Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 11. kapitola

Opravdová láska? - 11. kapitolaTak jak jsem slíbila, když bude dostatek komentářů, bude další kapitolka. Je tady a tentokrát je docela dlouhá. Je to hlavně proto, že mi zítra začíná nový a vlastně taky poslední semestr a já bych měla začít pořádně makat na bakalářce, takže netušim, kdy přibude další díl, ale budu se samozřejmě snažit co nejdřív, teda pokud bude zájem. Ten mi dokážete jak jinak než pomocí komentářů. A teď nebudu rušit a doufám, že se Vám díl bude líbit. Pěkné počtení:)

11. kapitola
Bylo mi tak krásně, a když jsem mrkla a pak otevřela oči, ležela jsem zase v tom samém pokoji a v té samé posteli, jako včera. Edwardově pokoji a Edwardově posteli.

Vůbec jsem netušila, jak jsem se zde ocitla. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že jsme si s Edwardem povídali.

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se krásný sametový hlas. Posadila jsem se a viděla, jak Edward zavírá dveře a míří k mé, tedy vlastně jeho posteli.
„Jo. Díky, že jsi mě odnesl do postele, ale měl jsi mě dát jinam, takhle jsem ti zase zabírala místo,“ vyčítala jsem mu.
„Mě to vážně vůbec nevadí.“ Krásně se na mě usmál. Přisedl si vedle mě a chvíli se na mě díval. Musela jsem mít ránu. Večer jsem se ani nestihla umýt. Sklopila jsem oči a zjistila, že na sobě mám pyžamo. S hrůzou jsem se na něj podívala.
„Neboj, přišla tě převléknout Alice.“ Zněla jeho odpověď na mou nevyřčenou otázku. Ufff, to se mi ulevilo. Edward byl až moc všímavý a začal se pochechtávat.

Strčila jsem do něj, aby toho nechal, ale místo, abych s ním pohnula, jsem se skácela zpátky do postele a zděšená tím, že padám, i když na měkkou matraci, to mi v tom šoku nedošlo, jsem ho chytila kolem krku a on tak padl na mě. Leželi jsem tam jak dva chleby sendviče připlácnutí na sebe.

Edward se mi díval do očí a já koukala do těch jeho karamelkových.  Takhle z blízka byly přesně jako z mého snu. Začala jsem se utápět v jeho pohledu, ale i přesto jsem zaznamenala, že mírně sklonil hlavu k té mé. Jeho pohled se z mých očí přesunul na má ústa a zase zpátky. Věděla jsem, co chce udělat, ale můj mozek na to odmítl reagovat. Stále jsem se mu dívala do očí. Hlavu jsem nemohla ani odvrátit ani ji k němu přiblížit, prostě jsem jen zírala. Edward už to asi nevydržel, protože rychle překonal zbývající centimetry a spojil naše rty.

Byl to úžasný pocit, cítit zase polibky jiného člověka, i když na rozdíl od Jakových horkých měkkých rtů byly Edwardovi studené a tvrdé. Jeho rty se pohybovaly na mých, stále jsem nebyla schopná žádné reakce. Edwardova ústa mě znovu políbila a tím jakoby přesvědčila můj mozek a já mu polibek vrátila. Hladkým jazykem mi přejel nejdřív po dolním a pak horním rtu. Pootevřela jsem rty a jeho jazyk mi tam hned vklouzl. Byla jsem z toho zmatená ze svých pocitů. Uvědomila jsem si, že se mi to moc líbí, snad víc než bylo zdrávo, ale copak to jde? Je to můj kamarád. Nechci zničit náš vztah tím, že si spolu něco začneme a pak to skončí jako s Jakem a budeme se akorát nenávidět. To jsem nemohla připustit.

Ač mě to stálo hodně úsilí, odtáhla jsem se a odvrátila od něj hlavu. Rozpačitě se na mě podíval. Já se na něj podívat nemohla.
„Promiň,“ omluvila se mu potichu.
„Ty se nemáš za co omlouvat. To já, neměl jsem se na tebe tak vrhnout.“
„Víš, já tě mám ráda, ale jako kamaráda. Nechci to mezi námi pokazit. Není nám spolu normálně fajn?“ Chtěla jsem mu vysvětlit, jak to cítím, aby věděl, že on za nic nemůže. Edward mlčel. „Víš, bojím se, aby to pak neskončilo jako s Jakem. Nejdřív pohoda a pak nenávist. Proto doufám, že můžeme zůstat přáteli,“ podívala jsem se na něj s nadějí v očích. Když viděl, jak na něj koukám, trochu se usmál.
„Neboj, jsme přátelé a budeme jimi, dokud tě neomrzím.“

„Tak to se asi jen tak nestane,“ roztáhla jsem pusu a snažila se vykouzlit úsměv, i když mi v tu chvíli do smíchu moc nebylo. Edward se tvářil smutně, v očích jsem viděla tu bolest, co jsem mu způsobila svým odmítnutím, ale já nemohla jinak. Můj strach byl větší, než naděje na to, že bych s ním časem mohla mít krásný vztah.

„Vlastně jsem ti přišel říct, že máš připravenou snídani. Tak až budeš chtít, najez se. Kdyby něco, budu dole.“ S těmi slovy odešel.

Vzdychla jsem. To jsem tomu dala. Došla jsem se umýt, obléknout a pak jsem šla dolů, pěkně pomalu, nikam jsem nespěchala, protože jsem se bála vidět se s Edwardem. Řekla bych, že teď to nebude tak skvělé přátelství jako do teď. Ne po tom, co se před půl hodinou stalo a hlavně si myslím, že Edward netouží jen po přátelství, bylo mu to vidět na očích, když jsem říkala, že zůstaneme jen přáteli. Ale já opravdu nemohla jinak. Takhle to bude lepší.

Mé obavy byly zbytečné, Edward dole nebyl, na gauči seděla Alice a usmívala se, když něco špitala Jasperovi do ouška.
„Ahoj, Bello!“ zavolala na mě hned, jak jsem sešla schody. Jasper na mě kývnul. Rychle jsem mu to oplatila a otočila se k Alici.
„Dobré ráno, Alice. Nevíš, kde je Edward?“ I když se mi trochu ulevilo, že tu není, musela jsem se zeptat. Nevím, co mě k tomu nutilo, ale jsem potřebovala vědět, že tu někde je.
„Šel se projít, za chvíli se vrátí. Snídani máš na stole,“ zašvitořila a zase se věnovala Jasperovi.

Došla jsem do kuchyně a mechanicky snědla, co mi přichystali. Ani jsem nevnímala, co to bylo, nebo jak to chutná. Po snídani jsem poctila svou přítomností Alice a Jaspera, ale celou dobu jsem musela myslet na Edwarda, na to jak se dnes ráno tvářil, teda ne celé ráno. Úplně ráno, vypadal jako sluníčko, byl usměvavý a takový rozzářený, a to pozdější ráno, ráno po té události byl smutný, sice snažil, aby to nebylo vidět, ale já to stejně zahlédla. Trochu jsem se o něj bála, kdo ví, kam šel.

Už jsem to nevydržela, mimo to, že jsem měla strach o Edwarda, mi lezlo krkem cukrování Alice a Jaspera, tak jsem se zvedla, zavolala na ty dvě hrdličky, že se jdu projít, vzala si bundu a seskákala pár schodů z verandy na kamínkovou cestu. Alice se za mnou dívala s vědoucím pohledem a šťastným úsměvem na rtech. Raději jsem tomu nevěnovala pozornost, bůh ví, co se jí honí hlavou.

Nešla jsem po cestě, raději jsem to vzala přímo mezi stromy. Musela jsem si dávat pozor, kam šlapu, za prvé kvůli kořenům, které jen čekaly, až mi budou moci skočit do cesty, ale také kvůli bahnitým jezírkům, která se vytvořila díky tajícímu sněhu. Země vypadala trochu jako dalmatin, ale ne bílo černý, ale černo bílý. Na tmavé studené zemi byly rozesety bílé skvrny zbývajícího sněhu. Některé byly menší, jiné velké, ale bylo jich tu na rozdíl od města ještě dost.

Les byl tichý, slyšela jsem jen cvrlikání ptáků ve větvích stromů. Šla jsem opatrně a vzpomněla jsem si na svou poslední návštěvu lesa. Bylo to, když se se mnou Jake rozešel. Úzkostí se mi stáhlo hrdlo. Najednou jsem zatoužila po něčí společnosti, nechtěla jsem už být sama, protože samota mi připomínala to, jak jsem se ztratila, jak jsem nemohla najít cestu a třebaže se to neodehrálo v lese, připomněla mi i Jakobovo chování předevčírem.

Na patě jsem se otočila, abych se vrátila zpátky do domu. Myslela jsem si, že jsem celou dobu šla rovně a cestu zpátky najdu, ale opak byl pravdou. Když jsem ani po čtvrt hodině nenarazila na dům, začala jsem trochu panikařit. To se může stát jen mě. Zabloudit v lese už podruhé za jeden týden.

„Může mi laskavě říct, kam máš namířeno?“ Rozzlobený hlas, který se ozval za mnou mě tak vylekal, že jsem poskočila a vyjekla. Prudce jsem se otočila a podívala se do Edwardovy tváře. Vůbec jsem neslyšela, že by šel za mnou. Jak to, že nenadělal vůbec žádný hluk, a když jsem šla já, znělo to, jako kdyby se vydala na procházku celá školka?
„Utíkáš od nás nebo co?“ V jeho tváři se zračila nechápavost a obava.
„Ne. Byla jsem se projít a teď jdu zpátky do domu,“ řekla jsem tak sebejistě, jak jen jsem dokázala. Nechtěla jsem mu přiznat, že jsem se zase ztratila. Vypadalo to však, že jsem ho neoblafla. Na obličeji se mu objevil úsměv jako dnes ráno. Srdce mi poskočilo radostí, že už se na mě nezlobí.
„Aha, tak to jo. Ale pokud ti můžu trochu radit, měla bys to vzít na opačnou stranu. Teda jestli jdeš k nám domů, pokud bys šla k Sněhurce a sedmi trpaslíkům, jdeš asi správně, ti bydleli někde hluboko v lese.“ Smál se mi teď už nahlas. Uraženě jsem se otočila a šla směrem, který určil.

Čekala jsem, že za sebou uslyším jeho kroky, ale nic. Měla jsem chuť se otočit a ujistit se, že tam je, ale neudělala jsem to, chtěla jsem si zachovat svou tvář, tvář člověka, který ví, co dělá. Po nějaké chvíli jsem ucítila, jak mi něco narazilo do zad a rozplesklo se to tam. V tu ránu jsem se otočila, tvář ne tvář, a hledala, co to bylo. Můj pohled narazil na Edwarda, který se tvářil, jakože já nic, já muzikant, oči mu létaly v korunách stromů a vypadalo to, že by nejraději splynul s okolím. Pak se můj pohled přesunul dolů na flek sněhu u Edwardových nohou, ve kterém by vytlačen obrys jeho ruky a konečně, já vím, že po dost dlouhé době, mi došlo, co mě to bouchlo.

Zůstala jsem stát na místě, upírala jsem na něj svůj pohled, který říkal, co sis to dovolil a nohou jsem poklepávala o zem. Čekala jsem, že něco řekne, ale on si jen tak v klidu šel dál, ani se na mě nepodíval. Když už byl ode mě pořádný kus, vzdala jsem to a rozběhla se za ním. V tom mě něco napadlo. Nebudu po něm házet sněhové koule, opakovaný vtip totiž není vtipem. Mě napadlo něco mnohem lepšího. Už jsem byla skoro u Edwarda a měla bych zastavit, abych nenarazila, ale to jsem neudělala. Letěla jsem dál a těsně u něho jsem se odrazila a skočila mu na záda.

Evidentně to nečekal, protože se jak hruška svalil na zem. Naštěstí spadl do sněhu. Shodil mě ze svých zad, natočil se tak, aby ke mně byl čelem a začal na mě házet sníh, já jsem se samozřejmě bránila a pištěla u toho, jako by mě na nože braly. Ještě, že jsme byli v lese, protože jinak bych zburcovala všechny lidi v okolí a ještě by si mysleli, že mě někdo vraždí.

Asi usoudil, že sněhu bylo dost, protože na chvíli přestal. Chtěla jsem se posadit, ale pohyb jsem ani nedokončila a ucítila na těle Edwardovi ruce. Lekla jsem se, co to dělá, ale pak mě začal lechtat a bylo to tu nanovo. Ječela jsem, svíjela se, odstrkovala ho od sebe. Ale všechno marně.

Najednou jsem ležela přímo na něm. Naše obličeje byly kousíček od sebe. Edward si to nejspíš taky uvědomil, protože mě přestal lechtat a jeho dlaně mě začaly hladit. Díval se mi zpříma do očí, byla v nich touha, kopa touhy po polibku. Taky jsem to cítila. Ve vzduchu byly slyšet elektrické výboje. Nešlo to přeslechnout. V hlavě se mi ozýval hlásek, který mi opakoval, že je to kamarád, ať to nedělám, ale já si nedala říct. Tak jsem aspoň zašeptala, „na tom, co jsem řekla předtím, se nic nemění,“ sklonila jsem hlavu a přisála se na jeho rty.

Nejdřív jsem je opatrně polaskala a pak se do nich pořádně vpila. Věděla jsem, že je to poslední polibek, který mu dovolím, který si dopřeju, proto jsem rozhodla, že si ho užiju naplno. Jeho rty klouzaly po mých, vůbec mi nevadilo, že jsou studené a tvrdé. Byly úžasně vášnivé a přitom něžné a ukazovaly mi všechnu touhu, kterou cítí, všechnu bolest, kterou mu svým odmítáním působím. Chtěla jsem tu bolest vymazat, tak jsem náš polibek více prohloubila, pokud to bylo ještě možné. Naše jazyky se o sebe třely v němém tanci. Líbali jsme se jako o život, tolik vášně jsem s Jakem nikdy necítila. Bylo to tak nové a naprosto úžasné. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Ale všechno musí jednou skončit a bohužel i tenhle krásný polibek. Musela jsem uznat, že byl nejlepší v mém životě.

Po dlouhém přemlouvání sebe samé jsem se od něj odtrhla a položila si hlavu na jeho hruď. Dech se mi zadrhával a do očí se mi začaly tlačit slzy. Byly to slzy smutku, který mě přepadl, při představě, že něco tak nádherného už nikdy nezažiji. Snažila jsem se dýchat pravidelně a mrkat víčky, aby ty zrádkyně neměly šanci opustit mé slzné váčky. Nakonec se mi to podařilo a já se jakžtakž uklidnila.

Chtěla jsem se zvednout, ale Edward mě chytil za ruku, „Bello… “ Nenechala jsem ho to doříct a položila jsem mu prs na ústa, aby mlčel. Překvapivě mě poslechl, a když jsem odtáhla ruku, mlčel. Ve stejném, tedy mlčenlivém, duchu jsme došli zpátky domů.

Esmé uvařila oběd, tak jsem se šla najíst. Opět se mnou nikdo nejedl, prý jedli, než jsme přišli. Edward zmizel někde nahoře. Po jídle jsem seděla u stolu a nechtělo se mi odejít. Jak se mám podívat Edwardovi do očí? Neustále mu tvrdím, že chci být jen kamarádka a moc mu tím ublížím, když to vypadá, že se s tím konečně srovnal, tak se na něj vrhu, dám mu naději a nakonec mu zase ublížím. Co jsem to za člověka? Nadávala jsem si v duchu a při vzpomínce na ten polibek mi zatrnulo ve slabinách. Bello, vzpamatuj se, je to jen KAMARÁD. Slovo kamarád jsem zdůraznila, jak nejvíce to šlo.

Usoudila jsem, že by bylo podezřelé, kdybych obědvala déle než hodinu, tak jsem po sobě umyla talíř a šla se posadit na pohovku do obýváku. Byl tam jen Emmett a Esmé. Esmé listovala časopisem o bydlení a Emm hrál něco na playstationu, co to je jsem si nevšimla, protože moje myšlenky se toulaly bůhví kde.

„Bello… Bello?!“ Slyšela jsem, jak na mě někdo mluví a pak mi před očima proletěla čísi ruka.
„Země volá Bellu. Hustone, máme problém,“ povykoval jako na lesy. Otočila jsem k němu hlavu.
„No konečně. Už jsem si myslel, že patříš mezi ty, co spí s otevřenýma očima. Ptám se tě, jestli si se mnou zahraješ a ty nic. Vážně, tohle se Emmettkovi nedělá. Pojď si s ním chvíli zahrát, než si tě zase zabere Ed,“ prosil mě. Jelikož jsem neměla nic lepšího na práci, vzala jsem si ovladač, co mi podával, a zabrala se do hry.

Byly to automobilové závody. Nikdy jsem to nehrála, tak mi chvilku trvalo, než jsem pronikla do tajů řízení. Emmett vyhrával a měl z toho strašnou radost, ale ta netrvala věčně. Když jsem si ovladač ohmatala a zjistila, jak co funguje, začala jsem Emmetta předjíždět a světe div se, vyhrála jsem a ne jednou. Emmova tvář se z radostného obličeje stahovala do naštvaného šklebu. Nakonec odhodil ovladač a začal křičet na celý dům.
„Tak to teda ne. Já ti nabídnu, že se mnou můžeš hrát a ty na mě takhle. S tebou už nikdy hrát nebudu. Jsi na mě ošklivá.“ Vypadalo to, že má slzy na krajíčku. Koutkem oka jsem zahlédla Esmé, jak ho s úsměvem pozoruje a i mě zacukaly koutky, ale nemohla jsem si dovolit se smát. Ještě by se na mě vrhnul a co já pak, že? Takový obr by mě rozdrtil na místě.
„Emme, já myslela, že ta hra je od toho, aby se lidi navzájem poráželi a ne, aby vyhrával neustále jen jeden,“ namítla jsem opatrně. Ale on vyletěl jako čertík z krabičky.
„Tak to ses spletla. Tady můžu vyhrávat jen já. Takže pozor na to. Příště si ještě rozmyslím, jestli tě pozvu.“ Otočil se a uraženě vypochodoval z pokoje. To už jsem nevydržela a řehtala jsem se nahlas.
„Já to slyším,“ zavolal na mě z chodby a já se začala smát ještě víc.

„Jsi první, kdo ho v tom porazil. Tedy po dlouhé době také první, kdo byl ochoten s ním hrát. Všichni tady víme, jak Emmett špatně snáší porážku a to jeho rozčilování nám za to nestojí. Ale jsem ráda, že jsi to dokázala, trocha porážky mu neuškodí,“ vysvětlila mi Esmé a stále se usmívala.

„Bello?“ Ten hlas jsem poznala, ale přesto jsem se otočila a na dotyčného se podívala. Tvářil se docela normálně, oči neměl tak veselé jako předtím v lese, ale ani nebyly tak smutné jako po tom nádherném líbání.
„Myslím, že už bychom měli jet.“ Pohlédla jsem se na hodiny a zjistila, že jsou čtyři. Naši se za chvíli vrátí a asi by nebyli rádi, kdybych nebyla doma.  Na znamení, že souhlasím, jsem kývla.

Se všemi, kromě dotčeného Emmetta  a Rosalie, která byla v garáži jsem se rozloučila a poděkovala za pěkný víkend a za poskytnutí azylu. Nebýt jich, zůstala bych sama doma a klepala se strachy, kdy se zase ukáže Jakob. Při té představě jsem se otřásla. Edward mě chytil a ruku a jemně stisknul. Při jeho doteku mnou projela elektřina a já sebou bezděčně škubla. Rychle mě pustil a omluvně se na mě zadíval.

Galantně mi otevřel dveře na straně spolujezdce. Mlčky jsme nastoupili a vydali se na cestu. Celý vnitřek auta byl vyplněn tichem rušeným jen lehkým předením motoru. Ticho přerušil až Edward, který se vrátil k tomu, co se stalo v obýváku.
„Bello, nemusíš se ničeho bát. On se k tobě nedostane tak blízko, aby ti něco udělal. Budu tě hlídat, kdykoliv budeš někde sama. To slibuju. Kamarádi?“ Kolikrát už jsme tohle slovo vyslovili? Řekla bych, že hodněkrát, ale co.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Než jsem se nadála, stáli jsme u nás před domem. V oknech se svítilo, rodiče jsou již doma. To se divím, že mě mamka ještě nealarmovala, kde jsem. Nerozhodně jsem se podívala na Edwarda. Jak se s ním mám rozloučit. Strašně jsem toužila udělat to polibkem, ale to bylo nemožné, obzvlášť potom, co jsme si před chvílí už posté řekli, že jsme přátelé.
„Děkuju ti za všechno. Za to, že jsi mě vyslechl, za ten víkend, prostě za všechno.“ Nahnula jsem se k němu a dala mu krátký polibek na tvář. „Uvidíme se zítra,“ zamumlala jsem, vyskočila z auta, a jelikož už zase pršelo, jsem rychle běžela domů.

_________________________________________________________________________

Tak jak, líbilo nebo nelíbilo? Prosím o vyjádření do toho bílého okénka pod textem. Díky :))

___________________________________________________

10. kapitola      SHRNUTÍ     12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 11. kapitola:

 1
2. Jana S
27.04.2014 [11:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Super kapitola Emoticon

28.10.2012 [8:32]

BellaSetJá myslím, že jim to přátelství moc dlouho nevydrží... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!