Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Playboy - Kapitola 10. Non-štop

22.11.2009 (12:00) • Barchetta • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5699×

Kapitola 10. Non-štop

Chvíli tam jen tak sedím a trpím. Z chaty se ozývají všemožné zvuky. Především tupé dunění rukou narážejících o stůl, Emmettovo vítězné: “Cha chá!“ a Jakeovo a Edwardovo zoufalé: “Prosím, já tě PROSÍM, už ne.“

A pak... je ticho. Přemítám jestli ticho po bouři nebo naopak před ní a hodlá se strhnout ještě něco, co si hošani za klobouk nedají.

Po pětiminutovém mumlání, kterému ani s uchem nalepeným na klíčové dírce nerozumím se prudce otevřou dveře a já spadnu do místnosti.

Ouha. Edward se mě snaží posbírat a Jake by rád, ale... s hrůzou v očích na mě hledí, zatímco jej Emmett drží pevně kolem ramen, vleče jej někam pryč a zaujatě mu povídá: „Vážně to všechno můžete? To se tak někdo umí narodit. Jeeee... co já bych za to dal. Já jsem tak rád, že jsme poznali. Budeme teď nejlepší kamarádi, všechno budeme dělat spolu, upleteme si stejné náramky a hlavně... hlavně budu mít konečně s kým hrát páku!“

Jake na mě stále háže prosící pohledy krávy před porážkou a já něj udělám dlouhý nos.

To tak. Edwardovi se to ale nelíbí úplně stejně jako Jakeovi. Vyjde na verandu a ječí za Emmettem: „Ty zrádče jeden. Zrádče vlastní – teda skoro vlastní – krve!“

„Rasisto!“ štěkne na něj Emm a víc si ho nevšímá.

Edward vztekle kopne do zábradlí a toho k jeho i mému vykulenému pohledu kus odletí někam do pryč.

„Hups... “ podotkne potichu a vyděšeně. Pak se podrbe na hlavě, rozhodí rukama a dívajíc se mi oči podotkne: „Ty dnešní šunty hold nic nevydrží.“

Pohlédnu na šunt – masivní dubové dřevo zábradlí – ze kterého teď čouhají všude do stran třísky a lá Jakeův účes a nejistě kývnu: „Ehm... jasně.“

Je toho na mě trochu moc a sednu si na schody, abych to vydýchala a koukám na zapadající slunce, což přes ty mraky vážně není kdovíjaká paráda. Edward přicupitá nejistě za mnou a kecne si vedle mě. Jsem na něj naštvaná stejně jako na Jakea, ale po té aféře se zábradlím si mu netroufám nic moc říct. Chvíli jsme jen tak ticho, někdy si ani nejsem jistá, jak s ním mluvit. Kromě toho, že je to pro mě pořád frajer namyšlená a „každé slovo může být použito proti Vám“ je prostě... jiný. Zvláštní, řekla bych. Jen nedokážu přijít na to jakým způsobem.

„Už je ti líp?“ zeptá se a prolomí tak moje myšlenky.

„Hmm... “ zamručím. „ Zafungovali jste líp než anestetika, na něco jako je bolest hlavy nemám vážně ani pomyšlení.“

„Promiň... “ zatváří se provinile a nasadí kukuč, na který se nedokážu zlobit, ačkoli to zkouším sebevíc.

„Díky za kytky.“ Usměju se na něj smířlivě a on se při té vzpomínce nafoukne do dvojnásobných rozměrů: „Nemáš zač. Já rád.“ Prohlásí sebevědomě, zamrká na mě jako kluk z té reklamy na maxi čokoládovou tyčinku a mně zase poklesnou koutky. Co jsem komu udělala?

Asi mu to opět dojde, protože se zase smrskne jako svetr v pračce a nejistě na mě kouká.

Když se nad tím tak zamyslím, navzdory všemu jsme docela pokročili. Od prvního dne ve školní jídelně, kdy jsem nad ním poprvé protočila panenky, se toho hodně změnilo.

Teda až na jednu věc... ta je horší a horší. Protože jinak se o tom mluvit nedá.

„Jestli začít si s kýmkoliv z těch tří je průser, u něj je to hotová pohroma. Namotá si tě na prst a... “ říkala Jessica, když se mi z něj poprvé rozbušilo srdce.

Koukal na mě svým sladkým medovým pohledem a já si poručila změnit v hlavě alespoň z části téma.

„Tvůj táta je vážně fajn.“ Pochválila jsem jeho rodinu a dokázala tak, že nejsem úplně nevděčná a zaslepená jeho pohledy.

Linie jeho rtů se prohne do láskyplného úsměvu. „Jo, to je. Carlisle je jeden z nejlepších lidí... “ zarazí se a pak jakoby nenásilně pokračuje: „ ...lidí, které jsem kdy poznal.“

„Proč mu teda říkáš Carlisle a ne tati?“ Zeptám se zvědavě a nevhodně, ale dojde mi to až později.

„Protože on není můj biologický otec. Já i Emmett jsme adoptovaní. Vztah mezi námi je... zvláštní. Trochu jiný než v běžných rodinách... Trochu. Ale ne v horším slova smyslu. Nemohl bych si přát lepší rodiče.“ Usměje se znovu.

„Jo tak... “ vymáčknu ze sebe. Takovou odpověď jsem nečekala.

„Co je?“ koukne na mě vesele a mrkne. „Já s tím problém nemám.“

„Totiž... “ nedořeknu.

„Co?“ zeptá se Edward. Uvědomím si, že je stejně zvědavý jako já.

„Tvoji skuteční rodiče... neštve tě, že se na tebe vykaš... “ Opět nedořeknu. Jsem pitomá.

„Zemřeli. Už je to dávno. Nepamatuju si na ně.“ Prohodí vyrovnaně a mě zaskočí.

„To je mi líto.“ Pronesu tu nejtypičtější větu jakou si na tohle téma vybavím a v duchu si nadávám, že házím jednu perlu za druhou.

„V pořádku. Lidé se rodí a zase umírají. Tak to je. Je to... přirozené.“ Trochu pokřiveně se usměje a pokračuje.

„Teď tě určitě zajímá, jestli jsou Emmett a Jasper moji skuteční příbuzní a já musím, že ne.“ Zasměje se.

„Jasper je syn Esméiny – to je má „matka“ – kamarádky. Taky umřela. Esmé jí slíbila, že se o něj postará, ale Jasper si chtěl nechat své příjmení. Památka na rodiče. Proto ho bereme jako „bratrance“ a ne jako bratra. Jeho mámě jsme říkávali teto.“ Zavzpomíná.

„Nikdo tady to neví.“ Zamyslí se nad tím.

„Nikomu to povídat nebudu.“ Slíbím mu. A zapřemýšlím se nad faktem, že ačkoli je ke mně upřímnější než k ostatním, mám stejně pocit, že něco pořád vynechává. Ale co to je?

Odložím myšlenku na později a položím ještě jednu otázku, při níž mi uletí koutky nahoru.

„Jak jsi se předtím jmenoval?“

„Masen.“ Odvětí okamžitě.

„Celým jménem.“ Dodám a pusa mi škube na všechny strany.

A on na mě mrskne naštvaný pohled, který mě o to víc rozesměje.

„Edward Anthony... “ zarazí se.

„No?“ směju se na něj a on vztekle větu dokončí.

„Edward Anthony Chosé Masen.“

A se mnou to praští o schody.

„Dík!“ Mrskne na mě uraženě.

„Já si to nevybral! Tohle má být jakýsi... odkaz. Prý můj děda se tak jmenoval nebo co.“

Prská mým směru, protože já se pořád směju jak pes utržený ze řetězů.

„Nemám ho rád a to ho ani neznám. Nevím, jestli je to to, co si představoval.“ Mručel a já se pomalu uklidňovala.

„Promiň.“ Žbluňkla jsem a snažila se držet vážnou tvář. A to bylo vážně umění.

„Ahoooooj! Škyt... Bééééélllo.“ Zahaleká Jessica. Už je docela dlouho tma a skoro jsem si jí nevšimla. Z pusy se jí line koktejl nejrůznějších alkoholů.

„U Mika je méééééjdan. Heeeh. Pooojďte. Škyt.“ Tahá nás.

Ne že by se mi chtělo, ale někdo by ji tam měl odtáhnout a dát na ni pozor. A tak se s Edwardem zvedneme a vlečeme ji směrem, který nám ukazuje. Když už jsme skoro u Mika, narazíme na Carlisla, který si to maže rovnou k nám. Evidentně ještě neodjel.

„Bello. Co jsem ti říkal, klid na lůžku!“ Pozdraví mě a vynadá mi zároveň.

„Přivázat mě rovnou k posteli nechcete?“ Zamručím skoro neslyšně, ale vzhledem k tomu jak dotčeně vytáhne obočí, nějakým zázrakem to nejspíš slyšel. Zrudnu ale ve tmě to není vidět. Přemýšlím nad tím, že vycházet jen v noci by mělo nezměrné množství výhod a Carlisle mezitím vysvětluje Edwardovi, že potřebuje, aby s ním kamsi šel a on poslušně pokyvuje.

Na jednu stranu ideální synáček. Uchichtnu se.

„Tak se měj Bello!“ Mrkne na mě Edward za chůze a já mu zamávám.

Otočím se k Jessice. Tedy přesněji... k místu, kde Jessica ještě před chvílí stála.

„Jessico?“ houknu kolem sebe a pátrám očima po zemi, jestli mi tam někde nespadla. Ale kde nic, tu nic. Zamířím k Mikové chatce, ale tam taky není. Jeden z ožralých přítomných ex-lidí (Mike sedí na posteli, drbe se na hlavě a dělá zvuky jako opice, Lauren spí na zemi a hrůzostrašně chrápe, čemuž se směje její kamarádka, která na ní sedí a řve: „Hyjé, koníčku, hyjé“) mě upozorní, že Jasper s Jess odešel kamsi k lesu..

Skvělé. Představím si, co asi bude Jasper chtít s takhle opilou Jessicou dělat a co je horší, co bude ona chtít dělat s ním a přidám do kroku. Jednou jsme kamarádky, tak se o ni musím postarat.

Na konci své patrácí mise, když už  jsem naprosto zoufalá, je uvidím. Sedí na molu a Jasper drží Jess kolem ramen, kolíbá se s ní ze strany na stranu a zpívá Michala Davida???

„Non-štop, budu žííííít non-štop. A to co pšíííjde, tak to chci sááátttt... škyt!“

„Jaspere? Jess?“ zaječím směrem k ním a jdu tomu dalšímu ožralovi kamárádku vytrhnout, než mu spadne po mém vzoru do vody. Jessica se kupodivu nebrání, je celá malátná, oblečení potrhané a já radši nechci vědět, co dělali.

„Nějak mi není dobře Bello.“ Zamumle a já si ji pověsím kolem ramen, abych ji odtáhla.

Pak zaslechnu zase zpívajícího Jaspera a posadím Jess ještě na chvíli do trávy.

„Pojď Jaspírku, pooojď.“ Lákám ho z mola on kupodivu poslechne. Potácí se ke mně a tváří se zvláštně děsivě, košili rozeplou, z koutku úst mu ztéká pramínek červené tekutiny, snad krve?

„Ty ses popral Jaspere?“ Zeptám se ho nejistě a on nepřestávajíc se mi dívat strašidelně do oči zavrtí hlavou a zabrumle jako malé dítě :„Ne ne.“

„To je fuk.“ Mávnu nad tím rukou, asi se někde rozbil, když je teď tak vratký a chytnu ho pod pažemi, abych zjistila, že dva je takhle vážně neodvleču. Ach jo. Jaspera posadím a na pařez a nařídím mu, aby nikam nechodil a počkal na mě.

„Škyt.“ Nadskočí. Lepší odpověď z něj nedostanu, ale tohle mi stačí. Popadnu Jess a za mými zády se ozve dunivé bum a následné:“BÁC.“ Které ze sebe vydal Jasper zároveň s tím, jak sebou praštil do trávy za pařezem. Proboha... protočím panenky. Budu muset pohnout.

Jessicu uložím co nejrychleji do postele a radši na bok, kdyby zvracela a rychle běžím zpátky.

Dnes už podruhé, kde nic, tu nic. Pařez je tu úplně sám, když nepočítám brouky okolo.

Rozhlížím se kolem, ale v tom mě přimrazí k zemi vrčení za mými zády.

Na kůži se mi rozprostře husí kůže a já se neodvažuju otočit. Zní to jako medvěd nebo něco horšího. Panebože... ruce mám spojené v pěst a pomalu se otáčím čelem, abych viděla té hrůze do očí a ono se to v tu chvíli odrazí směrem ke mně... “Vrrrrrr... HAM!“

Zavřu v úleku oči a schovám si hlavu do rukou, ale nic se neděje. Otevřu jedno oko, potom druhé. Jsem celá a příšera nikde, ale konečně najdu Jaspera, který je zakousnutý do stromu asi metr od místa, kde stojím.

„Jaspere.“ Vydechnu a jdu rychle k němu, než se příšera vrátí.

„Jaspere musíme jít!“ Tahám ho ze stromu, ale on je na něm namáčknutý pusou jako přísavka, drží se ho rukama i nohama a odmítá se pustit.„Nech mě ošobo!“ vzteká se.

A tak ho pořádně chytím a táhnu, táhnu, ale nevytáhnu.

„Myslel šem, že chutnáš líííp Bééééllo, ale to nefadí. Škyt.“ Promluví do stromu a já bych si nejradši u spánku namotala kolečko.

Kousek od nás se objeví stejně sťatý Mike.

„Miku!“ zavolám na něj, aby mi pomohl. A tak táhnem, táhnem, ale nevytáhnem.

Začíná to být složitější než jsem myslela, ale jako na zavolanou... kousek od nás jde Angela.

„Angelo!“ houknu na ni a ona se k nám přidá.

A tak táhnem, táhnem... a pak Ang prohodí cosi o tom, že už by se mohl pustit, protože ona si nutně potřebuje vyměnit tampón a Jasper houkne: „Čajíček?“ A konečně povolí a my se všichni skutálíme na zem.

Mike se odpotácí pryč a Ang na záchod a s Jasperem jsme v lese zase sami. Vzpomenu si na příšeru, ale nejspíš se mi to jenom zdálo. Všude je tma a to ve mně pravidelně vyvolává prapodivné představy.

„Tak pojď Jaspere.“ Zvednu to tele ze země a pokračuji dál. Jasper už je hodný, snaží se jít se mnou, jen občas se na mě znechuceně podívá a zabručí si pod fousy: „Tfuj.“

„Vážně díky Jazzi, příště tě tam nechám.“ Odfrknu si dotčeně, zas tak ošklivá snad nejsem!

Už ho mám plné zuby. Dopotácím se s ním k jeho chatce, kde se svítí a namáhavě otevřu. Naskytne se mi pohled za milión. Sedí tam Jake s Emmettem a ten mu zrovna uvazuje na ruku náramek a vítězoslavně se usmívá. Jasper se mi v tu chvíli vymaní a ukáže se smíchem prstem na Jakea: „Úplně teplej! Škyt!“ A praští sebou o zem. Emmettovi spadne čelist i náramek na zem a okamžitě jde k bratranci.

„Proboha! Musíme ho vzít za Carlislem a to hned!“ Kouká na něj vytřeštěně. Hodí si jej naprosto přirozeně přes rameno, jakoby vážil dva gramy, chytne mě za ruku a táhne pryč.

Otočím se po Jakeovi, který se pomalými kroky plíží z chaty a Emm si toho rázem všimne.

„To si říkáš kamarád?!“ Zaječí na něj a Jake téměř nadskočí, pak si povzdechne, vrátí se do chatky pro náramek, který si před Emmettem významně naváže na ruku a se sklopenými rameny se k nám přidá.

Emmett nás dovede až před Carlislův pokoj, který je ve společenské budově a rozrazí dveře.

„EMMETTE!“ Zaječí Edward a Carlisle, kteří zrovna o něčem diskutovali, když se jim naskytne pohled na škytajícího Jaspera.

Emmett zkřiví obličej a nenápadně ukáže prstem na Jakea.

„JAKU!“ Zaječí oba znovu a zúží přitom nepatrně zrak zatímco Jake ukáže prstem na mě.

Zkouším to samé, ale vedle mě už nikdo nestojí, takže zamávám prstem do prázdna.

Edward střelí pohledem na mě, na Jaspera, zase na mě a zase na Jaspera, který se blbě usmívá tou svojí rozbitou, zakrvácenou pusou a pak vyděšeně na Jakea, pročež se jim nad hlavou rozsvítí žárovka a oba se na mě vrhnou a Jake nahlas lamentuje nejdřív směrem k Jazzovi: „Jestli ji něco bude, tak tě zabiju!“ Poté k Edwardovi: „Tebe vykuchám!“ a pak se vztekle otočí i na Emma:“A tebe... “ Zarazí se když se na něj Emm významně podívá a začne svalnatou rukou mávat ve vzduchu náramkem.

Jake naprosto nervózně větu dokončí:„ ...tebe mám přece rád. Heh.!“

A k mému absolutnímu šoku mě s Edwardem začnou prohlížet. Nejdřív mi zvednou vlasy, pak mi Edward vyhrne rukávy, Jake nadzvedne tričko a ve chvíli, kdy se oba skloní a současně se mi podívají pod sukni, kde najdou kalhotky s medvídkem Pů, šíleně zrudnu, přirazím sukni dolů a hystericky se rozječím: „TAK DOOOST! Můžete toho okamžitě nechat a laskavě mi to vysvětlit?“

Carslisle se podrbe na hlavě: „To jsem blázen!“ a Edward s Jakem se otočí na Jaspera: „Tak kousl jsi ji nebo ne?!“

A Jasper se sebe namáhavě dostane: “Škyt... Joo... dyť koukej. Ještě teď mám koušky její kůůry za žubama!“ A ukáže si místo na zuby na hlavu a Edward kupodivu úlevně vydechne a žárovka praskne!

Ta rodina je vážně pošahaná! Nechápu vůbec nic a ani chápat nechci, ach jo.

Edward poté zastrčí Emma do místnosti a mě s Jakem pro změnu ven a omluvně se na mě usměje: „Promiň Bello... Ehm... Bál jsem se o tebe. Někdy ti to vysvětlím, ale ne teď.“

„Hmm... “ Zabručím a když se z místnosti ozve hlasité „Škyt!“, dodá: “Děkujeme za Jaspera. Nezlob se prosím. Chápu, že to bylo... ehm... divné.“

Naposled se usměje, k mému naprostému šoku mi dá pusu na tvář, při které mě zamrazí až ke konečkům prstů a zavře dveře.

Stojím tam jak tvrdé Y. Neschopna se pohnout z místa a tak mi Jake musí rukou mávat před očima. Edward Cullen mi dal pusu... na tvář. Jo, tak jo. Otočím se s úsměvem na Jakea.

„Jdeme?“ Poletuju vedle něj jak balónek s héliem a on místo, aby byl rád, se na mě dotčeně kouká.

„Ty už se na mě nezlobíš?“ Zeptá se.

„Ne, proč měla bych?“ odvětím a ani nevím, o čem mluví. Tra-la-la.

„Fajn.“ Šťouchne do mě nasupeně a mně to dojde.

„Ehm.“ Podotknu a kouknu na něj, jakoby se nechumelilo.

„Co tě tak rozhodilo, prosím tě?“ Podívá na mě nechápavě a já z plna hrdla lžu.

„Nic!“ Mžourám na něj sladce a on z toho vyměkne jak máslo na topení.

„Aha... dobře!“  A už se k tomu nevrací, ačkoli mu to evidentně vrtá v hlavě.

Jdeme mlčky po schodech dolů a já se vracím zpátky na zem. To by bylo, aby se mnou takhle zamotal nějakej Cullen. Vlastně to se mnou ani nehnulo, převracím si situaci v hlavě. Nulová šance. Tss... Ani se mi to ve skutečnosti nelíbilo. Hloupé hormony. Zavrtím si nad tím demonstrativně hlavou.

Sejdeme až dolů a já vydechnu úžasem. Je nádherná čistá noc, nebe plné hvězd. Je jich tak moc, že to vypadá, jako bych je dnes na oblohu věšela já a jak je mým zvykem, kompletně všechny je rozsypala.

Jake si toho taky všimne: „Paráda!“ houkne omámeně do vzduchu a oba si sedneme na schody před budovou, aby jsme tu krásu alespoň chvíli mohli pozorovat.

„Tohle je tady běžný?“ Otočím se na něj a on zavrtí hlavou: „Ani ne, bohužel. Většinu roku je zataženo... Nádhera.“

Kocháme se pohledem, po chvíli se podívám na Jakea a všimnu si náramku na jeho ruce a mírně řečeno mě to pobaví.

„Hezký náramek Jakeu!“ Zatlemím se na něj a on se zašklebí a zamává mi před nosem ozdobou s malými vlky a netopýrky:„ Přátelé navždy, nesmím ho sundat!“

„Emm je moc hodnej Jakeu, nemyslí to zle.“ Bráním velkého bratra, ale stejně dobře se u toho i bavím.

„Hmm... “ zabručí na mě Jake. „Faktem je, že jsem si dnes uvědomil velice důležitou věc. Navzdory všemu jsem radši, že mě rád má, než kdyby mě rád neměl... “ Otřepe se při té myšlence hrůzou.

„Emm je fajn.“ Řeknu mu znovu.

„Ty jsi fajn.“ Opáčí mi Jake, ale já už si všímám něčeho jiného.

„Jakeu, podívej! Padá hvězda. Přej si něco!“ a ukazuji prstem na malé světélko na obloze.

Chci se zamyslet nad vlastním přáním, ale to se mi v hlavě vyrojilo světelnou rychlostí a nenechalo o sobě pochybovat. Nejdřív mě to vyděsilo, ale... ono nakonec není tak špatné mít v hlavě trochu jasno a uvědomit si určité věci.

Jake se podíval kamsi za nás pak se na mně s úsměvem otočil. Tady na tom světle mu to moc slušelo, ale...

Přerušil tok mých myšlenek tím, že mě pohladil po tváři a úsměv na tváři mu pomalu mizel. Jeho obličej byl najednou naprosto vážný. Ve vzduchu bylo napětí, že by se dalo krájet a on se ke mně naklonil.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se naprosto hloupě a on tiše odvětil.

„Plním si svoje přání. Na padající hvězdy v dnešní době nejsou žádné záruky.“

Vzduch protnul zvuk práskajících dveří někde za námi, ale já se teď soustředila pouze na Jakeovy rty, které se přibližovaly k těm mým...

Kapitola 9. Prásk! *** Kapitola 11. Laurenin ořech

Shrnutí povídek od Barchetty

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Playboy - Kapitola 10. Non-štop: