. kapitola- Shrnutí - 17. kapitola