Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 10. kapitola

Jak se zdá, Adriana je Alici stále v patách. Alice dojde, že Ade pořád touží po Jasperovi, proto se nebrání společnosti Raymonda. Jenže je správné důvěřovat muži, kterého sotva znáte?
P. S.: Děkuji moc za komentáře u minulé kapitolky. Jste úžasní. ;)

30.08.2010 (08:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3817×

Stála jsem u občerstvení a pocítila žízeň. Žádný zachránce na blízku. Jak mě to štve! Jasper se taky vypařil. Porozhlédla jsem se kolem. Tak dobře, vezmu si pohár, ať si myslí, kdo chce, co chce. Pevně jsem se rozhodla, natáhla se pro pohár a uchopila za stopku. V tu chvíli mou ruku uvěznila jiná a přitáhla si ji ke rtům pro slabé políbení.

 

 

10. kapitola

 

> Mary Alice Brandon Whitlock <

„Pekelnice, smím vám, má drahá, nabídnout pohár punče?“ zeptal se mě s pokřiveným úsměvem Jasper. Ulevilo se mi.

„Kde jsi byl? Páni,“ uvědomila jsem si vyčítavý tón hlasu, „to zní pěkně majetnicky.“

„Hmmm. Líbí se mi to. Tanec?“

„Jistě, nezbedný lorde.“ Pozvedl obočí nad mou ochotou jít tančit, „ale až bude sál prázdný a já nebudu mít možnost někomu ublížit,“ hladce jsem se z toho vyvlékla.

„Povedu tě.“ Zas tak hladce asi ne.

Zamířili jsme mezi ostatní tanečníky. Zrovna se neměl tančit waltz. Škoda. Při tomto oblíbeném a snad jediném tanci se páry mohou dotýkat toho druhého. Ostatní jsou decentnější. Zastávají se toho názoru, že lidé jsou pak méně živočišnější. Nesmysl. Zaujala jsem svou pozici a Jasper tu jeho. Mě prohlásí za svatou. Kdo vedle mě stojí? Adriana s jinými šaty. Tyto mají černou barvu.

„Nestihly vyschnout?“ rýpla jsem si a sledovala šaty. „Tahle barva je kouzelná, jde vám k duši.“ Vražedně se na mě podívala.

Po celém sále se začaly linout první tóny hudby a my předvedli jasně očekávané kroky. Páry mezi sebou kroužily a přitom se nesměly dotknout toho druhého. Jasper po mně házel svůdné úsměvy. Dobře ví, jak se musím soustředit, abych udělala správné pohyby. Ale stejně mě musí rozptylovat. Došlo ke změně partnerů. Tančila jsem s mladíkem, který se zdál ve stejném věku jako já. Byl trochu nemotorný, což v kombinaci se mnou nebylo vůbec dobře. Stydlivě se usmíval a byl rudý jako rak. Bylo mi ho líto. Naštěstí ani jeden z nás neudělal chybu. Hudba se ztratila do neznáma a nahradila ji jiná. Teď je to waltz.

Kroužili jsme s Jasperem spolu po parketu a já mu šlápla na nohu. Kdyby jednou, nic neřeknu, ale když to bylo po třetí, styděla jsem se tentokrát já. Proč jsem nejvíc nemotorná jen s Jasperem?

„Není to tak hrozné, že?“ zeptal se.

„Ne, není. Je to horší,“ postěžovala jsem si.

„Má matka se mnou o tobě mluvila,“ řekl po chvíli.

„Ano? V dobrém či špatném?“ zajímalo mě.

„V dobrém. Líbíš se jí. Jsi prý milá, slušně vychovaná a žádná koketa jako bývá většina čerstvě provdaných žen.“ Páni. Pochválila mě. „A taky mě donutila přijmout žádost o tanec od Adriany,“ dodal na závěr, jako by doufal, že to snad neuslyším.

„Cože?!“ vyhrkla jsem ze sebe, zastavila náš tanec, takže do nás narazil jiný pár. „Omlouvám se,“ řekla jsem provinile.

„V pořádku,“ usmál se na mě muž.

„Tak netanči, pokud samozřejmě nechceš,“ pronesla jsem opět k Jasperovi.

„Nechci, ale mé matce se těžko odporuje,“ vymlouval se. Vlna zuřivosti ne a ne polevit. „Bude to jen jeden tanec, slibuju.“ Políbil mě na spánek.

„Hm,“ zamručela jsem nesouhlasně. Viděla jsem tu žábu tancovat nedaleko nás. Co takhle využít trochu mé nešikovnosti? Uvažovala jsem.

Nasměrovala jsem nás blíž k ní a k muži, s nímž tancovala. Příliš dlouhé šaty, drahoušku. Chystala jsem se na věc, když mě Jasper otočil na druhou stranu.

„Alice, ne,“ řekl prosebně. „Buď hodná holčička.“

„Já jsem vždycky hodná, ona je ježibaba,“ zatvářila jsem se naprosto nevině.

Narazil do nás další pár, ale tentokrát to nebylo naší vinou. Dotyčná žena mi šlápla na šaty a sukně se dole roztrhla.

„Ups. Promiňte,“ omluvila se Adriana s nefalšovanou pobaveností. Vrrr.

„To nic,“ uklidnila jsem ji a snažila se udržet klidný tón hlasu. „Na světe se najde jen málo takových nešiků, jako jste vy, má drahá. Važte si toho. Jste jedna z mála vyvolených.“ Nahodila jsem spokojený úsměv. Vlasy na hlavě se jí naježily a naše obecenstvo se zřejmě dobře bavilo.

***

Stála jsem znovu u stolu s občerstvením a sledovala, jak spolu tančí. Tak jsem jí záviděla a přitom žárlila. Byla jsem plně soustředěná na jejich tanec, který si vynutila Jasperova matka, že jsem nepostřehla nově příchozího, který sledoval scénku se mnou.

„Líbilo by se mi, kdybych teď byl na jeho místě a má žena na mne tak žárlila,“ promluvil Raymond. Podívala jsem se na něj a viděla zkoumavý výraz, jímž pozoruje stejnou dvojici jako já.

„Hrabě Woode,“ pozdravila jsem úklonou. Přistoupila k němu blíž a zašeptala. „Opravdu to jde hodně poznat?“

„Popravdě ano, Alice, vypadáte jako sopka před výbuchem.“ Postavil se mi do cesty. Nenápadně jsem šmírovala přes jeho rameno.

Raymond mi nabídl šampaňské a já ho jedním žíznivým lokem hodila do sebe, ale v tu chvíli Adriana urovnala Jazzovi jeho neposlušný vlas zpátky za ucho a projela přitom rukou po tváři. Šokem jsem šampaňské chtě nechtě vyprskla Raymondovi do obličeje.

„Já se z toho picnu,“ zanadávala jsem a začala mu kapesníčkem stírat šampaňské z poprskaného obličeje. „Promiňte.“

Raymond měl zavřené oči a nic neříkal. To jsem tomu zase dala. Zkontrolovala jsem, kdo všechno nás viděl a měla štěstí. Bylo to jen pár lidí, kteří si mezi sebou šuškali a propalovali nás pohledy. Snad jsme na sebe neupozornili jen díky odlehlému umístění stolku.

„Pojďte se mnou,“ řekl Raymond a táhl mě do nepříliš osvětlené zahrady. Ještě jsem stihla postřehnout úsměv té stejné postarší dámy, která předtím mluvila s Jasperem. Aspoň někdo se baví, sice na můj účet, ale baví.

„Proč jsme tady?“ zněl můj hlas poněkud vystrašeně.

„Protože nejste lakomá a rozdělila se se mnou o váš doušek šampaňského.“ Rozesmál se. „Projdeme se?“ nabídl mi rámě. Pud sebezáchovy ke mně promlouval, ať to nedělám, že nevím, co je vlastně hrabě zač. Jenže při vzpomínce na Jaspera s Adrianou, jak jsou k sobě nalepení, se mi dělalo blbě. Potřebuju čerstvý vzduch.

„Ještě jednou se omlouvám…“

„Zadržte, Alice. V pořádku.“ Pohladil mě po tváři. „Jste tak jiná, než ty stále chichotající princezničky. Mám neuvěřitelnou chuť vás políbit.“ Nakláněl se blíž a já se odtáhla. Neodradilo ho to. Popadl mě za boky a přisunul na své tělo. Facka navštívila jeho tvář.

Pustil mě a já chtěla utéct pryč, ale zadržel mě.

„Alice, odpusťte, nechtěl jsem,“ omlouval se a tvářil se u toho zmučeně. Hruď se mi prudce zvedala, jak jsem zrychleně dýchala. „Udělal jsem to z jediného prostého důvodu. Toužíš po mně stejně jako já po tobě.“

„Ne!“ Odcházela jsem pryč, ale zastavil mě.

„Přiznej si to, chceš mě.“ Opět se mě pokoušel políbit. Všelijak jsem se kroutila, abych se mu vymanila z objetí. Marně. Přitlačil mě ke stromu, zuřivě líbal na dekolt a rukou se prodíral skrz šaty.

Jeho přítomnost, doteky a polibky mi připadaly nechutné. Věděla jsem, že je se mnou amen. Nemohla jsem křičet přes ruku, která mi překrývala ústa. A nemohla jsem se ani bránit. Co já křehká bytost zmůžu proti takovému hromotlukovi. Plakala jsem a myslela na Jaspera.

Skrz mlhu, kterou mi před očima způsobily slzy, jsem uviděla hrdinu. Jeho výraz zobrazoval nechuť nad tím, co vidí. Ucítila jsem škubnutí a během vteřiny byla svobodná. Ocitla jsem se na zemi a schoulila do klubíčka. Kolem mě se ozývaly rány ze souboje. Strach zaplavoval každičkou buňku mého těla. Raymond klel jak smyslů zbavený.

Najednou vše utichlo. Silné paže mě popadly do vzduchu. Poznala jsem mužskou vůni Jaspera, zabořila se mu do hrudi a tiše plakala. Za nějakou dobu jsem ležela v posteli. Nemluvil, jen se na mě díval. A já byla myšlenkami stále v zahradě. Vyčerpáním jsem usnula.

Během spánku mě pronásledovaly noční můry. Probudila jsem se. Venku je stále tma. Takže jsem toho moc nenaspala, domyslela jsem si.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Jasper tvrdě a odměřeně. Seděl na opačném konci postele, než jsem ležela já. Nerozuměla jsem tomu tónu.

„Pro tuto chvíli ti nedokážu odpovědět,“ zašeptala jsem se skloněnou hlavou. Proč není tady, nedrží mě v objetí a neutěšuje? Co se děje?

„Užila sis aspoň, než jsem vás vyrušil?“

„Cože?!“ vyhrkla jsem naprosto vyvedená z míry.

„Myslel jsem, že nejseš jako Adriana, že mi neublížíš!“ vykřikl a byl v momentě u mě. Popadl silně mou ruku. „Myslel jsem, že mě miluješ,“ zašeptal smutně.

„Nechápu o čem to mluvíš, Jaspere,“ zmatkovala jsem.

„Pěkně vymyšlený plán. Rozdat si to v zahradě, zatímco jsem uvnitř. A kdyby náhodou ten vůl Jasper přišel, zahrát to na znásilnění.“

„Děláš si srandu?!“ vyjela jsem pro změnu já a neměla daleko ke zhroucení.

„Jsi dobrá herečka, Alice, opravdu,“ řekl hlasem plným odporu a pohrdání.

Tohle bolelo. A nejen trochu. Rozbil okno a zarazil mi střep do srdce. Ano, takhle přesně jsem se v tuto chvíli cítila. Ticho přebývaly jen mé slzy, jenž se s těžkostí snášely po tváři. Nějakou dobu trvalo, než jsem se vzchopila.

„Fajn, teď mě poslouchej. Raymond mi u občerstvení nabídl šampaňské, protože jsem měla žízeň. A když tě Adriana nenápadně pohladila po tváři…

„Tak sis řekla, že mě podvedeš,“ dopověděl místo mě, dopověděl lež.

„Nepodvedla jsem tě! Vyprskla jsem…“

„Je mi to jedno, Alice. Už mě to nezajímá.“ Chystal se k odchodu. Otevřel dveře a pootočil se zpátky. „Víš, že Raymond byl ten přítel, kterého jsem načapal s Adrianou v posteli? Nechtěl jsem jí věřit, že tě s ním viděla ještě před plesem při důvěrné procházce. Asi jsem měl.“ Odešel a zavřel za sebou dveře. Avšak otevřel velkou bolest, jenž mě trhala na malé kousíčky.

 

***

Žena s havraními vlasy seděla na posteli s koleny přivinutými k zničené tváři. Plakala. Ač před chvíli chtěla obhájit sama sebe vůči nespravedlivému obvinění, nezmohla se na správná slova. Kde je? Proč ji opustil? Miluje ji ještě? Všechny tyto otázky jí ryly do srdce hluboké rány, protože nemohla najít ani jednu utěšující odpověď.

Mezitím měsíční svit zářil na muže, který seděl na velkém kameni nedaleko domu. Hlavu uchopenou v rukách. Vlasy v barvách slunce zakrývaly bolest v podobě slz. Bolest způsobenou od milované ženy.

 

***

 

> pohled Olivera <

Je zničený, pomyslel jsem si. Sedí právě na kameni naprosto bez života. A díky komu? Díky mně. Kdybych mu řekl pravdu o tom, jak Ray napadl Alici, kdybych nebyl srab a neschovával se opodál. Jsem parchant, zrůda, netvor. Jsem upír.

„Zatracená Maria,“ zaklel jsem. Musela si vybrat zrovna jeho, mého nejlepšího přítele?! Nezaslouží si takový život. „Ááá, tohle nedokážu.“

Vzpomněl jsem si na den, nezapomenutelný v mé paměti. Den, kdy jsem zemřel jako člověk a znovuzrodil se jako upír. Dávné legendy o těchto nadpozemských bytostech mi už nepřišly vtipné jako dřív. Byl jsem tehdy napaden a smrtelně zraněn. Měl jsem zemřít, ale našla mě Maria a proměnila v zrůdu, jakou je ona. Živil jsem se jen lidskou krví. A i když mi nepřibyla žádná zvláštní schopnost, ona si mě nechala. Zvykla si a já taky. Jenže se mi stýskalo po domově, po přátelích a nejvíc po Jasperovi.

Jednou jsem viděl, jak Maria loví zvířata a její barva očí se mění. Když jsem to také zkusil, došlo mi, že se můžu vrátit domů, aniž bych někoho zabil, aniž by kdokoliv poznal, kdo jsem. Opustit Mariu bylo trochu komplikovanější, ale nakonec úspěšné. To, že ji tu znovu potkám, jak si vybírá potenciály do armády, bych si nikdy nepomyslel. Díky bohu, že lidé přišli jen na jednu mrtvolu a ne na víc.

Tentokrát si vybrala Jaspera a já dostal za úkol ho přeměnit.

„Je přitažlivý, a to není upír,“ řekla okouzleně upírka, která se tu zjevila znenadání. Poznal jsem ji. Její krása zastiňovala všechny ženy, jenž jsem měl možnost potkat.

„Gee, co tu děláš? Už tak jsi způsobila hodně problémů.“ Gee je novorozená a proměnila ji Maria. Má schopnost poznat jak v lidech, tak i v upírech, co jsou zač a co dokážou. Pomáhá tím Marii vybrat nejvhodnější lidi pro svou armádu.

„Nedržkuj, Olivere. Měla jsem žízeň,“ obhajovala se.

„A to sis nemohla vybrat nějakého obyčejného venkovana?! Ne, ty sis vybrala dceru soudce!“

„Byla ošklivá, ale on je k sežrání a bude mocný, až ho přivítáme mezi námi,“ prohlásila o Jasperovi. S tím musím souhlasit. Jasper nepatří mezi padavky a jako upír by mohl být nepřemožitelný.

 

---

 

Budu vděčná za každý komentář, který mi tu zanecháte. Ať ten dobrý nebo kritický. V případě kritického napište, co se vám nelíbí. Chybami se člověk učí.

Elisme7 ;)

 

 

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: