Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 5. kapitola

20.07.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5706×

Připravovala jsem se na rande s Isaacem a podle jeho příkazů se oblékla do těsných minišatů s volnými zády, ale se zahaleným hrudníkem, a na nohy nazula lodičky tělové barvy na asi deseticentimetrovém podpatku. Nohy mi sice upadnou, ale slušelo mi to. To je nejdůležitější.

Svázala jsem si vlasy a zmalovala si ksicht. No, tak hrozné to nebylo, ale rty mi krvavě zářily, jako kdybych zakousla králíka. Řasy jsem měla tak husté, že jsem přes ně málem neviděla.

Někdo zaklepal, zrovna když jsem si upravovala vlasy, aby držely na svém místě, a to v těsném culíku.

„Dále,“ hlesla jsem neochotně, zabraná do své věci. V zrcadle jsem viděla Alana, jak vstoupil zamračeně dovnitř. „Posaď se,“ vyzvala jsem ho, protože - jak jsem řekla - měla jsem ho ráda. Sedl si za mě na postel, zatímco já klečela na zemi, a opřel si ruce o kolena. Vzala jsem hřeben, abych zapasovala zpátky uvolněný pramen, a čekala, co mi poví.

„Volal jsem do Volterry,“ oznámil a já přestala ve svojí práci. Ramena mi poklesla.

„To jsi neměl,“ zamumlala jsem a bála se, co mi poví. Třeba mi zakázali stýkat se s Isaacem. Z čehož bych měla, jako každý normální člověk, radostí skákat do stropu, ale já se toho bála.

„Vůbec se se mnou nechtěli bavit. To jsem ještě nezažil. Jakmile jsem vyslovil jméno Isaac, bylo po rozhovoru,“ řekl a já si oddechla. Snažila jsem se, aby nebylo vidět, jak moc jsem ráda, protože by nejspíš usoudil, že mám sebevražedné sklony.

„Isaacovi je dva tisíce let, takže si nejspíš stihl vytvořit kontakty,“ odvětila jsem a dala si do uší perlové náušnice. Jedna tam nešla zastrčit. Svině. Nakonec jsem ji tam narvala s úšklebkem.

„Ty víš i kolik mu je?“ zeptal se podrážděně.

„To nemůžu?“ odsekla jsem a vstala. Zatočila se mi hlava a zakymácela se na podpatcích. Alan ke mně přiskočil a podržel mě pod loktem. Chytila jsem dech a přikývla, že jsem v pořádku. Pustil mě a starostlivě si mě prohlížel. U něj to vypadalo komicky, protože první dojem z něj musel být zvláštní – protože potetovaný, černovlasý chlap moc důvěryhodnosti nebudí.

„Jen se mi zdá, že do toho padáš po hubě… Bello, to není přirozené. A nebylo by, ani kdybys ty byla normální člověk,“ řekl tvrdě a cítila jsem v tom to zpochybňování mého úsudku. Který byl ovšem vážně pokřivený, takže se za to na něj nemůžu zlobit.

Vzala jsem mu ruce do svých a usmála se.

„Alane, můj život mu patří. Všichni jsme tu s tím smíření. Nezapomínej, co jsme,“ řekla jsem bez obalu tiše. Bylo divné mu to připomínat, protože to on byl vždycky v roli toho moudřejšího.

„Mrzí mě, že nemáš lepší život… Je to, kurva, na nic,“ dodal a pustil mě. Odešel a já jsem přemýšlivě kroutila rty. Nikdy kolem toho tolik povyku nenadělal. Asi mě měl vážně rád. Jen se choval absolutně ke všem tak chladně, že jste museli ty projevy náklonnosti vážně hledat.

Nevzala jsem si sako, protože ty šaty měly dlouhé rukávy. Stejně pojdu zimou, když mám holá záda, ale frajeřina nezebe.

Seběhla jsem po schodech, tradičně se málem zabila, a nevšímala si pohledů ostatních. Před domem už stálo auto. Tentokrát stříbrné. Bůhví, kolik jich má. Před pár stoletími měl zase tucty kočárů. A co měl před těmi dvaceti stoletími?

Vystoupil z auta a náhle stál přede mnou. Zkoumavě si mě změřil a já stála natěšená, co mi poví, protože jsem byla oblečená tak, jak chtěl.

„Máš zpoždění dvě minuty,“ oznámil a já zatnula zuby. Debil.

„Malovala jsem se,“ osvětlila jsem mu. „A rvala na sebe ty šaty.“ Máchla jsem rukama, aby věděl, které šaty myslím. To on chce, abych se extra upravovala.

„Tak si měla začít dřív,“ odvětil nevzrušeně. Já bych mu nejradši jednu napálila, ale pravděpodobně bych si zlomila ruku a on by mě pak zabil.

„Víš co?“ hlesla jsem s pohledem upřeným do prázdna, když jsem krotila vztek.

„Ne.“ Tím zkazil vtip. Kdyby byl člověk, tak se mě zeptá - co? A já bych řekla, že radši nic. Takhle mě uzemnil on a já mám smůlu. Jak jinak. „Ještě o něčem chceš diskutovat?“ zeptal se zpěvavě, s bradou vznešeně zvednutou.

„Ano. Například…“

„No, když ne, tak si můžeš konečně nastoupit do auta, než tu ve svých šatečkách zmrzneš,“ přerušil mě, jako kdybych nic neřekla, a délku a střih těch šatů mi doslova tím ostrým tónem vyčetl. Zůstala jsem stát jako opařená, s ústy dokořán, když mi otevřel dveře a beze slova čekal, až se vzpamatuju. Já vůbec nechápu, jak mě to ještě může překvapovat.

Cesta probíhala v tichosti. Já mlčela, protože jsem byla navztekaná, a jemu mlčení nejspíš vyhovovalo. Jen jsem mu nakázala, ať jede k obchodnímu centru do města. Nic nenamítal a ani se neptal, co tam budeme dělat. Asi mi věří. No, tak určitě… ne.

Vjel do serpentýn, které vedly ke střešním garážím, a já byla ráda, že pro jednou vynecháme tajuplné podzemní garáže, na které mám špatné vzpomínky.

„Ty nechceš vědět, co tu budeme dělat?“ zeptala jsem se, protože už mi ta jeho ignorace drásala nervy. Většina chlapů, když je přinucena jít do obrovského nákupního centra, dává ženě ještě několik dní pocítit, jak se museli obětovat.

„Ne,“ odpověděl a já zakroutila očima. To mi dělá určitě schválně.

„Co když půjdeme nakupovat?“ nadhodila jsem a čekala na jeho reakci.

„To by bylo skvělé,“ odvětil klidně.

„Teď lžeš.“ Podíval se na mě bez jakékoliv mimiky. Bože, v těch upírech se tak špatně čte.

„Bello, nemám rád, když mi někdo říká, že lžu,“ zašeptal a vystoupil. Byly tu kvanta lidí, takže obešel výjimečně auto lidskou rychlostí a otevřel mi. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi z auta, protože na těch chůdách, co jsem měla na nohách, to byla kamikadze záležitost.

Zamknul přes rameno auto a pustil mě. Šel rychle k prosklenému vchodu do centra a já klopýtala za ním. Dělal dlouhé, svižné kroky, jako kdyby někam pospíchal, takže jsem utíkala po špičkách, abych mu stačila. Zase mi podržel dveře a já málem hubou dopadla na černý koberec vevnitř, protože jsem při svém běhu ztrácela rovnováhu.

„Mám tě učit chodit na podpatcích?“ chtěl vědět, když mě zachytil.

„Ještě mi řekni, že jsi taky transexuál,“ zamumlala jsem zděšeně.

„To nejsem, ale jednou ve Francii…“

„Pšst,“ přerušila jsme ho dřív, než mi mohl sdělit další své tajemství. Bisexualita mi vůbec nevadila, protože homosexualitu jsem považovala za naprosto běžnou a normální věc, která si nezasluhuje pozornost, stejně jako heterosexualita. Ale nechci vidět tak sexy chlapa na jehlách s minišaty a boa přes ramena, zpívajícího Cher.

Přitom jsem mu položila prst na ústa, protože tak to většinou lidé dělávají, pokud mají s někým intimní vztah a já s Isaacem sice nespala, ale choulostivé to bylo v jiné sféře. Výměna životodárných tekutin, a to, že on má v rukou můj život, bylo možná ještě delikátnější.

Oči mu potemněly a já se od nich nemohla odtrhnout, i když jsem strašně chtěla. Stáhla jsem svoji ruku a jeho duhovky se začínaly vracet k tmavě rudé. A pak mi to došlo. Vytrhlo mě z toho upřeného, očního kontaktu.

„Ty si sem jen tak napochoduješ s těma očima?“ zeptala jsem zmateně. Třeba na to zapomněl. Ale oni nezapomínají, ne? Jsou to chodící diáře s vestaveným měřičem času a budíkem.

I on se – na jeho mrtvé poměry – uvolnil a odstoupil ode mě.

„Už si někdy byla venku a všimla si, co na sebe všechno lidská rasa navěsí? Zapadnu mezi teenagery a jiné existence moderního světa,“ rozhodnul a ladně vtančil na eskalátor. Vzpamatovala jsem se a naskočila za ním. Je pravda, že dneska ty duhovky nezářily, jenže to jeho celkové vzezření to moc maskovat nebude. Každý na něj bude zírat, protože od krásných věcí pohled nemůžete odtrhnout. „Takže? Kam?“ vybafl na mě, když jsem vedle něj přistála na dlažbě.

„No, jdeme do kina,“ oznámila jsem. Tam se přece chodí na rande běžně a my na výběr stejně moc nemáme, když on nejí. Pokýval hlavou a rozešel se směrem ke kinu, které bylo jako první na ráně, protože bylo pod střechou.

Vzhledem k tomu, že šel dva metry přede mnou a nebýt našeho ohozu, nevypadalo by to, že k sobě patříme.

Došel k pokladně a hned zvednul oči k plazmám, kde byl uveden aktuální program. Prodavač byl ponořený do obrazovky počítače, takže si ještě nezískal jeho pozornost. Zase jsem dosprintovala k němu a postavila se mu udýchaně k boku.

„Nemohl bys myslet aspoň občas na to, že máš s sebou člověka?“ zamumlala jsem a prodavač k nám zvedl oči. Rozšířil je a já radši odvrátila pohled k programu kina.

„To první se mi líbí,“ řekl Isaac.

„To je horor. Můj život je hororový dost,“ zamítla jsem to a nervózně jsem se usmála na prodavače, co poslouchal naši zvláštní výměnu názorů. „Půjdeme na Pařbu v Bankogu,“ rozhodla jsem, protože tohle rande je pod mojí taktovkou. „Jedničku jsem viděla a je to perfektní.“

„Ale já jedničku neviděl,“ poznamenal.

„To není film, u kterého bys to potřeboval. Dvakrát, prosím,“ objednala jsem a – podle jmenovky – Michael nám vytisknul lístky. Přitom pohledem pořád nervózně odbíhal k nám, jako kdyby čekal, že ho sežereme.

„Představení začíná za hodinu v sále tři. Příjemnou zábavu,“ popřál nám tiše a položil před nás lístky. Isaac je sebral a prohlížel si je, jako kdyby je viděl poprvé v životě.

„Máme hodinu čas. Co budeme dělat?“ zeptala jsem se a poodešla od pultu dál, abychom už byli z dosahu prodavače. Isaac ještě chvíli rentgenoval lístky ze všech stran a mě ignoroval. Potom je konečně zastrčil do kapsy a podíval se na mě.

„No, nakupovat,“ řekl se samozřejmostí. Zase mě předešel a nastoupil na eskalátory. Tohle je teda rande. Jako idiot jsem opět utíkala za ním. Když vystoupil na patře se stovkou obchodů, konečně jsem ho dohnala. Všimla jsem si, jak na něj hned všichni začali civět jako na zázrak, když si kráčel uličkou jako král bez obav.

„Isaacu, kup si, prosím, brýle,“ šeptala jsem vedle něj.

„Proč?“ zeptal se bezstarostně.

„Ty víš, proč. Podle vašich zákonů lidé nesmí vědět, že…“

„Ale prosím tě,“ přerušil mě, protože jsem mu rušila zábavu. On vážně totiž vypadal, že se baví. Přitom zpomalil a přehodil mi svoji velkou ruku přes rameno a přitáhl si mě k sobě. Vykulila jsem na něj oči a on sehnul hlavu a usmál se na celá ústa. Pak šlehnul pohledem upíří rychlostí bůhví kam.

„Tu ti musím koupit,“ řekl nadšeně a táhnul mě rychle do obchodu s kabelkami, stále s rukou kolem mých ramen. Vtrhnul před regál výlohy a pustil mě. Sundal kabelku tělové barvy Guess a nastavil ji přede mě, aby si zkontroloval výsledek.

„Isaacu, já…“

„Bereme. A ještě tohle,“ dodal a sáhnul pro černé psaníčko. Odnesl to k pokladně, kde stál teplý prodavač. Tradičně mu došel dech a zůstal na Isaaca civět. Já si zase všímala toho, jestli Isaac neciví na něj. Když zaplatil jednou ze své sbírky zlatých a platinových kreditek, vzal papírové tašky a zase mě popadnul kolem ramen. On se vážně usmíval a vyzařoval energii.

„Líbil ses mu,“ podotkla jsem, když jsme vyšli ze dveří. Proti mé vůli jsem se nabodla na osten žárlivosti.

„Já vím,“ odvětil klidně.

„A líbil se on tobě?“ chtěla jsem vědět. Isaac se zastavil a skepticky si mě změřil.

„Bello, to teď budeš hlídat, jestli necivím chlapům na zadek? Já nejsem teplý a chlapi se mi nelíbí. Mám rád ženská prsa, tak se nestarej o moji orientaci a radši si zkus tyhle šaty,“ navrhnul a mluvil strašně rychle, ačkoliv pořád dokonale artikuloval, a přitom ukazoval na výlohu se stříbrnými koktejlkami.

„Ale vždyť jsi říkal…“

„Tys mě neposlouchala. Já jsem řekl, že to jsou dobrodružství, která vyhledáváš, aby život nebyl jednotvárný. To neznamená, že přemýšlím nad velikostí prodavačova penisu. Ty jsi snad lesba, když ses líbala s Toletou?“ uhodil hřebíček na hlavičku. Postarší žena, která kolem nás procházela, nás pohoršeně probodla očima.

„Dobře, chápu,“ hlesla jsem rezignovaně a zároveň si oddechla. Není to gay. Možná se mu vážně jako žena líbím. Ale to byla chabá naděje. S krásou upířích žen nemůžu soupeřit.

„A proč teda nakupuješ? Dobrovolně,“ dodala jsem.

„To nemůžu?“

„Ne.“

„Přestaň mě považovat za většinu nebo průměr. Já jsem Isaac Asimov a většího shopaholika abys pohledala,“ vysvětlil a nasbíral přitom z regálů tucet šatů. Potom si povzdechnul a rozhlédl se, jestli se někdo dívá. Usoudil, že ne, a tak prolétnul tři uličky za sekundu a v ruce měl další kvanta věcí.

„Kdy ses rozhodnul změnit si příjmení podle spisovatele?“ chtěla jsem vědět, když to zaplatil a všechno vzal do jedné ruky. Do druhé chytil moji dlaň.

„Já se tak jmenoval první už v osmnáctém století, ale on byl fajn chlap,“ uznal. Tyhle jeho poznámky o době 1, 2, 3 mě jednou zničí.

„Isaacu, jaké to tu bylo před dvěma tisíci lety?“ zeptala jsem se, protože kdo jiný mi ještě tohle může říct? On vážně nosil bílé… prostěradlo. Dobře, tak peplos.

„Čisté,“ odpověděl.

„A jak ses jmenoval původně?“

„To ti neřeknu,“ zamítnul to okamžitě.

„Prosím,“ škemrala jsem, protože se za to zřejmě styděl.

„Ne,“ zopakoval. Stoupla jsem si před něj a zamrkala.

„Prosím,“ zatrylkovala jsem s úsměvem.

„Máš novou kabelku. Co chceš víc?“ zeptal se řečnicky. Zakroutila jsem očima a zapadla zpátky vedle něj. Najednou bylo kráčet vedle něj naprosto přirozené, jako dýchání. Pořád jsem si sice připadala důležitě a cítila silný respekt, ale bylo to jiné. On se smál, já se smála. Nebyli jsme v upířím hnízdě, ale v budově plné lidí. I když byl mrtvý a já byla prokletá, cítila jsem se dobře a spokojená po jeho boku.

Hodina uběhla jako nic. Hodili jsme ty tašky do Isaacova auta a já si na světle všimla podle loga, že tentokrát má Lamborghini. Měla jsem před pěti lety podobné, ale skončilo na šrotišti, protože ta rychlost vás ovládne. Od té doby mám prohibici na sporťáky. Dary se poškodit nesmí, protože ztrácely na hodnotě.

Před vchodem do sálu nám přetrhli lístky a poslali nás do poslední řady uprostřed. Už bylo po premiéře, takže narváno, díkybohu, nebylo.

„Nechtěla si popcorn?“ zeptal se, když se posadil. On vážně úplně roztál. Proč by se mě jinak upír ptal, jestli nechci popcorn? Zakroutila jsem hlavou a sedla si vedle něj. Reklamy už běžely. „Ještě nikdy jsem v kině nebyl,“ prozradil mi po chvíli ticha. Překvapeně jsem k němu kmitla očima. Moc jsem toho v tom šeru neviděla.

„A co jsi dělal těch dvacet století?“

„Za prvé – dvacet století kino v provozu není a za druhé – proč bych chodil do kina? Jen před třiceti lety jsem měl žízeň, a tak…“

„Rozumím ti,“ přerušila jsem ho dřív, než to stačil dokončit. „Stejně si myslím, žes to neměl dělat – chodit po obchodním centru bez brýlí,“ dodala jsem, protože mě to trápilo. Ano, měla jsem strach o jeho život. Měla jsem obavy o mrtvý kus kamene ze starověkého Řecka nebo bůhví odkud. To je toho.

„Bello, skoro nikdo si toho nevšimnul. Mám je totiž díky tvé vůni vždycky tmavší a říkám ti, že dneska lidi nosí všelicos. Nepravé vlasy, nehty, prsa a já nevím, co ještě. Nikdo určitě nebude řešit ještě zítra u snídaně červené duhovky,“ odbyl mě znovu povzneseně. „Nesnáším ty pitomé kontaktní čočky. Nic přes ně nevidím. Ty lidské výrobky jsou fór. Praskliny po celém jejich povrchu,“ stěžoval si.

„Já přes ně vidím dobře,“ odpověděla jsem, a pak se hryzla do spodního rtu.

„Ale teď je nemáš,“ konstatoval. Ví to? Jak na mě jeho a Tolety jed působí? Nechtěla jsem, aby to věděl. Ale Alan to poznal hned.

„Už to začíná!“ zamluvila jsem to a ukázala na plátno, kde se objevil Bradly Cooper. Ještě chvíli jsem na sobě cítila Isaacův pohled, ale nakonec se odvrátil a začal se dívat na film.

Během hodiny se spousta párů dala do toho, co byl druhý důvod, proč někdo chodí do kina, a to projevy náklonnosti. Pod námi to vášnivě rozjížděli a já už jen čekala, kdy si na něj vyskočí a místo komedie tu budu mít porno. Podívala jsem se na Isaaca a zamračila se. Ten mi totiž nevěnoval absolutně žádnou pozornost a byl totálně ponořený do plátna. Smál se jako pominutý, a když mě přešlo okouzlení z toho dokonalého smíchu, založila jsem si naštvaně ruce na prsou. Ne, vůbec mě to nebavilo a ten film mi byl taky úplně jedno.

Domů jsme jeli v kontrastní náladě. Zatímco on byl netradičně veselý, já seděla na sedadle, s očima zapíchnutýma v silnici a vráskami mezi obočím. Už mi ani nevadila ta rychlá jízda, protože jsem byla příliš zaměstnaná svým rozhořčením.

„Cítím z tebe silné vibrace vzteku,“ oznámil mi, když zastavil před mým domem.

„Ze mě? Ne. Já jsem úplně v pohodě,“ zalhala jsem.

„Hmm. Překvapivě to bylo skvělé. Musím jít znovu,“ řekl a já se pitvořila do bočního zrcátka. Řekl – musím jít. Ne – musíme jít. Chce jít beze mě. Tak ať si nakašle.

„No, tak si to užij,“ štěkla jsem a vystoupila do chladného, nočního vzduchu. Práskla jsem dveřmi a v tom momentě stál přede mnou. Opřel mě tvrdě o auto a hlavu mi mírně zavrátil za vlasy dozadu, když mi strčil svůj ledový, sladký jazyk do krku. Druhou rukou mě chytil pod lýtkem a přitlačil si moje stehno k boku. V klíně mě příjemně pálilo, když mnou projížděl elektrický proud. A když se mu postavil, chtěla jsem ho tak moc, že jsem mohla od touhy vybuchnout jako atomovka. Kus kamene ve mně dokázal vzbudit tolik energie a pocitů, že to bylo až neuvěřitelné. Cítila jsem na podbřišku, že to chce taky, no, přesto mě pustil, jako kdyby se nic nestalo a já málem slítla na asfalt. Chytila jsem se bočního zrcátka a popadala dech. Vyčítavě jsem k němu zvedla oči. Tvářil se jako u předpovědi počasí a oběma rukama si upravil sako, když za něj zatáhnul a posunul ho níž.

„Co?“ vydechla jsem omámeně. To byla zrada.

„Co by?“ odvětil. Sjela jsem mu očima ke klínu, kde byl pořád Mount Everest, tak proč mě mučí?

„No, najdeš to v OBI,“ prskla jsem. Nekomentoval to a šel otevřít dveře kufru. Vyndal tašky a zase ho zaklapnul. Já se sesbírala a čekala, že mi je vrazí do ruky a odfajčí si zase pryč. Nevím, jak té jeho šílené jízdě, kdy se pořád z pneumatik kouřilo, říkat.

Ale on šel ke dveřím domu, kde se zastavil a čekal. Zmateně jsem přicupitala k němu.

„To jsi přece chtěla. Cítil jsem to z tebe v tom sále. Celé tělo se ti ohřívalo a pořád si na mě zírala. Pak si taky znechuceně prskala nad párem pod námi,“ osvětlil mi. Podal mi tašky a otočil se směrem k autu. Když byl v polovině chodníku, sebrala jsem odvahu, protože jsem zoufale nechtěla, aby ode mě odešel. Představa toho, že ho neuvidím zase bůhví jak dlouho, mě mučila.

„Isaacu!“ křikla jsem za ním, a pak nad sebou zakroutila očima. Proč řvu na upíra – to nevím. Otočil se. „Nechtěl bys jít nahoru?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 5. kapitola: