Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 23. kapitola

Sraz Ostrava!!! 06


Pekelnice - 23. kapitolaSlíbila jsem, že nebudete muset dlouho čekat, tak snad jsem slib splnila. :)
V téhle kapitolce se podíváme za očekanými návštěvníky. Jak nakonec dopadne jejich střet? Taky nakoukneme pod pokličku Rosalie, ale opravdu jen malinko, její příběh se dozvíte o něco později. ;) Přeju tedy příjemné počtení.

 

 

Emmett

Pozoroval jsem ji a hodně se snažil nepropadnout záchvatu smíchu. Nepovedlo se. Když skončila, váhavě šla směrem ke mně. Měla ušpiněné šaty a uvolněné pramínky vlasů ze složitého účesu.

„No?“ Pokrčila rameny a než by radši přiznala, že jí srnčí krev chutnala – což jistojistě chutnala – znovu nasadila masku ledové královny.

„Smál ses.“

„Slušelo ti to.“

„Já vím,“ odsekla. „Jdeme?“ Šel jsem za ní a v tu chvíli narazil do jejích zad. Aby nespadla, chytil jsem ji za paže, podíval se, proč zastavila a ztuha polkl.

„Sakra!“

23. kapitola

 

 

„Lépe bych to neřekla,“ zasmála se jedovatě osoba, kterou jsem očekával už delší dobu, ale nebyl na ni připravený.

„Gee,“ zavrčel jsem a její banda se postavila do útočné pozice.

„Překvapení. Jseš rád? A kde máš vůbec Jaspera? Hm, však my si ho najdeme a kdo je tohle? Že by tvá nová milenka? Ujde, i když…“

„Na mě nemáš.“ Rosalie si to vzala až moc osobně.

„Ale mám, huso, že Emmette? Ty mě přece znáš, myslím důvěrněji.“ Zamrkala řasami tak rychle, že jsem se bál, aby jí nevypadly. „Vrána k vráně sedá. Takže k věci. Maria nestrpí nekázeň a porušení daných slibů. Jasper se zavázal, že se s tebou vrátí, ale… Však ten příběh sám znáš. Maria zuří, troufám si říct, že přímo běsní a chce vaši smrt. Ani na chvíli jsem nezaváhala přijmout úkol zabít vás, když mě požádala."

„Tady jsem,“ zvolal jsem a zašeptal Rosalie do ucha: „Jak rychle umíš utíkat?“

„Srabe,“ zavrčela a pak dodala: „Zabav je, já varuju Camelii s tím… tím… Čert ho vem.“

„Dobře.“ Rozeběhl jsem se na druhou stranu lesa a Rosalie utíkala jiným směrem, ale ne tam kde byl dům. Ona zdrhla! Sakra! „Ajéjé, tu máš!“ Odhodil jednoho rychlého upíra, který si mě dovolil dohonit.

„Olivere, postarej se o tu holku. Vy ostatní, dožeňte ho. Dovede nás k tomu druhému,“ vydala přímé rozkazy. To určitě.

 

Rosalie

Utíkala jsem jiným směrem pro případ, že by mě pronásledovali. Cestu k domu jsem si velmi dobře pamatovala, vzala ji oklikou a před domem se zastavila.

Co to dělám? Přece ho opravdu nechci varovat. Musím utéct." Otočila jsem se jednou nohou k odchodu. Ale co Camelie? Zvykla jsem si na ni. Ale stojí mi za risk vlastního života? Stojí, ale… ti dva.

„Panebože, co mám dělat? Ach jo.“ Měla jsem na sebe vztek. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala. Pokaždé jsem si vystačila, byla jsem tak vychovaná – abych se o sebe uměla postarat.

„Rosalie! Rosalie!“ promluvily ke mně vzpomínky. Né! Nesmím jím dát volný průchod. Jenže byly příliš bolestivé.

„Myslíš, že si můžeš jen tak živořit na můj účet?“ znovu se ozvaly.

„Ne, prosím, netrestej mě.“ Plakala jsem v nich a schytala velkou ránu, která mě dokázala na pár hodin omráčit.

Oči mi pálily, chtěly vypustit aspoň jednu slzičku, ale věděly, že je to marné.

„Nebuď tak sobecká, sestřičko!“

„Nebyla jsem sobecká. Nebyla!“ Celá jsem se klepala a snažila si vzpomínky vytěsnit z mysli. „Nebyla, nejsem,“ opakovala jsem se pořád dokola.

„Camelie!“ Chtěla jsem zavolat i na toho druhého, ale jeho jméno pro mě bylo jako hadánka. Má ho strašně divné. Jessie, James, Jasser. Jo, takhle nějak. Jasser – bože, kdo to vymyslel?

Vřítila jsem se do domu, kde je nachytala, jak se na sobě válí. Neměla být náhodou ve sklepě, říkala jsem si. Místo toho ležela pod něm. Jasser vstal a zvedl i Camelii.

„My…“ začala Cam. Na výmluvy nebyl čas. Mávla jsem nad tím rukou.

„Jassere, v lese…“

„Jsem Jasper,“ opravil mě.

„Vypadám snad na to, že mě to zajímá? V lese nás napadli nějací upíři, Emmett odvedl jejich pozornost ode mě, abych vás mohla varovat. Byla to nějaká Gee, jméno jak pro mouchu,“ poznamenala jsem na účet potvory, která si myslí, že je lepší jak já. Pche.

Vykulil oči a už se chtěl vyřítit z domu, jenže to neudělal. Vrátil se zpátky ke Camelii a poprosil ji, aby se postarala o Soňu. Vyvodila jsem fakt, že mluvil o své dceři. Cam přikývla. Dal se na odchod a se slovy, že se brzy vrátí zmizel.

Tohle byla naše jediná šance. Popadla jsem ji za ruku a vedla ke dveřím.

„Kam mě to vedeš?“

„Pryč. Utečeme.“ Vymanila ruku z mého sevření.

„To nemůžeme! Soňa je nahoře a Jasper říkal…“

„Na Jassera ti kašlu. Na rozdíl od tebe jsem viděla ty upíry, kteří na nás chtěli zaútočit. S těmi nechci mít nic společného.“

Nasadila na mě grimasu nerozhodnosti a zase nervózně smotávala ruce. Vždycky to dělala.

„Dobře, jen vezmu Soňu.“

„Cože?! Zbláznila ses? Kvůli ní pak po nás půjdou, to si nemůžeme dovolit. Nech jí tady.“

„Nenechám.“ Rozčilila se.

Znenadání se prudce rozletěly dveře. Musela jsem se přikrčit, aby do mě nenarazily. Podívala jsem se po nervákovi a uviděla muže. Byl hodně vysoký, měl červené oči a blonďaté nakrátko střižené vlasy.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho.

„Oliver.“ Nejdřív se podíval na mě, pak pohledem zabloudil ke Camelii. „Alice?“ oslovil ji dost překvapeně a jazyk mu plandal z pusy.

„Já nejsem Alice!“ Camelie byla víc než rozzuřená, přímo soptila.

„Jistě,“ pronesl ironicky a odfrkl si. „Jasper mě teda pěkně vypekl. Odešel za tebou a…,“ Ozval se pláč Soni. „A máte sebou svoje dítě? Sebevrah.“ Byl celý vykolejený a mimo. Nechápala jsem, o čem pořád mluví a Camelie z toho taky nebyla dvakrát moudrá.

„To je podraz,“ zavrčel a vrhl se na ni. Skočila jsem mu do cesty a odletěli jsme na druhý konec místnosti, kde nás zastavila knihovna.

„Camelie, vezmi malou a utíkej, kamkoliv! Já si tě pak najdu.“

„Pomůžu ti.“ Tyhle slečinky na úrovni si nikdy nedaly říct.

Vmísila se mezi nás a měly jsme s ní docela velkou převahu. Oliver ale nebyl žádný začátečník. Snadno se námi propletl a uštědřil několik ran. Ležela jsem mírně dezorientovaná a snažila se zaostřit na okolí, bez úspěchu. Rozpoznala jsem jen siluetu ženy, ležela na zemi bez sebemenšího pohybu. Né!

Vzduchem se začal valit kouř. Musel podpálit dům. Shoříme.

„Cam,“ promluvila jsem na ni, ale hlas mi selhal a odmítal jakoukoliv službu.

Nakonec se pohnula a lenivým tempem se zvedla. Taky jsem se pokusila vstát, ale moje noha byla přetočená na úplně druhou stranu, a tak jsem neměla sebemenší šanci se na ní postavit. Z horního pokoje se rozezníval naříkající pláč. Poznala jsem podle jejího výrazu, že touží jít za ní, ale nechce mě tu nechat.

„Běž,“ řekla jsem. K dítěti cítila zvláštní pevné pouto, ke mně tak pevné nebylo. Zajisté by na mě dřív nebo později zapomněla.

„Rose,“ vyslovila moje jméno zničeně. „Já se pro tebe vrátím, slibuji.“

„Nemáš hodně času, tak zachraň aspoň sebe a Soňu.“ Byla to pravda, dům byl v plamenech. Musely se co nejrychleji dostat ven.

Svalila jsem se na záda a položila pravou ruku přes oči.

„Tak takhle si skončila, Rosalie Lillien Hale, jsi se sebou spokojená?“ Neupřímný smích přešel ve vzlyky.

Blížily se rychlé kroky.

„Rosalie, pomoz mi. Zvedni se, dostanu tě ven.“

Ani nevím, jak jsem se ocitla venku, avšak podařilo se. Normální člověk a snad možná i upír by děkoval bohu, já ne. Na boha jsem přestala věřit dávno, konkrétně po smrti své sestřičky Camelie. Určitě by z ní byla překrásná žena, měla by milující muže a i děti. Ale…

„Rosalie, jak se cítíš?“ zeptala se Camelie a dělala si starosti. Byla přesně jako moje sestřička, proto jsem ji dala její jméno, když si na své nemohla vzpomenout.

„Nic moc, ale to se zlepší. Děkuju ti za záchranu. Pokud tě můžu poprosit, vem ji pryč, tohle nemusí vidět.“ Pokývla jsem hlavou k noze, zlomené v koleni a otočenou na druhou stranu.

Přikývla, vzala do náruče Soňu a odešla.

Jdeme na to, dodávala jsem si v duchu odvahu, popadla nohu a prudce s ní trhla. Z úst se mi vydral bolestný hrdelní křik. I když jsem měla několik podobných zlomenin, pokaždé mě bolest z jejich napravování dokázala složit.

 

O chvíli později jsem mohla nohu znovu považovat jako svoji součást. To se už i vracela Camelie. Soňa ji zřejmě usnula v náručí. Obě spolu vypadaly sladce a jako rodina. Kéž by podobné štěstí potkalo i mě.

„Mám nedaleko přítelkyni, která by nám mohla poskytnout přístřeší. Soňa má jistě hlad a potřebujeme ze sebe udělat lidi.“ Nejdřív se usmála a pak se zachmuřila.

„Co Jasper s Emmettem?“

„Nerada ti to říkám, Cam, ale nad těmi upíry nemohli mít žádnou šanci. Byli hroziví a měli červené oči. Museli být z armády novorozených.“ Nic o nich nevěděla, ale nevyptávala se. Šla jen za mnou, bez zbytečných otázek, na které jsem stejně neměla náladu.

 

Všechny tři jsme došly k rodinnému domku daleko od civilizace. Ze dveří domu vyšla zrzavá žena s kudrnatými vlasy, změřila si nás pohledem a nade mnou setrvala déle.

„Cítím průser, Haleová,“ řekla a zeširoka se usmála. „Tak pojďte dovnitř.“ Otevřela dveře dokořán a pokynula rukou, ať vejdeme. Vcházela jsem jako poslední.

„Díky, Victorie, vážím si toho.“ Victoria byla stejná jako já. Po přeměně jsme byly obě vězněné a podařilo se nám utéct. Teď na to doplácíme.

„Já vím. Jen by mě zajímalo, co hodláte dělat s lidských děvčetem.“

„Musely jsme ji vzít.“ Kývala hlavou nahoru a dolu na znamení, že rozumí.

„Budou problémy?“

„Znáš mě.“ Usmála jsem se. „Půjdu ukázat Camelii pokoj pro hosty. Máš i nějaké jídlo?“

„No, mám tu návštěvu, takže samo sebou.“ Pozvedla jsem obočí, které za mě proneslo otázku. Rty se jí zkroutily do nepatrného úšklebku. „Jo, zase v tom lítám.“

„Nepoučitelná.“ Zavrtěla jsem hlavou a vešla dovnitř.

„Hele, komteso Bewleyová, radši nemluv.“ Porozhlédla se po okolí a zavřela dveře, poté je zamkla na několik zámků.


Příště se podíváme za klukama. Dům je v plamenech, co si pomyslí Jasper?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!