Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 5. kapitola

Neznámý směr - 5. kapitolaA na scénu přichází... Johny! XD Nechte se překvapit tím, kdo to je. Enjoy. Vážně doufám, že vás tak rychlé změny nepřekvapí... a tak.

[Elenin pohled]

Utíkala jsem pryč a zakázala jsem si, se otáčet. Nedokázala bych unést tíhu okamžiků, kdy jsem se vzdalovala od jejich domu a nejdokonalejší muž na této planetě, jemuž se podařilo ukrást si mé srdce, zůstal tam. Cítila jsem, jak moc bolí jen ta představa. Šílela jsem z toho a z očí se mi draly proudy slz.

Zakázala jsem si i přemýšlet. Soustředila jsem se jen na to, že od té bolesti mohu uprchnout, budu-li dostatečně daleko a ještě dál...

„Miluju tě, Joshi,“ zašeptala jsem mezi bezmocnými vzlyky a nařídila si zapomenout.

• • •

Po dvou, možná třech hodinách, když už se začínalo stmívat, jsem zastavila. Emoce byly intenzivnější, než jsem mohla snést, a tak jsem je už před časem přestala rozlišovat. Vnímala jsem jen neurčitou, velice silnou bolest, která prosakovala každým centimetrem mého těla. Vdechovala jsem ji a z plic se šířila až do konečků prstů, aby se na konci cesty obrátila a plnou rychlostí vrazila do srdce. Topila jsem se v ní, svírala mi hrdlo, dusila mě. A já věděla, že sama nezmizí.

Potřebovala jsem se odreagovat. Nejlepší způsob...

Sarkasticky jsem se ušklíbla.

Rozběhla jsem se podle ukazatelů k nejbližší vesnici. Bolest jsem potlačila někam do rohu svého vnímání, zbytek mého se nechal unést instinkty.

Bylo to rychlé, spontánní a nasycující.

• • •

 

[Pohled nikoho]

„... ale úplně jsme jí zapomněli říct o Johnym!“ plácl se Emmett do čela. „Přitom to je důležitý přírůstek do naší... smečky, i když k nám tak docela nepatří.“ Tessa pokývla hlavou.

„To je pravda, tak jí to pojďme říct... Snad je nebudeme moc rušit,“ pousmála se. Všichni si přáli, aby to Eleně a Joshovi klaplo. Jen Johny neměl názor, protože Elenu neznal a Joshe si nijak zvlášť neoblíbil pro jeho introvertní a melancholickou povahu.

Vylezli z pokoje a už na schodech ztuhli.

„Jo... Joshi?!“ zvolala Tessa a rozběhla se ke svému bráškovi. Choulil se u zdi do klubíčka a tvářil se nepřítomně a zmučeně. Vypadalo to, že opravdu trpí.

„Ona mě... nesnáší,“ zamumlal. Hlas se mu chvěl a na tvářích měl stopy po slzách.

„Co to povídáš za nesmysly? A kam vůbec šla?“ vyptávala se Tessa; mezitím si k němu klekla a objala ho. „To bude dobrý, prosím, věř tomu...“

„Ale... nebude... ona mě opustila! Nechala... mě být... a ani neřekla, proč musí pryč!“ zoufale šeptal. „Už... jsem jí asi lezl na nervy... Nechce se mnou ani mluvit... Nesnáší mě!“ Poslední slova zněla hystericky. Celý se klepal a být člověk, asi by přes dusivé slzy lapal po dechu. Zdálo se, že se jeho psychika naprosto zbortila.

„Ona... odešla?“ nahlas si uvědomil Emmett a i v jeho tváři se zrcadlilo zmatení. „Co říkala? Řekla, kam jde?“

„Ne... jen, že má nějakou práci... ale určitě nemá práci... Bavili jsme se a chovala se naprosto normálně, a pak jsem asi řekl něco špatně, protože se z ničeho nic začala tvářit tak... zvláštně, a pak řekla, že musí jít, jako by si najednou vzpomněla, ano, to vlastně říkala, že na to dočista zapomněla, ale ona vždycky měla skvělou paměť. Ona vždycky byla celá skvělá a určitě stále je, takže to musela být moje chyba-“ drmolil.

„Co se tu stalo?“ ozval se podivený hlas Edwarda. S Rose byli v jiném pokoji, povídali si o hudbě a vzhledem k velice zvukotěsným stěnám neslyšeli ani ťuk. Dům byl navržený tak, aby měl každý z rodiny dostatek soukromí – pouze křik, rozbité věci a další hlasité zvuky byly slyšet všude.

„To by nás taky zajímalo,“ smutně se pousmála Tessa.

• • •

Elena seděla na kraji střechy a kývala nohama. Rozostřeně zírala na oblohu, kde se pozvolna schylovalo ke svítání. Nudila se. Její mysl, vzpomínky na Joshe a veškeré emoce, které s ním souvisely, utopila v krvi nevinných. Na tváři jí hrál úsměv idiota. Byla celá nějaká offline.

Pro jistotu si před samotným masakrem změnila podobu na nějakou černovlásku, kterou zahlédla pár dní zpátky, a po odstranění veškerých důkazů (tj. krvavého oblečení a pár kapek ve vlasech) si vymyslela novou podobu – Nancy.

Ve svých zpomalených myšlenkách vzpomínala, kolik podob už si za těch pár let vytvořila. Předně to byla její miláček Meggie Wonderfly. Umělecká dušička, na kterou nedala dopustit. S tou kreslila, fotila, vystavovala a předváděla své dětské, romantické já. Pak tu byla Tracy Stone, s níž se skvěle splývalo s davem. Byla ve všech směrech nevýrazná a nudná. Následovala Renata – příjmení Wood nebo Whole, asi podle nálady – černovláska s modrýma očima a bledou pletí, dokonalým tělem a věčně vyzývavým oblečením. Občas Eleně nahrazovala reálné já při zabíjení, občas při svádění mužů. Mrcha a bestie, její oblíbená.

A potom už jen méně podstatné podoby jako Niki, díky níž si občas hrála na novinářku, aby mohla vyzvídat od lidí. Briana, jež zbožňovala sport (fotbal, bowling) a další a další. Byly to jen méně důležité loutky její snahy nemuset žít vlastní život...

Nancy byla docela jedinečná. V něčem jako Meggie, ale celkově se od jejích běžných podob lišila. Byla víc... naivní, dětská, a měla to, po čem Elena už nějaký čas toužila – zelené oči. Jenže se to k jiným vzhledům nehodilo. K Nancy sedly dokonale.

Dlouho přemýšlela, pokud se tomu tak dá říkat, jak vytvořit piercing. Nedokázala vytvořit něco z ničeho, vždycky jen předělávala, a nejsnazší samozřejmě bylo, změnit botu na jinou botu, ale postupně to vylaďovala, a tak už z kusu látky zvládla vytvořit vkusnou koženou kabelku.

Nakonec z Nancy udělala pokusného králíka – vzala sponku a pokusila se z ní udělat piercing ve tvaru kruhu s kuličkou, který měla mít Nancy uprostřed rtu. Strávila nad tím půl hodiny opatrného zkoušení, což ji dokonale zabavilo. Výsledek stál za to.

Seskočila ze střechy do liduprázdné uličky. V kalužích na zemi se odrážely první sluneční paprsky. Usmála se na sebe do výlohy: „Sluší ti to.“ Měla pravdu – stříbrný šperk se na její jemně pihované tváři krásně vyjímal a spolu se smaragdovýma očima tvořil nejvýraznější rysy obličeje.

Otočila se zpátky čelem do uličky a rozhodla se jít na procházku. Neměla sílu přemýšlet; neřešila svůj cíl, jen se dál nepřítomně usmívala a zaujatě se rozhlížela po okolí. Vypadala trochu jako Alenka v Říši divů. Všechno jí připadalo přes zamlžený optimistický pohled nové, tajemné, ale zároveň lákavé a kouzelné.

Obdivovala každý barevný nápis na obchodu, zkoumala všechny výlohy, pozdravila kuchaře, který otevíral svou restauraci. Byla jako vyměněná. Taková... skořápka vytvořená z bolesti, jež někdo naplnil růžovou cukrovou vatou. Líbilo se jí to. Čas ji přestal tížit, měla před sebou překrásnou věčnost, co mohla splynout v jediný okamžik.

O dvě odbočky dál potkala prvního človíčka, jenž se tvářil podobně jako ona. Z očí mu sálalalo takové to něco, které nikdy neuvidíte u pesimisty nebo u někoho, koho už nudí život. Na tváři mu hrál lehký úsměv, což byla vyloženě pastva pro oči. Měl krásný úsměv. Jeho oči se setkaly s jejími – jeho... zelené oči!

 

[Elenin pohled]

Byla jsem fascinována. Nedokázala jsem odtrhnout pohled z jeho tváře a jemu se k tomu viditelně taky nechtělo. Zářil... štěstím, už z dálky zahříval svým něžným úsměvem mou duši a můj nepřítomný úsměv se postupně změnil na upřímný. Neznala jsem ho, ale něco mě k němu táhlo. Cítila jsem... radost.

„Ahoj,“ trochu nesměle pozdravil a rukou, ve které nedržel svoje zavazadlo, si zastrčil pramínek černých vlasů za ucho. Nevěřícně jsem si jeho účes prohlédla, ale prozatím jsem to přešla. Podobně vřelým, přesto nejistým tónem jsem to opětovala:

„Ahoj.“

Možná rozpačitě, každopádně jsme oba mlčeli. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadalo mě co. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Bylo mi sympatické, co nosil – kupa barevných náramků, fialové tričko s růžovým kotětem, volné kalhoty obsypané odznáčky s motivy hudby, různých kreslených postaviček, apod. A hlavně...

„To jsou... uši? Že jsem tak smělá,“ opatrně jsem se zeptala. Nechtěla jsem ho tím urazit.

„Jo, to jsou uši,“ zasmál se a naklonil hlavu ke straně, „zdá se ti to... divné?“

„Ne, to rozhodně ne!“ bezmyšlenkovitě jsem vyhrkla. „Vypadá to... roztomile. Můžu?“ zvedla jsem ruku. Měla jsem neovladatelnou tendenci sáhnout si, abych zjistila, zda jsou tak hebké a příjemné, jak vypadají.

„Jistě,“ zaculil se a nastavil hlavu k mojí dlani. Tvářil se tak sladce.

Jemně jsem po plyšové látce přejela bříšky prstů a ty mi pak nevědomky sjely i do jeho vlasů. Aniž bych to pořádně kontrolovala... pohladila jsem ho po tváři.

„Sluší ti,“ řekla jsem nejvlídnějším tónem, jakého jsem byla schopna. Jeho to ale očividně z míry nevyvedlo, jen se lehce začervenal.

„Díky... myslím, že tobě by ouška taky slušela,“ významně povytáhl obočí. A já z ničeho nic toužila po tom, abych s ním měla něco společného.

„To bohužel nemůžu posoudit, nikdy jsem je na sobě neměla,“ zasmála jsem se. Zatvářil se zamyšleně.

„Bydlím tady poblíž... a mám jedny, co by přesně seděly k oblečení, které máš právě na sobě,“ pokývl hlavou, „nechtěla by sis je vyzkoušet?“

„No... proč ne?“ pokrčila jsem rameny a pousmála se, „vlastně ale ještě ani nevím, jak se jmenuješ... Já jsem Nancy,“ podala jsem mu ruku.

„To je moc hezké jméno. Já Johny... takže teď už se mnou můžeš jít,“ zazářil. Přikývla jsem.

„Můžu. Jak vypadají? Mám se děsit předem?“ zazubila jsem se.

„Správně, čekej něco velice děsivého,“ spiklenecky na mě mrkl. Rychle jsem se zamyslela. Pokud měl vkus a nekecal, měla jsem věci v barvách zelené, oranžové a žluté, takže měl teoreticky přijatelný výběr.

Došli jsme k jednomu ze zcela průměrných bytových domů se slušně udržovaným vchodem. Johny vytáhl ze svého zavazadla klíčenku; tedy, přesněji řečeno, vytáhl z plyšového světle fialového králíka-brašny pruh látky, na kterém díky mnoha barevným všitým stuhám visely klíče a vůči nim v převahovém počtu pestrobarevné přívěšky všeho druhu.

„Pojď dál,“ s milým úsměvem mě pozval. Bydlel v přízemí, dveře mě skoro překvapily svou všedností a nepolepitelností barevnými šílenostmi. Klid a důvěru mi usnadňovalo to, že kdyby mě tam někdo chtěl okrást či znásilnit, byla bych já tou, která by bez zranění opustila byt. Nikdo jiný by mou přítomnost nepřežil. Takže jsem se mohla uvolnit a prostě si to užít.

„Páni,“ vydechla jsem při vstoupení do předsíně. Vévodilo jí obrovské zrcadlo přes celé dveře do zbytku bytu a to bylo polepeno barevnými šílenostmi. Odshora dolů. Uprostřed zůstával jen neveliký prostor, jenž umožňoval zahlédnout alespoň polovinu svého odrazu.

„A to jsi ještě neviděla můj pokoj.“ Chytil mě za ruku a zavedl mě do svého malého duhového království.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!