Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 40. kapitola

16.09.2010 (14:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5635×

40. kapitola

Elizabeth

Přiblížila jsem se o další milimetr. Josh udělal to samé, tedy aspoň mi to tak připadalo. A pak…

„El!“ Emmett rozrazil dveře a vtrhl do pokoje jako velká voda. Zmohla jsem se jen na zakvílení. Proč to dělá?! Už už jsem ho mohla políbit a teď tohle.

Odsunula jsem se od Joshe a naštvaně si Emmetta měřila.
„Co je?“
„Já… myslel jsem, že ti ubližuje. Kdybys slyšela svoje srdce.“ Prý ubližuje. Vždyť to ani nestihl. Pokud se tomuhle říká ubližování, mohl by to dělat častěji.
„Emme, co jsem ti řekla,“ zavrčela jsem.
„Ehm, promiň. Už mizim. Kdyžtak zavolej.“
„Padej.“

Než stihl odejít, objevila se za ním Alice.
„Promiň, nestihla jsem ho zastavit,“ omlouvala se a upravovala si halenku. Kdybych věděla, že to není možné, řekla bych, že je lehce uzarděná. Co proboha dělala?!

Hm, vím, co dělala. Aspoň někdo tu má soukromí.

Když se celý pokoj vyklidil, podívala jsem se bezradně na Joshe. Veškeré napětí, jiskření a podobné věci, které člověka totálně oblbnou, byly pryč. Pěkně děkuju, Emmette.

Zdálo se, že se tím Josh docela dobře baví. Na jeho tváři hrál pobavený úsměv, ze kterého by se mi určitě podlomila kolena, kdybych neseděla.

„Možná bys měla jít ještě spát, jsou teprve čtyři.“ Jak jsem řekla, všechno bylo pryč. Jen jsem kývla a zalezla pod přikrývku. Čekala, co udělá Josh. Jestli odejde nebo… byla jsem si jistá, že odejde. Proto mě překvapilo, když se natáhl vedle mě a vzal mě za ruku. Jemně hladil moje prsty, na dlaň kreslil záhadné obrazce a já usnula natotata.

Alice mě ráno vytáhla násilím z postele. Už v osm!

„Nemáš ponocovat,“ křikla na mě z obýváku, když mi vyzvedávala snídani. A klidně bych ponocovala znovu.

Přišlo mi, že se mezi mnou a Joshem něco změnilo, a za to mohla tahle noc. Všechen strach, nejistota, nervozita byly pryč. Sblížilo nás to.

Když jsem se konečně připravila, vyrazili jsme na výlet. Jeli jsme do Windsoru, malého městečka, kde se nachází letní sídlo královské rodiny.

Jeli jsme dvěma auty. S Joshem jsem se nacpala k Alici a Jasperovi, protože snášet Emmettovy otravné pohledy se mi vážně nechtělo.

Cesta nám nějakou tu chvíli zabrala, a jelikož jsem byla nevyspalá, usnula jsem, už když se Jasper umě vymotával z Londýnského provozu.

Vzbudily mě studené doteky na tváři a tichý příjemný hlas. Rozespale jsem otevřela oči a zamžourala kolem sebe. Stáli jsme na parkovišti, ale to nebylo nic zajímavého.

Co mě zarazilo, byla Joshova tvář hned u té mé. Opírala jsem se o jeho rameno a on mi něžně přejížděl prsty po liniích obličeje. V autě jsme byli sami. Namáhavě jsem polka. Znovu se objevilo to napětí. Očekávání. Jiskry létaly vzduchem. Tak už mě polib, chtělo se mi zakřičet. Josh trochu nachýlil hlavu. Zavřela jsem oči v příjemném tušení toho, co se stane… ťuk, ťuk. Nadskočila jsem.

Za okny se na mě zubila hlava se zářivě červenými střapatými vlasy. To snad není možný! Vyskočila jsem ven.

„Deb?! Jsi to ty? Co tady děláš?“ vykřikla jsem a už jsem si svírala v pevném objetí.
„Co ty tady děláš? A co to máš s nohou?“ Neobtěžovala se s odpovědí a taky se ptala. Debora, moje kamarádka z Phoenixu. Kamarádka, se kterou jsem prožívala své bouřlivé období. Potkala jsem ji v jednom baru, byla nová, tak jsme se daly do řeči a pak spolu pěkně vyváděly.
„Jsem tu s přáteli na dovolené. Nohu jsem si zlomila, stane se. Jak se máš? A znovu se ptám, co ty tady?“ Byla jsem moc ráda, že ji vidím.
„Byli jsme kousek odtud na úžasný pařbě. Je tu Nick, Tom, Luck, Mel, měli bychom někam vyrazit, kdo ví, kdy se zase takhle sejdeme.“
„Už jedete domů, nebo se tu ještě zdržíte?“
„Zlato, ještě jsme nenavštívili ani půlku klubů v Londýně. Copak můžeme jet domů?“ povytáhla obočí a udělala škleb. Zasmála jsem se, byla pořád stejná.
„Tak se můžeme sejít. Bydlíme v Londýně. Zavolej mi.“ Zahlédla jsem Alici a ostatní, jak k nám míří. „Už musím běžet.“
„Ozvu se. Čau,“ mávla mi a někam zmizela.

„Kamarádka?“ ptala se Rose a netvářila se moc mile.
„Jo, znám ji Phoenixu.“ Víc jsem to nerozváděla.

Josh se ke mně za celý zbytek dne nepřiblížil. Mrzelo mě to. Copak nemůžeme být chvíli v klidu a sami? Proč se musí vždycky něco stát.

Po cestě zpátky, kdy Josh seděl namáčknutý na jedné straně auta a já na druhé, mi zavolala Deb. Domluvily jsme si sraz. Docela jsem se těšila, že uvidím staré známé. S Alicinou a Rosinou pomocí jsem se hodila do gala. Jasper mě doprovodil na smluvené místo, sama bych to nejspíš nenašla. Musela jsem slíbit, že až budu chtít jít, zavolám a někdo pro mě přijde. Všechno jsem mu odkývala a čekala. Netrvalo to dlouho. Přišli všichni. Nejdřív jsme se bujaře zdravili. Všichni si dělali srandu z mé nohy a pak jsme se šli bavit.

Kluby mají v Londýně opravdu kvalitní. Bavili jsme se víc než dobře. Bylo to jako za starých časů. Něco málo jsme popili, tancovali jsme, blbli. Dostala jsem se trochu do nálady a byla příjemně uvolněná. Byl to super večer, dokud…

„Kotě, pojď na chvíli na vzduch, pokecáme,“ zakřičel mi do ucha Luck.
„Jo, proč ne,“ kývla jsem. Deb na mě mrkla. Je vedle jak ta jedle. To, že jsem s Luckem párkrát ujela, vždycky to bylo jen do určitých mezích, nic neznamená. Oba jsme to brali jen jako povyražení, nic vážného. A abych se přiznala, skoro jsem na to zapomněla.

„Tak co kočko? Jak se máš? Už jsme se pěkně dlouho neviděli,“ začal konverzaci, opřel se o zeď domu a vytáhl krabičku cigaret.
„Jde to, však to znáš,“ mávla jsem rukou.
„Dáš si?“ nabídl mi cigaretu.
„Ne, díky.“
„Ale no tak, přece tě nebudu muset přemlouvat,“ ukecával mě.
„Už nekouřím,“ odmítla jsem znovu.
„Jak chceš.“ Sám si zapálil. Chvíli jsme tam stáli mlčky. Nevěděla jsem co říct. Byl to můj kámoš, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Co se stalo?

Zkoumavě jsem si ho prohlédla, abych zjistila, v čem to vězí. On si však vyložil můj výraz po svém a políbil mě. Pěkně zhurta, tak, jak to dělal vždycky. Prostě rovnou na věc.

Vytrhla jsem se mu. Tohle teda ne.

„Co je?“ nechápal.
„Dej ty pracky pryč.“
„Kotě, vždycky se ti to líbilo. Dobře si to pamatuju,“ usmál se. Naskočila mi husí kůže. Jeho oči se na mě tak zvláštně dívaly.
„To bylo. Myslela jsem, že je to uzavřená kapitola.“
„Uzavřená kapitola to bude, až to dotáhneme do konce.“ Jazykem si olízl rty. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a přisál se na můj krk. Bezděky jsem si vzpomněla na toho kluka tenkrát v Port Angels, nebo to byl Seattle, už ani nevím. Odstrčila jsem ho.
„No tak, nebuď taková netýkavka. Dřív jsi byla štědřejší.“ Znovu mě k sobě přitiskl. Jeho jazyk mi rejdil v puse a mně se z toho zvedal žaludek.

Napadla mě jedna věc. Zvedla jsem nohu a kopla ho do rozkroku.

„Au, jsi padlá na hlavu nebo co?“ vyjekl.
„Řekla jsem, ať mě necháš!“ Kroutil se, ruce přiložené na pohmožděné části těla a já pocítila škodolibou radost, má, co chtěl.
„Nevim, jestli je to tím místem, kde žiješ, ale je z tebe pěkná kráva,“ prskal.
„Za to ty jsi pořád stejnej vůl.“ Otočila jsem se na patě a šla se rozloučit s ostatními. Byli už pěkně na mol a pochybuju, že mě vnímali. Copak jsem taky byla taková? Jo byla. Ale už nejsem. Tohle byla moje minulost. A minulost je někdy lepší nechat minulostí. Jenže to neplatí pro všechno.

S odhodláním jsem skoro utíkala do hotelu. Cestu jsem si pamatovala a ulice Londýna nebyly ani v tuto dobu opuštěné. Ani mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Prolétla jsem halou, bušila do tlačítka u výtahu. A pak si nervózně podupávala nohou, než jsem dojela nahoru. Kartu jsem zasunula do zámku a odemkla. Nikde nikdo, jen na stolku vedle dveří ležel vzkaz.

Jeli jsme na lov. Vrátíme se zítra večer. Přes den stejně bude svítit slunce.

Hm, tak to poněkud mění moje plány. Ty jsou fakt dobrý, mám jim zavolat, až půjdu zpět a stejně tu nikdo není.

Totálně otrávená jsem šla do svého pokoje, ale než jsem vešla, všimla jsem si Joshe. Stál kousek ode dveří, jako by na mě čekal.

Odhodlanost byla zpět. Udělala jsem pár kroků a přerušila tak vzdálenost mezi námi. Nečekala jsem, co udělá a přitiskla své rty na jeho.

Chtěla jsem zapomenout na toho blbce. Konečně jsem si uvědomila, co skutečně chci. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a upír neupír, trochu přitlačila. Josh se nenechal pobízet a polibek mi vrátil. Líbali jsme se dlouze, vášnivě, až se mi z toho točila hlava. Bylo to lepší než v tom snu. Tiskla jsem se na něj a on na mě.

Najednou jsem ležela na posteli přišpendlená pod Joshem. Jeho ledové ruce mě hladily po bocích, tváři, krku, cítila jsem je úplně všude. Moje roztřesené prsty zápasily s jeho tričkem, nešlo sundat. Konečně se mi povedlo zajet pod jeho okraje a vyhrnout ho vzhůru a nechybělo málo a sundala bych ho. Ale Josh tam najednou nebyl. Ležel vedle mě a těžce oddechoval.

„Tohle nejde.“
„Proč ne?“ zeptala jsem se zklamaně. Tak moc jsem ho chtěla, potřebovala. Konečně jsem měla ve všem jasno.
„Akorát ti ublížím,“ vzdychl.
„Neublížíš. Ed Belle taky neublížil. Půjde to, věř mi.“ Přisunula jsem se blíž k němu. Položila jsem mu dlaň na tvář a otočila ji k sobě.
„Jenže Edward odolává lidské krvi už dlouho.“
„Já ti věřím. Prosím. Půjdeme na to pomalu,“ přemlouvala jsem ho. Pak mě však něco napadlo. „Ale jestli nechceš…“
„Bee, strašně po tobě toužím, ale bojím se, že ti ublížím, neumím se tak dobře kontrolovat.“
„Zvládneš to,“ ujistila jsem ho a políbila. Nezajímalo mě, že by mě mohl vysát nebo něco takového. Cítila jsem tělesnou potřebu, která toužila po ukojení.

Asi jsem ho přemluvila, protože potom už nemluvil. Jen konal. Některé jeho doteky a sevření byly trochu silnější, ale nevadilo mi to. Naopak, líbilo se mi cítit jeho sílu. Bylo to poprvé, s člověkem, upírem, kterého už roky miluju a bylo to dokonalé. Naše milování předčilo všechna moje očekávání.

Když jsem ležela v jeho náruči a čekala, až se moje srdce uklidní, měla jsem čas na přemýšlení.

Možná jsem na to měla jít trochu jinak. Nejdřív pusa, pak nějaký rande, vyznání lásky a teprve pak postel, aspoň tak jsem si vždycky myslela, že by to mělo být, máma s Bellou mi to tloukly do hlavy, když jsem měla své rebelské období. Ale nelitovala jsem toho. Tohle bylo správně.

---

Ráno jsem byla trochu zklamaná. V posteli jsem byla sama. Protáhla jsem se, a když jsem se oblékla, šla jsem se podívat po Joshovi. Nikde nebyl. No paráda, jednou jsme se spolu vyspali a už zmizel. To to dlouho nevydrželo.

Ale vždyť jsem to mohla čekat. O citech včera nepadlo ani slovo. Jsem blbá. Aspoň vím, jaké by to s ním bylo. Nemusela jsem žít jen z představ. Měla jsem na to nádhernou vzpomínku. Z koutka oka mi vytekla slza. Nebudu kvůli němu brečet. Slz kvůli Joshovi už bylo víc než dost.

Co mám dělat? Sama v hotelovém pokoji. Venku svítilo slunce, jak řekla Alice. Možná bych toho mohla využít. Kolikrát se mi stane, že budu na místě, kde hřejí sluneční paprsky.

Oblékla jsem se co nejvíc letně. Na jednu nohu nazula sandál. Bohužel jsem si nemohla vzít podpatky. Asi bych se na tom rovnou zabila.

Bloumala jsem bezcílně kolem. K obědu si koupila místní specialitu. Obalovanou rybu s hranolky. Seděla jsem takovém malém bistru, ze kterého by Alice dostala psotník, a vychutnávala si tu dobrůtku. Náladu jsem neměla nikterak dobou, ale tohle mi ji posunulo o stupínek nahoru.

Trochu jsem nakupovala, ale ne na Oxford street, našla jsem pár kouzelných zastrčených obchůdků, kde jsem vybrala dárky pro Bellu a tátu a taky pro sebe.

Ještě jsem si dala večeři, a jakmile zmizelo slunce za přicházejícími mraky, zamířila jsem do hotelu. Byli tam všichni, a když říkám všichni, tak všichni. I Josh. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat. Prostě jen tak odešel a najednou je zpět.

Propaloval mě pohledem už od mého příchodu. Jak jsem si všimla, jeho oči nabraly hnědou barvu, po červené ani stopy.

„Jak ses měla?“ spustila Alice lavinu otázek, takže na nějaké dohadování s Joshem nebyl čas.
„Bylo to fajn. Co vy?“ nechtěla jsem to rozvádět. Hlavně jsem nevěděla, na co se ptá. Na párty, noc nebo dnešní den? Stejně všechno viděla a ostatní to zatím vědět nemusí. Emmett by Joshe asi zabil a já bych pak musela zabít jeho.

„Mají tu krásné hory, možná sem budeme jezdit častěji,“ odpověděla. „Zítra se jede na další výlet,“ řekla nadšeně.
„A kam?“
„Oxford. Kdysi jsme tam studovali. Bude hezké se tam zase podívat,“ reagoval tentokrát Jasper a měřil si mě pohledem. To jeho cítění emoci.

„Jsem unavená, asi půjdu spát.“ Zívla jsem. Zas tak moc se mi spát nechtělo, ale toužila jsem po samotě. Musela jsem si promyslet, jak to bude s Joshem dál.

Obešla jsem ho, jako by tam nestál. Tvářil se dost nechápavě. To si myslí, že si zmizí a já mu pak skočím kolem krku? Tůdle.

Vysprchovala jsem se a zalezla do postele. Zahrabala jsem se pořádně do peřin a vzdychla. Proč nemůžu mít normální vztah. To co by bylo s Joshem by samozřejmě vzhledem k jeho upírství normální nebylo, ale byl by to vztah. Takhle jsem měla jen sex na jednu noc.

Přetočila jsem se na druhý bok. Něco pode mnou zalupalo. Posunula jsem se a vytáhla zmačkaný papírek.

Musím na lov. Pokusím se vrátit co nejdřív. J.

Zkoumala jsem ten kousek papíru ze všech stran, jako bych hledala slova, která tam nejsou. Já jsem tak pitomá. On mi nechal vzkaz, já ho zalehla a jsem na něj naštvaná. Úplně bezdůvodně. Ty jsi taková husa, El. Sakra, sakra, sakra.

Co jsem si nadrobila, to si musím taky sníst. Po špičce jsem přešla ke dveřím, nehlučně je otevřela a čekala, až si mě někdo všimne.

Kouknul na mě Jasper, zavrtěla jsem hlavou, jakože nic, Rose, Emmett, který už se chtěl zvednout a tím pohybem na mě upozornil osobu, o kterou jsem stála.

Kajícně jsem se usmála a otevřela dveře víc, abych mu naznačila, že má vejít. K mému štěstí poslechl. Zavřela jsem a hned se mu pověsila kolem krku.

„Omlouvám se, jsem blbá.“ Líbla jsem ho krátce na ústa.
„Co se stalo?“
„Já našla ten vzkaz až teď,“ přiznala jsem se.
„Ty sis myslela, že jsem odešel?“ zeptal se vyjeveně. Pak se zasmál, pevně mě sevřel a zakroutil hlavou. „Ty jsi blázínek, to bych nikdy neudělal.“ Dal mi pusu na nos, na čelo, na tváře.
„Já vím.“ Přisál se na mé rty a pokračovali jsme tam, kde jsme včera skončili.

Probudil mě výkřik. Posadila jsem se. V pokoji byla tma.

„Co se stalo?“ byla jsem zmatená.
„Nevím, to byla Alice,“ řekl Josh a už jsme se oba hrabali z postele. On si vzal kalhoty. Já se omotala dekou. Na nějaké oblékání nebyl čas.

V obýváku stáli všichni kolem Alice, která seděla na pohovce a zírala do dálky.

„Dál už nic nevidím,“ rozčilovala se. „To není možné.“
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Když mě uviděli, byly jejich reakce naprosto rozdílné. Emmett se zamračil a zavrčel, Rose a spiklenecky usmála a Jasper se tvářil spíš nervózně. Alice si mě nevšímala.

Nikdo nic neříkal.

„Tak o co jde?“
„To bychom taky rádi věděli,“ vložil se do toho Emm a já nevěděla, jestli myslí mě a Joshe nebo Alice.
„Volturiovi,“ zašeptala. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„Co je s nimi? Mluv, Alice?“ Přepadl mě strach a neblahá předtucha. Ruce se mi roztřásly.
„Jsou na ostrově.“
„Na jakém ostrově? Myslíš Anglii?“ Do háje, ať to řekne jasně. Josh ke mně přistoupil blíž a objal mě. Schovala jsem se v jeho náruči a čekala, až Alice řekne.
„Ne, jsou na ostrově Esmé, je tam Bella a Edward,“ vysvětlila.
„Panebože,“ vydechla jsem. Josh mě hladil po zádech, ale zbytečně. Už jsem viděla sestru a Eda někde mrtvé. Zatmělo se mi před očima a podlomila se mi kolena. Tohle se nemohlo stát.

„Bee,“ řekl Josh a chytil mě. Posadil mě do křesla, ale stále držel mou ruku.
„Napij se.“ Rosalie mi podávala sklenici s vodou. Trošku jsem se napila a pak se znovu podívala na Alici, potřebovala jsem slyšet víc.

„El, já víc nevím. Viděla jsem jen, že Volturiovi přijdou na ostrov, nic jiného.“ Byla z toho stejně zděšená jako ostatní, ale to mě nezajímalo. Měla jsem strach o Bellu. Chtěla jsem vědět, co se děje.
„Soustřeď se, musíš něco vidět.“
„Nejde to,“ zakroutila záporně hlavou.
„Prosím.“  Začala jsem brečet.

„Bee, lásko, to bude v pořádku. Nic se jim nestane,“ utěšoval mě Josh.

„Co budeme dělat?“ zeptal se ostatních.
„Zavolám Edwardovi a pak uvidíme. Měl by ji vzít spát. Potřebujeme klid,“ obeznámil ho se situací Jasper. Josh přikývl a odnesl mě do postele. Přitulila jsem se k jeho hrudi a nechala slzy vsakovat do jeho trička. Hladil mě po vlasech a zádech a tentokrát mě i to trochu uklidnilo a nakonec uspalo.

Isabella

V rohu pokoje nestál Edward.

Ač se ty dvě osoby moc neprojevovaly, poznala jsem je. Byl to upíři z Arovy gardy. Vysoký hubený a svalovec. Něco jako Emm.

„Tak se zase setkáváme,“ zazubil se ten hromotluk.

Ustoupila jsem o krok dozadu, ale věděla, že jim neuteču.

„Myslím, že Ara bude dost zajímat, že jsi pořád pouhý člověk,“ dodal druhý.

Nevěděla jsem, co dělat. Neuteču jim, nemůžu s nimi bojovat, nemůžu nic. Edwarde, kde jsi, zaúpěla jsem v duchu.

Tímto nám pravděpodobně končí dovolenková idylka. Co se bude dít dál?

Doufám, že jsem vztah El/Bee a Joshe moc neuspěchala, ale v tu chvíli se mi to tam prostě nějak hodilo.

39. kapitola     SHRNUTÍ     41. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 40. kapitola: