Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S.: Nikdy nezapomenu - 3. kapitola

wallbymaryalice


P.S.: Nikdy nezapomenu - 3. kapitolaEdward přijíždí na svoje venkovské sídlo...
Příjemné počteníčko přejí anetanii a Rosalie7

3. kapitolka - In omnia paratus

(Připraven na vše)

Moře bylo chladné a temně šedé. Jeho ticho rušil jen křik racků a zvuk naší lodi bojující s mohutnými vlnami. Houpala sebou pod jejich silnými nárazy. Vál prudký vítr a napínal její obrovské plachty. Anglie byla ještě daleko, skrytá v husté ranní mlze.

Rychle jsem proběhl až k přídi a sklonil se přes zábradlí. Takhle blbě mi už dlouho nebylo. Pamatuji si jenom to, jak jsem křičel na celou hospodu, že jedu za Isabellkou a že jí strašně miluju. Pak se mi vybavují útržky toho, jak jsem šel domů s Willem a říkal mu, jak moc ho mám rád a že je strašná škoda, že není můj pravý brácha, ale jednou si ho určitě adoptuji. Až bude větší...

„Mořská nemoc, pane?“ ozval se vedle mě hluboký mužský hlas. Pohlédl jsem na vyššího muže v uniformě. Kapitán.

„Hmm,“ kývnul jsem zmoženě hlavou. Co jsem mu měl říct?

„Na to je nejlepší tohle,“ ukázal mi láhev, ze které linula jindy tak omamná vůně alkoholu. Zřejmě pálenka, napadlo mě. Znovu jsem se sklonil přes zábradlí a vyprázdnil zbytek už tak prázdného žaludku.

Maminko, slibuji, že už nikdy nebudu pít!

Kapitán mě jen poplácal po zádech a se smíchem odcházel ke členům posádky, která už byla na nohách. Z jejich hlasů křičících různé pokyny mě děsně bolela hlava. Radši jsem pozoroval neklidné moře a snažil se nevnímat třeštící hlavu.

Když se před námi po pár dnech objevil přístav, znovu jsem nemohl popadnout dech. Podruhé už jsem si všímal krásy spícího, mlhou zahaleného Hastings. Bylo tiché a klidné. A nacházelo se asi sedmdesát mil od Londýna.

Od mé Isabelly mě dělila ještě menší vzdálenost.

Rychle jsem nasedl na kočár. Už na mě čekal spolu se sluhou, který pro mě přijel. Rodiče měli přijet těsně před obřadem. Otec měl moc práce a matka nechtěla odjet bez něj. Chtěl jsem, aby jel Will se mnou, ale nakonec pojede s rodiči. Jeho jsem si vydupal. Bez něj si nedokážu představit svoji svatbu.

Já měl však převzít starost nad celým panstvím. Nad naším novým domovem.

Společným domovem.

Při té představě mi vyschlo v krku. Nebylo to jen tím, že jsme včera v podpalubí zapíjeli naše brzké vylodění a mé tělo si po ránu žádalo neustálý přísun vody.

Aniž bych si to chtěl přiznat, dostal jsem docela strach. Co když ji zklamu? Nebudu dobrý manžel a nedokážu jí zabezpečit? Jí a naše děti - ta představa mě naplnila štěstím a zároveň k smrti vyděsila. Neuměl jsem si představit sebe jako otce. Ale když jsem si uvědomil, že to budou naše děti, podivně mě zahřálo u srdce, jež poskočilo, stejně jako kočár, který se rozjel po nerovné silnici ven z města a narušoval všudypřítomné ticho. Náš dům ležel více jak dvacet mil od Londýna a mě čekala dlouhá cesta. Kočí proto nijak nespěchal, koně se nesměli unavit.

Cesta ubíhala neuvěřitelně pomalu, ale s každou mílí se mi odhaloval o něco větší kus zamlžené krajiny. Před polednem jsme dorazili do Wadhurstu. V místním hostinci jsme se najedli a něco málo popili - tedy, kromě kočího, ten řídil...

V podvečer, když se krajina ukládala ke spánku a tma nám nemilosrdně halila cestu, jsme konečně dorazili k panství. Zajímalo mě jen jedno.

Dostat se co nejrychleji do postele a uniknout té hrozné bolesti hlavy. Výmoly na cestách rozhodně mému žaludku neprospěly, a proto jsem se ani nezdržoval prohlídkou panství - stejně bych v tom šeru nic neviděl. Radši jsem se blíže seznámil s postelí.

Naše svatba byla překrásná. Všude bylo plno skvělého jídla, pití, mnoho významných hostů a tisíce květin, zdobících obrovský park kolem našeho panství. Tou nejkrásnější květinkou byla má Isabella. Stál jsem pod oltářem zdobeným růžemi a pozoroval ji, jak se blíží v překrásných, bohatě zdobených bílých šatech po boku Willa, který se ochotně nabídl, že jí v tento významný den nahradí otce. Zdálo se mi, že se blíží strašně pomalu a než ke mě přijde, moje srdce se rozskočí. Po nekonečně dlouhé době jsem ji mohl uchopit za její krásnou drobnou ručku a nechat kněze spojit nás ve svazek manželský. Své ano jsem vyhrkl neskrývanou radostí a nedočkavostí. Když ale přišla řada na ní, chvíli váhala. A pak se to stalo. Místo toho krásného slova, které mi mohla věnovat, splynulo z jejích rtů ledové ´Ne!´.

Tmu pod mými víčky najednou prořízlo ostré světlo a domem se rozezněl neuvěřitelně nepříjemný zvuk. Ještě chvíli jsem se snažil uniknout té hrozné kakofonii kokrhavých zvuků, než mi došlo, že ten kohout nezmlkne, dokud ho někdo nepromění v dobroučkou slepičí polévku. Vlastně kohoutí.

„Dobré ráno, sire,“ ozval se ode dveří hluboký hlas nějakého sluhy. Má ospalá mysl si konečně začala uvědomovat, že to všechno byl jenom sen. Nebo spíš děsivá noční můra...

„Kolik je hodin?“ zamručel jsem. Klidně bych uvítal víc spánku.

„Před chvílí odbila šestá, sire. Je libo snídani?“ odpověděl hlas, který jsem začínal nenávidět. Šest hodin? Kdo to kdy viděl!

„Dobrá. Přijdu tak za čtyři hodiny,“ mumlal jsem do nadýchaných polštářů z husího peří.

„Žádné takové, pane. Musíte vstávat,“ rozezněl se pokojem další hlas, ženský a hodně vysoký. Už jen proto jsem ho nenáviděl snad ještě víc, než ten předchozí. „Panství na vás čeká, sire. Budete teď mít hodně povinností.“ Chtěl jsem namítnout něco v tom smyslu, že doma na mě tak zlí nebyli, jenže pak mi došel jeden malý detail.

Povinnosti. Teď teprve začnu mít starosti, uvědomil jsem si. Tohle je konec mého dosavadního života. To zvládneš!, uklidňoval jsem se v duchu. Moc to nepomohlo.

S nespokojeným zabručením jsem se zvedl do sedu a otevřel oči. Až později jsem si uvědomil, že to byla velká chyba. Moje oči si zvykaly na oslepující světlo a pomalu zaostřovaly na dvě usmívající se postavy. Jedna z nich, korpulentní dáma, které zřejmě patřil ten vysoký hlas, mi podávala podnos plný jídla a kouřící šálek pravého anglického čaje s kapkou mléka. Hned jsem ji měl radši. Vlastně celé tohle místo mi pomalu přestávalo vadit. Alespoň do chvíle, kdy jsem se napil vařícího čaje.

S nechutí jsem vstal a už opatrněji zhltnul snídani. Stejně jsem kvůli spálenému jazyku necítil žádnou chuť, takže mi to bylo vcelku jedno. Musel jsem se porozhlédnout po panství a taky si tu srovnat služebnictvo. Měli by vědět, kdo je tu teď pán.


Naše anglické sídlo doposud spravoval John Jenkins, náš rodinný přítel a správce v jednom. S mým příchodem ale odchází, jak bylo domluveno, když mi rodiče odkázali své panství. Svoji práci odvedl výborně, nedá se mu nic vytknout. Já to určitě zvládnu taky tak - nebo ještě lépe. Aspoň doufám.

Říkal mi, že poddaní odvádí daně pravidelně a panství je kvůli chovu ovcí na přilehlých lukách a pěstování obilí velmi bohaté. Máme také pár rybníků u Eight place pond, takže si nemůžu stěžovat. Bude se nám s Isabellou žít jako v klícce.

Ve vcelku moderní klícce, uvědomil jsem si, když jsem se porozhlédl po nadčasovém vybavení pracovny. Bylo poznat, že renesance už začala pomalu ustupovat do pozadí.

Poté, co jsme vyřídili všechny formality, se John nabídl, že mě provede domem.

Vyšli jsme z pracovny a pomalu procházeli chodbami prvního patra. Bylo zde mnoho hostinských pokojů, které mě navzdory své překrásné výzdobě moc nezaujaly. Myšlenkami jsem se neustále vracel na ples. Její tvář mi už neskutečně chyběla.

Když jsme znovu skončili v našem pokoji, uvědomil jsem si, že do svatby budu muset spát v jiném. Nechtěl jsem, aby se Isabella musela stěhovat z jedné ložnice do druhé, a proto jsem radši na těch pár dní odešel já. Když jsem si zavolal služebnou, všechno jí vysvětlil a požádal jí, aby mi přenesla oblečení do vedlejší místnosti, něco mě napadlo.

„A doneste sem nějaké květiny, třeba růže,“ rozkázal jsem. Pouze přikývla my pokračovali v prohlídce.

Přízemí vévodila veliká přijímací hala vedoucí do salónku vpravo a obrovské jídelny nalevo. Za ní se skrývala kuchyně a jiné prostory pro služebnictvo.

Poté jsme vyšli z domu a já si ho mohl konečně pořádně prohlédnout. Jednoduchá a přesto kouzelná budova v renesančním stylu byla obklopená anglickým parkem, kterému dominovaly stále zelené keře. Ten pohled mi ale něco připomněl. Bylo to hodně velké deja vu. To ten sen se svatbou. Park i budova se až děsivě shodovaly.

„Copak, sire, nelíbí se vám váš nový domov?“ vyrušil mě Johnn ze zamyšlení.

„Ne, to ne. Je překrásný. Popravdě, děsí mě jeho podoba s domem v mém dnešním snu,“ svěřil jsem se.

„Víte, co se říká? První sen v novém domě se často naplní,“ zasmál se a pohlédl na budovu. To mě teda moc uklidnilo!

„Kéž by to tentokrát nebyla pravda,“ povzdechl jsem si. John se znovu rozesmál a začal vyzvídat podrobnosti. Odbyl jsem ho s tím, že to byla jen děsivá noční můra bez pořádného děje. Vlastně to ani nebyla taková lež. Pro mě by to byl konec světa. Zbývalo mi jen doufat, že je to jen pouhý sen a tím také navěky zůstane. Jen mi neustále vrtalo hlavou, jak je možné, abych snil o domu, který jsem v životě nespatřil.

„Možná v tom nebude nic složitého, pane. Jestli jste včera přijel za soumraku, jak říkáte, je možné, že se vám krása domu vryla do paměti navzdory nedostatku světla,“ uklidňoval mě John. Rád bych tomu uvěřil, ale když jsem si vzpomněl, jakou scénu byla moje Bells schopná udělat na zásnubách, moje hlava nahlas křičela, ať se připravím na to nenávistné slůvko odmítnutí vyřčené z nejkrásnějších a nejsladších rtů světa. Ze rtů, které bych si přál líbat do konce věčnosti. Ze rtů té nejroztomilejší a nejnádhernější bytosti z celého širého vesmíru. Bytosti, která když nenaplní proroctví snu, bude jen a jen mou. Ona byla jediná, která přesně odpovídala představám o naprosté dokonalosti těla i duše. Ona byla kalokaghatia.

Tok mých myšlenek, týkajících se Isabelliny krásy, její tváře a jejího těla, přerušilo až Johnovo odkašlání. Zmateně jsem se podíval do jeho pobavené stařičké tváře a následoval jeho pohled na nedaleký přístavek.

„Vůbec jste mě neposlouchal, není-liž pravda?“ Odpovědí mu bylo jen pokroucení mé svěšené hlavy a rozpačité ,Omlouvám se´. „V pořádku. Tohle jsou stáje,“ poukázal na kamennou budovu před námi. Neustále vyprávěl o tom, jak náš chov prosperuje. Nedávno si prý jednoho našeho koně koupil i samotný král, což mě velice překvapilo. Z jeho řeči bylo hned poznat, že měl koně rád.

Spolu jsme vešli dovnitř a já okamžitě pochopil, proč král zavítal zrovna do našich stájí. Překrásní černí plnokrevníci si nás zvědavě prohlíželi. Byli dokonalí. Ale bylo jich poněkud málo. Celkem jsem jich napočítal osm, z toho tři hříbata.

„Myslel jsem, že jich bude víc,“ svěřil jsem Johnovi. Jen se smutně pousmál:

„Ano, teď nám to nějak nevychází. Minulý týden někdo ukradl nejlepšího chovného hřebce a několik koní otrávil.“

„Proč by to někdo dělal?“ nechápal jsem. Byla to jen nevinná zvířata.

„Myslím, že nám jen záviděli. Bohužel nemohu říct nic určitého, ale obávám se, že jestli se to stane ještě jednou, máme po chovu. Posílili jsme tu hlídku, čeledíni teď spí u brány, ale jeden nikdy neví...“ stěžoval si a v jeho očích jsem zahlédl smutek.

„Nebojte, postarám se, aby se to už neopakovalo,“ ubezpečoval jsem ho. Sám jsem nevěděl jak, ale chtěl jsem ho alespoň uklidnit.

„Hlavně na tuhle mi dejte pozor, je to má oblíbená,“ pohladil tmavě hnědou klisnu. Muselo pro něj být těžké se loučit. Žil tu už více než sedmnáct let.

„Víte co?“ dostal jsem najednou nápad. „Co kdyby jste si ji nechal?“ nabídl jsem mu.

„To nejde, sire. Je to od vás sice šlechetné gesto, ale takový dar nemohu přijmout - zvláště v takové situaci, v jaké se právě chov nachází,“ odmlouval, ale já tušil, jak moc ji chce. Uměl jsem prostě odhadnout lidi a teď se mi i hodilo, že jsem to uměl obrátit ve svůj prospěch.

„Pravda, nemůžete. Vy musíte, je to mé přání. Není lepší způsob, jak vám vyjádřit můj vděk. O panství jste se staral velmi pečlivě a zasloužíte si ještě nějaký bonus,“ přesvědčoval jsem ho.

„Když jinak nedáte, pane. Moc vám děkuji, nikdy by mě to nenapadlo,“ v jeho hlase byl slyšet obrovský vděk.

Po zbytek dopoledne jsme se jen procházeli rozlehlými pozemky a on vyprávěl o svých plánech. Chtěl se usadit v sídle jeho syna, kousek za Londýnem. Užívat si stáří a vnoučat - dvou vnuček a tří vnuků. Naučit je jezdit na koni a lovit zvěř, tak jako to kdysi jeho učil tatínek.

Najednou jsem chtěl mít syna. Malého chlapečka s očima hnědýma po Isabell, kterého bych mohl učit střílet z kuše na divokou zvěř, aby se mohl pochlubit mamince, co že to pěkného ulovil. Isabella by ho určitě pochválila a obdarovala nás překrásným úsměvem.


Obědvat v tak velké jídelně sám bylo... zvláštní. Skoro bych řekl nepříjemné. John jedl se služebnictvem. Prý byl zvyklý a chtěl využít jedné z posledních příležitostí trávit s nimi čas. Asi to tu měl opravdu rád.

Po jídle jsem vyrazil na projížďku. Prohlédl jsem si vesnici, ve keré bydleli naši poddaní a zajel do okolních lesů. Chvíli jsem se toulal mezi stromy, než jsem musel slézt z koně. Větve byly čím dál hustší a cesta namáhavější. Ani jsem nevěděl, proč se obtěžuji chodit takovým terénem, ale něco mě tam táhlo.

A pak jsem to spatřil. Překrásné jezírko uprostřed nejhlubších lesů. Voda v něm byla ledová a křišťálově čistá. Poskytovala pohled na malé barevné oblázky, které tvořily mělké dno. Vlnky si hrály s jejich barvami a honily neposlušné listí, které na hladinu zavál lehký větřík. Okouzleně jsem sledoval tu scenérii a málem zapomněl dýchat. Kromě Isabelly jsem v životě nic krásnějšího neviděl.

Najednou se celá scéna změnila. Vítr zesílil a vlnky splašeně pobíhaly po hladině ve snaze ukrýt se před nastávajícím deštěm. Rychle jsem vyrazil zpátky k sídlu. Ani nevím, jak jsem se z toho lesa vymotal, a už jsem zastavoval, úplně promočený před první budovou. Nějak jsem si nepamatoval, že by o ní John mluvil. Když jsem vešel, došlo mi proč.

Tahle provizorní krčma zřejmě nebyla určená pro panstvo. Alespoň to se dalo vyčíst z tváří všech přítomných. Nervózní ticho prolomil až hlas jednoho ze stájníků, kterého mi John představoval:

„Á, sir k nám zavítal. Už jsme se báli, že vás ta velká voda spláchne,“ smál se. „Napijete se s námi?“ podával mi kriegel.

Rád,“ usmál jsem se. Musel jsem uznat, že ačkoli byli sympatičtí, všichni dohromady se nemohli rovnat Willovi. Asi jsem jen nechápal ten jejich humor. A ačkoli byly místní děvečky opravdu půvabné, Isabellině kráse se nemohly zdaleka rovnat.

Ale vedle ní by i slunce zapadající v závoji červánků vybledlo a ztratilo na oslepující síle, kterou by bylo nuceno odevzdat mojí nevěstě. Radši by se schovalo za obzor, než aby ji jen bezmocně a závistivě pozorovalo. A navzdory tomu, že by každé ráno vykouklo z poza hustých lesů, aby se přesvědčilo, že mu stále konkuruje, znovu by večer schovalo svoji těžkou hlavu mezi vlny oceánu s tichým povzdechem.

Nemohl jsem ale litovat slunce, když mi měla Isabella patřit. Nemohl jsem soucítit s jeho smutkem, když se mé srdce utápělo v čisté radosti. Nemohl jsem. Nechtěl jsem.

Protože jsem věděl, že slunce mě na noc opustí, zatímco Isabella se mnou zůstane. A jen ta představa dokázala sevřít mé srdce podivnou směsicí neznámých a pro mě nových emocí.

Ona byla slunce. Tolik jsem si přál, aby o tom věděla. Ale myslím, že bych neměl odvahu jí to říct do očí.

Smím vědět, na co se pije?“ zeptal jsem se, když večer pokročil a já si uvědomil, že nevím, co se oslavuje. Venku už dávno přestalo pršet.

„To máte tak, pane - loučíme se s panem Jenkinsem, vás vítáme a na budoucí paní domu se těšíme,“ vysvětloval.

„Tak to máme co oslavovat,“ přitakal jsem a napil se.

 

 

Předchozí

anetanii

Rosalie7

Další

Upozorňujeme: postavy, místa i čas jsou smyšlené!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek P.S.: Nikdy nezapomenu - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!