Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 5. kapitola

23.02.2012 (16:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2181×

Bella

Nespala jsem dobře. Ráno jsem byla rozmrzelá a protivná.

„Ať na mě dnes nikdo nemluví a nic po mně nechce!“

Je neděle, v květinářství mám zavřeno a všechnu práci hotovou, takže se tam nemůžu zašit.

Venku je tak krásně, na Forks nevídaný úkaz, a já jsem naštvaná, zklamaná, smutná a nesvá.

Pořád mi nejde z hlavy Edward a jeho chování.

Něco mi tady nehraje.

Nebul tady, Bello, pomyslela jsem si, a běž něco dělat. Jdi zabít čas!

Uvařila jsem si kafe, a protože bylo vřelé, vzala jsem si ho ven k zadnímu vchodu. Sedla jsem si na dřevěné schůdky a zadívala se do zeleného příkrovu voňavého lesa. Najednou mi pohled sjel na obrovskou hromadu nepoštípaného dřeva. To je nápad! Skvělé na odreagování a vybití. A ještě budu mít co do krbu. Ideální kombinace.

Zašla jsem si do garáže pro sekyrku a s nadšením se dala do práce. Třískala jsem do sukovitého dřeva jak divá. Doufám, že nedostanu polenem do hlavy! Vydávala jsem u toho hekavé zvuky a občas jsem si zanadávala.

Divila jsem se, že to Stellu s Davidem neprobudilo. Nebo probudilo, ale raději se k tak rozdivočelé matce, se sekyrkou v ruce, nechtěli přibližovat. Musím uznat, že mi bylo líp, nebo jsem si to aspoň myslela. Sedla jsem si na schody a objala hrneček s kávou. Najednou mi vyklouzl z ruky a rozbil se. Fungovalo to jako spouštěč. Totálně jsem se sesypala a plakala si do špinavých dlaní. Vyrušila mě až čísi chladná ruka, která mě pohladila po vlasech. Nemusela jsem vzhlédnout, abych viděla, komu patří. Edward mi klečel u nohou a objímal moje dlaně s šíleně smutným výrazem.

„Jdi pryč, já na to teď nemám,“ kuňkla jsem.

„Neodháněj mě, prosím, Bello, přišel jsem se omluvit. Nebylo to ode mne slušné. Ale měl jsem k tomu své důvody. Musíš mi věřit,“ pronesl zdrceným, ale pevným hlasem Edward.

„Nic nemusím!“ křikla jsem na něj a další slzy se mi vehnaly do očí.

„Tys mi včera lhal, cítím to!“

„Jak to můžeš cítit, Bello?“ zeptal se s uchichtnutím.

To už jsem byla vzteky rudá.

„Ty nevěříš, že je něco mezi nebem a zemí, že vše není tak, jak vypadá, že nás obklopuje jen realita? Že žijeme ve světě plném záhad, které nedokážeme vysvětlit, ale které cítíme?“

„No, možná na tom něco bude. Zavolám agenty Muldera a Scullyovou,“ uculoval se.

Ale já jsem se nehodlala vzdát. Toto dokončím.

„Říkej tomu intuice nebo dar, říkej si, že jsem blázen, je mi to jedno, ale vím to a nelíbí se mi to!“

Při slově dar Edward úplně zcepeněl. Zase jedna utajená reakce, které jsem nerozuměla.

„Edwarde, nejsem hloupá a vím, že přede mnou něco tajíš. Nechci nikoho nutit do ničeho, co nechce. Nechci tě nutit, abys mi to řekl. Jen nechci žít ve lži. Zažila jsem dost zklamání a bolesti a už nechci. Prosím, měj to na paměti, než bude pozdě. Protože tě mám ráda, moc.“

S uslzenýma očima, ale s výrazem rváče, jsem vzhlédla k Edwardovi.

„Promiň, Bello, moc mě to mrzí. Ale je to pro tvé dobro. Až jednou nadejde ten správný okamžik a bude to bezpečné, řeknu ti to. Zatím mi dej, prosím, čas a věř mi,“ odvětil.

„Mám tě rád, moc,“ dodal a já jsem se ocitla v jeho pevném objetí. Byla jsem doma. Bylo mi zase krásně, i když vzadu, v mé mysli, jsem věděla, že mi to nepřestane vrtat hlavou.

Položila jsem si tvář na Edwardovo srdce a vdechla jeho nenapodobitelnou vůni.

Najednou mi prstem zvedl bradu, a když jsem vzhlédla, hleděl mi hluboko do očí, takovým zvláštním způsobem. Jako by říkal - buď opatrná - a přiblížil své rty k mým.

Když se setkaly, projela mnou doslova elektřina, nabitá vzrušením a touhou. Jeho chladné rty hladily ty mé. Hltavě jsem se k němu přivinula a prsty zajela do jeho neposlušných vlasů. Pootevřel rty a krouživým pohybem, studeným jazykem laskal ten můj.

Takhle jsem se nikdy nelíbala, byla jsem celá rozvášněná, a kdybych mohla, zatáhla bych ho k sobě do ložnice a ztrhala z jeho vypracovaného těla oblečení.

Z mých fantazií, vyvolaných přílivem nezadržitelné vášně a chtíče, mě vyrušilo zakašlání.

Ač nerada, jsem se odlepila od Edwarda a podívala za sebe.

S pobaveným úsměvem tam stála Stella.

„Vychladne ti kafe, mami.“

„Ty ale víš, jak zkazit ideální okamžik, zlato,“ vyprskla jsem se smíchem.

To už jsme se smáli všichni.

„Cítím se jak puberťák, co ho načapali rodiče,“ špitla jsem k Edwardovi a vedla ho do domu.

„Edwarde, udělám ti super extra kávu, podle Stellina rodinného receptu,“ natřásala se Stella, ještě v pyžamu.

„Dá do hrnku instantní kafe, Edwarde. Nic víc od jejího super extra rodinného receptu nečekej,“ hulákal David, když ospale scházel schodiště.

„Promluvil expert. Ty neohřeješ ani vodu v konvici, ty chytráku. Raději pomlč a jdi si udělat úkoly,“ vrátila mu Stella.

„Nesnaž se na Edwarda udělat dojem, ségra. Ten už udělala mamka, je to její džob,“ křikl na ni David a už po něm letěl hrnek.

Stihla jsem jen postřehnout, jak David rychle prchá do patra a Stella, celá rudá od studu a vzteku, vyběhla za ním.

Následoval křik, jekot, nějaká tupá rána a prásknutí dvěmi dveřmi.

„Vzal na ni baseballovou pálku,“ usmála jsem se na Edwarda.

„Ty jsi mi nějaká klidná,“ pronesl na oko vystrašeně. „Nahoře se ti snaží jedno dítě pálkou přerazit druhé a ty se bavíš.“

„Už jsem to zažila tolikrát a vím, že si neublíží. Pár dnů na sebe nepromluví, pak na sebe budou vrčet a štěkat. Následují nějaké ty naschvály ve škole, jako házení učebnic do záchodu nebo vystavení podprsenky v jídelně, na to padne pár facek, ze kterých bude modrák, nejspíš pod okem u obou, se kterým půjdou svorně do školy a budou za blbce oba a bude klid. Problém vyřešen,“ pronesla jsem s ledovým klidem.

„Máš skvělou rodinu, Bello. Moc se mi líbí. Ty se mi líbíš,“ řekl a políbil mě.

…

Už jsme spolu chodili měsíc a byl to jeden z nejkrásnějších měsíců v mém životě.

Trávili jsme spolu veškerý volný čas a líbali se a povídali si. Povídali si a líbali se. Nikam dál Edward nezašel, i když jsem se opravdu snažila.

Až přišel jeden krásný, teplý, i když zamračený, letní den. Edward mě totiž vzal zaplavat si v oceánu. A musím říct, vidět ho v plavkách, to byl pohled pro bohy. Doslova mi padla čelist, když jsem spatřila jeho vytesané tělo.

Vešel do vln první a se slovy, „voda je teplá jak kafe,“ mě lákal k sobě. Pozvání přímo neodolatelné. Rozběhla jsem se a chtěla na něj zaútočit, ale hned jsem, s modrými rty, vzala nohy na ramena. Vtipálek, myslela jsem, že v létě bude oceán teplý, ale opak byl pravdou.

„Já tě zabiju, Edwarde, budu mít z tebe infarkt, ty magore!“ křičela jsem na něj a on řval smíchy z plných plic.

Pak ke mně přiběhl a zabalil do osušky.

„Jsi bělejší než já,“ pronesl se smíchem. „Ne, ty jsi spíš modrá. Máš modré rty. Počkej, já ti je rozehřeju.“

Když se naše ústa spojila, nebyly jediným rozehřátým místem mého těla. Přemohla mě vášeň a já se na Edwarda vrhla s takovým nasazením, že jsem ho porazila k zemi.

„Tak toto se podařilo málokomu, ale nemysli si, že jsi silnější než já. Jen jsem to nečekal,“ snažil se odvést mou pozornost jinam.

„Edwarde, já vím, že jsi přehnaně ctnostný, ale se mnou doslova mlátí nevybouřené hormony. Endorfiny mám na maximu a připadám si jak blbec, že na tobě teď ležím a jsem nervózní a stydím se ti říct…,“ přiložil mi prst na ústa, „…že tě chci,“ dokončila jsem.

Edward mě položil i s osuškou na oblázkovou pláž a něžně mě políbil na ústa. Jeho dech se zrychloval a on mě líbal víc a víc vášnivě. Pak své laskající rty přesunul na můj krk a rukou prozkoumával mé tělo. Hladil mě po dlaních, pažích, ledovým dotykem kreslil obrazce na mých žebrech, přejel mi po boku a sunul ruku k mému lýtku.

Byla jsem rozpálená jak kamna. Hlasitě jsem oddychovala a prsty mu vetkla do vlasů. Hladila jsem ho po jeho dokonalé hrudi a nemohla se ubránit chtíči, který mnou prostupoval.

Ve spáncích mi tepalo a celé tělo vibrovalo. Popravdě mě ledaskde tlačily kamínky, ale to bylo jedno. Byla jsem blažeností bez sebe, dnes se to stane. Dnes se Edwardovi oddám se vším všudy a nikdo a nic nám v tom nezabrání. Uvolnila jsem se a vychutnávala jeho žhavé polibky.

Najednou něco zapraskalo.

„Sakra!“ Kdosi zaklel.

„Mami, jsi tu?“

No, to snad ne, co jsem komu udělala?!

David se prodíral křovím, kterým vedla nejkratší, ale taky nejhorší cesta k oceánu.

„Mami, je to nutné. Nedělej, že tu s Edwardem nejste.“

Smutně jsem vzhlédla k Edwardovi, který si právě nasazoval svůj nevinný výraz.

Postavil mě na omámené nohy a políbil.

Otočila jsem se k Davidovi.

„Co je tak šíleně důležitého, Davide? Hoří snad?“

„No, dalo by se to tak říct. Volali Brownovi z Olympie, že jim vybouchlo květinářství, které jim mělo dodat květiny na svatbu.“

„Kdy je ta svatba?“ zeptala jsem se ho.

„Zítra.“

„Už zítra! Tak to mám co dělat,“ povzdechla jsem si.

„Davide, jdi napřed, já tě s Edwardem doženu.“

Chtěla jsem s ním být ještě chvilinku sama, chtěla jsem se ještě přivinout.

Objal mě a řekl: „Nikdy se nestyď a neměj strach mi cokoliv říct,“ navázal na náš předešlý rozhovor.

„Bello, v celé své existenci, jsem k nikomu necítil to, co cítím k tobě. Šíleně mě přitahuješ a nejsem přehnaně ctnostný,“ hledal správná slova, jak to okecat.

„Ale jsem rád, že nás David vyrušil. Nechal jsem se příliš unést. Bylo by to pro tebe nebezpečné, věř mi. Dej mi čas.“

Tak tomu se říká, ledová sprcha. Co teď? Byla jsem zklamaná, odmítnutá. A chtěla jsem být sama.

„Nezlob se, Edwarde, toto musím rozdýchat. Běž domů a nech mě chvíli o samotě,“ řekla jsem a kráčela za Davidem.

Neudělala jsem ani dva kroky a Edward mě tiskl ve své náruči.

„Promiň mi, prosím, vím, že ti tím ubližuji, ale…“

„Je to pro tvé dobro,“ dokončila jsem jeho větu s úšklebkem.

„Vím, musím ti dát čas. Vím, že musím být trpělivá. Vím, že je to pro mé dobro, ale nevím, jestli to dokážu, Edwarde.“

„Ty víš všechno, ty dokážeš všechno,“ řekl mi. „Ale jednu věc nevíš.“

Tuto větu nechal viset ve větru a dramaticky se mi zadíval do očí.

„Bello, miluju tě.“

„Ani si nedokážeš představit, jak dlouho jsem tě hledal. A jak jsem přešťastný, že jsem tě našel.“

Tak toto vyznání jsem opravdu nečekala, ale byla jsem šťastná jak blecha. Miluju tě. Dvě krátká slova a jak člověku otřesou s životem.

„Miluju tě, Edwarde. To je nejdůležitější, s tím ostatním se nějak vyrovnám.“

A najednou mě dostihla pravdivost mých slov.

Dokážu to.

6. kapitola   shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 5. kapitola: