Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 21. kapitola

19.12.2011 (11:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2610×

„Doraž ho,“ poručil Scottovi Blay, vzal jeho nohu a odhodil ji kamsi do dálky.

Scott se usmíval, kroužil kolem Paulova těla jako sup kolem své oběti.

„Prosím!!!“ Mlátila jsem do štítu.

Jakmile se na mě Paul podíval, naznačil mi rty miluju tě a… Scott mu utrhl hlavu.

Padla jsem na kolena, třásla se, neskrývajíc řeky slz na tvářích. Před očima mi stále běžela vzpomínka, kdy se se mnou Paul loučil.

21. kapitola

„Ach, je mi to tak líto.“ Vzlykala jsem, nešetřila na slzách, které si zasloužil. Těžce jsem snášela, že kvůli mé zradě trpěl. Mnohem bolestnější bylo, že se obětoval, aby mě zachránil.

„Bože, je mrtvý! A je to má vina!“ křičela jsem, protože jsem to potřebovala. Musela jsem ze sebe dostat všechny emoce zaplavující mou mysl. Vztek, nechuť, smutek a kyselá chuť pomsty. Zcela jsem se zhroutila, klečela na kolenou.

„Zabila ho jeho hloupost. Jak si mohl myslet, že nás sám zastaví? Kreténské myšlení,“ zašeptal mi do ucha Scott.

Chtěla jsem sevřít dlaně v pěst, ale třásly se mi, jako bych trpěla zimnicí. „Drž hubu!“ zmohla jsem se jen na okřiknutí.

„Kdo bude další, Silver?“ znovu šeptl. „Tvůj kluk, matka, nebo ty?“ vpálil mi do obličeje a stále se přibližoval, snažíc se mě zastrašit.

„Scotte, vypadni od ní!“ okřikl ho Blay, vzal mě do náruče a odnášel do chatky. Tam mě položil na postel. Nepřestávala jsem se třást, musel si toho všimnout, jelikož mi donesl přikrývku a zabalil do ní.

Nečekal, že bych mu poděkovala, a dobře udělal, ještě líp, když se zvedl k odchodu. Zachytila jsem jej za paži a podívala do očí.

„Doufám, že chcípneš, že oba chcípnete,“ pronesla jsem slabým, přesto nenávistným hlasem.

Mlčky pozoroval mou třesoucí ruku na své paži. „Neuslyšíš ode mě, že toho lituju,“ odbyl mě chladně, setřásl ruku a odešel.

Schoulila jsem se do klubíčka. Bez přestávky jsem myslela na Paula, naše seznámení, první polibek, perfektní léto strávené v jeho přítomnosti, až po dobu, kdy zemřel - přímo přede mnou a já, proklatě, nemohla nic udělat.

Přitáhla jsem si deku pod bradu a usnula. Byl to velmi neklidný spánek. Neustále mě pronásledovaly noční můry, včetně jednoho okamžiku, kdy jsem stála na pláži a Paul mě objímal zezadu s rukama překříženýma na mém břiše.

„Asi bych měl teď říct, jak je ten západ slunce nádherný, ale pravdou je, že ho nevidím,“ ševelil mi do ouška. „Držím a líbám v náručí něco daleko dokonalejšího.“ Políbil mě na temeno hlavy. Usmívala jsem se při jeho láskyplných slovech, cítila jeho teplo a vůni. „Konec přišel moc brzy, má lásko. Odpusť mi, zklamal jsem tě.“ Otočil si mě čelem k sobě. Plakal. Vztáhla jsem ruku, abych mu setřela slzy, ale nenechal mě, vzdaloval se, odplouval mi pryč. Chňapala jsem po něm, neúspěšně. „Tolik tě miluju, Silver, odpusť mi.“ Začal mizet.

Otevřela jsem ústa a hlasitým ne ho chtěla zastavit, ale oněměla jsem. Proto jsem se rozeběhla, nohy mě však neposlouchaly. Stála jsem jak přikovaná a dívala se, jak se stává z Paula mlha a pak… už nic. Hořké probuzení.

Zprudka jsem se posadila a oddechovala. Prsty jsem prohrábla svou zpocenou hřívu a zvedla ze země přikrývku, kterou jsem musela skopnout z postele. Srdce mi splašeně bilo v hrudi. Byl to jen sen, noční můra, uklidňovala jsem sama sebe.

„Což by mohlo znamenat, že Paul sem nepřišel, neumřel. Žije!”

Vyskočila jsem z postele a rychle doběhla k východu, dveře byly otevřené, štít nikoliv. Opět jsem do něj narazila a vší silou.

„Kam si myslíš, že utečeš?“ rozezněl se hlas za mnou. Kašlala jsem na něj i na jeho majitele. Přemýšlela jsem, zda ty tmavé skvrny v trávě jsou krev. Nebyl to sen?

„To přece nemůže být pravda.“ Kroutila jsem nesouhlasně hlavou zprava doleva.

„Je. Ženou se k nám mraky, smyjí jeho krev a už po něm nezbude nic, jen zbytky těla pod zemí.“

Otočila jsem se k němu tváří v tvář a modlila se, abych měla sílu roztrhat ho na malé pidi kousíčky. Jenže síla nepřicházela, místo ní jen slabost. Znovu jsem se rozbrečela a divila se, že mi ještě nějaké slzy zbyly, když mě pálily oči. Marně jsem v jeho očích hledala stopy lítosti. Ne, je to bezcitný bastard. Jak sám řekl, nebude se omlouvat.

„Řekni mi něco, Blayi, zabiješ takhle i svého bratra, až si pro mě přijde?“ zeptala jsem se ho narovinu.

„Ne, nechci, aby umřel. Chci, aby trpěl.“

„Já kvůli tobě právě trpím a hodně. Ale asi ti moje city přijdou zbytečné, co?“ Prošla jsem vedle něj zpátky k chatce, zadržel mě sevřením své paže kolem mého zápěstí. Natočil si mě směrem k sobě, pomalu natahoval druhou ruku k mé tváři. Jako by mi chtěl smýt slzy. Jsi paranoidní, Silver.

„Udělej mi laskavost, jen jednu jedinou, ano? Nedotýkej se mě, jinak ti to tady všude pobleju odporem, který k tobě cítím,“ zasyčela jsem na něj.

„Je mi ukradené, co si o mně myslíš nebo co ke mně cítíš. Hraj si na hrdinku, jestli chceš, ale připrav se na to, že se ti pokora líbit nebude.“

Zasmála jsem se s přehnaným výsměchem. „Víš, co by mě zajímalo? Co by na to, co děláš, řekla Carla? Asi by nebyla pyšná, hm?“ rýpala jsem naschvál. A fungovalo to.

„Máš, co jsi chtěla, kočko. Doufám, že tě společně s mým bráchou přijde zachránit i tvoje matka. Rád bych si ji podal, osobně.“ Zkroutil mi ruku za zády a přitiskl mě k sobě. „Umíš si to představit, že jo? To vlčí mládě ti předvedlo názornou ukázku. Chudák maminka.“

„Ty grázle!“ Nakopla jsem se do holeně, zavrávoral, tak jsem se mu vymanila ze sevření a zakousla se mu do krční tepny s cílem odkousnout mu hlavu. Na to bych ho ale musela omráčit daleko víc.

Odhodil mě na zem a vrazil mi pěstí do levé tváře, která následně zahořela.

„Posralas to a taky že si to vypiješ. Scotte! Vem si ji,“ zavolal na svýho kumpána, který se ve vteřině objevil u nás a zákeřně se usmíval.

„Čekal jsem, až to řekneš, bratře,“ reagoval Scott a krokem šelmy, která je právě na lovu, si to kráčel ke mně blíž a blíž.

Snad se mě nepokusí… S panikou jsem vzhlédla k Blayovi, který postával opodál s rukama zaklíněnými do sebe.

Kapitolka je krátká a po dlouhé době. Je mi líto, že to lépe nezvládám.

I tak budu ráda za každého, kdo si vzpomene. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 21. kapitola: