Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 27. kapitola - Před bouřkou

19.05.2010 (17:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4056×

Kapitola 27. – Před bouřkou

Edward seděl za volantem svého Volva, a přestože zrakem sledoval cestu ze Seattlu do Forks, myšlenkami byl úplně jinde. Občas se jeho pohled stočil na sedadlo spolujezdce, kde podřimovala Bella, a zase se vracel k šedivé silnici, klikatící se mezi zasněženými lesy. Na jeho tváři hrál lehký úsměv, který se chvílemi prohluboval do dokonale šťastného, chvílemi mizel a čelo se svraštilo pod náporem starostí a zmatených úvah. Jeho tvář přesně zrcadlila vnitřní boj a nerozhodnost, které mu cloumaly myslí.

Před očima mu běžely vzpomínky na uplynulé tři dny, a právě ty v něm vzbuzovaly většinou pocity dokonalého štěstí. Bella mezi jeho „příbuzné“ zapadla tak přirozeně, jako by mezi ně patřila odjakživa. Počáteční ostych překonala až zázračně rychle, byla milá, přátelská a veselá, a celou jeho rodinu si rychle získala. Dokonce i Rosalii, které původně moc neseděla její školní tvář. Chvilku zauvažoval, jestli v té nechuti nebyla i trocha žárlivosti – na roli největší krásky byla zvyklá vždycky Rose, a přestože kluky musela odhánět, jejich obdiv jí dělal moc dobře. Až ve Forks se o svůj trůn musela s někým dělit, a fakt, že jde o lidskou dívku, ji malinko rozčiloval. Jenže Bella nebyla typická královna střední školy. Nic jí nebylo víc cizí než namyšlenost, pýcha a ironická nadřazenost, tak vlastní středoškolským kráskám, a svou otevřeností si získávala každého v okruhu sta metrů, Rose nevyjímaje.

Myslel si, že z jeho rodiny bude mít strach. Přece jen – byli to upíři, predátoři, nesmírně silní, kteří by ji mohli rozmáčknout jediným pohybem. Ale Bella se nebála. Vzpomněl si na koulovačku, která se rozpoutala na louce před srubem Denalijských, a nemohl si odpustit široký úsměv. Všichni si mysleli, že se Bella zúčastní maximálně jen jako divák. Emmett, jistý si vítězstvím jako vždycky, si neodpustil vtípky na její účet, a když ho Bella dokonalou robinzonádou povalila do závěje a nacpala mu sníh za krk, překvapením a šokem ztratil řeč. Ne, že by ho to studilo, to upíra ani nemohlo, ale byl tak zvyklý spoléhat se na svou sílu, že si zapomněl hlídat rovnováhu. A i upír může upadnout, když mu nečekaně podrazíte nohy, na což díky Bellině útoku velmi rychle přišel. Když se pak rozesmátý vynořil ze závěje, měla Bella dalšího obdivovatele. Byla mu sympatická už předtím, ale tímhle si ho získala úplně.

A ta projížďka se psy! Zabalená v kožešinové kapuci jako Eskymák, s červenými tvářemi a zářícíma očima, vesele halekající do kraje, seděla na saních a užívala si jízdu, rychlejší než by kdo čekal, protože psi s upíry za zadkem běželi jako o život. Věděl, že na každou vteřinu z těchhle kouzelných Vánoc bude navěky vzpomínat.

Jenže do těch šťastných vzpomínek se mu mísily i pocity, které ho znepokojovaly a vlastně jim tak úplně nerozuměl.  Ty večery… objetí, polibky a udýchaná nenaplněná touha bolestně napínala jeho odhodlání na skřipec. Skálopevné přesvědčení o tom, že pro Bellu neexistuje lepší cesta než zůstat člověkem, se v těch chvílích povážlivě viklalo. Zoufale toužil po tom, aby s ním byla navždy, aby s ní mohl trávit svou nekonečnou existenci, aby ho neopustila už nikdy ani na vteřinu; a vzápětí se styděl za své sobectví a znovu se utvrzoval v rozhodnutí nic neměnit, nejméně její lidství. Přemýšlel o tom, co mu řekla Alice, o slibu, který si s Bellou dali, o štěstí a nekonečné lásce, které cítil tam v kostele, a trápila ho vlastní nerozhodnost. Přál by si, aby ten svazek byl opravdový, ale věděl, že nemá reálnou šanci na to, aby se mu tohle přání vyplnilo. Belle bylo teprve sedmnáct, stejně jako jemu v době, kdy byl proměněn, a třebaže on si mohl lehce pořídit novou identitu a doklady s jakýmkoliv datem narození, Bella se musela ohlížet na své rodiče, přátele a známé. V dnešní době se v sedmnácti nikdo nebral, neměl šanci, že by to její rodiče dovolili. A  nemohl po ní chtít, aby se na ně neohlížela a zahodila celý svůj dosavadní život.

Bylo toho hodně, co se mu honilo hlavou, a zoufale si povzdechl nad vlastní bezmocí to nějak řešit. Jak a kde tohle skončí? Mohou být spolu? A jestli ano, tak jak?

A pak ta další záhada, která mu nedávala pokoj. Ty takzvané vzpomínky. Poslední dobou se mu díky Belle dařilo je odsunout někam do pozadí, a pokud ještě přicházely, měly ty dívky v nich její tvář a jméno. Věděl, že je to láska k ní, která ho z těch zmatených představ léčí. Upíři mají dokonalou paměť – kam se na ně hrabou pověstní sloni – a fakt, že si nemůže vzpomenout na to, jak k těm představám přišel, byla mírně řečeno matoucí. A teď tu záhadu ještě víc posílil Bellin dárek. Ten obrázek! Kde se na něm vzala jeho tvář? A jak to, že zvuk jména Marjorie Finniganové je mu tak podivně povědomý? Pokud si vzpomínal, nikdy žádnou Marjorii neznal, a příjmení znělo irsky. Nechápavě zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Trápí tě něco?“ ozval se vedle něj tichý hlas. Pohlédl na Bellu a zjistil, že už nespí a sleduje ho hlubokýma znepokojenýma očima.

„Ne, lásko,“ usmál se na ni s rozhodnutím ji svými pochybami netrápit. „Jen se mi nechce tě vracet Charliemu. Přál bych si, aby tyhle Vánoce nikdy neskončily.“

„Já taky,“ povzdechla si Bella. „Navíc si to teď budu muset nějak vyžehlit u mámy. Myslím, že čekala, že na Vánoce přijedu za ní jako loni. Myslím, že by líp skousla, kdybych byla s tátou, ale to, že jsem jela jinam, se jí dotklo. Do telefonu byla odměřená, a veselé svátky mi popřála dost neochotně.“

„Hm,“ zamyslel se Edward, „myslíš, že jí vadí, že si nám dala přednost před rodinou?“

„No,“ usmála se Bella nejistě, „ spíš mám pocit, že se nedokáže smířit s představou, že její malá holčička je už nějak moc dospělá a začíná se řídit svými vlastními názory. Ale nechme toho, tím se budu trápit, až to přijde.“ Přisunula se blíž k němu a přitulila se k jeho rameni. Objal ji jednou rukou  a s druhou na volantu dál sledoval silnici před sebou. Měla pravdu. Proč se trápit dřív, než je to nutné? Měl by žít přítomným okamžikem a být vděčný za každou další vteřinu.

Blížili se k Forks, za okny auta už se míhala známá místa a Edward, obvykle zvyklý na rychlou jízdu, podvědomě zpomaloval. Ještě nechtěl, aby ty Vánoce skončily, a příjezd domů za nimi udělá definitivní tečku.

Když zastavili před Swanovic domem, zjistili, že Charlie už je vyhlížel. Téměř ve stejném okamžiku, kdy Edward vypnul motor, se otevřely dveře na verandu a k autu se nesl Charlieho hlas: „Tak honem dovnitř, ať zbytečně nemrznete! Ahoj, Bell, vítám tě, Edwarde!“

Bella vystoupila z auta, nechala se otcem obejmout, pak popadla jednu z tašek, které Edward mezitím vyndal z auta, a zamířila do domu. V hale se ale zarazila a nevěřícně začichala. Domem se nesl nezaměnitelný pach spáleniny.

„Tatí?“ otočila se na otce, který zrovna za Edwardem zavíral vchodové dveře a pobízel ho dál.

„Cos‘ to tu prováděl? Nesnažil ses zase vařit, že ne?“

Charlie se zatvářil rozpačitě a mírně provinile.

„No, víš, Bells, mně se stýskalo, a tak jsem ti chtěl přichystat slavnostní uvítání. Zkoušel jsem upéct vánoční pekanový koláč, podle receptu babičky Swanové. Ten její byl vždycky tak dobrý… Ale když jsem ho dal do trouby, asi jsem u televize trochu usnul…“

Bella podezřívavě přimhouřila oči. V tom bylo něco jiného. Stýskalo se mu?  Byla přece pryč jen tři dny! A vlastně si nedovedla představit  žádné duševní hnutí, tím méně stesk, které by přimělo Charlieho pouštět se do pečení. Byl v kuchyni levý jako šavle a moc dobře to věděl. Měl špatné svědomí, to by se vsadila. Co v tom jenom mohlo být?

Podívala se na Edwarda a překvapilo ji, jaký výraz se mu na okamžik mihl tváří. Jako by ho něco bolelo? Nebo co to bylo, po čem mu na chvíli oči zčernaly? Edward musel na něco přijít z Charlieho myšlenek a nelíbilo se mu to. Její podezření se změnilo v jistotu.

„Tati, ven s tím. Stesk v tom nebyl, přiznej se. Lhát jsi nikdy neuměl, v tom jsem úplně po tobě. Ale taky jsem po tobě zdědila schopnost poznat, když něco není v pořádku, a teď to tedy cítím jak týden nošené ponožky. Něco tu smrdí a spálený koláč to není,“ zkoumavě koukala Charliemu do očí.

Charlie si poraženě povzdechl. Kdyby jen nebyl pekl ten koláč! Mohl se tomu vysvětlování alespoň na chvíli ještě vyhnout. Pocítil náhlý vztek na svou bývalou ženu, že ho v tom takhle nechala. Měla si to s Bellou vyřídit sama!

„Tak jo,“ rezignoval. „Volala máma. Má pro tebe nějaké novinky, byla docela… rozladěná, že nejsi doma, chtěla s tebou mluvit.“

„Rozladěná. Chtěl jsi říct naštvaná, že? Byla naštvaná? A proč? Nějak to nechápu,“ zavrtěla Bella hlavou.

Charlie se na ni nešťastně díval a pak pohlédl i na Edwarda.

„Pojďte se posadit, oba. Na tohle nebudeme stát. A Edwarda se to taky týká,“ dodal už po cestě do obývacího pokoje.

Když se usadili na pohovce a Charlie do křesla, Bella popadla Edwarda za ruku. Tušila, že to, co teď vyslechne, se jí nebude líbit, a doufala, že jí Edwardova blízkost pomůže. S ním se cítila v bezpečí, když je s ní on, zvládne všecko.

„No, Bell, takže… pamatuješ si na Agnes?“ začal Charlie trochu zeširoka.

„Agnes?“ Bella nechápavě svraštila obočí. „Kterou? Tu, co jsem s ní chodila do školky?“

„Ale ne, na Philovu dceru, potkaly jste se prý na svatbě.“

„Aha.“ Belle se vybavila zrzavá nohatá holka, asi o rok mladší než ona, s pihami na zvědavém nose. Byla jí celkem sympatická, ale viděly se jen jednou, ona se hned po svatbě stěhovala sem za tátou. „Jo, vzpomínám si. Bydlí u babičky, ne? A co je s ní?“

„Jo, bydlela u babičky,“ opravil ji Charlie. „Když její máma umřela, byla malinká a Phil jezdil za prací po celých státech. Jenže teď nedávno babička těžce onemocněla a minulý týden zemřela. A vzhledem k tomu, že Phil už má stálou práci na jednom místě… no zkrátka, Agnes už týden bydlí na Floridě, u Phila a René.“

„No tak tam bydlí. To je dobře, ne?  Ale co já s tím?“ zamračila se Bella. Nelíbilo se jí, kam ten rozhovor směřuje.

„No, zkrátka, máma má pocit, že by ses měla přestěhovat zpátky k ní. Agnes prý potřebuje kamarádku, má to teď těžké, a bylo by pěkné mít vás doma obě,“ vysypal ten zbytek Charlie už rychle.

Bella chvíli ohromeně zírala a pak se v ní vzedmula vlna zlosti a odporu. Ne! Tak tohle ne! Máma si s tou holkou neví rady, jako ostatně nikdy a s ničím, a jako vždycky jí to chce hodit na krk. Ale ona se už zmanipulovat nenechá. Byla kdysi tak zvyklá se o všechno starat za mámu, že jí to ani nepřišlo, ale když její úlohu převzal Phil a ona se z toho vymanila, náhle se málem zalkla pocitem svobody. Měla mámu ráda, ale už za ni nechtěla řešit její trable. Zavrtěla hlavou.

„Ne. Ne! Já se stěhovat zpátky nebudu! Jsem tu ráda, mám tu tebe, a kamarády ve škole, a Jacoba, a…“ zlomil se jí hlas. Edward ji k sobě jednou rukou objal a přitiskl k sobě, Bella mu zabořila hlavu do ramene a snažila se uklidnit.

„A Edwarda,“ dodal tiše Charlie. „Holčičko, já tě chápu, a taky bych nerad, abys odjela, ale musel jsem mámě slíbit, že ti to řeknu. Bude ti volat, promluv si s ní, ano? Jen mi slib, že se s ní nepohádáš.“

Bella zvedla hlavu. „Tak to ti neslíbím. Nemůžu. Jestli mě máma bude nutit, pohádáme se určitě.“

xxxx

Samiel s Petrem seděli konsternovaně bok po boku u nebeské brány a ani jeden nebyl schopný slova. Nakonec našel ztracený hlas Samiel:

„Co to bylo, tohle to?“ zaskřehotal. „Kdo pročerta tohle zařídil? Tohle si peklo nemohlo vymyslet, ani náhodou, nikdy! U všech pekelných kotlů a řetězů, copak je necháme rozdělit? Čí to byl nápad, aby Bella odjela? To určitě vy, ty vaše nebeské způsoby!“ obrátil své podezření na Petra. „Bojíte se, že ti dva zhřeší, a tak je chcete dostat od sebe!“

Petr se během Samielovy tirády vzpamatoval a teď jen trpělivě zavrtěl hlavou.

„Kdepak, Samieli. Přece bys nevěřil, že by tady někdo chtěl, aby ti dva byli nešťastní? Ale některá lidská rozhodnutí holt nemá na svědomí ani nebe, ani peklo. Obávám se, že tohle Bellinu matku napadlo samo. Zapomněli jsme si ji hlídat, měli jsme po ní občas hodit očke,“ povzdechl si.

„Teď už s tím nic nenaděláme. Musíme počkat, jak to Bella zvládne. A já věřím tomu,“ usmál se, „že se o Edwarda připravit nedá. Je to cílevědomé děvče a přesně ví, co chce. Florida a Jacksonville to rozhodně nejsou.“

Pak se na Samiela zamračil. „A příště mi tu neklej, ty rohatý elemente. Koukej se ovládat, nejsi v pekle.“

„No, to taky vím, ty starý pokrytče,“ pomyslel si Samiel. „Však ty taky určitě někdy vezmeš jméno Boží nadarmo, ale dáš si pozor, aby tě nikdo neslyšel!“

Ale nahlas jen naoko kajícně přikývl.

xxxx

Když v noci Edward jako už v poslední době každou noc vklouzl do Bellina okna, doufal, že už bude spát. Měl co dělat, aby ty poslední události v sobě zpracoval a získal trochu nadhled. Když odešel od Swanových a rozjel se domů, musel po cestě zastavit a teprve několik vyvrácených stromů mu přineslo trochu úlevy. Samotného ho překvapilo, jaký měl horoucí a nekontrolovatelný vztek. Už tam v hale, kdy si první myšlenku na Bellin odjezd přečetl v Charlieho hlavě, mu zlostí zčernaly oči, a nedokázal ani promluvit, aby mu v hlase nebylo znát, jak moc se musí ovládat. Ale vztek nebyl ten nejhorší pocit. Při pomyšlení, že by Bellu ztratil, že by ji nemohl vídat, objímat, líbat, smát se s ní každý den, měl takový strach a pocit ztráty, jaký ještě nikdy v životě nezažil. A bál se, že to Bella pozná. Nechtěl ovlivňovat její rozhodnutí takovým způsobem, nechtěl být klínem, vraženým mezi ni a její matku. Tohle prostě nechtěl.

Jakmile se ale protáhl oknem dovnitř, téměř ve stejném okamžiku se mu okolo krku ovinuly horké paže a Bella se k němu skoro až zoufale přitiskla. Zajela mu rukama do vlasů, přitáhla si jeho hlavu a spojila svoje rty s jeho v dlouhém, vášnivém polibku, skoro jako by se bála, že to je poslední příležitost, kdy ho bude moci políbit. Edward ji popadl pod koleny, zvedl do náruče, udělal těch pár kroků a pokusil se ji položit na postel. Bella ho ale stále křečovitě držela kolem krku, a tak si lehl vedle ní, skoro proti své vůli odlepil své rty od jejích a přesunul je nejdříve na čelo, pak na jedno i druhé víčko, tváře, nos i bradu. Lehounkými polibky pokrýval každý centimetr jejího obličeje a mezi nimi šeptal uklidňující slůvka.

„Pšt, pšt, jsem tvůj, vždycky budu tvůj, tady, na Floridě, na konci světa. Vždycky budeš vlastnit moje srdce, to s tebou bude, kamkoliv pojedeš,“ hladil ji po vlasech.

„Já nikam nepojedu. Nepojedu,“ tvrdohlavě stála na svém Bella.

Vzedmula se v něm divoká naděje, ale pořád se bál, aby to nedělala jen kvůli němu.

„Bells, zvaž to, je to tvoje máma…“

„Ty mě tady nechceš?“ otázala se ostře a odtáhla se od něj.

Zarazil se. Nechtěl, aby to vyznělo takhle. „Co to povídáš? Jak bych nechtěl? Samozřejmě, že tě tady chci. Miluju tě a to se nikdy nezmění. Ale nechci, abys to dělala jenom proto, že mi budeš chybět. Nesnesl bych pocit, že se hádáš s maminkou jenom kvůli mně.“

Bella se na něj ve tmě ozařované jen světlem pouliční lampy zvenku zkoumavě zadívala a pak si trochu pohrdavě odfrkla. Zavrtěla hlavou.

„Nedělám to kvůli tobě, dělám to kvůli sobě. Tobě bych chyběla jenom já, mně by chybělo celé Forks. Táta, škola, kluci z La Push, Jacob… Angela, Alice, Jasper, vaši, Emmett, Rose… Nechala bych tu celý svůj život, a to nemůžu. A ty…“ dodala tiše, „bez tebe bych to nepřežila.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ pomyslel si Edward, choval ji v náručí, snažil se nalézt svůj ztracený klid a nemohl se zbavit dojmu, že se nad nimi stahují mračna.

Předchozí *   Shrnutí * Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 27. kapitola - Před bouřkou: