Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 15. kapitola

20.04.2011 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2796×

„Já vím, že jsi dnes ráno nechtěla, abych s tebou mluvil, ale mohla bys mě vyslechnout?“ požádal mě tichým hlasem. Nervózně jsem si skousla dolní ret a přemýšlela jsem, co mám dělat. Můžu mu dovolit vpadnout takhle do mého života a nechat si cokoli říkat? Nebo mám zavěsit, ignorovat jeho ztrápený hlas a začít žít bez ideálu jménem Edward Cullen? Těžké rozhodnutí, zdá se to téměř nemožné.

„Edwarde, nechci se o ničem bavit. Jsem unavená, prosím, nechej to na jindy,“ požádala jsem ho hlasem napůl spících. Mohla jsem slyšet povzdechnutí a tichou kapitulaci v jeho hlasu, ale víc jsem už nedokázala vnímat. Usnula jsem s telefonem v ruce.

Z polospánku jsem se dokázala vymanit až druhý den ve škole. Byla jsem úplně mrtvá, dokonce mi ráno ani nevadily ty ustarané pohledy od Charlieho. Malou jsem odvedla do školky, přičemž jsem si mohla zíváním roztrhnout pusu.

Přes svou rozespalost jsem ovšem nemohla přehlédnout, že Edward ve škole chybí. Ulevilo se mi, že ho nemusím vidět, ale znovu se mě zmocňoval nepříjemný pocit, že ho nemám na očích. Co když se rozhodne jít za Renesmé? Ne, to je hloupost, to by určitě neudělal…

Zaměřila jsem svůj pohled na Jessicu, jejíž pohled metal blesky. To mě trochu probralo z mého transu, protože jsem neměla nejmenší tušení, co se děje. Teď měla být s Mikem, ne? Přemýšlela jsem, kde předtím byla, ale byla jsem přesvědčená o tom, že o polední pauze šla někam s Mikem.

„Ahoj, co se děje?“ zeptala jsem se hned, jakmile se posadila k nám a práskla s taškou o zem, až se to rozlehlo po celé studovně. Angela se přidala k mému vyptávání a Jess se ochotně pustila do líčení detailů jejich schůzky.

„Je konec!“ zavrčela. „Je to idiot, copak je tak těžké pochopit to, jaká jsem? To mě nemůže brát normálně?“ zoufala si nad svým současným stavem. Z jejího vysvětlovaní jsem ale vůbec nebyla moudrá. Zakroutila jsem hlavou, aby se mi v ní urovnaly všechny zmatené myšlenky a pokusila jsem se z Jess vypáčit nějaké rozumné vysvětlení ještě jednou.

„Prostě jsme se nepohodli. Chtěla jsem, aby se trochu změnil, ale on zase chtěl měnit mě… Nebudu chodit s někým, kdo mě nebere takovou, jaká jsem,“ postěžovala si na našeho spolužáka, ale já jsem tomu pořád moc nerozuměla. Další vysvětlení mi už bohužel nebylo dopřáno, protože se Jessica odmítla dále vyjadřovat na téma jejího rozchodu. Místo toho dostala ‘úžasný‘ nápad.

„Musím jet nakupovat, zlepším si náladu. Pojedete se mnou?“ napadlo ji a upřela na nás své psí oči. Zaskočeně jsem se podívala na Angelu, která neochotně souhlasila.

„Jess, já bych jela ráda, ale nemůžu,“ zalitovala jsem, protože jsem si byla vědomá toho, že se musím ještě postarat o Nessie. Zamrzelo mě, že nejsem tak bezstarostná jako holky. Ony si užívají na diskotékách, střídají kluky a nemají takové problémy, jakými trpím já. Kdybych tehdy byla rozumnější, tak bych možná mohla jet do města s nimi. Ale nelituji, copak bych vůbec mohla litovat toho, že mám někoho tak úžasného, jako je Nessie?

„Bello,“ zaúpěla, „bez tebe to nebude ono!“ Povzdechla jsem si a protočila jsem oči. Ještě chvíli jsem vzdorovala jejímu pohledu smutného štěněte, ale potom jsem kapitulovala a souhlasila s tím, že pojedu také.

„Paráda! Tak já tě ve čtyři vyzvednu, ano? Do Port Angeles je to chvilka, zajedeme si do nákupáku,“ plánovala vesele, zatímco já jsem v duchu přemítala nad tím, k čemu jsem se to zase upsala. Jak to vysvětlím Nessie a Charliemu? On bude jistě rád, že zase začínám mít přátele a vyrážím s nimi na různé akce, ale nemůžu být pořád od Renesmé…

Z úvah nad mým osobním životem mě vyrušil telefon, který mi začal vibrovat k kapse. Omluvila jsem se holkám a vyběhla jsem ze studovny, abych tu nerušila. Už takhle nás tu ostatní napomínali za přílišnou hlučnost.

„Ahoj mami,“ zahlásila jsem do sluchátka, když jsem si přečetla jméno volajícího.

„Bello! To je dost, že tě taky slyším. Sama mi skoro nezavoláš,“ pokárala mě hned zkraje. „Jak se máte? Co Renesmé? Nestýská se vám po domově?“ Pousmála jsem se nad jejími otázkami. Jako kdybych jí na ně neodpovídala při našem posledním rozhovoru.

„Všechno je pořád stejné, mami. Máme se fajn, Renesmé se moc líbí ve školce, měla bys ji vidět. Je nadšená, že má spoustu kamarádů. Asi se jí stýská, každou noc spí s plyšákem, kterého jsi jí dala, je roztomilá,“ rozplývala jsem se nad svou dcerkou.

„A co ty, Bello?“ Zaskočila mě svou otázkou. Vlastně jsem jí ani neodpověděla na to, jak se mám já. Zaváhala jsem nad odpovědí, protože jsem nevěděla, jestli jí Charlie nevolal.

„Mám se taky dobře, škola mi dává zabrat. Skloubit to s domácností a Nessie není jednoduché, ale dělám maximum. Teď se o mě asi pokoušela nějaká viróza, ale už se cítím dobře. Líbí se mi ve Forks, našla jsem si tu přátele…

Zrovna dnes jedu s Jessicou a Angelou nakupovat do Port Angeles, ještě jsem tam pořádně nebyla, takže se alespoň podívám. Jen mě mrzí, že Nessie zůstane doma,“ zalitovala jsem, ale stále jsem si držela veselý tón. Oplatila jsem jí vyptávání a zajímala jsem se o to, jak se Philovi vede v basebalové lize.

„Ach, kvůli tomu také volám. Představ si, že Phil dostal místo na Floridě, v Jacksonvillu. Budeme se stěhovat,“ řekla opatrně a já jsem zůstala zkoprnělá. Stěhovat? Z Phoenixu?

„Oh, vážně? To je super,“ odpověděla jsem, ale můj hlas zrovna nezněl moc nadšeně. Měla jsem radost, že má Phil nové místo, ale nedovedla jsem si představit, že se bude mamka stěhovat. Že opustí místo, které mi po tolik let bylo domovem… To už se tam ani já sama nikdy nepodívám, zalitovala jsem.

„Vadí ti to?“ posmutněla.

„Ne, v žádném případě!“ zbystřila jsem. „Vůbec mi to nevadí, mami. Jsem ráda za vás oba,“ ujistila jsem ji kvapně a ona si oddechla. Mohla jsem to slyšet i ve sluchátku, a to jsem ji nemusela ani vidět, abych to dokázala odhadnout.

„To jsem ráda, Bello, budu muset končit, ale brzy se ti zase ozvu. Nebo mi zavolej ty,“ nabádala mě a já jsem jí slíbila, že na telefon nebude dlouho čekat. Pak už se Renée loučila, protože musela něco jít zařídit, jak mi sdělila. Ukončila jsem hovor a pousmála jsem se. Chybí mi.

Vrátila jsem se zpět do studovny, kterou jsme stejně museli brzo opustit, jelikož nám zazvonilo na další hodinu. Začala jsem se na nákupy docela i těšit, dlouho jsem si už jen tak bezstarostně neužívala, ale je mi jasné, že stejně budu duchem u Renesmé, která na mě bude doma čekat s Charliem.

xxx

„Víš určitě, že ti to nevadí?“ ptala jsem se Charlieho asi po stopadesáté, když jsem si obouvala boty, abych mohla vyběhnout za Jess a Angelou, které na mě čekaly v autě před domem. Taťka si povzdychl.

„Bello, řekli jsme ti to s Nessie už tolikrát, že bys to mohla vědět. Užij si zábavu,“ odmávl mé další poznámky a otevřel mi dveře, aby mě vyprovodil. Vtiskla jsem mu pusu na tvář, druhou jsem věnovala Nessie a zamávala jsem jim. Mávala jsem ještě ve chvíli, kdy jsme odjížděli od domu směrem do Port Angeles.

„Kdo byla ta holčička?“ prohodila Jess, když jsme za sebou nechaly náš dům. Zarazila jsem se, protože mi vůbec nedošlo, že Jessica vůbec neví o tom, že mám dítě. I kdybych chtěla zapírat, muselo by jí to dojít. Takže musím s pravdou ven…

„To je Renesmé… Ehm, má dcera,“ pokusila jsem se o vysvětlení. Jessica zalapala po dechu, zatímco Angela mi věnovala povzbudivý pohled.

„Ty máš dceru?“ vyjekla a řízení se na můj vkus věnovala až příliš málo. Mnohem víc ji nejspíš v tento moment zajímala skutečnost, že nejsem tak úplně obyčejný teenager. Já jsem totiž ještě ke všemu matka jednoho dítěte – svobodná matka.

„Už pět let,“ pousmála jsem se, abych odlehčila alespoň trochu situaci. Obě se sice lehce zasmály, ale napětí se vznášelo ve vzduchu. Byla jsem ráda, že sedím na zadním sedadle, alespoň jsem se nemusela dívat přímo do její tváře, takhle jsem ji mohla vidět jen v zrcátku, kde mě propalovala pohledem.

„Proč jsi nám o tom neřekla?“ vyptávala se. V tenhle moment by asi bylo nevhodné, kdybych řekla, že Ange o tom víc skoro celou dobu. Místo toho jsem jen pokrčila rameny a pokoušela jsem se vymyslet nějakou vhodnou odpověď.

„Nebyla vhodná příležitost,“ řekla jsem nakonec jednoduše. Jess by se nejspíše vyptávala dál, ale Angela ji zasekla nějakou otázkou, kterou směřovala k Mikovi. Ona se nikdy nevyptává, takže jsem jí byla o to vděčná, že alespoň tentokrát trochu porušila svůj běžný styl.

Celý zbytek cesty jsem zůstala potichu, jen jsem se dívala z okénka ven a neustále jsem vrhala nervózní pohledy na telefon, který se nechtěl rozblikat. Bála jsem se, že bych nemusela mít signál, ale byl plný. Takže jediné vysvětlení, proč mi Charlie ještě nevolá, musí být fakt, že se s Nessie dobře baví…

„Jsme tady,“ konstatovala Jessica, když zaparkovala v podzemních garážích obchodního domu v Port Angeles. Vystoupila jsem, ale na první pohled se mi tu nelíbilo. Tohle se lišilo od ostatních velkých obchoďáků, které jsem si pamatovala z Phoenixu. Světla na stopu byla skoro všechna zničená, jen několik jich tu matně svítilo. O to víc jsem byla ráda, že Jessica zaparkovala téměř u vchodu k výtahu.

„Kam zamíříme nejdřív?“ zeptala jsem se a přemohla jsem k úsměvu. Jessica už ale měla vybráno, takže má otázka byla zcela zbytečná. Natáhla před sebe nohu a zkoumavým pohledem si po ní přejela.

„Potřebuji nové boty,“ usoudila a zablýsklo jí v očích. Musela jsem se rozesmát nad jejím odhodlaným výrazem a už předem jsem litovala prodavače v obchodu s botami, kam jsme v dalším momentu dorazily. Holky se vrhly na regály jako šílené a přehrabovaly se jimi.

Já jsem dávala přednost jen lehkému okukování nějakých hezkých kousků, které jsem nakonec skutečně našla. Musela jsem se smát výrazu své kamarádky, která stále nebyla spokojená s výběrem bot.

„Podívej se na to!“ zaúpěla. „Copak můžu mít tak hrozné nohy? Jak je možné, že mi ani jedna z těch bot nesluší?“ Nebylo ode mě hezké, že jsem se jí smála, ale kombinace její počínající hysterie a našich pokusů o rozumné vysvětlení, že jí ty boty sluší, byla směšná.

„Já si asi koupím tyhle,“ konstatovala jsem a pohlédla jsem na světle modré tenisky, které se mi líbily hned na první pohled. Chtěla jsem sáhnout do kabelky pro peněženku, ale zjistila jsem, že ji nemám v ruce. Musela jsem být extra nevšímavá, když jsem ji někde nechala. Prolezla jsem celý obchod, každý regál s obuví, ale má kabelka nikde nebyla.

„Jess, půjčíš mi klíčky od auta? Asi jsem si tam zapomněla kabelku,“ pronesla jsem s protočením očí. Ona se ani nepozastavovala nad mou žádostí, podala mi klíče a dál se přehrabovala v hromadě bot.

Angela zůstala také v obchodě, takže jsem se sama vydala zpátky do garáží. Nechtělo se mi tam, neměla jsem dobrý pocit z té temnoty, ale kdyby mi Charlie volal, nemohla bych mu odpovědět. S myšlenkou, že se mi nic nemůže stát, jsem se vydala do podzemních garáží, kde pravděpodobně zůstal můj telefon.

14. kapitola - Shrnutí - 16. kapitola