Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 14. kapitola - Co mi tajíte?

28.03.2010 (16:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5346×

Kapitola 14. –  Co mi tajíte?

Společnost Cullenových kolem jídelního stolu ztichla a zdálo se, že ztichla celá jídelna. Že by se konečně schylovalo k očekávané konfrontaci? Vtom Edwardovi zazvonil v kapse telefon. Vytáhl ho, pohlédl na displej a přiložil k uchu.

„Ano, Carlisle?“ Chvíli poslouchal a trochu se mračil, pak odpověděl: „Samozřejmě, vyřiď, že se těšíme.  Mimochodem, zrovna jsem se od Jacoba dozvěděl, že nás Sam  zve na večer ke strategické schůzce.“ Zase chvíli poslouchal a pak řekl: „Jo, vyřídím mu to.“ Zaklapl telefon a pohlédl opět na Jacoba.

„Jakeu, jestli je to kvůli té nečekané návštěvě u nás, za tu ručíme.“

Jacob zavrtěl hlavou. „O té návštěvě nás můžete informovat taky, o té jsme nevěděli. Ale je potřeba dojednat to, o čem jsme mluvili včera v noci.“ A pohlédl na Bellu.

Ta koukala z jednoho na druhého a vůbec nerozuměla, o čem je tu řeč. Asi o ní, když na ni Jacob tak významně civí.  Začínala z toho být zmatená a to se jí vůbec nelíbilo.

„Moment, jedná se tu o mně? Tak u toho chci být taky.“

Jacob zaváhal. Nechtěl do toho Bellu zaplétat víc, než bylo nutné a už takhle v tom byla namočená až až . Je to jen křehký člověk, proboha, je to pro ni nebezpečné. Sakra, nemohl se Edward zamilovat do nějaké upírky? Tohle tedy byla nadbytečná komplikace. Ale pak si vzpomněl, jak Bella dokáže vyvádět, když má pocit, že někdo rozhoduje za ni. Rezignovaně si povzdechl a odpověděl: „Ano, možná to tak bude lepší. Mám tě večer vyzvednout?“

Edward se na něj zamračil, ale to už sledoval, co Jacobovi běží hlavou. Stejně by se o tom dřív nebo později dozvěděla. Ona to zvládne. Přikývl a Jacobovu nabídku odmítl: „Není třeba, přijedeme společně.“

Když Jacob s kamarády odešel, ostatní, kteří dosud mlčky sledovali jejich rozhovor, se na Edwarda tázavě podívali.

„Jaká návštěva? zeptal se Emmett za všechny. Ještě ráno o žádné nevěděli a ani Alice neměla žádnou vizi, že by měl někdo přijet.

„Přijeli Denalijští. Byli tady nedaleko a napadlo je, že se u nás staví. Víte, jak jsou ty holky impulsívní, jednají bez rozmýšlení. Už jsou u nás.“

Alici blesklo v očích pochopení. Rozhodli se náhle, proto je neviděla! Pak vstala, vzala tác s jídlem a pronesla:

„Měli bychom jít, jinak přijdeme na příští hodinu pozdě.“

Ostatní se taky zvedli, jen Bella chytila ještě Edwarda za rukáv.

„Počkej. Co mi tajíte? Můžeš mi to všechno vysvětlit? Mám pocit, že toho ještě spoustu nevím.“

„Jo, asi to bude lepší,“ souhlasil. „Chceš po škole někam zajít?“

„Ne, tohle bychom asi neměli řešit někde na veřejnosti. Jeď pak za mnou, půjdeme k nám domů. Charlie má službu a vrátí se až večer.“

Edward chvíli zapřemítal, jaké to bude, sejít se s Bellou v prázdném domě, a začal se na to těšit, i když jejích otázek se přece jen obával. Pak souhlasně přikývl.

xxxx

V pekle zatím Lucifer seděl na svém křesle a netrpělivě sledoval Beliala, jak listuje v knize osudu.

„Tak dělej, ty nemehlo. To nemůžeš rychleji?“

„Rychleji to nejde, vaše pekelnosti,“ horlivě otáčel stránky s vyplazeným jazykem Belial. V duchu nadával na zastaralou archivační metodu. Proč ještě vlastně nepřešli na počítačovou databázi? Jsou tu v pekle sto let za opicemi, tedy za lidmi.

„Cullen, Cullen,“ mumlal si.

„Cullen ne, ty osle! Narodil se jako Masen!“ Lucifer si povzdechl. Ke všem andělům, proč jsou ti jeho podřízení všichni tak natvrdlí?

Belial zrudnul a otočil stránky k písmenu M.

„Tady, Masen, Edward Anthony.“

„Tak co tam je? Jaký osud má nachystaný?“ nedočkavě se ptal Lucifer.

Belial zbledl jako stěna a nevěřícně zašilhal na stránku. Otočil ji, pak ji vrátil zpátky a znovu se do ní zadíval, jako by doufal, že se přehlédl. Jako by úpěnlivým pohledem chtěl ze stránky vyždímat písmenka, která tam nebyla.

„Žádný,“ hlesl pak skoro neslyšně.

„Cože?!? Žádný? ŽÁDNÝ?“ zvyšoval Lucifer hlas, až se peklo třáslo a bylo to slyšet až nahoře na nebesích.

„Žádný,“ opakoval Belial celý ztuhlý strachy. „Stojí tu, že Edward Antony Masen zemřel na španělskou chřipku 29. prosince 1917. Stránka je uzavřená.“

Lucifer vylítl z křesla a vytrhl mu knihu z rukou. Zahleděl se do jejích stránek sám a pak se zhrozeně zadíval na Beliala.

„Pročerta, no jistě. Vždyť jsme mu dali duši anděla, a ti se nerodí. Nemůžou mít stránky v knize osudu. Člověk, jehož tělo Edward nosí, už je dávno mrtvý a jeho duše je někde tady nebo v ráji.“

Nahmatal za sebou opěradlo křesla a nemohoucně se do něj svalil. To je ostuda! Kníže pekel a zapomene na takovou zásadní věc! Pak mu ale rohatou hlavou bleskl spásný nápad.

„Podívej se ne Bellu Swanovou. Jestli je její osud spojen s tím jeho, něco bychom se mohli dozvědět.“

Belial se probral ze šoku a s novou nadějí začal v knize listovat.

Nahoře u nebeské brány měli dvě postavy co dělat, aby se udržely. Samiel přemáhal vztek a svatý Petr smích. Před chvílí zaslechli z pekel Luciferův řev a od té chvíle měla scénka v pekle dva zaujaté diváky.

„Tak jim to konečně docvaklo,“ běželo Petrovi hlavou, dusil se smíchy a vesele mrkal na Samiela.

„Nějak to těm tvým kamarádům nevychází, co? Kdo by to byl řekl, že ve škole nedával pozor ani Lucifer?“ už se neudržel a rozesmál se nahlas.

Samiel neodpověděl. Nemohl. Měl pocit, že zklamáním a zlobou praskne. Aby si alespoň trochu ulevil, vztekle si odplivl.

Dole v pekle zatím Belial nalistoval v knize osudu Bellinu stránku.

„Tak, tady je to, Isabella Marie Swanová. Narození… školní léta… láska… jen jedna opravdová….“

Než však stihl pokračovat, seshora přiletěla ohnivá slina a kniha osudu mu v ruce vzplála. Belial ji leknutím upustil, Lucifer vyskočil a zaječel: „Vodu! Rychle!“ Jeden přes druhého začali po knize skákat, ale jen si překáželi a šlapali si navzájem po kopytech i nohou. Mezi jejich nadávky se mísily i bolestivé skřeky a přes jejich zmatenou snahu kniha vesele hořela dál. Nakonec z ní zbyl jen ohořelý hřbet a několik očouzených zbytků stránek, naprosto nečitelných. Lucifer s Belialem na to nadělení zírali a pak oba jako na povel zvedli oči vzhůru.

Samiel zezelenal jako májové listí a zhroutil se bezmocně na obláček vedle Petra, který se tamtéž sesypal už před chvílí, protože se nemohl smíchy udržet na nohou.

„No, Samieli, teď jsi tomu nasadil korunu,“ škytal bezmocně. „Teď sis v nebi definitivně vysloužil doživotí. To ti ten ohnivý plivanec tedy stál za to. Spálit knihu osudu, to se jen tak někomu nepodaří.“

Nedodal už, že se zničit nedá a že ve stejném okamžiku, kdy shořela, se v pekelném archivu objevila její kopie. Jen ať se čerti ještě trápí, alespoň je to naučí dávat ve škole pozor.

xxxx

Bella dojela před dům, vystoupila z náklaďáčku, nečekala, až Edward zaparkuje, a už odemykala dveře. Než je otevřela, stál u ní.

„Pojď dál,“ pozvala ho, hodila klíče na stolek u dveří a vedla ho nahoru. „Půjdeme ke mně, mám pokoj v patře.“

„Já vím,“ prořekl se Edward bezmyšlenkovitě, zatímco sledoval její štíhlou postavu, jak před ním stoupá po schodech.

Prudce se otočila. „Víš? Jak to víš?“

Chvilku přemýšlel o výmluvě, že přece ložnice obvykle bývají v patře, ale pak se rozhodl pro upřímnost.

„Už jsem tam byl.“

Chvíli na něj koukala a z jejího výrazu se nadalo nic vyčíst. Zase jednou zalitoval, že zrovna její myšlenky jsou pro něj zahaleny tajemstvím.

„Koukám, že je tady toho opravdu hodně k vysvětlování,“ řekla nakonec a pak pokračovala po schodech dál.

V pokoji hodila školní batoh do kouta, došla k oknu a opřela se o parapet.

„Sedni si, kam chceš,“ mávla rukou kolem pokoje.

Edward se rozhlédl. Za denního světla pokoj ještě neviděl. Světlé zdi, na posteli světle fialový přehoz, plná knihovnička, na psacím stole počítač a stohy učebnic. V rohu pokoje stálo proutěné houpací křeslo.  V okně visel indiánský lapač snů, na zdech fotky Charlieho, nějaké ženy podobné Belle s mladě vypadajícím mužem – asi maminka s novým manželem, pomyslel si. A na prastaré zahnědlé fotografii poznal Bellinu prababičku, se kterou se kdysi setkal v té osudové uličce. Kdyby ta fotka nebyla tak stará, myslel by si, že je to Bellin portrét, tak jí byla podobná. Došel k posteli a posadil se naproti ní.

„Tak co bys chtěla vědět?“

„Všechno. Proč má být ta schůzka, co to máte za návštěvu, a co s tím mám společného já? A hlavně, kdy jsi vlastně byl u mě v pokoji?“

Edward se na ni nešťastně díval.

„Bello, ani nevíš, jak rozpolceně se teď cítím. Jak nevýslovně jsem šťastný, že ses rozhodla být se mnou, a zároveň jsem kvůli tomu strašně nešťastný. Mám o tebe takový strach, jaký jsem ještě v životě neměl.“

„Ale proč vlastně? Říkal jsi přece, že vaše rodina by lidem nikdy neublížila, ne?“

„My ne, i když ve tvém případě mě to zpočátku stálo všechny síly, abych tě nezabil. Ještě i na tom plese,“ přiznal se tiše. „Tak moc mi tvá krev voní. Mnohem víc, než ostatním, i když teď už vím, že ublížit ti bych nikdy nedokázal. Ale problém je, že my nejsme jediní upíři na světě.“

Bella se zarazila, když jí to došlo. „Takže ta vaše návštěva…“

„Ne, té se taky bát nemusíš,“ skočil jí Edward do řeči. „Denalijský klan je jako my. Považujeme je za svou rodinu, taky se zdržují pití lidské krve. Říkáme si vegetariáni,“ usmál se. „A jsou tu jenom tři z nich. Eleazar s Carmen a Tanyou byli v Seattlu na vánočních nákupech a rozhodli se přijet nás pozvat, abychom strávili svátky u nich na Aljašce. Ale myslím, že je Alice pozve k nám. Hrozně ráda pořádá oslavy.“ Podíval se na Bellu a dodal: „Mimochodem, tebe pozve taky.“

Bella se trochu zarazila, přece jen strávit Vánoce v domě plném upírů, to byla trochu zneklidňující představa. Ale prozatím to odsunula stranou, to vyřeší později.

„Tak jaké jiné upíry jsi myslel?“

„No, Jacob nechtěl, abych ti to říkal, ale stejně by ses to dozvěděla. Potuloval se tu nějaký cizí upír, kterého neznáme. Tady, u vašeho domu. Ale už je pryč,“ dodal rychle, když viděl, jak Bella bledne.

„Cizí upír? U našeho domu? Co tu mohl chtít?“ zašeptala zděšeně, a pak překvapeně dodala:. „A jak to, že jsem ještě živá?“

„Nevíme, co tu chtěl. Možná byl jen zvědavý. A myslíme si, že zachytil pach vlkodlaků, to ho vystrašilo a proto utekl. Jacob se smečkou ho sledovali až do Seattlu a prý se jim ztratil na letišti. Mohl být odkudkoli. To ovšem nic nemění na tom, že tu byl a že nemusí být jediný. Proto bude nejspíš ta dnešní schůzka. Musíme domluvit jiná pravidla. Smečka tě v noci hlídá, ale doteď jsme si navzájem nezasahovali do teritorií. Byly domluvené hranice, které teď už nebudou platit. Musíme se domluvit na větší spolupráci, tak, abychom si nepřekáželi.“

Bella se na chvíli zamyslela. Tak Jacob ji hlídá. Aha. Tak proto tehdy vyběhl z lesa, když zahvízdala. No a Edward ji nejspíš hlídá taky. Najednou si připadla jako prezident, s takovou ochrankou za zadkem. Nejdřív jí to trochu naštvalo, ale pak si uvědomila, že s upírem by nejspíš nemohla zatočit tak jako s Mikem Newtonem, a rezignovaně si povzdechla.

„No, nejspíš se s tím budu muset smířit. Ale,“ podezíravě se na něj zahleděla, „pořád jsi mi ještě neodpověděl na jednu otázku. Kdys‘ byl vlastně u mě v pokoji?“

Edward sklopil hlavu. Tak tohle byla ta nejtěžší otázka ze všech.

„Tenkrát, když jsi utekla z té kavárny. Byl jsem s ostatními v noci na lovu a ni nevím jak, najednou jsem stál pod tvým oknem. Ten den jsem si uvědomil, co k tobě cítím, a myslel jsem že mě už nikdy nebudeš chtít vidět ani se mnou mluvit, Žárlil jsem na Jacoba, byl jsem zmatený. Nedokázal jsem odolat  a vyhoupl se oknem dovnitř, abych tě alespoň na chvíli viděl. Ale ty ses probudila a já utekl. Asi se na mě teď budeš zlobit,“ pronesl zoufale.

Bella se na něj dívala a její srdce jihlo. Tak to nebyl jen sen, tenkrát v noci. Ty oči byly jeho. Odlepila se od parapetu, pomalu došla až k němu a posadila se na postel vedle něj. Vzhlédl.

„Já se nezlobím,“ řekla, vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. „A tohle jsem dnes chtěla udělat celý den,“ dodala, přitáhla si jeho hlavu a políbila ho.

A znovu pro ně přestal okolní svět existovat. Bella vzdychla a když ucítila Edwardův jazyk, ten její mu vyšel vstříc. Srdce jí tlouklo jako na poplach, její zrychlený dech se mísil s Edwardovým a v břiše cítila zvláštní šimrání, třepetavý pocit, který se jí šířil do celého těla. Zajela rukama Edwardovi pod tričko a jeho vzrušený povzdech ji rozpálil ještě víc.

Vtom se zezdola ozvalo klapnutí dveří a Charlieho hlas, volající: „Bello, jsem doma!“

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 14. kapitola - Co mi tajíte?: