Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 20. kapitola

16.11.2010 (21:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3484×

20. kapitolka

Alice

Pochodovala jsem po vstupní místnosti sem a tam a čekala, až se vrátí moje společnice. Celá jsem se třásla a pořád měla před očima muže, který mě pronásledoval. Co mohl chtít? Oslovoval mne Alice. Kdo je Alice?

Klíče v zámku zarachotily a dovnitř vešla Rosalie. Usmívala se jako by vyhrála v kartách velkou sumu peněz.

„Rose, díky bohu, jsi v pořádku.“ Jako by vůbec nevnímala, že na ni mluvím. Stále se zasněně usmívala a nakonec mě objala.

„V nejlepším. Ach, Camelie, potkala jsem ve městě jednoho muže. Byl okouzlující a proč se tak tváříš?“ reagovala na můj pochmurný výraz.

Muže? Potkala muže. Neuvěřitelná shoda náhod.

„I já někoho potkala, spíš byla dotyčným pronásledována. Rosalie, nemůže to být Xaver? Vypadal děsivě.“

„Camelie, nechej toho. Nemá sebemenší tušení, kde mě hledat. Žádné strachy.“ Její slova ujištění mi neseděla. Nechtělo se mi jim věřit z nějakého důvodu, který jsem nemohla s jistotou určit.

„Jak myslíš.“ Uklidnila jsem se a šla směrem do kuchyně.

„Cam, počkej. Jak vypadal?“ vyzvídala.

Zastavila jsem se v půli cesty, otočila se k ní a chtěla ho přesně vylíčit. Jeho tvář se mi stále živě zjevovala před očima. „Byl děsivý, ale svým způsobem velmi přitažlivý. Měl medové vlasy a jeho oči byly… Páni, Rose. Měly barvu pravého nefalšovaného zlata. Nikdy jsem nikoho s takovýma očima neviděla.“ Uvědomila jsem si, jak fascinovaně můj popis musel znít. Nenápadně jsem se podívala na svou jedinou a v tuto chvíli zamlčenou přítelkyni. O něčem důkladně přemýšlela.

„Zlaté oči?“ ujišťovala se.

„Ano.“

„Muž, jenž jsem ho potkala ve městě – říkala jsem ti o něm před malou chvilinkou – je měl též zlaté.“

„To nemůže být náhoda.“ Obavy ve mně sílily čím dál víc. Kromě Xavera neměl nikdo žádný důvod nás sledovat. „Odjeďme. Hned. Rose,“ vyslovila jsem její jméno prosebně, „zmizíme, dokud můžeme.“ Ať jsem argumentovala, jak chtěla, setkala jsem se s neúspěchem.

„Sakra!“ zaklela a třískla do stolu. „Nemůžeš se jenom všeho bát! Já utíkám věčnost a podívej, jak jsem dopadla!“ Dívala jsem se na ni s šokovaným výrazem. Pravdou bylo, že jsem ji znala jako bezcitného predátora prahnoucí po lidské krvi, ale nikdy na mě nezvýšila hlas. Dokázala se perfektně ovládat, až do teď.

„Proč upíři nemají dar navíc, s nímž by dokázali odlišit další upíry od lidí. Vidíš něco ve svých vizích?“ změnila téma.

„Pořád jen tu samou malou holčičku. Nikoho jiného. Ani toho pronásledovatele jsem neviděla, proto mě tolik zmátl jeho zájem.“

„Co se stalo, stalo se. Nic to nemění na pravdě, že zde ještě nějakou dobu setrváme,“ oznámila mi a odcházela.

„Ale…“ zmlkla jsem okamžitě, jak po mně hodila naštvaný pohled.

Když Rosalie odešla do svého pokoje, kde trávila veškeré noci, začala jsem opět nervózně přecházet po pokoji a snažila si vsugerovat, že nám nic nehrozí. Párkrát moje nohy zabloudily k oknu. Venku bylo liduprázdno. Jen listí padající ze stromů a vznášející se vzduchem. Slyšela jsem vše dokonale, každičký detail, šum větví a foukající vítr. Stále mě překvapovaly bystré a neomylné smysly. A pak tu byla ještě má schopnost, zda se to dá vůbec schopností nazývat. Od proměny mi dokola ukazují malou holčičku. Chvíli se směje a chvíli je smutná a pláče. Co to má znamenat? Že bych ji znala? Patří do minulosti, ze které se nepamatuji ani své jméno? Rose mi říká Camelie, protože se tak prý jmenovala její menší a již zesnulá sestřička. Ale pokaždé, když mě tak oslovila, jsem cítila, jako bych nebyla ta, na níž mluví.

Místo dalšího přemýšlení, kým jsem byla, jsem vyrazila do lesa na lov. Pokaždé mi štěstí přálo a kolem někdo procházel, samotný napospas svému osudu.

***

„Dobré ráno.“ Dostalo se mi radostného pozdravu. Seděla jsem rozvalená na pohovce a četla si nejnovější výtisk novin.

„Dobré,“ odpověděla jsem jednoduše a snažila trochu nasadit i ten tón, který říká, že vše ze včerejška nebylo jen tak zapomenuto.

„Jdu ven. Půjdeš se mnou?“ Zavrtěla jsem hlavou a opřela se pohodlněji o opěradlo. „Camelie, poslyš…“

„Neříkej mi tak!“ ohradila jsem se.

„Jak je libo. Mohla bys aspoň tyhle peníze donést paní Boveriové? Čeká na ně a nechceš přece, aby nás vyhodila ze svých pozemků.“ Neodpovídala jsem.

„Ca…,“ odmlčela se, „uděláš to?“

„Ano.“ Slyšela jsem, jak hodila obálku s penězi na stůl.

Hned co odešla bůhví kam, jsem ji popadla a zamířila přímo do domu Boveriových. Nathalia Boveriová byla mladá žena, dalo by se říct, že byla i dokonce krásná. Avšak již po delší dobu bydlí pouze se svými služkami, má peněz jako šlupek, a to je svým způsobem dost zvláštní.

Zaťukala jsem na masivní dveře jejího domu. Otevřela mi postarší dáma v šedém. Musela jsem přiznat, že ta šedá barva byla příšerná.

„Sháním paní Boveriovou,“ promluvila jsem k ní mile a letmo nakoukla dovnitř. Vstupní místnost překypovala přepychem.

„Kdo ji shání, smím-li se zeptat?“

„Camelie Haleová.“

„Nyní má návštěvu. Přijďte jindy.“ Stále svůj pohled směřovala níž a níž, aby se mi mohla podívat do očí. Nemohla jsem dovolit, aby je viděla, a tak jsem si stáhla jednu stranu klobouku o něco níže.

„To je škoda. Nevadí. Mohu tu pro ni nechat obálku s penězi? Moc vám děkuji,“ poděkovala jsem slušně hned, co byla obálka v rukou hospodyně. Teď jsem se mohla v klidu vrátit domu, kde na mě čeká velká dávka nudy. Chystala jsem k odchodu. To bych si však nesměla všimnout, jak paní domu vchází z haly do vstupní místnosti.  A už vůbec bych si nesměla všimnout, kdo je po jejím boku. Byl to muž ze včerejška - můj pronásledovatel.

Poznal mě a v očích se mu objevily jiskřičky. Možná v nich měl slzy, pomyslela jsem si. Proč by ale měl být z našeho setkání smutný?

Náš oční kontakt přerušil polibek, který mu vnutila Nathalia. Chtělo se mi řvát, odtrhnout ji od něj a rozkouskovat na pidi kousíčky. Bože! Vždyť nemám žádný důvod, okřikla jsem se! Tyhle přehnané reakce k mojí upíří podstatě vůbec nepatřily.

„Nashledanou,“ pípla jsem a dala se na okamžitý odchod. Proklínala jsem hospodyni, která se mi pohledem zaryla do zad. Kdyby neokouněla, mohla bych se vypařit pěkně poupírsku.

„Počkej!“ okřikl mě svým hrubým hlasem. Zrychlila jsem a jakmile se dostala mimo jejich obzor, rozeběhla se na plno. „No tak počkej!“ zařval znovu hrůzostrašný hlas.

Vyhýbala jsem se stromům, míjela je o milimetry. Strach, že bych nějaký z nic mohla porazit však nebyl větší než ten, který jsem měla z toho muže. Během chvilky se má ramena ocitla v drtivém sevření bledých rukou a ty mou celou postavu připevnily ke kmeni stromu. On je taky upír?!

Funěl mi do obličeje a stále držel těsně rukama, abych neutekla. Jenže jsem o útěk přestala mít zájem. Možná mi tu právě hrozilo smrtelné nebezpečí, ale nedokázala jsem ho vnímat. Naopak. Cítila jsem se z části v bezpečí.

Očima kmital po mém obličeji, jako by si potřeboval dokázat, že jsem skutečná. Sundal mi klobouk a nakláněl se blíž bez žádné výrazné změny při spatření mých červených očí.

„Tohle je jako noční můra a sen v jednom,“ řekl smutně něžným hlasem a nevěřícně kroutil hlavou.

Jak se vyvine dál rozhovor mezi Alicí a Jasperem?

Bude přátelský nebo naopak?

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 20. kapitola: