Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 39. kapitola

05.11.2012 (12:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 5353×

Edward

Běhal jsem po lese sem, tam. Pod mýma nohama dokonce už vznikla vyšlapaná cesta, takže jsem po tom mechu sprintoval vážně dlouho, protože při mé rychlosti jsem se ho skoro ani nedotknul.

Byla pryč přes čtyři hodiny a já už ztrácel nervy. Vlastně jsem je vysypal někde pod borovicí hned ze začátku.

A pak k mým uším konečně dolehly kroky. Zněly jako lidské – tak pomalé. Ale žádné jiné zvuky, jako tlukot srdce nebo dýchání, to nedoprovázelo. Byl to upír. A Bella na tom byla zřejmě tak špatně, že ani neběžela – oddalovala to, než se mi bude muset podívat do tváře. To mi potvrdila tím, když po deseti minutách se spolu s tichými kroky vynořila z hustší části lesa.

Vypadala jako překrásná Athéna, co se vrací zničená z boje s Poseidonem. Nezdolná a krásná bohyně dnes prohrála…

Z legín na jejích dlouhých nohách zbyly kraťasy. Pravděpodobně jí utrhnul nohy. Vlasy a oblečení měla zablácené, ve tváři výraz, co mě drtil.

Já sám byl rozpolcený. Šťastný, že ji mám zpátky. Zarmoucený její bolestí, která vždycky bude i mojí.

Přeběhl jsem k ní s rozpřáhnutýma rukama, ale lekla se a odskočila ode mě. Narazila zády do kmenu borovice. Zapraskal, ale zatím držel, když se u něj krčila. Ona se mě bála? Bože, ten jí tu psychiku totálně podělal. Už tak byla křehká. Bůhví, co jí ten kretén řekl.

„Bello, nevím, co se ti stalo, ale doufám, že když mi uvěříš a necháš mě tě obejmout, protože tě strašně moc miluju, bude to lepší. Tak odstup od té borovice a pojď ke mně,“ řekl jsem jí rozhodně. Nevěděl jsem, jestli teď bude lepší šeptat, anebo to vzít pevně do svých rukou. A tak jsem to prostě udělal tak, jak jsem si myslel, že to bude nejlepší.

Nechal jsem natažené ruce ve vzduchu a čekal, až do nich můj poklad zapadne.

„Kdo jsem, Bello?“ zeptal jsem se, když stále sváděla vnitřní boj.

„Edward Cullen,“ špitla. Na to se chytila.

„A ty ho?“

„Miluju.“

„A já miluju tebe, takže pojď ke mně.“ Kmitnul jsem prsty, aby pochopila, kam přesně má jít. Pomaličku našlapovala, a pak se na mě vrhla. Sevřela mě a já málem odpadnul bolestí, ale zůstal jsem stát a nechal se sešrotovávat. Hlavní je, aby jí bylo dobře. A v mé náruči jí vždycky bylo. To není egoistická představa, ale skutečnost, kterou nechci ignorovat.

„Co ti udělal? Slibuju, že až mi to řekneš, bude ti líp,“ dostal jsem ze sebe. Bylo těžké vydat i jen jedinou hlásku vzhledem k tomu, že mě stiskla novorozená, ale vytrpím cokoliv, aby jí bylo dobře. Jsem hromosvod a vůbec mě to netrápí. To nejdůležitější je, že ji mám zpátky.

„Udělal… Všechno… Nenávidím ho,“ vzlykla. „Jsem atrapa upíra. Nezasloužím si to. Ani jsem mu nic neutrhla.“

„Bello, utržená končetina… nebo cokoliv jiného,“ dodal jsem, když jsem nad tím trháním přemýšlel, „přece není ekvivalent vítězství, anebo vendety.“

„Ale já chtěla trhat. Pořád to chci. Tak moc… Místo toho jsem ležela na zemi a nechala do sebe mydlit autem.“ Při představě Belly na zemi a jak do ní mlátí sporťákem… Nebylo mi z toho zrovna dvakrát do smíchu. Je upír teprve krátce. Ještě jsem si pořádně nezvyknul na to, že fyzicky už křehká není.

„Půjdeme domů, lehneme si a ty budeš v klidu. Už tě nikam nepustím. To bylo naposled, co jsi mi utekla. I kdybych si tě měl k sobě připoutat.“ Pustila mě a já ji chytil za ruku. Usmál jsem se na ni a ona zkřivila obličej do neidentifikovatelné grimasy, jak se mi to snažila opětovat. Šli jsme pomalu domů a já jí kreslil na hřbetu ruky kroužky palcem. Po chvíli ticha jsem se rozhodl položit otázku. Chtěl jsem se jí ptát co nejméně, abych ji nerozrušil, ale tohle mě vážně zajímalo.

„Alice tě viděla v lese s telefonem,“ vzpomněl jsem si, jakoby mimoděk. Měřil jsem si ji, ale ona se dívala do mechu pod svýma nohama. „Slyšela jedno slovo – všechno. Komu jsi volala?“ Neodpovídala. „Bello?“

„Isaacovi. Volala jsem jemu. Myslela jsem, že když jsem se mu nedokázala postavit tváří v tvář a dát mu přes hubu, můžu ho aspoň seřvat po telefonu. Vím, že to bylo zbabělé, ale… už mi docházejí možnosti, jak mu dokázat, jak strašně mě ponížil, a že ho vážně z celé své duše nenávidím. Krypla,“ vyplivla. Já myslím, že to Isaac pochopil, protože z jejího hlasu čirá nenávist tekla ve vodopádech. Dokonce u toho vrčela a nejspíš si to ani neuvědomovala.

„Dobře. Lehneme si na to, já tě budu držet a ty budeš moct nadávat a plakat, jak jen budeš chtít.“

„To chlapi nesnáší.“

„Ale já nejsem jen chlap. Jsem taky upír. Je důležité si pamatovat, že ta kombinace znamená ještě něco navíc. Třeba to, že mi nikdy nebude vadit tvůj pláč a budu tě milovat navěky, protože s tebou půjdu až na konec světa. To si vážně zapamatuj, Bello. Vždycky tu budu pro tebe. To si mi přece řekla – budeme tam, abychom toho druhého u dna zachytili,“ připomněl jsem jí jemně a pohladil ji po vlasech, co se jí kroutily na zádech.

„Asi jsem to řekla… Jen už nevím kdy a kde.“

„To nevadí. Já ti to rád připomenu.“ Políbil jsem ji na temeni a vzal si ji domů, kde jsem splnil to, co jsem slíbil.

Ve vaně mi zase řekla všechno, co slíbil on jí. Vyhrožování mu jde a znali jsme ho všichni dost dobře na to, abychom věděli, že i následné konání. Nikdy nemluvil do větru a já věděl, že nás čekají těžké časy. Kdykoliv to mohlo přijít… Může za námi posílat sto let upíry s příšernými dary, aby nás mučili. S takovými dary, které budou platit i na Bellu. Jeho nejsilnější zbraní byl Sentinel. Sentinelův dar se dokázal během sekundy z čistě defenzivního proměnit na velmi drastickou a bolestivou ofenzívu.

„Omlouvám se ti,“ špitla po chvilce máchání v ledové vodě, kdy mi ležela celkem klidně hrudi.

„Myslím, že vím, za co se mi omlouváš, ale já si omluvu nezasloužím. Naopak. Neměl jsem chtít po novorozené, aby mi něco slibovala. To je moje chyba a… Chtěl jsem si to nějak pojistit, ale byl to pitomý nápad. Akorát jsem tě vystavil výčitkám, a to, vzhledem k tvému stavu, taky není zrovna balzám na psychiku.“

„Už dost. Já vím, kdy se mi podaří vypustit to z mysli, která je momentálně tak otravně prostorná.“ Stáhla mě pod vodu a tam se mi přisála na rty. To mi chybělo – jen se líbat a milovat.

V sedm se vrátil Jasper s Alicí, co zmizeli, když sem přišli před rozbřeskem, protože Bella na tom byla očividně špatně. Teď jen přišli obhlédnout, jestli ještě nejsem na kusy. Byli tak ohleduplní a milí, že by mi hlavu přilepili zpět dřív, než by se k ní dostal Emmett.

„My hned zase půjdeme!“ upozornil Jasper Bellu, která mi seděla na klíně a já jí šeptal uklidňující rýmy do ucha. Byla tak zničená. Isaac pošlapal moji krásnou, křehkou růži a otrhal okvětní plátky. Doufal jsem, že se mi podaří dát ji zase dohromady, protože teď byla tak tichá a zadumaná. To novorození nejsou – jsou uřvaní, nestálí a pořád si stěžují. Vážně jí zdevastoval psychiku. Nepůjdu za ním – vím, že bych se nevrátil a takhle sprostě život utratit nechci. Ještě ho potřebuji využít k tomu, abych bránil ten Bellin. Ale mohl bych mu aspoň zavolat… Bože, to je hrozné. Já mu nechci volat jako idiot, co se mu nemůže podívat do očí a říct, že je kretén. Bella ho nezvládla, protože je jen upíří dítě, co nic neovládá. Chtěl bych se mu postavit já. Šance jsou na mé straně, protože disponujeme stejnou silou, ale můj dar mi dával podstatnou výhodu. A to si on moc dobře uvědomoval. Kdyby nebyl tak starý, nešlo by to přes Volterru, ale dostal bych možnost porvat se s ním sám a zabít ho.

„To je v pořádku… Vlastně, Jaspere, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se ho Bella. Všichni jsme se zarazili. Hlavně Alice, která se o něj bála a s Bellou si k sobě ještě nenašli cestu. No, respektovala ji tu. Víc jsem po ní nechtěl.

„No… Samozřejmě. Co bys chtěla vědět?“ Jasper byl rád, že může pomoct.

„V soukromí, jestli by to bylo možné,“ dodala obezřetně. Ten její smysl pro opatrnost mě ale neudivoval tolik jako to, že chce mluvit s Jasperem o samotě. „Já ti nic neudělám. Doufám,“ slíbila mu. Nad tím se Jasper pousmál.

„I kdyby si to zkusila, věř mi, že u mě nepořídíš,“ usadil ji, ale ne nějak útočně. Spíš to konstatoval s lehkostí. Bella se ale zamračila a v hrudi se jí ozvalo zavrčení.

„To se mi nelíbí,“ poznamenala Alice.

„Alice,“ uklidňoval ji Jasper. Podíval se na ni tím pohledem – přece mi věříš a víš, co umím.

„Fajn,“ hlesla nakvašeně a pustila ho. Mě probodla očima, že si tu jen tak sedím. Tak jsem teda vstal, aby si nestěžovala.

Bella prošla kolem Jaspera, který jí naznačil, aby šla před ním.

„Nechoď za námi, abys to slyšel. Tohle je, Edwarde, moje… Pandořina skříňka. Já nechci, abys z ní něco viděl, anebo slyšel,“ šeptla mezi stromy, když se rozběhli. Za pár minut zmizeli z mé sluchové dráhy a nakonec i myšlenkové.

„Co mu mohla chtít?“ chtěla vědět Alice. Zakázal jsem jí je sledovat.

„Vyprávěl jsem jí kdysi, co má Jasper všechno za sebou s novorozenými. Možná chce naučit bojovat.“

„To je skvělé,“ utrousila a sedla si na pohovku, kde si prohlížela svoji červenou, plisovanou sukni a těšila se na to, až utiší svoji nechuť nákupy dalších plisovaných sukní.

„Už by ses přes to měla přenést. To, že tu Bella je. Já ji miluju. Co na tom chceš změnit? Navíc jsem ve Volteře myslel, že je krize zažehnaná. Omluvila ses jí… Teda, kývla si na ni, ale je jasné, co to symbolizovalo.“

„Ale to jste měli umřít!“

„To je nějaká polehčující okolnost?“

„Ano, a velmi podstatná. Když někdo prožívá svoje poslední chvíle, nikdo mu nemá nic vyčítat. To je dost nemorální.“

„Tak nemorální. No, jsem rád, že teď je morální ji shazovat.“

„Nech toho! Já nikoho neshazuju. Jen si hlídám záda a nevyžaduju její společnost. Rosalie se k ní bude chovat mnohem hůř…“

„Aha, takže když se k ní chová takhle Rose, tak ty máš právo na to být o něco mírnější.“

„Ne! Mám právo na to být naštvaná na ženskou, co zničila život mému bratrovi a zasadila ránu naší rodině. Přijela si sem, zfetovaná, a odvezla tě do lesa, kde se svlékla a znásilnila tě na kapotě auta…“

„Bella nikoho neznásilnila. Aspoň mě ne,“ dodal jsem, protože co já vím, co dělala předtím. „Chtěl jsem ji. Ten sex na kapotě jsem podstoupil zcela dobrovolně a rád,“ zamumlal jsem rozpačitě, protože mluvit s Alicí o mém sexuálním životě byla novinka, poněvadž jsem předtím žádný neměl. A o mé pravé ruce by asi nic slyšet nechtěla. To nebylo diskutabilní téma.

„Ale kdyby se to nestalo, nezamiloval by ses do ní…“

„To není pravda,“ utnul jsem ji. Překvapeně rozšířila oči. O tom, jak to bylo, jsem se zmínil poprvé. „Zamiloval jsem se do ní už předtím. Když ji sem Isaac přivedl, líbila se mi. V těch jejích šatech s rozparkem až ke krku. Řekl jsem si – páni. Pěkné nohy. Pak jsem se jí podíval do očí a polila mě čokoláda. Jako bych ji skoro zase cítil. Potom mi došlo, že ji neslyším, což mě vytočilo… Přitažlivost šla stranou. I to teplo, co jí začalo sálat z těla, když se na mě podívala. Nakonec vyšlo najevo to s tím Péčkem. Tenkrát jsem se jel do Seattlu vážně jen omluvit. Ale odcházel jsem… zamilovaný. Nebyl jsem teda o tom přesvědčený. Říkal jsem si, že to přece není možné. Že by to Isaac viděl. A že já nejsem takový idiot… Ale stalo se. Definitivně jsem si to uvědomil, když jsme se políbili, a já viděl všude kolem ohňostroje. Když se se mnou v tom lese vyspala, splnila tím akorát moje nejtajnější představy.“

„Wow. To jsem netušila,“ špitla.

„Stačilo se zeptat,“ odvětil jsem ostře. Provinile sklopila oči.

„Ale stejně ji nemám ráda. Mně se, Edwarde, nelíbí, jak nám dáváš nálepky. Já nejsem kamarádka se všemi a všude… Alice bude automaticky ta, co se přes to přenese a zalehne ostnatý drát, aby po něm druhý přešel, protože je přece tak přátelská a milá. Ta snad ani není upír. Je to skřet, co sympatizuje i s houbami v lese…“

„To nikdo neřekl…“

„Ale chováte se tak. Vždycky, když se něco stane, dáváte si pozor na Rose a já už mám svoji škatulku. Poslal jsi s tím oblečením mě a ne Rose, Emmetta, anebo Jaspera. Mě. Spoléháš na to, že jsem splachovací…“

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ přerušil jsem ji a posadil se k ní. Vzal jsem ji za ruce. „Alice, jsi moje sestra. Já tě miluju tak moc, že pro tebe bych ten drát vždy znova a rád zalehnul. A znám tě. Vím, jaká jsi. Věř mi, že tě znám nakonec lépe, než ty sama. A spoléhám na tebe z jediného důvodu. Ne, protože máš nálepku nejlepší přítelkyně nebo něco s tím skřetem a houbami, ale právě proto, že jsi moje sestra. A sourozenci spolu drží a chrání se. Chrání i to, co je jejich součástí. Jako já dával pozor na Jaspera, když začínal. Pamatuješ?“ Přikývla a uvědomila si, že by se nad tím měla víc zamyslet.

„A jako vždy máš, můj otravně moudrý bratře, pravdu,“ zamumlala s nechutí, ale už v tom byl i humor.

„Je těžké žít život všeználka. Lidi pak po mně pořád chtějí něco vědět. Myslím, že to znáš,“ nadhodil jsem a ona neodolala a zazubila se. Rukou jsem jí vjel do vlasů, a to už se mohl skřítek zbláznit. Začali jsme se handrkovat, když se mi v kapse rozvibroval mobil. Dál jsem se jí snažil dosáhnout prsty znova k inkoustovým pačesům, když jsem to zvednul.

„Edward Cullen a jeho skřetí sestra, co kamarádí s houbami, u telefonu.“

„Roztomilé,“ poznamenal Aro. Okamžitě jsme přestali.

Ještě před dvěma sekundami jsem aspoň na chvíli vypadnul z toho presu. Musí to zase narušit někdo svým kouzelným telefonátem.

„Aro, rovnou ti řeknu, že Bella tu není. A je momentálně dost rozrušená. Nepřeji si, abys teď na ni zkoušel cokoliv, co máš v plánu...“

„To už není třeba, když mi dnes ve tři ráno sdělila všechno, co jsem chtěl vědět. I to, co jsem vědět nechtěl a nikdo z nás s tím nepočítal.“

„Prosím?“ vyštěkl jsem. Ona mi lhala… Řekla mi, že mluvila s Isaacem. Proboha, co Arovi řekla?

„Věděla všechno. Isaac do ní vložil opravdu podivuhodný kus důvěry. Dokonce jí prozradil místo a čas, kdy hodlá oznámit světu, že existujeme.“

„Aro, já…“

„Edwarde, ty nic. Tvá sladká Bella to zařídila za tebe. Tohle jste chtěli před Volterrou utajit? Jak jste mohli být tak pošetilí…“

„Nelíbilo se mi to o nic víc, než tobě, ale já chránil svoji rodinu a konec konců i svět.“

„Už mě znovu nepřerušuj, Edwarde. Chtěl jsem ti říct, že válka je nevyhnutelná. A ty a tvoje rodina byste si měli vybrat stranu.“

Bella

Bylo mi hodně nepříjemné mít upíra za zády, ale potřebovala jsem s ním mluvit o samotě. Nechtěla jsem, aby někdo, a hlavně Edward, věděl, že jsem zakomplexovaný upír, co si do upířího života nepřinesl jen jakýsi dar štítu, který jsme ještě neprozkoumali, ale taky strach.

„Bello, už jsme v Kanadě. Můžeš stopnout. Tady nás určitě neslyší,“ zastavil mě Jasper. Poslechla jsem ho a váhavě se k němu otočila. Jak jsem řekla – chystala jsem se někomu ukázat obsah mé Pandořiny skříňky.

„A jsme tady protože?“ chtěl vědět, když jsem se k ničemu neměla.

„Jaspere, já mám problém. Je to katastrofa,“ řekla jsem mu. To je jak, když teenagerka oznamuje matce, že je v tom.

Nedaleko jsem cítila potencionální úlovek. Jeho srdce vyhrávalo čím dál blíž. Ale tohle je životně důležité – nadcházející rozhovor.

Otočila jsem se, aby mi jeho pach nešel přímo do nosu. Jasper se mi přizpůsobil. Věděl, o co jde, a že mi teď přijde každá kapka krve vzácná jako černý diamant.

„Když jsem se mu postavila… Isaacovi… Já se ho bála,“ přiznala jsem.

„Ale na tom není nic divného, Bello…“

„Ne, Jaspere,“ zavrčela jsem a on se nahrbil, když cítil moji změnu nálady na dost podrážděnou. „Nebyl to respekt. Nebyl to ani racionální strach… Tohle bylo jako moje lidská arachnofobie. Mám Isaacofobii. Nebyla jsem se schopná pohnout, když převzal vedení… Strašně moc jsem se ho bála. Jakoby se nic nezměnilo a já pořád byla člověk. Jen jako upír ten strach prožívám ještě intenzivněji… Slyšel jsi někdy o něčem takovém?“

„Upřímně řečeno… Ne. Tohle se mělo vynulovat.“

„Přinesla jsem si do upířího života dar strachu! Budu se ho bát ještě víc, než kdy předtím!“

„To je hloupost, Bello. Nemůžeš mít žádný dar strachu. Posilujeme naše vrozené vlohy a předpoklady. Ne strach. Možná existují poloupíří děti, které taky neměly spatřit světlo světa, ale tam zapracovala zvrácená evoluce a splynutí dvou pohlavních buněk. Tedy, jedné pohlavní buňky a univerzální sračky, jak to nazýváš ty. Edward mi to říkal,“ vysvětlil. Nepamatovala jsem si, že bych někdy něco takového řekla. Jak jinak. „Ale aby upír dostal něco, co ho oslabuje… To nejde. Bylo by to základní porušení naší podstaty, a to, že celkově vzato jsme, Bello, opravdu dokonalí. Všechny tyhle nesrovnalosti zmizí…“

„A co Sebastian a Maxmilian…“

„Ale to je dar. Je to brané tak, že Sebastian je takový odporný parchant, že má druhé já, co za něj všechno vyžehlí. Ale tvoje… Isaacofobie nemá žádné dvě strany. Všechno je to jen v tvé hlavě. Najdeme ten problém – budeme o tom mluvit, já ti ukážu, co všechno teď umíš a uvidíš, že zjistíš, jak silná bytost teď jsi, a že se ho bát nemusíš. Ne v tom zakomplexovaném smyslu.“

„Pomůžeš mi?“ hlesla jsem překvapeně a mírně dojatě. Šla jsem si pro radu, protože on byl druhý nejstarší v rodině a věděl toho o upírech tolik. Nepočítala jsem s tím, že by se chtěl angažovat.

„Pomůžu ti. Já už jsem překonal tu fázi – zničila si život mému bratrovi. Jsi Edwardova partnerka. To je u upírů hodně závažné, takže nepotrvá dlouho a budeš patřit do rodiny. Už teď si tam nakročila a my to cítíme. Jen jsem to nedával najevo, protože jsem… Řekněme jen, že svoji manželku opravdu miluju.“ Chápala jsem. Co řekne Alice, je pro něj svaté. „Ale tím, že zahájíme terapii, vybočím z řady Cullenových podpantofláků… Páni, je těžké si to přiznat. Podpantoflák,“ zamumlal si znovu pod nos. Zatřepal hlavou a vrátil se znovu ke mně. „Takže domluveno. A pochopil jsem, že Edwardovi nemám předčítat zápisy z našeho sezení,“ dodal, když jsem otvírala ústa.

„Zrovna jsem to chtěla říct… Kurva!“ přecedila jsem skrz zuby, protože to bubnování velkého, macatého srdce, co pumpovalo litry krve, se nedalo vydržet.

„Jdi na to. Už jsem si řekli to potřebné, tak se najez a půjdeme domů, aby neměli podezření, že tě tu někde naháním po lese. A Bello, za poslední léta se toho hodně změnilo. Co se týká vztahů lidských bytostí s upíry, a tak se zjišťuje, že novorození nemusí být naprosto dementní, vygumované vázy na krev. Ale stejně si vedeš dobře. Cítím to.“ Vděčně jsem přikývla a byla opravdu pyšná na to, že mě někdo pochválil. Edward mě bude chválit vždycky. Ne, že by to nebylo od nejdokonalejší chlapa na světě dost velká čest, ale on mě miluje. Zkresluje mu to pohled a odpustil by mi snad cokoliv.

Vyskočila jsem na větev a skrčená jako kočka jsem vyhlížela svoji kořist, co uhasí stěny mého rozpáleného krku do běla. Někdy mi přijde, že kdyby mi tam hodili kus olova, z úst by mi vytekla rozžhavená tekutina a mohla bych vylévat kostelní zvony. Tak moc to pálilo.

Sob Rudolf se se svým potomkem procházel po lese. Ne, že bych si myslela, že sobi chodí na procházku a obdivují scenérii. To byla nadsázka.

Slyšela jsem, jak silná větev začíná pod mým kamenným tělem praskat. Snopce svalů ze žuly, ale pořád dost flexibilní, se připravily k akci. Dokázala jsem cítit každý jednotlivý z nich. Žádný sval už nefungoval bez mého vědomí.

Vymrštila jsem se a srazila Rudolfa k zemi. Zpřelámala jsem mu tím žebra a jeho synek se dal na útěk. Tak moc jsem chtěla ten hustý, tekutý život v jeho těle, že mi to ani nedokázalo být líto. Neexistovalo nic jiného, než bum, bum, šplouch, v jeho tepnách. Slyšela jsem, jak se mu krev otírá o stěny tepen a žil… Jak se tam bouří. Bylo to jako narážení mořských vln na pobřeží. Nádherné.

Zabořila jsem mu zuby do krku a prokousla tepnu. Krev z ní začala téct divokým proudem – stříkala okysličenou krev. Vychutnávala jsem si ji jako člověk, co strká jazyk do čokoládové fontány z Belgie.

Mělo to v sobě i jistý hořký podtón. Čokoláda s chilli. Šlo o zvyk a přijmout to pálení. Nakonec to totiž byla pořád čokoláda.

Domů jsem se vracela v lepší náladě. Byla jsem pořád ponížený, novorozený upír, ale najezený upír, kterému bylo slíbeno, že se ponížení zbaví. A dokonce jsem se usmířila s Edwardovým bratrem, co mi řekl, že mám nakročeno do tak úžasné rodiny, jako jsou Cullenovi.

Ve dveřích jsem se podívala po Jasperovi, který nakrčil nos a začichal.

„Někdo je tu vážně naštvaný,“ vysvětlil.

„Všichni budeme,“ zasyčel Edward.

Vyšel z obývacího pokoje a za ním cupitala Alice. Tvářila se dost… zničeně. Ona je smutná, on naštvaný. Proč?

Překvapeně jsem k němu zvedla oči, protože jeho hlas byl jako právě koupené žiletky od Gillette. Tak ostrý.

„Jaspere, teď nechte o samotě nás dva,“ řekl mu Edward. Jasper se i s Alicí vytratili jako duchové.

„Co se stalo?“ chtěla jsem vědět, i když už jsem začínala tušit.

„Volal mi Aro. Byl té lásky, aby mi sdělil, že bude válka. To ses ty neobtěžovala.“ Au. Tohle bolelo. Strašně moc. Cítit na sobě jeho oči, které se tentokrát nedívaly zbožně, bylo těžké. Ten chlap, když byl naštvaný, budil dost velký respekt.

„Edwarde, chtěla jsem se pomstít. Já musela…“

„Ty jsi nemusela nic!“ zařval na mě a já se skrčila. Z Edwarda jsem měla vážně velký respekt, protože svoji autoritu nezneužíval. On na mě nikdy neřval. Jen tenkrát, když jsem se zfetovala pod jeho střechou, ale to byl jen další upír, co na mě ječel.

Byla jsem jeho bohyně, láska jeho existence. Uctíval mě, i když mohl mít kteroukoliv ženu na světě. A teď jsme tady a on by mi hádám nejradši nabil hubu. Ten upír v něm určitě. Byla to primitivní reakce – souboj. Fyzické vyjasnění si názorů. Sama jsem to cítila. Teď tedy ne, protože přišel čas padnout na kolena a prosit za odpuštění.

„Mě to mrzí, ale já chtěla, aby trpěl. Strašně moc jsem to chtěla,“ šeptla jsem. Stáli jsme od sebe pět metrů, ale přišlo mi, že s jeho rozzuřeným pohledem se každou sekundou propast prohlubuje.

„Bello, pochopil jsem to, když jsi utekla, i přesto, že jsi mi slíbila, že to neuděláš. Svalil jsme vinu dokonce na sebe. Ale tohle… Ty ses mi podívala do očí a lhala mi o tom, komu jsi volala!“ Byl ze mě zhnusený – to bylo vidět.

„Edwarde, já se ti vážně moc omlouvám,“ rozbrečela jsem se. Lhala jsem lásce mé existence do očí. A Edward není chlap, co by lži přecházel.

„Ty se musíš omluvit všem. Všem upírům na světě a celé lidské rase za to, že jsi zničila svět. Tohle bude globální válka, protože se to týká všech. Ztratíme tolik přátel a oni své partnery… Uvědomuješ si vůbec, co jsi vlastně kvůli své zkurvené pomstě udělala?“ Já jsem tušila, že z toho bude šarvátka mezi Arem a Isaacem, ale celý svět jsem do té rovnice nezapočítala.

„Nepřemýšlela jsem… Jsem novorozená,“ zkusila jsem. Vždyť vím, jak jsem to číslo prostě vytočila a všechno mu vykvákala. Jak jsem řekla – chvíle s Isaacem jsem měla vytesané do paměti a já si pamatovala všechno. Řekla jsem Arovi o darech v blázincích, o tom, kde sídlí Isaacovy klany – nevěděla jsem o všech, ale pár jich znala – a taky, kdy na tiskové konferenci chce odhalit naši existenci. Isaac tohle totiž během našich seancí o důvěře zase vykvákal mně. Edwardovi jsem lhala, protože jsem věděla, že jsem Arovi v afektu řekla něco, co jsem neměla. A Aro tvrdil, že to zatím zůstane mezi námi.

„Bello, tohle na novorozenectví neházej. Do očí se mi nepodíval novorozenec, ale moje partnerka, Bella Swanová, a lhala mi. Hned potom, co vystavila celou moji rodinu a rasu válce. Ani to nechtěl novorozenec. Ten chce krev, ty chceš pomstu. Pomstu, kterou jsi nás všechny zabila.“

„Řekla jsem, že mě to mrzí,“ přecedila jsem skrz zuby. Měla jsem co dělat, abych po něm neskočila. Věděla jsem ale, že je to iracionální – že jen vidím nebezpečí v tom, že na mě vrčí.

„To nestačí. Lhala jsi mi… A já jsem ti řekl, proč jsem nikdy Arovi nedovolil číst mi myšlenky. Protože by to zničilo svět. Věděla jsi to a stejně si to udělala. Jen aby ses pomstila… Svoji pomstu máš, ale mě si zahodila. Skončili jsme,“ oznámil mi a mít ještě živé srdce, zastavilo by se mi.

„Ty mě… opouštíš?“

„Ne. Já tě miluju. Navždy. Ale to neznamená, že teď nějakou dobu musím bezpodmínečně setrvávat v tvé přítomnosti.“ Zmizel na místě a nechal mě tam, v šoku, samotnou. Jako vyděšená, zraněná laň, co ji srazilo auto, a teď vydýchává ve škarpě bolest a poslední zbytky života.

Edward se mnou možná půjde na konec světa, ale ne, když jsem ten konec sama stvořila a dokopala tam všechny jeho milované.

Pomsta je sladká. Ale jen do doby, kdy se dostaví následky.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 39. kapitola: