Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 9. kapitola

26.08.2010 (09:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3659×

9. kapitola

Mary Alice Brandon Whitlock

„Bože! Kdo je to? Je mrtvý?“ Přitiskla jsem si ruce na ústa a zděsila se. Nedostávalo se mi žádné odpovědi. Pohlédla jsem na Olivera, ale ten se díval úplně jiným směrem, než jsem byla já či dotyčná oběť. Jeho nazlobený pohled spočíval na Marii. A ona se na něj dívala taky. V očích jí hrál úsměv. Jak se může usmívat?

To už k nám přiběhl Jasper a informoval, že se jedná o Mabby St. Tropéz, dceru soudce. Zemřela na vážné zranění, které jí způsobilo zvíře do krku. Hrozné, pomyslela jsem si.

Ač několik hostů souhlasilo s odložením plesu kvůli tragedii, matka Jaspera a tudíž hostitelka odmítla. Ples se bude konat. Nějací hosté se přesto omluvili a odjeli zpátky do svých domovů. Udělala bych to stejné, ale už kvůli Jasperovi zůstanu. I přesto mi běhá mráz po zádech. Snad to bylo zvíře a ne nějaký psychopat.

Do začátku plesu zbývalo ještě moře času. Služebnictvo lítalo sem tam a připravovalo všechno na dnešní večerní slávu. Zdaleka s přípravami neskončili a už tak to zde vypadalo noblesně. Procházela jsem se chodbami, Jasper a jiní dobrovolníci lovili údajné útočné zvíře. Nevadilo mi, že mě nechal samotnou. Nemůže mi přece být 24 hodin na blízku, i když bych si to z celého srdce i těla přála.

Neprocházela jsem se sama. Mnoho jiných dam zvolilo stejné využití času. Obdivovaly rodinné portréty, významné sochy a starožitné vázy. Vázy. Ajaj. Než riskovat přítomnost cenných váz, vyrazila jsem ven, kde snad žádná nehoda nebude hrozit.

Zabočila jsem do další chodby a prudce narazila do vysokého muže. Byla bych na zemi, kdyby mě nechytl kolem pasu a nepřitáhl blíž k sobě.

„Já se omlouvám,“ omluvila jsem se první a až potom na něj pohlédla. Byl o hlavu vyšší než já, tmavé vlasy, husté obočí a hnědé oči.

Opětoval můj fascinovaný pohled a já se začervenala. Vzpamatoval se.

„Chyba se stala na mé straně. Žádám o prominutí,“ usmál se a složil mi poklonu, „lady…“ nechal mě doplnit své jméno.

„Mary Alice Brandon Whitlock a nic se nestalo, opravdu,“ ujistila jsem jej.

„Alice,“ ochutnal mé jméno svými rty, „Whitlock? Jste příbuzná s hostiteli?“ Byl jen zdvořilý nebo ho opravdu zajímala má maličkost?

„Ano, to jsem. Jsem manželka lorda Whitlocka, syna hostitelů.“

„Jaspera?“ podivil se.

„Znáte se?“ zeptala jsem se zvědavě, protože se mi o něm Jasper nezmínil.

„Byli jsme dřív přátelé. To je však minulostí,“ lehce se pousmál. „Smím vám dělat společnost, Alice?“ oslovil mě jménem a nabídl své rámě. Chvíli jsme váhala. Je to rozumné, když už nejsou s Jasperem přátelé? Udělal mu Jazz něco, nebo obráceně?

Viděl mé váhání. Začal se smát. „Opravdu dneska nejsem ve své kůži. Omluvte mne, ale ani jsem se nepředstavil. Hrabě Raymond Wood, k vašim službám,“ pobaveně se u toho smál, až jsem se začala smát taky.

„Ráda se s vámi projdu.“ Zaklesla jsem svou ruku do jeho.

Na Raymondovi šlo poznat, že velmi rád mluví, a to hlavně o své osobě. Nevadilo mi to, protože jsem tak nemusela moc mluvit já a ztrapnit se. Neustále mi skládal komplimenty týkajíc se mých vlasů, očí či krásné barvy mých rtů. Věděla jsem, že je to krajně nevhodné, ale toužila jsem se dozvědět, co se mezi nimi stalo. Proč nejsou přátelé? Párkrát jsem nakousla toto téma, ale pokaždé to zamluvil nějakou zbytečností, která nestála ani za řeč. Zvláštní. Procházeli jsme se dlouho a stále měli o čem mluvit. Naše rodiče se prý před lety znali.

Právě jsme šli terasou a narazili na Adrianu. Že já mám takové štěstí, pomyslela jsem si ironicky. Když nás zpozorovala, chvíli vypadala zaskočeně, ale potom se jí úsměv roztáhl od ucha k uchu. Byl škodolibý a zákeřný.

„Zdravím,“ pozdravila nás a jen prošla dál. Skákala přitom radostí jako srnka.

Když jsem se chtěla rozloučit, Raymond mě ještě nechtěl nechat jít. Že je prý v mé společnosti příjemně a byl by rád, kdybychom si to zopakovali. Kterou ženu by nepotěšila přízeň pohledného muže, ale já jsem šťastně vdaná, a tak jsem slušně odmítla. Ve snu, ani v tom nejhorším, mě nenapadlo Jaspera podvést. Nakonec mě teda propustil a já se vydala nahoru do svého pokoje připravit na ples.

Jen ať něco nevyvedu, modlila jsem se v duchu.

Na ples jsem si nechala ušít šaty. Byly dokonalé, tmavě modré a taky drahé, ale Jasper mi nejednou kladl na srdce, že jeho peníze jsou i moje a tudíž mohu utrácet do sytosti. Nákupy nikdy nebyly mým koníčkem, ale u těchto šatů jsem nemohla odolat.

Převlékla jsem se a lehce nalíčila. Komorná, jenž mi pomáhala s přípravou, mi vytvořila z vlasů bezchybný účes a následně odešla.

„Jsem připravená,“ zamumlala jsem pro sebe. Snad jsem to vyslovila nahlas, abych se uklidnila, protože nervozita by se dala v tuto chvíli krájet.

„A že vypadáš kouzelně.“ Otočila jsem se k Jasperovi, který už byl převléknutý a opíral se o dveře s překříženýma rukama. Věnovala jsem mu úšklebek.

„Díky.“

Přistoupil ke mně, objal kolem pasu a přičichl k mým vlasům. „Nervózní?“ zeptal se mě.

„Pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že mě uděláš nejšťastnější ženou?“ znovu jsem to na něj zkoušela.

„Jistě. Jak bych mohl zapomenout. Vidíš, tady mám malou jizvičku, jak jsi mě před mým slibem dloubla vidličkou.“ Přetvařoval se s falešnou ublížeností a ukazoval bledou rýhu na ruce. Protočila jsem očima.

„Právě porušuješ svůj slib. Nejsem šťastná.“ Snad ho přesvědčím.

„Dobře, ustoupím pod jednou podmínkou.“ Pozvedla jsem obočí a čekala. Natočil jsi mě k sobě a políbil. „Chci dvanáct dětí.“ Ještěže jsem na sobě neměla lodičky na vysokém podpatku, jinak by se mi šokem ty podpatky podlomily.

„Dvanáct?! Ty ses na lovu do něčeho velkého uhodil, že? Podklouzl ti kůň a tys tvrdě narazil? Jo, už vím. Dneska sluníčko pálilo víc než obvykle.“ Rozesmál se na plné kolo.

Co mají všichni s těmi dětmi? Představa mě s miminkem mi způsobila trochu nevolno. Takový nemehlo s dítětem? Chudák to malé.

„Jasně. Šest holek a šest kluků.“

„To mě máš až tak rád, že mi tohle děláš? No tak, dvanáct je hodně. Jedno,“ smlouvala jsem.

„Jedno? Chudák. Neměl by si s kým hrát. Slevím to na deset. A mimochodem, nemám tě rád, já tě miluju.“ Srdíčko plesalo, ale mozek ke mně promlouval. Alice, rychle něco vymysli.

„O čem to vlastně mluvíme? O psech? Tak v tom případě přijímám.“ Rychle jsem zapadla do vedlejší místnosti s mým šatníkem.

„Potvůrko!“ řekl hlasitěji s lišáckým úsměvem a vydal se za mnou. Dostihl mě a popadl kolem pasu.

„Jen do toho.“ Přitiskla jsem se na něj a jazykem obkreslila linii jeho rtů. „Strhni ze mě to oblečení,“ zaprosila jsem a doufala, že tak učiní.

„Pokoušíš mě,“ zavzdychal mi do úst, což zapříčinilo zachvění mého těla. Své ruce přesunul na můj zadeček a vyzdvihl mě do náruče. „Jsi tak sladká. Jsi jako to nejsladší ovoce, jenž jsem měl možnost ochutnat.“ Jeho slova mě hřála u srdce a dokazovala, že i já můžu být pro někoho přitažlivá.

„Chci tě v sobě.“ Při mé prosbě se odtáhl a usmál.

„Po plese, slibuju.“

„To nevydržím.“ Rozepínala jsem mu vestičku.

Zastavil mě. „Očekávají nás. Jsme nejsledovanější manželský pár. Nikdo nechce věřit, že jsme se do sebe zamilovali.“ Skousl můj ušní lalůček.

„Já vím, něco jsem o tom zaslechla. Blázni.“

Ač jsem se snažila Jaspera svést, nepodařilo se. Oba jsme se upravili. Zavěsila jsem svoji ruku do té jeho a vydali se čelit peklu. Koukám, že má přezdívka se pro tuto chvíli hodí více než dost.

Scházeli jsme dolů po schodech. Podklouzla mi noha. Připravoval jsem se na tvrdý a dost nepříjemný pád, ale nestalo se tak. Jasper mě zachytil a zasmál se.

„Nehraj to,“ pokáral mě a plácl po zadku. Ještěže už jsou všichni v hlavním tanečním sále.

„Já nic nehraju. Myslíš, že se nudím a chci se tak zabít na schodech pro srandu?“ pronesla jsem nakvašeně. „To ty šaty! Kdybys mi je předtím sundal, hm,“ vyčítala jsem mu.

„Tak bys teď šla nahá,“ utahoval si ze mě. „Klidně si buď naštvaná. Když se totiž zlobíš.“ Otočil si mě k sobě. „Vypadáš pekelně a mně se to líbí a nevykroutíš se z toho,“ dodal.

„A bude pak nějaká sladká odměna? Pokud to mám vydržet, chci odměnu.“

Opřel mě o zábradlí. Rukou, která už bloudila pod šaty, zachytil stehno a obmotal mou nohu kolem jeho pasu. Přibližoval ke mně svůj obličej se svůdným úsměvem. Nosem mi obkreslil tváře, hladil přitom můj zadeček a já nahlas vzdychla.

„Pojďme zpátky do pokoje. Souhlasím s dvanácti.“

„Pozdě, lásko.“ Dal mi menší pusinku na nos, upravil šaty a zaklesl mou ruku do jeho.

Sešli jsme dolů do malého sálu, odkud vedly dveře do toho tanečního.

„Kde máš prstýnek?“ zeptal se najednou Jasper. Podívala jsem se na ruku a měl pravdu.

„Úplně jsem zapomněla. Mám ho nahoře.“

„Ty si ho sundáváš?“

„Koupala jsem se a nechtěla ho ztratit. Doběhnu nahoru.“ Protočil očima. „Neboj se, není to výmluva, ale bez něj tam nejdu.“ Vydala jsem se rychle po schodech nahoru.

„Alice!“ zavolal na mě. Otočila jsem se zpátky. „Nepospíchej. Jen jdi pomalu, ať si zase něco… neuděláš.“ Zas takové nemohlo nejsem! pomyslela jsem si dotčeně.

S prstýnkem na ruce se vracím zpátky a slyším hádku.

„... nemohla varovat?!“ nadával mužský hlas.

„Nechej si ty chytré kecy, Olivere. Je novorozená, měla žízeň,“ promluvila Maria.

„Ty jsi ji přeměnila, máš ji na starosti,“ stál si za svým.

Zůstala jsem stát těsně u přivřených dveří. Mluví o něčem, co má spojitost s Mabby? Že by s tím měli něco společného, uvažovala jsem. Do hlavy se mi vloudila myšlenka na usmívající Mariu, když našli tělo. Panebože! Přikryla jsem si ústa hrůzou. Přeběhl mi mráz po zádech. Couvala jsem zpátky a zadkem narazila do rytířského brnění, které spadlo s obrovským hlukem.

Dala jsem se na útěk, seběhla rychle schody a vlítla Jasperovi do náruče.

„Co se stalo?“ vyptával se. Byla jsem udýchaná a nemohla popadnout dech. „Alice,“ strachoval se. Mám mu říct, co jsem slyšela? A uvěří mi? Těžko. Oliver je jeho přítel.

„Alice, mluv, já tě prosím.“ Ne, zatím mu nic neřeknu, nejdřív si musím být naprosto jistá.

„N-nic. Chyběl jsi mi.“ Políbila jsem ho. „Promiň, jestli jsem tě vyděsila.“ Nevěřícně zakroutil hlavou.

Vešli jsme do tanečního sálu. Výzdoba byla ohromná. Nebyly zde přeplácané květiny, ani žádné zbytečnosti. Vše bylo v přiměřeném množství, kromě svícnů, které by se ani nedaly spočítat. Nejvíc prostoru se nacházelo uvnitř, kde byl parket. U stěn byly rozestavěné stolky s občerstvením, u nichž čekaly dámy na příhodného galantního muže, který je obslouží. Je to hloupé pravidlo, že si nic nesmí vzít samy. To mají snad umřít hlady nebo žízní, pokud si jich nikdo nevšimne?! Naprosto nerovné.

Každý s námi chtěl prohodit pár slov. Jasper měl pravdu. Jsme nejsledovanější pár. Cítila jsem na sobě pohledy a bylo mi to velmi nepříjemné. Zdravili jsme Jasperovi známé i přátelé jeho rodičů, což byli většinou starší lidé v doprovodu svých potomků. Převážně ženského pohlaví. Když je můj manžel pozdravil, chichotaly se a třepaly řasami jako malé kokety. Kdo by si pomyslel, že na ně někdy budu žárlit.

„Lásko, drtíš mi ruku.“ Povolila jsem stisk a nevinně se usmála. Neustále jsem myslela na ten rozhovor. Přeměna? Novorozená? Nedávalo to sebemenší smysl. Sakra, oni jdou sem.

Oliver ověšený oběma slepicemi. Z jedné strany Maria a z té druhé Adriana. Usmívaly se jako školačky při shlédnutí obrazu nahého muže. Teda aspoň já se tak tvářila, když jsem měla možnost poprvé spatřit tu nádheru, všechny ty detaily.

„Dělej, vypaříme se,“ zašeptala jsem Jasperovi. Přitom do něj drcla a on se trochu polil šampaňským, které pil.

„Ups. Já nechtěla.“ Zlobně mlasknul a začal se otírat kapesníčkem. Postarší dáma, s níž mluvil, se taktně zdržovala úsměvu zračícího pobavení, ale i tak šlo vidět, jak jí cukají tváře.

Mezitím, co jsem zadržovala s tou postarší dámou smích, se k nám přidala ta jejich povedená trojka. Oliverovi to velmi slušelo, měl na sobě elegantní oblek šitý na míru. Maria měla vínové šaty a Adriana tmavě zelené. Žába, pomyslela jsem si. Pozdravili a nehodlali nás zbavit jejich společnosti.

„To jsi mě nemohla varovat.“ Drcnul teď do mě nenápadně Jasper a já omylem převrhla skleničku Adrianě do výstřihu. Vypískla a hystericky utíkala dát vše do pořádku.

„Omlouvám se,“ křikla jsem za ní. Pár hostů, kteří postávali nedaleko nás, vypadalo pobaveně. Ani Oliver s Jasperem neměli daleko poctít podlahu svojí návštěvou.

„Dobrý zásah, lady Whitlocková,“ pochválil mě řehtající Jasper a mě došlo, že to udělal schválně. Zmetek.

Oba odešli za svými přáteli a já zůstala s Mariou sama. Mlčely jsme. Cítila jsem napětí, jenž mezi námy jiskřilo.

„Nepůjdeme k občerstvení?“ zeptala se po chvilce. Souhlasila jsem.

Když jsme došly ke stolům a čekaly na příhodného gentlemana, otočila se na mě.

„Vím, že jste nás s Oliverem slyšela, Alice,“ řekla zcela v klidu. Zarazila mě a kyslík byl pro mě nedostačujícím zbožím.

Vysvětlila jsem jí, že to byla jen náhoda, že jsem nic moc z rozhovoru neslyšela. Zdá se, že jsem zněla přesvědčivě, ale i tak mi řekla, o čem, nebo spíš o kom mluvili. Jednalo se prý o její neteř, má ji na pár dní na starosti a je to ďáblík. Oliverovi se jako jejímu kmotrovi nelíbí, jak ji Maria rozmazluje. Aha, tohle mysleli tou přeměnou a znovuzrozením. Šlo jen o změnu vzhledu.

„Oliver je na ni citově vázaný, drahoušku. Dokáže si každého omotat kolem prstu,“ zasmála se.

„Ach tak.“ Já jsem tak hloupá. Má bujná fantazie si udělala z komára velblouda. Jak trapně bych vypadala, kdybych někomu řekla o svém falešném podezření.

Maria se omluvila s tím, že se půjde podívat po Adrianě. No jo, úplně jsem na tu žábu zapomněla. Mohla by se už neukázat.

Stála jsem u občerstvení a pocítila žízeň. Žádný zachránce na blízku. Jak mě to štve! Jasper se taky vypařil. Porozhlédla jsem se kolem. Tak dobře, vezmu si pohár, ať si myslí, kdo chce, co chce. Pevně jsem se rozhodla, natáhla se pro pohár a uchopila za stopku. V tu chvíli mou ruku uvěznila jiná a přitáhla si ji ke rtům pro slabé políbení.