Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 2. kapitola

Opravdová láska? - 2. kapitolaCo se děje s Jakem? Dozví se to konečně Bella? Samozřejmě prosím o komentíky. Díkes

2. kapitola

S prásknutím jsem zavřela dveře od auta, vešla do domu, vydupala schody do svého pokoje a vztekle hodila batoh do kouta. Co si o sobě myslí! Kruci. Jake mě vytočil úplně do nepříčetna. Jak si může dovolit říct mi, že se mě to netýká? To fakt nechápu. Až do teď jsme spolu neměli žádné větší spory, vždycky jsme si všechno říkali, tedy aspoň já jemu a teď tohle.

Místo, abych se šla učit na písemku, která mě zítra čeká, jsem seděla na posteli a přemýšlela, co tak závažného se mohlo stát, že mi to Jacob nechce říct. Možná něco u nich doma, třeba se hádá s otcem, ale nevidím důvod, proč by se mi s tím nemohl svěřit. Ach jo. Co s tím? Napadla mě jediná věc, zkusit mu zavolat, třeba už se trochu uklidnil a bude si chtít promluvit. Rychle jsem se vrhla po batohu a z přední kapsy vyhrabala mobil. Chvějícími se prsty jsem našla Jakovo číslo a stiskla tlačítko se zeleným telefonkem. Pak už jsem jen poslouchala vyzváněcí tón. Trvalo to jednu minutu, nikdo to nezvedal, druhou, při třetí už jsem začínala ztrácet nervy, a když běžela čtvrtá, někdo spojení přerušil. Tak on už mi nebude ani brát telefon. Já se na něj taky můžu.

Ze zdola se ozval zvuk otevíraných dveří.
„Bello? Jsi doma?“
Kde bych asi byla, když není zamčeno.
„Jo,“ zahučela jsem vztekle.
„Stalo se něco?“ volala na mě mamka.
„Nic, jen se musím se učit na písemku,“ odpověděla jsem a považovala tím náš hovor za ukončený. Ona však ne. Netrvalo to ani půl minuty a už mi klepala na dveře.
„Můžu dál?“
„Když řeknu ne, tak stejně půjdeš.“
„Zlato, co se děje? Taková normálně nejsi.“ Její hlas zněl starostlivě, ale ani to mé náladě nepomohlo.
„Nejsem sama, kdo takový normálně není.“
„Teď mluvíš o Jakovi? Pohádali jste se?“ začala se okamžitě vyptávat.
„To jsme ani nestihli. On se mnou dneska odmítal mluvit úplně. Vůbec netuším, co mu přelítlo přes nos,“ stěžovala jsem si.
„To se urovná, uvidíš.“
„Dík, ale nevím, ani mi nebere telefon.“
„Neboj, až se uklidní, zavolá sám.“
„Snad jo. Nechci tě vyhánět, ale vážně se potřebuju učit,“ řekla jsem a na znamení toho, že je to pravda jsem vytáhla z batohu učebnici.
„Dobře, nebudu tě rušit… jo, ještě něco, tatínek volal, že dneska zůstává na noc v práci, takže budeme sami. Co takhle udělat si dámskou jízdu? Objednáme si pizzu, půjčíme nějakou romantiku a já přehlédnu, že ti ještě nebylo osmnáct a můžeme si dát lahvinku vína. Určitě ti to zvedne náladu a přijdeš na jiné myšlenky. Co ty na to?“ dívala se na mě tak nadšeně, že jsem jí nedokázala říct ne.
„Ok, tak skoč pro ten film a víno. Já se teď budu učit a pak objednáme tu pizzu.“
„Dobře zlato. Tak já běžím. Hezky se nauč.“
Hezky se nauč, co je to za přání? To může říct jen rodič. Dole bouchly dveře a já jsem byla zase sama. Místo abych se okamžitě dala do učení, jsem opět jen seděla a přemýšlela, co se asi stalo. Vztek mě pomalu přecházel a já se o Jaka začala bát. Co když jde o něco vážného? V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než si vzít bundu a klíčky od auta a jet se za ním podívat.

Pěkně jsem na to dupla. Motor mého miláčka kvílel, že to muselo být slyšet až v sousedním městě, ale o to jsem se nestarala. Chtěla jsem jen vidět Jaka.

S pištěním pneumatik jsem zastavila před jeho domem. Vypadal opuštěně, ale přesto jsem se nevzdávala a šla jsem zazvonit. Chvíli se nic nedělo, a když už jsem chtěla zklamaně odejít, dveře se otevřely. Uvnitř v chodbě bylo šero, tak mi chvilku trvalo, než jsem poznala, kdo mi to otevřel. Byl to Jacobův otec.
„Dobrý den, pane Blacku. Je, prosím vás, Jake doma?“
„Ahoj Bello, Jake doma není. Přišel ze školy, doma se nezdržel ani pět minut a už zase pádil pryč. Myslel jsem, že je s tebou,“ odpověděl mi překvapeně.
„No, se mnou není a já bych ho potřebovala najít. Mobil mi nebere, mohl byste mu zkusit zavolat?“
„Dobře.“ Ze zadní kapsy vytáhl mobil a už vytáčel číslo.
„Jaku? Kde jsi? Je tu Bella a chce s tebou mluvit, vypadá to hodně naléhavě,“ mluvil do telefonu. „Aha, dobře, vyřídím jí to, a přijď brzo domů,“ rozloučil se a zavěsil.
Netrpělivě jsem na něj hleděla. „Jake je s kamarádem, večer jdou do kina. Mám ti vyřídit, že se uvidíte zítra ve škole,“ pověděl mi.
S kamarádem? To určitě. Kdyby s nějakým byl, tak by mi určitě vzal telefon. A to jeho divné chování dneska.
„Hmm, tak vám děkuju, pane Blacku. Nashledanou.“
„Měj se, Bello, a pozdravuj doma,“ zavolal za mnou, když jsem nastupovala do auta.

Doma jsem naštěstí byla dřív než mamka, takže jsem nemusela nic vysvětlovat. Když se Jake může chovat jako ignorant, tak já se o něj taky nemusím starat a radši se pustím do učení. Za špatnou známku mi to jeho divný chování nestojí, rozhodla jsem se už zase ve vzteku. Vzala jsem si učebnici a po zbytek odpoledne se biflovala.

„Bello, je tu pizza!“ zavolala mě mamka. S radostí jsem zaklapla učebnici a šla dolů. Mamka nám výjimečně prostřela v obýváku na konferenčním stolku. To dělá jen při zvláštních příležitostech, jako jsou narozeniny, naše dámské jízdy nebo, když je někdo z nás nemocný, tak aby měl pohodlí.
„Půjčila jsem Pýchu a předsudek. To máš přece ráda, ne?“
„Jo, to je dobrý,“ řekla jsem a posadila se na gauč. Mamka strčila kazetu do videa a film začal. U něj jsme se ládovaly pizzou, popíjely víno a sledovaly příběh mladičké Elizabeth, která hledala opravdovou lásku. Dobře jsme se bavily a najednou koukám, že je skoro půlnoc. Protože ráno musím vstávat do školy, zvedla jsem se, dala mamce jednu mlaskavou a šla spát.

Nemohla jsem usnout, stále jsem přemýšlela o Jacobovi. Snad to zítra bude lepší a konečně se dozvím, co se stalo. Nakonec jsem přece jen usnula a zase mě pronásledovaly sny. Ocitla jsem se sama v lese, jen v noční košili. Pobíhala jsem sem a tam, jako bych něco hledala. Pak jsem uviděla Jaka, volala na něj, ale on neodpovídal. Rozběhla jsem se k němu, chtěla se ho dotknout, ale zmizel. Nechápavě jsem se kolem sebe rozhlížela a znovu ho uviděla, pomalu, jsem se k němu vydala. A  najednou tam nestál on, ale cizí kluk. Nechápavě jsem na něj koukala, on koukal na mě, měl krásné oči a vůbec celý byl moc hezký. Stála jsem jako solný sloup, s pohledem ponořeným do jeho. Rozešel se směrem ke mně, a když byl jen pár kroků ode mě, tak zvedl ruku a pohladil mě po tváři.
„Bello,“ vydechl. „Konečně jsem tě našel.“

S trhnutím jsem se probudila. Za okny už bylo světlo. Než jsem se stihla rozkoukat, začal zvonit budík. Ach jo, zase do školy. Vstala jsem, oblékla, vyčistila zuby a šla se dolů nasnídat. Naši tam tentokrát nebyli, tak jsem se musela obsloužit sama. Vyřešila jsem to miskou cereálií, které jsem zalila mlékem. Při jídle jsem se zamyslela, co se mi to zdálo, že jsem se takhle probudila. Vzpomněla jsem si na svůj zvláštní sen. Zdál se mi ten samý jako předchozí noc, ale přesto byl jiný. Sice jsem si z toho cizince pamatovala zase jen jeho nádherné oči, ale tentokrát jsem se o něm dozvěděla víc. Říkal, že mě hledal, ale proč? Proč by mě měl hledat nějaký cizí kluk? Nechápala jsem to. Ale neměla jsem příliš času se tím zaobírat, neboť jsem si všimla, že mám co dělat, abych stihla dojet včas do školy. Snad na mě bude Jake čekat a budeme si moci promluvit.

Ke škole jsem tentokrát dorazila včas. S oddychnutím jsem si všimla Jacoba stojícího na parkovišti. Rychle jsem vyskočila z auta a běžela k němu. Včerejší zlost byla ta tam, místo toho jsem byla šťastná, že tam na mě čeká.
„Ahoj,“ vydechla jsem.
„Ahoj,“ odpověděl, ne moc nadšeně.
Natáhla jsem se k němu a chtěla ho políbit, ale on odklonil hlavu a já se trefila na jeho tvář. Zaraženě jsem se na něj podívala. On však dělal jako by nic.
„Pojď, máme nejvyšší čas,“ řekl a šel pomalu ke škole. Jako omráčená jsem se vydala za ním.

Ve škole to probíhalo podobě jako včera. Jake mlčel, skoro nereagoval. Nevěděla jsem, co si počít. Když jsme odcházeli na parkoviště, tak už jsem to nevydržela. Chytila jsem ho za ruku a on se jako na povel zastavil. Nechápavě se na mě otočil.
„Co se děje?“ zeptal se. Jeho otázku jsem nechápala zase já. Copak mu to není jasné?
„Měli bychom si promluvit. Chováš se nějak divně a mě by zajímalo, co se děje.“
„Vždyť jsem ti říkal, že nic.“
„Jakobe, já nejsem slepá. Chováš se odtažitě, nemluvíš. To nejsi ty.“
„Nic mi není, potřebuju jen o něčem přemýšlet,“ odpověděl a já by ráda, že jsem z něj dostala aspoň něco, ale nehodlala jsem se s tím spokojit.
„A o čem přemýšlíš, třeba bych ti mohla pomoct,“ snažila jsem se získat víc informací.
„S tímhle mi ty pomoct nemůžeš. To můžu udělat jen já. Ale neboj, už to nebude dlouho trvat.“
„A kdy to skončí, nechci, aby ses trápil.“
„Zítra je sobota, tak co se odpoledne sejít a jít se projít do lesa. Řeknu ti, co se děje,“ navrhl. S tím jsem byla víc než spokojená. Konečně budu vědět, o co jde a budu mu moct poradit nebo ho podpořit.
„Dobře, tak zítra. Vyhovuje ti to ve dvě na našem místě?“
„To asi nebude to nejlepší, nešlo by to jinde?“
„Jak chceš, já tě ve dvě vyzvednu a ty mi řekneš, kam chceš,“ snažila jsem se o nějaký kompromis, protože jsem se bála, aby si to nerozmyslel.
„Ok, tak zítra odpoledne. Tak ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla jsem zklamaně. Nechci, aby už odešel. Ale smůla, než jsem se nadála, byl pryč.

Jela jsem domů, nervózní z toho, co se zítra stane, co mi řekne. Třeba je vážně nemocný. Ne, okřikla jsem se, nemysli na nejhorší. Odpoledne se vleklo jako nastavovaná kaše. Byla jsem dosti popudlivá, tak se mi naši radši vyhýbali. Mamka věděla, že je to kvůli Jakovi, táta neměl tušení, ale bál se emocionálních rozhovorů, tak se radši ani neptal.

Tentokrát jsem usnula docela brzo, přestože jsem byla celá nesvá. A opět mě pronásledoval sen. Já sama v lese, najednou se tam objevil Jake, který vůbec na nic nereagoval. A pak místo něho stál cizí krásný kluk, který mě evidentně znal, protože mě oslovil. „Bello, konečně jsem tě našel. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal.“ Kdo jsi, chtěla jsem se zeptat, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. Pohladil mě po tváři. Jeho kůže byla ledová a hladká jako mramor. Zvedla jsem ruku, abych si na něho taky sáhla, ale než jsem se ho dotkla, byla jsem vzhůru.

„Proč se mi to pořád zdá? Co to znamená?“ ptala jsem se, ale odpovědi se samozřejmě nedočkala. Ale co, dneska mi na tom fakt nezáleží. Je sobota a já se konečně dozvím, co se děje s Jakem. Rychle jsem vstala a pak už jen čekala, až bude půl druhé, abych vyrazila za Jacobem.

Konečně jsem se dočkala. Hodila jsem na sebe bundu, boty, popadla klíčky a pospíchala za svým milovaným. Když jsem brzdila u nich před domem, Jake vyšel ven a šel rovnou ke mně. Otevřela jsem mu dveře spolujezdce.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj, „tak kam to bude?“
„Jeď na parkoviště u informačního centra. Půjdeme se projít po nějaké stezce pro turisty.“
„Jak chceš.“ Zařadila jsem jedničku a vyrazili jsme.

Na parkovišti bylo docela dost aut. Ač byla zima, lidé využili hezkého dne k procházce, zcela výjimečně svítilo sluníčko a po sněhové čvachtanici, která nás ještě předevčírem obklopovala, nebylo skoro ani památky. Vyskočila jsem z auta stejně jako Jake. A pomalým krokem jsme se bok po boku vydali k jedné z turistických stezek. Chtěla jsem ho chytnout za ruku, dotknout se ho, ale bála jsem se, jak bude reagovat, tak jsem se radši snažila svoji touhu po jeho doteku překonat. Asi 200 metrů jsme šli mlčky a ticho se neustále prodlužovalo. Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem vyhrkla: „Tak co se děje?“
Jake se ošil, kolem nás prošla rodinka s malými dětmi, které se navzájem honily a pokřikovaly na sebe, na ně zase křičeli rodiče, aby byly opatrné a nespadly a nedělaly takový rámus.
„Je tu moc lidí, co takhle sejít z cesty, abychom měli trochu soukromí?“
To vypadá vážně. Zabočila jsem na úzkou pěšinku, kterou jsme právě míjeli. Jakob mě beze slova následoval. Když kolem nás byly jen vysoké borovice a slyšet bylo jen šumění stromů a zpěv ptáků, konečně spustil.
„Víš Bello, ono to nezačalo až teď. Nějakou dobu už to trvá.“
„Máš nějaké problémy doma?“ zeptala jsem se.
„Ne, doma je všechno v pohodě.“ Lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
„Tak je něco s tebou? Jsi nemocný?“ odhodlala jsem se zeptat na věc, které jsem se nejvíc bála.
„Ne, jsem zdravý jako rybička.“
Trochu se mi ulevilo, tak nejhorší scénář se naštěstí nekoná.
„Tak co se děje? Pověz mi to přece!“
„Někoho jsem potkal, Bello.“

________________________________________________________________________

1. kapitola     SHRNUTÍ     3. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 2. kapitola:

 1
28.10.2012 [7:30]

BellaSetČím dál, tím lepší! Emoticon Teď dokonce i sny o Edwardovi. (Abys neříkala, jak to, že ty komentáře píšu tak rychle, že nemůžu ani stihnout číst kapitolu - já už jsem u páté a došlo mi, že jsem zapomněla komentovat, takže to rychle doháním...) Emoticon

Jacob je jasný - tak on se zamiloval. No to jsem ráda, a to myslím upřímně, protože aspoň nechá Bellu na pokoji. Ale ta s tím asi úplně v pohodě nebude, viď? Ona ho asi skutečně milovala. Emoticon Emoticon

Doufám, že se z toho brzy dostane, a snad jí v tom pomůže i jeden upír.. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!